Drazí bratři a sestry!
Při četbě Bible neustále narážíme na modlitby nejrůznějšího druhu. Avšak nacházíme také knihu, tvořenou výhradně modlitbami, knihu, která se těm, kdo se modlí, stala vlastí, zápasištěm i domovem. Nazývá se Kniha Žalmů. Stopadesát Žalmů k modlitbě.
Je to součást takzvaných mudroslovných knih, protože sděluje „moudrost modlitby“ zkušeností dialogu s Bohem. V Žalmech nacházíme všechny lidské city: radosti, bolesti, pochyby, naděje i hořkosti, jimiž je náš život prostoupen. Katechismus říká, že každý Žalm je „tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob“ (KKC, 2588). Opakovanou četbou Žalmů si osvojujeme jazyk modlitby. Bůh Otec totiž svým Duchem inspiroval srdce krále Davida a dalších žalmistů, aby každého muže a ženu učil chválit Jej, děkovat Mu, prosit Ho, vzývat Jej v radosti i bolesti a vyprávět o Jeho podivuhodných dílech a o Jeho Zákoně. Žalmy jsou vlastně Boží slovo, kterým my lidé mluvíme s Bohem.
V této knize se nesetkáváme s éterickými, abstraktními lidmi, kteří zaměňují modlitbu za nějaký estetický nebo odcizující prožitek. Žalmy nejsou texty vzniklé na psacím stole, nýbrž často dramatické invokace, jež prýští z hlubin života. K jejich modlitbě postačí být tím, čím jsme. Nesmíme zapomínat, že modlit se máme takoví, jací jsme, bez líčení. Duše se nepotřebuje k modlitbě líčit: „Pane, já jsem takový a takový.“ Předstupujme před Pána takoví, jací jsme, s tím, co je hezké i co je nehezké, co nezná nikdo, jenom my. V Žalmech vnímáme modlící se hlasy těch, kdo jsou z masa a kostí a jejichž život je, podobně jako život každého, plný nesnází, námah a nejistot. Žalmista nijak radikálně toto utrpení nepopírá. Ví, že patří k životu. V Žalmech se však utrpení mění na otázku.
Mezi mnoha otázkami zůstává nezodpovězena jedna, která jako nepřetržité volání prostupuje touto knihou skrz naskrz: „Jak dlouho?“. Otázka, kterou opakujeme často: „Jak dlouho Pane?“. Každá bolest se domáhá osvobození, každá slza prosí o útěchu, každé zranění očekává zahojení, každá pomluva prominutí. „Jak dlouho, Pane. Jak dlouho to mám snášet. Vyslyš mne!“. Kolikrát jen se takto modlíme? „Jak dlouho? Dost, Pane!“
Vznášením neustálých požadavků tohoto druhu nás Žalmy učí nezvykat si na bolest a připomínají nám, že život není zachráněn, není-li uzdraven. Život člověka je jako dech; jeho úděl je prchavý, avšak ten, kdo se modlí, ví, že v očích Boha je drahocenný, takže má smysl volat. To je důležité. Když se modlíme, činíme tak, protože jsme si vědomi, že v očích Božích jsme drahocenní. Milost Ducha svatého v nás zevnitř probouzí vědomí, že jsme v Božích očích drahocenní. To nás přivádí k modlitbě.
Modlitby Žalmů jsou svědectvím tohoto volání. Mnohostranného volání, protože bolest má tisíceré formy, nazývá se nemoc, nenávist, válka, pronásledování, nedůvěra… Až k tomu největšímu „skandálu“, kterým je smrt. V Žaltáři vystupuje smrt jako ten nejnesmyslnější nepřítel člověka. Jaký delikt si zaslouží potrestání tak kruté, že přivodí zničení a konec? Žalmista prosí Boha, aby zasáhnul tam, kde jsou všechny lidské snahy marné. Modlitba samotná je tedy cestou i počátkem spásy.
V tomto světě trpí všichni, ať už v Boha věří nebo nevěří. V Žaltáři se však bolest stává vztahem, voláním o pomoc, které čeká, že dojde sluchu. Nemůže být nesmyslné, bezúčelné. Ani bolesti, které snášíme, nemohou být jen zvláštními případy všeobecného zákona. Vždycky jsou to „moje“ slzy. Přemýšlejte o tom, že slzy nejsou obecné, jsou „moje“. Každý má svoje. Moje slzy a moje bolest mne ženou v modlitbě vpřed. Moje slzy neprolil nikdo jiný přede mnou. Ano, plakali mnozí, ale moje slzy jsou moje, moje bolest je má.
Než jsem vstoupil sem do auly setkal jsem s rodiči onoho kněze z diecéze Como, který byl zabit, byl zabit ve službě druhým. Slzy oněch rodičů jsou jejich, a každý z nich ví, jak trpí, když vidí svého syna, který ve službě chudým vydal svůj život. Když chceme někoho utěšit, nenacházíme slova. Proč? Protože k té bolesti nemůžeme dosáhnout. Je to jejich bolest. Stejně to platí o nás. Moje bolest a moje slzy jsou moje, a s nimi se obracím k Pánu.
Všechny bolesti lidí jsou u Boha posvátné. Tak se modlí Žalmista v 56. Žalmu: »Ty sám si zapiš mou bídu, vpiš mé slzy do svého záznamu, mé trampoty do svého svitku« (v.9). Před Bohem nejsme neznámé nebo číselné položky. Jsme tváře a srdce, zná nás jménem, jednoho po druhém.
Věřící nachází v Žalmech odpověď. Ví, že i kdyby všechny lidské brány byly zataraseny, Boží brána je otevřena. I kdyby celý svět vynesl odsouzení, v Bohu je spása.
„Pán naslouchá“ – toto vědět někdy v modlitbě stačí. Ne vždycky se problémy vyřeší. Kdo se modlí, není snílkem. Ví, že mnohé otázky vezdejšího života zůstávají nevyřešeny, bez východiska. Utrpení nás bude provázet, a po jedné bitvě nás budou čekat další. Avšak, pokud jsme slyšeni, všechno se stává snesitelnějším.
Nejhorší co se může stát, je trpět v osamocení, být v zapomnění. Před tím nás zachraňuje modlitba. Může se totiž – i nezřídka – stát, že nerozumíme záměrům Boha. Naše volání však nevázne tady, stoupá k Bohu, jenž má srdce Otce a pláče nad každým synem a dcerou, kteří trpí a hynou. Řeknu vám jednu věc, která mi pomáhá v těžkých chvílích. Myslím na Ježíšův pláč. Když plakal nad Jeruzalémem a u Lazarova hrobu, Bůh plakal pro mne. Bůh pláče pro naše bolesti. Bůh se stal člověkem – říká jeden duchovní autor – aby mohl plakat. Pomyslet, že v bolesti pláče Ježíš se mnou, je útěcha, která nám pomáhá jít dál. Setrváme-li ve vztahu s Ním, náš život nebude ušetřen utrpení, ale otevře se širokému obzoru dobra a vydá se ke svému naplnění. Odvahu, jděme vpřed s modlitbou. Ježíš je stále s námi.
Dokončíme dnes katechezi o modlitbě Žalmů. Zaznamenejme nejprve, že se v Žalmech často vyskytuje záporná postava „bezbožníka“, tedy toho nebo té, kteří žijí jako by Bůh nebyl. Je to postava bez opory v transcendentnu, bez uzdy na svoji aroganci, a neobávající se soudů nad tím, co myslí a co činí.
Z tohoto důvodu Žaltář prezentuje modlitbu jako základní životní realitu. Oporu v absolutnu a v transcendentnu nazývají mistři asketiky „posvátnou bázní Boží“, a je tím, co nás plně zlidšťuje. Je to mez, která nás chrání před námi samotnými, a brání nám počinat si v životě kořistnicky a nenasytně. Modlitba je spásou lidské bytosti.
Jistě, existuje také nepravá modlitba, tedy taková, která se koná proto, aby u druhých budila obdiv. Když někdo chodí na mši, aby ukázal, že je katolík či katolička, anebo ukázat nejnovější model šatů či vyjádřit společenské postavení, pak taková modlitba je falešná. Před takovou Ježíš důrazně varoval (srov. Mk 6,5-6; Lk 9,14). Je-li však duch pravé modlitby přijat upřímně a sestupuje do srdce, pak nám umožní nazírat realitu očima samotného Boha.
Modlitbou cokoli dostává „váhu“. To je na modlitbě kuriózní. Někdy začínáme maličkostí, která však v modlitbě nabyde vážnosti, dostane váhu, jako by se jí chopil Bůh a proměnil ji. Nejhorší možný způsob, jak sloužit Bohu i člověku, je modlit se omrzele, ze zvyku. Modlit se jako papoušci. Nikoli, je třeba se modlit srdcem. Modlitba je střed života. Pokud se koná tato modlitba, dostává se důležitosti bratru, sestře, ba i nepříteli. Starobylé rčení prvních křesťanských mnichů praví: „Blahoslavený je mnich, který všechny lidi po Bohu považuje za Boha“ (Evagrius Pontský, O modlitbě, č.123). Kdo se klaní Bohu, má rád Jeho děti. Kdo ctí Boha, váží si lidí.
Modlitba tedy není nějaký tišící prostředek na zmírnění životních úzkostí anebo takováto modlitba na každý pád není křesťanská. Modlitba spíše každého z nás činí zodpovědným. Jasně to zjišťujeme na modlitbě Otčenáš, kterou Ježíš naučil svoje učedníky.
Žaltář je velkou školou pro osvojení si tohoto druhu modlitby. Viděli jsme, že žalmy neužívají vždycky vytříbená a laskavá slova a nezřídka na sobě nesou existenciální jizvy. A přece byly všechny tyto modlitby užívány nejprve v Chrámu a potom v synagogách, i ty důvěrné a osobní. Katechismus katolické církve podotýká: „Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka“ (č. 2588). Osobní modlitba tak čerpá a živí se nejprve modlitbou izraelského lidu a pak lidu církve.
Také žalmy v první osobě jednotného čísla, sdělující i ty nejdůvěrnější myšlenky a problémy jednotlivce, jsou kolektivním pokladem, takže se je modlí všichni a za všechny. Modlitba křesťanů má tento „nádech“, toto duchovní „napětí“, které drží pohromadě chrám a svět. Modlitba může začínat v přítmí chrámové lodi, ale dokončovat svůj běh v ulicích města. I naopak, může vzklíčit mezi každodenními starostmi a dovršit se v liturgii. Brány kostelů nejsou bariéry, nýbrž propustné „membrány“ schopné shromažďovat volání všech.
Svět je v modlitbě Žaltáře vždycky přítomen. Žalmy například propůjčují hlas božskému příslibu spásy těch nejslabších: »Pro útisk ubohých, sténání chudých už povstanu, praví Hospodin, spásu dám tomu, kdo po ní touží« (Žl 12,6). Anebo varují před nebezpečím světského bohatství, protože »člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou« (Žl 49,21). Anebo též otevírají obzor Božího pohledu na dějiny: »Plány pohanů Hospodin maří, v nic uvádí myšlení národů. Hospodinův úmysl trvá navěky, myšlenky jeho srdce po všechna pokolení« (Žl 33,10-11).
Zkrátka, kde je Bůh, tam je také člověk. Písmo svaté je kategorické: »My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. – On jde vždycky před námi. Čeká na nás, protože nás miluje jako první a jako první nás vidí a rozumí nám. Stále nás očekává. – Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale přitom nenávidí svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. – Modlíš-li se denně spoustu růženců, ale pak pomlouváš, chováš v sobě zášť a nenávidíš, pak je to čirá strojenost, nikoli pravda. – A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra« (1 Jan 4,19-21). Písmo připouští případ, že člověk, ačkoli upřímně Boha hledá, nedokáže se s Ním nikdy setkat. Bůh nestrpí „ateismus“ toho, kdo popírá božský obraz, který je vtištěn do každé lidské bytosti. To je každodenní ateismus. Věřím v Boha, ale vůči druhým mám odstup a troufám si druhé nenávidět. To je praktický ateismus. Neuznávat v člověku Boží obraz je svatokrádež, ohavnost a ta nejhorší urážka, kterou lze zasadit chrámu a oltáři.
Drazí bratři a sestry, kéž nám modlitba žalmů pomáhá neupadnout do pokušení „bezbožnosti“, to znamená žít, popřípadě modlit se tak, jako by Bůh neexistoval, a jako by neexistovali chudí.
Přeložil Milan Glaser