Štítek: Katecheze

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Chtěl bych se dnes zastavit u modlitby díkůvzdání. Podnět si k tomu vezmu z jedné epizody, kterou zaznamenal evangelista Lukáš. Když byl Ježíš na cestě, vyšlo mu naproti deset malomocných, kteří prosili: »Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!« (Lk 17,13). Víme, že nemocní leprou trpěli fyzicky a zároveň byli sociálně a nábožensky marginalizováni. Byli vypovězeni na okraj společnosti. Ježíš se nevyhýbal setkání s nimi. Někdy přestupuje omezení stanovená zákony a dotýká se nemocných – což se nemělo dělat, objímá je a uzdravuje. V tomto případě ke kontaktu nedošlo. Ježíš je zpovzdálí vyzve, aby šli a ukázali se kněžím (v.14), kteří měli podle Zákona prověřit, zda došlo k uzdravení. Ježíš neříká víc. Vyslyšel jejich modlitbu, jejich křik o smilování a hned je poslal ke kněžím.

            Těch deset s důvěrou okamžitě jde, nečekají na moment plného uzdravení, nikoli: mají důvěru, ihned se vydávají na cestu a jak odcházejí, jsou všichni uzdraveni. Kněží o nich tedy mohli konstatovat, že jsou zdrávi, a začlenit je zpět do normálního života. Zde však dochází k něčemu významnému. Jen jeden z oné skupiny, když zjistil, že je uzdraven, a ještě před tím, než se vydal za kněžími, se vrací k Ježíši a chválí Boha za obdrženou milost. Jeden jediný, zbylých devět jde vlastní cestou. A Ježíš poznamenává, že onen muž byl Samaritán, tedy svého druhu „heretik“ pro tehdejší židy. Ježíš podotýká: »Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?« (Lk 17,18). Toto vyprávění se nás hluboce dotýká.

            Tento příběh takříkajíc dělí svět na dvě části: na ty, kdo neděkují, a na ty, kdo děkují; na ty, kdo berou všechno, jako by jim to patřilo, a na ty, kdo přijímají všechno jako dar. Katechismus praví: „Každá událost a každá potřeba se může stát důvodem k díkůvzdání“ (KKC, 2638). Modlitba díkůvzdání začíná vždycky odtud, totiž uznáním, že nás předchází milost. Myslelo se na nás dříve, než jsme se naučili myslet my. Byli jsme milováni dříve, než jsme se naučili milovat; byli jsme předmětem touhy dříve, než vyvstala touha v našem srdci. Díváme-li se takto na život, stává se vodítkem našich dnů „děkování“, na které ovšem mnohokrát zapomínáme.

            Pro nás křesťany je díkůvzdání jméno té nejpodstatnější svátosti, kterou je: eucharistie. Toto řecké slovo totiž znamená právě díkůvzdání. Křesťané, jako všichni věřící, dobrořečí Bohu za dar života. Žít znamená především obdržet. Život je především obdrženou skutečností: dostali jsme ho darem! Všichni se rodíme proto, že někdo toužil po našem životě. A to je jen první z dlouhé řady dluhů, které sjednáváme svým životem. Dluhů vděčnosti. Nejednou na nás někdo pohlížel čistě a nezištně. Často to byli učitelé, katecheté, lidé, kteří svou roli plnili nad míru svých povinností. A zažehli v nás vděčnost. I přátelství je darem, ke kterému se vždycky pojí vděčnost.

            Tato „vděčnost“, kterou máme ustavičně vyjadřovat a již křesťan se všemi sdílí, se rozpíná v setkání s Ježíšem. Evangelia dosvědčují, že kudy Ježíš prošel, často vyvolal radost mezi těmi, kteří Jej potkali a chválili pak Boha. Ve vyprávěních o Narození Páně je mnoho těch, jejichž srdce se otevřelo příchodem  Spasitele. I my jsme zváni k účasti na tomto nezměrném jásotu. Naznačuje to také epizoda s deseti malomocnými, kteří byli uzdraveni. Přirozeně, že všichni byli šťastní, protože znovu nabyli zdraví a mohli tak vyjít z nekonečné povinné karantény, která je vylučovala ze společenství. Je však mezi nimi jeden, který zajásal radostí, a kromě svého uzdravení měl radost ze setkání s Ježíšem. Byl nejenom osvobozen od zla, ale dostalo se mu také jistoty, že je milován. To je pravé jádro: když vyslovíš poděkování, vyjadřuješ jistotu, že jsi milován. A to je veliký krok: jistota, že jsme milováni. Tento objev lásky je silou, která řídí svět. Dante by řekl: Lásky, „z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“ (Ráj, XXXIII, 145). Už nejsme potulní pocestní, kteří bloumají sem a tam: máme domov, přebýváme v Kristu a z tohoto  „příbytku“ nazíráme veškerý zbytek světa, který se jeví nekonečně hezčím. Jsme dětmi lásky a bratry v lásce. Jsme omilostnění mužové a ženy.

Bratři a sestry, snažme se tedy stále přebývat v radosti ze setkání s Ježíšem. Kultivujme veselí. Démon poté, co nás jakýmkoli pokušením oklamal, nás totiž vždycky ponechává smutné a osamocené. Jsme-li v Kristu, žádný hřích a žádná hrozba nám nebudou nikdy moci zabránit radostně pokračovat v cestě spolu s mnoha druhy.

            Především nezapomínejme děkovat: pokud jsme nositeli vděčnosti, stává se lepším také svět, byť možná jen trochu, ale dost na to, abychom mu předali trochu naděje. Svět naději potřebuje a v postoji vděčnosti a díkůvzdání trochu naděje předáváme. Všechno je spojeno a provázáno, a každý se může zapojit tam, kde je. Cesta ke štěstí je popsána svatým Pavlem v závěru jednoho jeho listu slovy: »Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. Nezhášejte oheň Ducha« (1 Sol 5,17-19). Nezhášejte oheň Ducha – to je pěkný životní program! Nezhášejte Ducha, který nás v nitru přivádí k vděčnosti.

vaticannews

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Touto katechezí v bezprostřední blízkosti Vánoc bych vám chtěl nabídnout pár podnětů k reflexi jako přípravu ke slavnosti Narození Páně. V půlnoční liturgii zní zvěst, kterou andělé přinesli pastýřům: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,10-12).

Také my budeme následovat pastýře a vydáme se duchovně k Betlému, kde Maria porodila Dítě v jeslích, protože – jak znovu říká Lukáš – „v zájezdním útulku pro ně nebylo místo“ (2,7). Vánoce se staly všeobecným svátkem, a také ten, kdo není věřící, vnímá jeho podmanivost. Křesťan však ví, že Vánoce jsou rozhodující událostí, věčným ohněm, který ve světě zažehnul Bůh a nemá být směšován s pomíjivými věcmi. Je důležité nezredukovat Vánoce na pouhý sentimentální či konzumní svátek. Minulou neděli jsem na tento problém upozornil a zdůraznil jsem, že konzumismus nám zabavil Vánoce. Nikoli, nemají být pouhým sentimentálním či konzumnín svátkem, který oplývá dárky a blahopřáními, ale je ochuzen o křesťanskou víru a též o lidskost. Proto je třeba se postavit světské mentalitě, jež není schopna pojmout žhavé  jádro naší víry, které praví: »Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy« (srov. Jan 1,14). Toto je jádro Vánoc, či spíše jejich pravda, žádná jiná neexistuje.

Vánoce nás nabádají k reflexi jednak o dramatičnosti dějin, v nichž lidé, ranění hříchem, nepřetržitě hledají pravdu, milosrdenství a vykoupení, a jednak o dobrotě Boha, který nám vyšel vstříc sdělit Pravdu, která zachraňuje, a dát nám účast na Svém přátelství a Svém životě. Tento dar milosti je čirá milost, bez jakýchkoli našich zásluh. Jeden Svatý otec říká: „Kamkoli pohlédnete a hledáte zásluhy, nenacházíte nic jiného než milost“. Vše je milost, dar milosti, a tohoto daru milosti se nám dostává jednoduchostí a lidskostí Vánoc a může z našich srdcí a myslí odstranit pesimismus, který se dnes rozšířil v důsledku pandemie. Můžeme překonat zneklidňující pocit dezorientace a nedat se zdolat nezdary a selháními, když si opět uvědomíme, že ono obyčejné a bědné, skrývané a bezbranné Dítě je sám Bůh, který se pro nás stal člověkem. Druhý vatikánský koncil ve známé konstituci o církvi v dnešním světě poznamenává s ohledem na každého z nás, že se tato událost týká každého z nás. „Ale Ježíš se narodil před dvěma tisíci lety, mě se to týká?“ Ano, týká se to tebe i mne, každého z nás. Konstituce říká: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás – je jedním z nás!, ve všem nám podobný kromě hříchu“ (Gaudium et spes, 22). Ježíš je jedním z nás: Bůh v Ježíši je jedním z nás.

Tato skutečnost nás obdarovává mnohou radostí i odvahou. Bůh nás nepozoroval shůry, zdáli, neprošel kolem nás, neošklivil si naši bídu, neoděl se nějakým zdánlivým tělem, nýbrž plně přijal naši přirozenost a naše lidství. Je jedním z nás, je jako my. Ničeho se nezřekl, kromě hříchu, což jediné s námi nesdílí. V Něm je celé člověčenství. Vzal na sebe všechno, čím jsme, tak, jak jsme. To je pro porozumění křesťanské víry podstatné. Sv. Augustin, když promýšlel zpětně svoji konverzi, napsal ve svých Vyznáních: „Nedržel jsem se totiž pokorně svého pokorného Boha Ježíše a nevěděl jsem, v čem by mi jeho slabost mohla být učitelkou“ (Vyznání, VII, 18). Ježíšova „slabost“ je „učitelka“! Zjevuje nám totiž Boží lásku. Vánoce jsou svátkem vtělené Lásky k nám a narozené v Ježíši Kristu. On, Ježíš Kristus, je světlo lidí, které září v temnotách a dává smysl lidské existenci a celým dějinám.

Drazí bratři a sestry, ať nám tyto stručné reflexe pomohou slavit Vánoce uvědoměleji. Je však další způsob přípravy, který chci připomenout vám i sobě a který je všem dostupný: trochu mlčky rozjímat před jesličkami. Jesličky podávají katechezi o skutečnosti, která se přihodila onoho dne a roku a o níž jsme slyšeli v evangeliu. K tomu jsem loni napsal list, jehož opětovná četba nám prospěje. Nazývá se „Admirabile signum“, „Podivuhodné znamení“. Ve škole sv. Františka z Assisi se můžeme trochu jako děti pozastavit, rozjímat o scéně Pánova Narození a dovolit, aby v nás znovu ožil úžas z „podivuhodného“ způsobu, kterým přišel na svět Bůh. Prosme o milost úžasu: když stojíme před tímto tajemstvím, touto natolik něžnou a krásnou skutečností, blízkou srdci, kéž nám Pán dává milost úžasu, abychom se s ním setkali, přiblížili se k Němu, sblížili se mezi sebou navzájem. To v nás oživí něhu, které je nám tolik zapotřebí! Před nedávnem jsem hovořil s několika vědci o umělé inteligenci a robotech. Existují roboti, naprogramovaní na všechny typy činností, a vývoj pokračuje dál. Zeptal jsem se jich, zda mohou určit něco, co robot nikdy nedokáže? Zamysleli se, podali různé návrhy a nakonec se ujednotili v tom, že roboti nikdy nebudou schopni něhy. Takové, kterou nám dnes přináší Bůh svým podivuhodným způsobem, jakým přišel na svět. Takto se v nás opětovně rodí lidská něha, která se blíží k té Boží. Dnes tolik potřebujeme něhu, lidské pohlazení v tolikerém soužení! Pandemie nás donutila mít větší odstup, a Ježíš nám v jeslích zjevuje něhu, která je cestou ke sblížení a zlidštění. Držme se této cesty.

Hezké Vánoce!

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Pokračujeme v našich úvahách o modlitbě. Křesťanská modlitba je plně lidská – modlíme se jako lidé, jako to, co jsme – a obsahuje chválu a prosbu. Když totiž Ježíš učil svoje učedníky, jak se modlit, podal jim modlitbu „Otčenáš“, abychom měli k Bohu důvěrně dětinný vztah a adresovali Mu všechny svoje prosby. Prosíme Boha o ty nejvznešenější dary, totiž aby bylo lidem svaté Jeho jméno, nadešla Jeho vláda a uskutečnila se ve světě Jeho vůle k dobru. Katechismus poznamenává: „Prosby jsou odstupňovány: nejprve se prosí o Království, pak o to, co je nutné k jeho přijetí a ke spolupráci na jeho příchodu“ (KKC, 2632). V „Otčenáši“ však prosíme také o jednodušší a všednější dary, jako je „vezdejší chléb“, čímž se míní také zdraví, příbytek a práce, tedy každodenní položky, jakož i za eucharistii, nezbytnou pro život v Kristu, a také za odpuštění hříchů, a tím pokoj v našich vztazích, co je každodenní otázka, protože odpuštění potřebujeme stále. A na závěr prosíme o pomoc v pokušeních a za osvobození od zla.

Žádat, prosit je velice lidské. Slyšme znovu Katechismus: „Prosebnou modlitbou vyjadřujeme, že jsme si vědomi svého vztahu k Bohu; jako tvorové nejsme zdrojem své existence, ani pány nad protivenstvími, ani svým posledním cílem, jsme však také hříšníci a jako křesťané víme, že se odvracíme od Otce. Prosba už je návrat k němu“ (KKC, 2629)

Když se někdo cítí špatně, protože se dopustil něčeho zlého, zhřešil, přibližuje se Pánu již tím, že se modlí Otče náš. Někdy si můžeme myslet, že nic nepotřebujeme, vystačíme si sami a v životě jsme naprosto soběstační. Ano, občas se něco takového stává. Dříve či později se tato iluze vytratí. Lidská existence je invokace, která se někdy stává křikem, často zadržovaným. Duše se podobá vyprahlé, bezvodé zemi, jak praví žalm (srov. Žl 63,2). Všichni ve svém životě někdy pociťujeme stesk, samotu. Bible se nestydí ukázat lidství poznamenané nemocí, nespravedlností, zradou přátel či vyhrožováním nepřátel. Někdy se zdá, že se všechno bortí, jako by dosavadní život byl promarněn. A v těchto zdánlivě bezvýchodných situacích, kdy se domněle vše hroutí, existuje jediný nouzový východ, totiž zvolání, prosba: „Pane, pomoz mi!“. Modlitba dává  problesknout světlu i v těch nejhustších temnotách: „Pane, pomoz mi!“. Tato slova otevírají cestu a novou pouť.

My, lidské bytosti, sdílíme toto volání o pomoc s celým tvorstvem. Nejsme sami, kdo v tomto bezmezném vesmíru „prosí“: každý zlomek stvoření v sobě má vepsánu touhu po Bohu. Svatý Pavel to vyjádřil takto: »Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme« (Řím 8,22-24). To je krásně řečeno. Zní v nás mnohotvárný nářek stvoření. Stromy, skály, živí tvorové… všechno dychtí po dovršení. Tertullián napsal: „Modlí se všechno stvoření; dobytčata a šelmy při vstávání klekají, a když vycházejí ze stájí a doupat, nelení vzhlédnout k nebesům a po svém rozeznít svůj hlas. I ptáci, když vzlétají, rozepnou křídla do tvaru kříže, vznesou se k nebi a zpívají svou ptačí modlitbu“ (De oratione, XXIX). Je to poetický komentář ke slovům svatého Pavla o nářku a modlitbě celého stvoření. My jako jediní se ovšem modlíme vědomě a víme, že se obracíme k Otci a navazujeme s ním dialog.

Nemusí nás tedy pohoršovat a nemusíme se ostýchat, cítíme-li potřebu se modlit zvláště v nouzi. Když Ježíš vypráví o jednom nepoctivém muži, který má předkládát účty svému pánu, poznamenává, že si netroufal o nic požádat. Mnozí z nás mají tentýž pocit: stydíme se poprosit, požádat o pomoc, o něco, co by nám pomohlo dojít k cíli, a také si netroufáme prosit Boha, poněvadž to považujeme za nepatřičné. Nestyďme se však modlit: „Pane, potřebuji to“, „Pane, jsem v nesnázích“, „Pomoz mi“!“. Volejme srdcem k Bohu, který je Otcem, a počínejme si tak i ve chvílích štěstí, nejenom za špatných okolností. Děkujme Bohu za vše, co nám dal, a nic nepovažujme za samozřejmé či náležité: všechno je milost. Toto si musíme vštípit: Pán nás ustavičně obdarovává a všechno je milost. Boží milost. Nicméně, nedusme úpěnlivou prosbu, která v nás vyvstává spontánně. Prosebnou modlitbou přisvědčujeme svým omezením a svojí stvořenosti. Je možné nedobrat se víry v Boha, ale je těžké nevěřit v modlitbu. Ta jednoduše existuje, objevuje se v nás jako zvolání, a všichni máme co do činění s tímto vnitřním hlasem, který se sice může na dlouho odmlčet, ale jednoho dne se probudí a ozve.

Víme, bratři a sestry, že Bůh odpoví. V knize Žalmů neexistuje modlitba, v níž by pozvednutý hlas Žalmisty zůstal nevyslyšen. Bůh pokaždé odpoví – dnes či zítra, takovým či onakým způsobem, avšak pokaždé. Bible to opakuje do nekonečna: Bůh naslouchá křiku těch, kteří Jej snažně prosí. I našim zajíkavým prosbám, těm, které uvízly na dně srdce, či těm, které se stydíme vyslovit. Otec nám chce darovat svého Ducha, který oživí každou modlitbu a promění všechno. Bratři a sestry, modlitba je vždy otázkou trpělivosti, toho, jak obstojíme v čekání. Nyní prožíváme adventní dobu, která je typickým časem očekávání – očekávání Vánoc. Je patrné, že na ně čekáme, avšak též celý náš život je očekáváním. Rovněž modlitba je neustálým očekáváním, protože víme, že Pán na ni odpoví. Dokonce i smrt se třese, když se modlí křesťan, protože ví, že ten, kdo se modlí, má silnějšího spojence než je ona: Zmrtvýchvstalého Pána. Smrt byla v Kristu již poražena, a přijde den, kdy všechno bude definitivní, a smrt už se nebude posmívat našemu životu a našemu štěstí.

Naučme se prožívat očekávání, očekávat Pána. Pán nás přichází navštívit – nejenom o hlavních svátcích, Vánocích a Velikonocích, ale dennodenně v důvěrnosti našich srdcí, pokud jej očekávají. Pán je blízko, tluče na naše dveře, abychom ho nechali vejít. „Obávám se, že Bůh přejde kolem, aniž bych si ho povšimnul“, říkával sv. Augustin. Pán přechází, přichází, tluče. Pokud máš ale uši plné jiného hluku, neuslyšíš Pánovo volání. Bratři a sestry, modlitba spočívá v očekávání.

vaticannews

Další Katecheze na táma modlitby:

Modlitba rodící se církve

Přímluvná modlitba

Požehnání

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě se dnes setkáme s Pannou Marií, ženou modlitby. Maria se modlila. Ještě když ji svět nezná a je prostou dívkou, zasnoubenou s mužem z Davidova domu, Maria se modlí. Můžeme si představit mladou dívku z Nazareta, pohrouženou do mlčení v ustavičném dialogu s Bohem, který jí záhy svěřil poslání. Ona je milostiplná a neposkvrněná od početí, ale dosud nic neví o svém netušeném a mimořádném poslání a rozbouřeném moři, na které se má vydat. Jedno je jisté: Maria patří k velkému zástupu těch, jejichž srdce je pokorné, nevyskytují se v oficiálních dějepisech, avšak Bůh s nimi připravil příchod svého Syna.

Maria svůj život nevede autonomně, čeká, že Bůh uchopí otěže její cesty a povede ji, kam chce On. Je poddajná a touto svojí disponibilitou připravuje velké události, jimiž je Bůh vtažen do světa. Katechismus nám připomíná její stálou a pečující přítomnost v dobrotivém Otcově plánu a v Ježíšově životě (srov. KKC, 2617-2618).

Maria se modlí, když přichází archanděl Gabriel, aby jí v Nazaretě doručil poselství. Jejímu drobnému a nezměrnému přitakání, jež dá v té chvíli celému stvoření poskočit radostí, předcházelo v dějinách spásy mnoho jiných přitakání, mnohá důvěřivá poslušnost a mnohá ochota vzhledem k Boží vůli. Není lepší způsob modlitby než stanout jako Maria v postoji otevřenosti, se srdcem otevřeným Bohu: „Pane, co chceš Ty, kdy chceš Ty a jak chceš Ty“. To znamená, že srdce se otevírá Boží vůli, a Bůh ustavičně odpovídá. Kolik jen věřících takto prožívá svoji modlitbu! Ti, kteří jsou pokorného srdce, se takto modlí, v oné, dalo by se říci, podstatné pokoře; v pokoře jednoduchosti: „Pane, co chceš Ty, kdy chceš Ty a jak chceš Ty“. Lidé, kteří se takto modlí, se nerozčilují, protože dny jsou plné problémů, ale jdou vstříc realitě a vědí, že v pokorné lásce, v lásce nabízené za každé situace, stáváme se nástroji Boží milosti. „Pane, co chceš Ty, kdy chceš Ty a jak chceš Ty“. Je to prostá modlitba, která však vkládá náš život do Pánových rukou, aby nás vedl. Všichni se takto můžeme modlit, takřka beze slov.

Modlitba umí ochočit neklid, který se nás zmocňuje, protože si vše nárokujeme dřív, než o to požádáme, a chceme to ihned. Tento neklid nám ubližuje, ale modlitba jej dokáže upokojit a proměnit v ochotu. Když mne ovládne neklid, modlím se a modlitba mi otevírá srdce a uschopňuje mne k přijetí Boží vůle. Panna Maria v těch několika okamžicích Zvěstování, dovedla odmítnout strach, přestože tušila, že si svým přitakáním přivodí  velmi těžké zkoušky. Chápeme-li v modlitbě, že každý den, který od Boha dostáváme, je povolání, pak svoje srdce rozšiřujeme a přijímáme všechno. Učme se tak říkat: „Pane, co chceš Ty. Slib mi jen, že budeš se mnou na každém kroku.“ Toto je důležité: požádat Pána o jeho přítomnost na každém kroku naší pouti; prosit, aby nás nenechal samotné, neopustil v pokušení a těžké chvíli. Onen závěr modlitby Otčenáš vyznívá takto: je to prosba o milost, o kterou nás Pána naučil žádat sám Ježíš.

Maria provází Ježíše modlitbou po celý život, až do smrti a zmrtvýchvstání, a nakonec provází i první kroky rodící se církve (srov. Sk 1,14). Modlí se spolu s učedníky, kteří prošli pohoršením kříže. Modlí se s Petrem, který podlehl strachu, a plakal z lítosti. Maria je mezi učedníky, muži a ženami, které povolal Její Syn, aby utvářeli Jeho společenství. Nedělá mezi nimi kněze, nikoli! Vystupuje jako Ježíšova Matka, která se s nimi modlí, ve společenství, jako jedna jeho členka. Modlí se s nimi a za ně. A Její modlitba předchází budoucnost, která se naplňuje: působením Ducha svatého se stala Matkou Boží a působením Ducha svatého Matkou církve. Když se Maria modlí se vznikající církví, stává se Matkou církve, v modlitbě provází učedníky při prvních krocích církve, očekávající Ducha svatého. Činí tak mlčky, a to ustavičně. Mariina modlitba je tichá. Evangelium vypráví pouze o jediné Mariině modlitbě, když v Káně prosí svého Syna za ony nebohé lidi, kterým hrozí, že při oslavě utrží ostudu. Jen si to představme – uspořádat svatební hostinu a v jejím závěru nalévat mléko, protože víno už došlo! To by ale byla ostuda! Maria se ale modlí a žádá Syna, aby ten problém vyřešil. Mariina přítomnost je již sama o sobě modlitbou a její pobývání ve Večeřadle mezi učedníky, kteří očekávají Ducha svatého, je spočinutím v modlitbě. Takto Maria rodí církev, je Matkou Církve.

Katechismus vysvětluje: „Ve víře jeho pokorné služebnice se Božímu daru dostává přijetí, na které Bůh čekal už od počátku časů“ (KKC, 2617).

V Panně Marii je přirozená ženská intuice povýšena jejím zcela jedinečným sjednocením s Bohem v modlitbě. Proto při četbě evangelia zjišťujeme, že někdy jako by se vytrácela, aby se pak v zásadních chvílích znovu objevila. Maria je otevřena Božímu hlasu, který vede její srdce a kroky tam, kde je zapotřebí její přítomnosti. Tiché účasti matky a učednice. Je přítomna, poněvadž je Matkou, ale též protože je první učednicí, která si nejlépe osvojila Ježíšovo učení. Maria nikdy neprohlašuje: „Pojďte, vše vyřeším“, ale vybízí: „Udělejte všechno, co vám řekne“, přičemž neustále ukazuje prstem na Ježíše. Toto je typický postoj učedníka a Maria je první učednicí: modlí se jako Matka a jako učednice.

»Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom« (Lk 2,19). Takto evangelista Lukáš načrtává Matku Páně v evangeliu Ježíšova dětství. Všechno, co se děje kolem ní, má hluboký dopad na její srdce: dny naplněné radostí, stejně jako nejtemnější chvíle, kdy také ona stěží chápe cesty, kterými se má ubírat Vykoupení. Všechno končí v jejím srdci, aby bylo modlitbou důkladně vytříbeno a proměněno. Ať už jde o dary mudrců anebo útěk do Egypta, až k onomu děsivému pašijovému pátku – to všechno Matka uchovává v srdci a vnáší do svého dialogu s Bohem. Kdosi přirovnal Mariino srdce k perle nedostižné nádhery, utvořené a vyhlazené trpělivým přijímáním Boží vůle skrze Ježíšova tajemství, o nichž rozjímala v modlitbě. Jak by bylo krásné, kdybychom se mohli alespoň trochu připodobnit naší Matce! Srdcem otevřeným Božímu slovu, tichým a poslušným srdcem, srdcem, které dokáže přijímat Boží slovo a dává mu růst spolu s dobrou setbou církve.

vaticannews

Drazí bratři  a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o modlitbě. Kdosi mi řekl: „Příliš mluvíte o modlitbě. To není nutné.“ Ano, je to nutné. Pokud se totiž nemodlíme, nebudeme mít sílu dál žít. Modlitba je kyslík života. Modlitbou na sebe stahujeme pozornost Ducha svatého, který nás neustále nese dál. Proto mluvím tolik o modlitbě.

Ježíš dal příklad neustálé modlitby, praktikované s vytrvalostí. Ustavičný dialog s Otcem, mlčky a v usebrání, je oporou celého jeho poslání. Evangelia nám podávají také jeho pobidky učedníkům, aby se modlili naléhavě a neochabovali. Katechismus připomíná tři podobenství z Lukášova evangelia, jež zdůrazňují tuto charakteristiku Ježíšovy modlitby (srov. KKC, 2613).

Modlitba musí být především houževnatá: jako onen člověk z podobenství, který neodbytně žádá přítele uprostřed noci o tři chleby pro svého nenadálého hosta. Přítel odpoví záporně, protože je už na lůžku, ale on naléhá a naléhá, dokud jej nedonutí vstát, aby mu dal chléb, o který prosí (srov. Lk 11,5-8). Neúprosně prosí. Bůh je však trpělivější než my, a ten, kdo s vírou a vytrvalostí klepe na bránu jeho srdce, nebude zklamán. Bůh vždycky odpoví, vždycky. Náš Otec dobře ví, co potřebujeme; neodbytnost nemá za cíl jej informovat nebo přesvědčit, nýbrž živit v nás touhu a očekávání.

Druhé podobenství je o vdově, která se obrací na soudce, aby se jí zastal. Soudce je muž bez skrupulí, ale nakonec se rozhodne vdově vyhovět, dohnán její neodbytností (srov. Lk 18, 1-8). Říká si: „Raději se jí zastanu, aby mne pořád neobtěžovala.“ Toto podobenství dává pochopit, že víra není nějaký momentální impuls, nýbrž odvaha dovolávat se Boha, ba „diskutovat“ s Ním a nerezignovat před zlem a nespravedlností.

Třetí podobenství představuje farizeje a celníka, kteří se jdou modlit do chrámu. První se obrací k Bohu chválou svých zásluh; druhý se necítí hoden ani vstoupit do svatyně. Bůh však nevyslyší modlitbu toho prvního, tedy pyšných, nýbrž modlitbu pokorných (srov. Lk 18,9-14). Není pravé modlitby bez pokorného ducha. A právě pokora nás vede, abychom prosili v modlitbě.

Učení evangelia je jasné. Je třeba se modlit ustavičně, i když se všechno jeví jako marné, zdá se, že Bůh je hluchý a němý a že jde o ztrátu času. I když je nebe potemnělé, křesťan se nepřestává modlit. Jeho modlitba je souběžná s vírou. A víra může mnohdy v životě vypadat jako iluze a jalová námaha. V našem životě jsou temné chvíle, kdy se víra jeví jako iluze. Praktikovat modlitbu však znamená přijímat také tuto námahu. Někdo řekne: „Otče, já se modlím a necítím nic… mám vyprahlé srdce.“ Musíme pokračovat i v těchto chvílích, kdy nic necítíme. Mnoho svatých a světic zakusilo noc víry i mlčení Boha – kdy klepeme a Bůh neodpovídá – a svatí vytrvali.

V těchto nocích víry není nikdy sám ten, kdo se modlí. Ježíš totiž není pouze svědkem a mistrem modlitby, je víc. On nás zahrnuje do svojí modlitby, abychom se mohli modlit v Něm a skrze Něho. A to je dílo Ducha svatého. Z tohoto důvodu nás evangelium nabádá prosit Otce v Ježíšově jménu. Svatý Jan přináší tato Pánova slova: »za cokoli budete prosit v mém jménu, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi« (Jan 14,13). Katechismus vysvětluje, že „jistota vyslyšení našich proseb je založena na Ježíšově modlitbě“ (KKC, 2614). Ta dává lidské modlitbě křídla, která toužila mít vždycky.

Jak tady nezmínit slova 91. Žalmu, plné důvěry, prýštící ze srdce, které všechno očekává od Boha: »Ochrání tě svými perutěmi, uchýlíš se pod jeho křídla, štít a pavéza je věrnost jeho. Nemusíš se bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne, moru, který se plíží ve tmě, nákazy, jež pustoší o polednách« (Žl 91,4-6). V Kristu se tato nádherná modlitba naplňuje, v Něm nachází plnost svojí pravdy. Bez Ježíše by našim modlitbám hrozilo, že budou redukovány na lidské snahy, určené nejspíše k nezdaru. On však vzal na Sebe každé zvolání, každý vzdech, každý jásot, každou úpěnlivou prosbu… každou lidskou modlitbu. Nezapomeňme, že se v nás modlí Duch svatý, vede nás k modlitbě a přivádí k Ježíši. Je darem, který nám daroval Otec i Syn na cestu k setkání s Bohem. Když se modlíme, pak se v našem srdci modlí Duch svatý.

Kristus je pro nás vším, také v našem životě modlitby. Svatý Augustin to říká působivým výrazem, který nacházíme také v Katechismu. Ježíš „se za nás modlí jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava; my se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás“ (KKC, 2616). Proto se křesťan, který se modlí, ničeho neobává, svěřuje se Duchu svatému, který nám byl darován, prosí v nás a vzbuzuje modlitbu. Kéž nás Duch svatý, Mistr modlitby vede a učí modlitbě.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Během svého veřejného života Ježíš ustavičně vyhledává posilu v modlitbě. Evangelia popisují, jak se uchyluje na odlehlá místa, aby se modlil. Jedná se nicméně o střídmé a diskrétní postřehy, díky nimž si pouze můžeme představovat, jak mohly ony rozhovory v modlitbě vypadat. Jasně však dosvědčují, že i ve chvílích nejvyššího zájmu o chudé a nemocné Ježíš nezanedbával svůj vnitřní dialog s Otcem. Čím více se nořil do lidské nouze, tím více vnímal nezbytnost odpočinku v trojičním společenství, návratu k Otci a Duchu.

V Ježíšově životě tedy existuje tajemství, skryté lidským očím, které se stává těžištěm všeho. Ježíšova modlitba je tajemná skutečnost, o níž jen cosi vytušíme, avšak která nám umožňuje, abychom celé jeho poslání vykládali ze správného hlediska. V oněch hodinách osamění – před svítáním anebo v noci – se Ježíš hrouží do své niternosti s Otcem, tedy do oné Lásky, po které žízní každá duše. Toto vychází najevo již od prvních dní jeho veřejného působení.

Jedné soboty se kupříkladu městečko Kafarnaum mění v „polní nemocnici“. Po západu slunce lidé k Ježíšovi přinášejí všechny nemocné a On je uzdravuje. Ovšem před rozedněním se Ježíš vzdaluje, odchází na opuštěné místo a modlí se tam. Šimon a další se pouští za ním a když ho najdou, říkají mu: „Všichni tě hledají!“ Co na to Ježíš odpovídá? „Musím jít kázat do blízkých městeček, protože kvůli tomu jsem přišel“ (srov. Mk 1,35-38). Ježíš stále zachází o něco dál – v modlitbě s Otcem i kázání, k němuž se ubírá do dalších vesnic, k novým horizontům a národům.

Modlitba je kormidlem, které udává směr Ježíšově kurzu. Etapy jeho misie nejsou diktovány úspěchy, konsenzem, onou svůdnou větou: „Všichni tě hledají!“. Ježíšova pouť se ubírá po méně pohodlné cestě, poslušné Otcových vnuknutí, kterým Ježíš naslouchá a která přijímá ve své osamělé modlitbě.

„Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se“, prohlašuje Katechismus (2607). Z Ježíšova příkladu tudíž můžeme vyvodit několik rysů křesťanské modlitby.

Modlitbě především musíme přiznat jedno prvenství: je první touhou nového dne, která se uvádí ve skutek za rozbřesku, před probuzením světa. Navrací duši k tomu, co by jinak zůstalo bez dechu. Dni, prožívanému bez modlitby, hrozí, že se změní v protivný či nudný zážitek. Vše, co se nám přihodí, by se mohlo zvrátit ve špatně snášený a slepý osud. Ježíš nás naopak vychovává k poslušnosti vůči realitě, a tudíž k naslouchání. Modlitba je hlavně nasloucháním Bohu a setkáním s Ním. Z každodenních problémů se tak nestávají překážky, nýbrž výzvy samotného Boha, abychom naslouchali člověku, kterého máme před sebou, a setkávali se s ním. Životní zkoušky se mění v příležitosti k růstu ve víře a milosrdné lásce. Každodenní život včetně jeho veškeré námahy se díky tomuto nadhledu stává „povoláním“. Modlitba svou mocí mění v dobro to, co by jinak v životě bylo odsouzením; otevírá rozlehlý obzor v mysli a rozšiřuje srdce.

Modlitba je dále uměním, které je třeba konat s vytrvalostí. Sám Ježíš říká: tlučte a tlučte…Všichni jsme schopni příležitostných modliteb, které se rodí z emocí daného okamžiku, ale Ježíš nás vychovává k jinému typu modlitby – takové, která zná kázeň, a jejíž výkon se povyšuje na pravidlo života. Vytrvalá modlitba působí postupnou proměnu, posiluje v čase soužení a dopřává milost opory v Tom, který nás miluje a ustavičně chrání.

Další vlastností Ježíšovy modlitby je samota. Kdo se modlí, neprchá před světem, ale upřednostňuje opuštěná místa. Tam mohou v tichu vyniknout mnohé hlasy, které skrýváme v nitru – nejzasutější touhy, urputně potlačované pravdy a podobně. Především ale v tichu promlouvá Bůh. Každý člověk potřebuje svůj prostor, kde by pěstoval svůj vnitřní život a jeho skutky nabývaly smyslu. Bez vnitřního života jsme povrchní, zmocňuje se nás neklid a úzkost, což nám škodí! Proto se musíme věnovat modlitbě. Bez vnitřního života totiž unikáme realitě i sami sobě, jsme věčně prchajícími muži a ženami.

A nakonec se Ježíšova modlitba stává místem, na kterém vnímáme, že vše pochází od Boha a navrací se k Němu. My lidé se občas považujeme za pány veškerenstva, anebo naopak ztrácíme jakoukoli sebeúctu, pohybujeme se mezi těmito dvěma krajnostmi. Modlitba nám napomáhá najít správný rozměr vztahu s Bohem, naším Otcem, a vším stvořením. Ježíšova modlitba je konečně odevzdáním do Otcových rukou, jako to učinil Ježíš za smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě: Otče, jestliže je to možné…ale ať se stane tvá vůle“. Odevzdání do Otcových rukou. Je pěkné, když jsme neklidní či trochu znepokojení, že nás Duch svatý v nitru proměňuje a přivádí k tomuto odevzdání do Otcových rukou: „Otče, ať se stane tvá vůle“.

Drazí bratři a sestry, objevme v evangeliu Ježíše Krista jako učitele modlitby a vydejme se do jeho školy. Ujišťuji vás, že tak najdeme radost a pokoj.

vaticannews