Uprostřed bouře volejte k Bohu

Promluva Papeže Františka před polední modlitbou na svatopetrském náměstí .

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: “Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?” (v. 38).

A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: “Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?” Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.

V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: “Pane, zachraň mě!”. V pořadu “K jeho obrazu” jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: “Zachraňte nás!”. Totéž se děje v našich životech: “Pane, zachraň nás!” a modlitba se stává výkřikem.

Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.

Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: “Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?” (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.

Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Slavnost Nejsvětější Trojice – V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Mt 28,16-20

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“

V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Znamenie kríža je vlastne jednoduchá modlitba, ktorá však vyjadruje najzložitejšie tajomstvo našej viery: jediný pravý Boh je trojicou božských osôb.

V dnešnom evanjeliu počúvame, že Ježiš svojim učeníkom prikázal krstiť v mene Najsvätejšej Trojice. Krst totiž nie je len obyčajným odovzdaním sa Ježišovi; a nie je ani obyčajným zmytím vín. Keď sme boli pokrstení, boli sme ponorení do života Najsvätejšej Trojice. Každý z nás sa stal „Otcovým adoptívnym synom, Kristovým údom a chrámom Ducha Svätého“ (KKC 1279). Na svoj krst si môžeme spomenúť pri každom znamení kríža. Je to taká bežná modlitba, že ju možno robíme už akosi automaticky. Dávajme si na to pozor!

V mene Otca: Pripomeň si Otca, ktorý ťa miluje. Nevníma ťa ako otroka, ktorý dostáva príkazy, ale ako svoje milované dieťa. Chce, aby si vedel, že všetko, čo ťa od neho oddeľuje, ti bolo odpustené.

I Syna: Mysli na Syna, ktorý ťa vykúpil. Poslal ho Otec a on z lásky k tebe podstúpil najvyššiu obetu, aby si sa mohol stať súčasťou jeho rodiny. Túži, aby si pochopil, že si dôležitou súčasťou jeho tela, Cirkvi.

I Ducha Svätého: Spomeň si na Ducha Svätého, ktorý ti dáva život. Je darom od Otca aj Syna, ktorý skutočne v tebe prebýva. Chce, aby si zakúšal Božiu prítomnosť, moc a múdrosť – a to aj v tejto chvíli.

Aká silná, hlboká a pritom stručná modlitba! Nech ti dnes, na slávnosť Najsvätejšej Trojice, každé znamenie kríža, ktoré urobíš, pripomína všetko, čo si dostal v krste. Stal si sa adoptívnym Božím dieťaťom. Si súčasťou a údom Kristovho tela. A napokon si chrámom Ducha Svätého.

„Najsvätejšia Trojica, milujem ťa a chcem mať podiel na tvojom živote, odteraz až naveky!“

Slovo medzi námi

Zoslanie Ducha Svätého – Chuť robiť dobro

Duch Svätý vyvoláva úsmev na tvári i vháňa slzy do očí. Potešuje i napomína. Vedie k činnosti i spočinutiu v Bohu. Mnohoraké je jeho pôsobenie.

Dnes, keď slávime Zoslanie Ducha Svätého a v čítaniach počujeme, ako Duch konal v prvej Cirkvi, aké je ovocie Ducha, ako nám Ježiš prisľubuje Ducha ako Tešiteľa a Učiteľa pravdy, môže v nás zaznieť sklamanie či skleslosť, že my nič také neprežívame. Ale to je hádam len preto, že pri myšlienke na Božieho Ducha očakávame niečo veľké, viditeľné prejavy, „znamenia a divy”. Je dobré toto očakávať, ale zároveň je dobré neupnúť sa na to. Lebo Boží Duch oveľa viac koná vo všednosti dňa. Preto som začal tento text úsmevom i slzami – navonok len čisto ľudskými prejavmi. A predsa úsmev či slzy v pravom čase vedia robiť zázraky v srdciach tých, ktorým sú určené… lebo sú darom Ducha.

Možno dnes nečakaj veľké veci. Ale všímaj si svoje vnútro a podnety, ktoré sa v ňom ozývajú. Jedného možno Duch bude volať k modlitbe nad ťažko chorým človekom. Iného k sadnutiu si nad Písmo. Ďalšieho do prírody obdivovať krásu jarnej prírody. Matku rodiny bude volať k vareniu obeda. Otca zas k hraniu sa s deťmi. Kňaza k návšteve spolubrata. Možno si budeš celý deň pospevovať nejakú pieseň… Obyčajné veci, ale všetky môžu byť prejavmi pôsobenia Ducha, jeho ovocím v tebe. Ak sa Duchu otváraš, tak on v tebe pôsobí, premieňa tvoje zmýšľanie, hovorenie i konanie: „… ovocie Ducha je láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, láskavosť, dobrota, vernosť, miernosť, zdržanlivosť” (Gal 5, 22 – 23).

Jedno musíme mať pritom na pamäti: „Každý … dostáva prejavy Ducha na všeobecný úžitok” (1 Kor 12, 7). Dary Ducha nedostávame pre seba, ale pre úžitok celého spoločenstva Cirkvi. Dar, ktorý sa nepoužíva, zapadne prachom, zožerie ho hrdza, spráchnivie… neprinesie ovocie. Len dar, ktorý sa dáva ďalej, sa stane plodným.

Kresťan, si povolaný prinášať ovocie. Nie pre seba, ale pre ľudí okolo teba. Keď sa dnes modlíš o vyliatie Ducha, tak hneď aj vykroč a konaj dobro. Ako to povedala kedysi dávno dievčina, ktorá sa chystala na prijatie sviatosti birmovania: „Mami, ja ho už asi mám.” – „A koho?”, pýta sa mama. „No Božieho Ducha.” – „Ako to vieš?” – „Mám takú veľkú chuť robiť dobro…”

dcza.sk

„Miluji tě“ – „Chci pro tebe dobro!“

1 Jan 4,7-10

Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.

„Mám tě rád!“ To jsou asi nejčastější slova, kterými vyjadřujeme svou lásku k druhému člověku. Dáváme mu tím najevo, že je nám příjemný a sympatický, že je nám s ním dobře, že jeho blízkost přispívá k našemu štěstí. Ale je tohle opravdová láska? Není to někdy spíš projev sobectví a sebestřednosti, když vyjadřuji, co mi druhý přináší a jak je to pro mě dobré?

V italštině se stejná věc vyjádří slovy: „Ti voglio bene!“ Doslova to znamená: „Chci pro tebe dobro!“ Nechci se pouštět do spekulací, jak hluboce to Italové vnímají nebo jak povrchně to vyslovují. To vyjádření se mi prostě líbí. Podstatou lásky totiž není to, že milovaný přispívá k mému štěstí, ale že mi záleží na jeho dobru a jsem ochoten se pro to osobně nasadit.

Právě takovou lásku nám Bůh ukázal. Nezamiloval si nás pro naši dokonalost, zamiloval si nás, i když jsme vůči němu často nevděční, nespravedliví nebo na něj kašleme. Zamiloval si nás, protože mu záleží na nás, na našem dobru, na našem šťastném životě. A nasadil kvůli nám to nejcennější co měl – život svého Syna.

Když si zamilujeme my Boha, je v tom vždycky kus naší zištnosti. Bůh nás miluje zcela nezištně. Jeho láska nás může uzdravovat a vyvádět z naší sebestřednosti a sobectví. Učme se od něj nehledat  svůj prospěch, ale usilovat o dobro druhých. Minimálně těch, kterým říkáme, že je máme rádi.

Pavel Semela

Víra.cz

5. neděle velikonoční: S Ježíšem můžeme všechno

Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

Promluva papeže Františka

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této páté velikonoční neděle (Jan 15, 1–8) se Pán představuje jako pravý vinný kmen a mluví o nás jako o ratolestech, které nemohou žít, aniž by s ním zůstaly spojeny. A říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti “ (v. 5). Neexistuje réva bez ratolestí a naopak. Ratolesti nejsou soběstačné, ale zcela závisí na vinném kmeni, který je zdrojem jejich existence.

Ježíš trvá na slovesu „zůstávat“. V dnešní evangelijní pasáži to opakuje sedmkrát. Před opuštěním tohoto světa a odchodem k Otci chce Ježíš ujistit své učedníky, že s ním mohou být i nadále sjednoceni. Říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4). Toto zůstávání není pasivní, nejde o „usínání“ v Pánu, nechávající se ukolébat životem: ne, ne! To není ono. Zůstávat v něm, zůstat v Ježíši, což nám Ježíš navrhuje, je zůstat aktivní a také je založené na vzájemnosti. Proč? Protože větve bez vinné révy nemohou nic dělat, potřebují mízu, aby mohly růst a přinášet ovoce. Ale také réva potřebuje větve, protože plody nerostou na kmeni stromu. Je to vzájemná potřeba, je to vzájemné přetrvávání, abychom přinesli ovoce. Zůstáváme v Ježíši a Ježíš zůstává v nás.

Nejprve ho potřebujeme my. Pán nám chce říci, že před dodržováním jeho přikázání, před blahoslavenstvím, před skutky milosrdenství je nutné se s ním spojit, zůstat v něm. Nemůžeme být dobrými křesťany, pokud nezůstaneme v Ježíši. A s ním můžeme dělat všechno (srov. Fil 4,13). S ním můžeme všechno.

Ale Ježíš nás, stejně jako vinná réva s větvemi, potřebuje. Možná se nám zdá odvážné tohle vyslovit, takže si položme otázku: V jakém smyslu nás Ježíš potřebuje? Potřebuje naše svědectví. Ovoce, které musíme dávat jako ratolesti, je svědectví našeho křesťanského života. Poté, co Ježíš vystoupil k Otci, je úkolem učedníků – je to náš úkol – pokračovat v ohlašování evangelia slovem i skutkem. A učedníci – my, Ježíšovi učedníci – to děláme vydáváním svědectví o jeho lásce: plodem, který je třeba nést, je láska. Připojeni ke Kristu dostáváme dary Ducha svatého, a tak můžeme činit dobro ostatním, konat dobro pro společnost i církev. Strom lze rozpoznat podle plodů. Skutečně křesťanský život vydává svědectví o Kristu.

A jak to můžeme udělat? Ježíš nám říká: „Pokud zůstanete ve mně a moje slova zůstanou ve vás, žádejte, co chcete, a bude vám dáno“ (v. 7). I toto je odvážné: ujištění, že to, o co žádáme, nám bude dáno. Plodnost našeho života závisí na modlitbě. Můžeme požádat, abychom mysleli jako on, chovali se jako on, viděli svět a věci očima Ježíše. A tak milujte své bratry a sestry, počínaje nejchudšími a nejvíce trpícími, jako on, a milujte je svým srdcem a přinášejte světu ovoce dobroty, ovoce lásky a ovoce míru.

Svěřme se přímluvě Panny Marie. Vždy zůstávala plně spojená s Ježíšem a přinesla mnoho ovoce. Kéž nám pomůže zůstávat v Kristu, v jeho lásce, v jeho slově, abychom ve světě vydávali svědectví o vzkříšeném Pánu.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

4. neděle velikonoční

Sk 4,8-12

Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
On je ten ‘kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní’. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Spása je zadarmo!

“A v nikom inom niet spásy, lebo niet pod nebom iného mena, daného ľuďom, v ktorom by sme mali byť spasení” (Sk 4, 12). Najradšej by som tu tento verš napísal aspoň stokrát, aby sa zapísal hlboko nielen do pamäte, ale najmä do srdca každého, kto tento text číta. Prečo?

Lebo okrem Ježiša nám nikto v celom vesmíre nemôže darovať večný život, odpustenie previnení a víťazstvo nad zlom. Nikto okrem Ježiša nás nemôže povýšiť zo stavu stvorení do stavu Božích detí. A to úplne zadarmo. Toto je spása!

Keď som kedysi dávno prvý raz počul vetu, že Ježiš je riešením všetkých problémov, pokladal som ju skôr za výplod prehnanej zbožnosti než za pravdu. Keď ju píšem dnes, viem, že je to tak. Mnoho kresťanov však tomu neverí… Hľadáme spásu v peniazoch, v zdraví, v kariére, v moci… Toto všetko môže byť skvelé, ak to dobre používame, ale nič z toho nám nedá radostnú večnosť. Sú to len prostriedky, ktoré máme k dispozícii a ktoré máme správne používať! Cieľ je „za nimi” – a je ním Ježiš.

A práve toto je skvelé – že my svoj cieľ dosahujeme každý deň. Každý deň môžeme žiť s Ježišom, ktorý nás vedie týmto životom, v jeho všednosti a každodennosti. Kiežby som to vedel žiť – lepšie, dôslednejšie, ochotnejšie. Nejde mi to. Naučil som sa však jednej veci – Boh odo mňa nečaká, že mi to pôjde. Čaká, že budem s ním, aj keď mi to nepôjde. Je Otec – nečaká od svojho dieťaťa výkony, ktorých nie je schopné, ale čaká, že sa ho dieťa bude držať za ruku.

Moja pýcha to nevie zniesť – pýcha totiž očakáva dokonalosť, aby mohla byť pyšná. Ak dokonalosť nedosahuje, robí výčitky a stáva sa z nej zranená pýcha, ktorá ma oberá o radosť, lebo si myslím, že nie som dosť dobrý na to, aby ma Boh miloval, lebo mám výčitky, že mi to nejde. Vtedy ma však viera v to, že Ježiš je mojou spásou, že vďaka nemu som Božím dieťaťom, vedie k tomu, že sa pevnejšie chytím Otcovej ruky…

Možno som to napísal zložito. Ale hádam pochopíš – nejde o dokonalosť, ale o vzťah.

dcza.sk

Druhá neděle velikonoční – svátek Božího milosrdenství

Svátek Božího milosrdenství oficiálně zavedl papež Jan Pavel II. 30. 4. 2000 v den svatořečení sestry Faustýny Kowalské (pam. 5. 10.), kterou si Ježíš vyvolil za hlasatelku Božího milosrdenství. Její apoštolát souvisí s šířením důvěry v Boží milosrdenství s pomocí obrazu, k jehož namalování podle vidění byla vyzvána. Po výzvě k namalování obrazu, v únoru 1931, Ježíš Faustýně poprvé vyjevil svou touhu, aby milosrdenství mělo svátek.

“Toužím, aby byl svátek Milosrdenství. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství.” (Dn. 49)

Ježíš také v dalších zjeveních vysvětlil, proč touží, aby byl tento svátek ustanoven.

“Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu – svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky.” (Dn. 965)

Modlitba za odpuštění

Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.

Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.

Zříkám se pokušení ospravedlňovat se a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty, kteří mě zranili.

Ve Tvé síle odpouštím všem, každé jednotlivé zranění, jež mi kdo způsobil.

Chci přijmout všechny své bližní jako bratry a sestry před Tvou Tváří i s jejich chybami a slabostmi a odpouštím jim každé slovo i čin, všechno, čím mě kdy zranili nebo mi způsobili jakoukoli bolest.

Pane, prosím o milost odpustit každému, jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.

Pane, dej mi sílu, aby moje ochota odpustit stále rostla.

A ještě Tě, Pane, prosím, aby mně odpustili všichni, které jsem svým jednáním zranil a kterým jsem ublížil já.
Amen.

Odkazy:

Pastorace.cz

Vojtěch Kodet

Žehnání velikonočních pokrmů v rodinách

Žehnání pokrmů o velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídá požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku ma velikonoční vejce – symbol života.

Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací mudlitbu neprovází asni znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů, možnost výměru: Gn 1, 27-31a, Gn 9, 1-3, Lk 11, 9-13

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:

Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože,

ty všechno naplňuješ svým požehnáním,

shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna

děkujeme za tvé dary,

které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,

a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,

aby všechno směřovalo k tvé oslavě.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.