Katecheze papeže Františka z 24.6.2020, Modlitba Davida

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě se dnes setkáme s králem Davidem. Od chlapeckých let miláček Boží byl vybrán k jedinečnému poslání, jež má ústřední místo v dějinách Božího lidu a samotné naší víry. V evangeliích bývá Ježíš vícekrát nazýván „Synem Davidovým“. Narodil se totiž jako on v Betlémě. Z Davidova pokolení podle příslibu vzejde Mesiáš: Král, který je naprosto podle Božího srdce, dokonale poslušný Otci a věrně naplňuje Jeho plán spásy (KKC, 2579).

Davidovy životní osudy začínají na stráních kolem Betléma, kde pase stáda svého otce Jesseho. Je ještě chlapcem, posledním z řady mnoha sourozenců, a když prorok Samuel na Boží pokyn přijde hledat nového krále, zdá se, že jeho otec na svého nejmladšího syna zapomněl (srov. 1 Sam 16,1-13). Pracoval na čerstvém vzduchu, představujeme si, že měl rád vítr, hlas přírody a sluneční paprsky. Jedinou průvodkyní jeho duše byla citera, na kterou během dlouhých dnů v samotě rád hrál a zpíval Bohu. A uměl také zacházet s prakem.

David je tedy především pastýř: muž starající se o živé tvory, které chrání před nebezpečím a pečuje o jejich obživu. Až se bude David starat z Boží vůle o lid, nebude jeho jednání přiliš odlišné. A proto se v Bibli často vyskytuje obraz pastýře. I Ježíš se označuje za dobrého pastýře. Jeho jednání se liší od jednání toho, kdo najatý za mzdu. Nabízí za ovce svůj život, vede je a každou zná jménem (srov. Jan 10,11-18).

Ze svého řemesla se David naučil mnohému. Když mu tedy prorok Nátan vytkne jeho těžký hřích (srov. 2 Sam 12,1-15), David ihned pochopí, že byl špatným pastýřem, okradl jiného muže o jedinou milovanou ovečku, přestal být pokorným služebníkem, nakazil se zpupností a stal se pytlákem, který vraždí a loupí.

Druhý charakteristický rys Davidova povolání je jeho básnické nadání. Z této drobnosti lze vytušit, že David nebyl obhroublý, jak se často může stát tomu, kdo je dlouho nucen žít v izolaci od společnosti. Je naopak citlivý, miluje hudbu a zpěv. Citera jej provází neustále. Někdy zpívá Bohu hymnus radosti (srov. 2 Sam 6,16), jindy dává průchod nářku nebo vyznává vlastní hřích (srov. Žl 51,3).

Svět, který pozoruje, není němá scéna. V odvíjejícím se dění objímá svým pohledem obrovské tajemství. Právě odtud se rodí modlitba, totiž z přesvědčení, že život není něčím, co nás míjí, nýbrž úžasným tajemstvím, které v nás budí poezii, hudbu, vděčnost, chválu anebo bědování a úpěnlivou prosbu. Když někomu tato poetická dimenze chybí, jeho duše se belhá. Proto spatřuje tradice v Davidovi velikého tvůrce žalmů. Ty jsou v záhlaví často výslovně připisovány izraelskému králi a vztahují se k některým více či méně ušlechtilým činům jeho života.

David má jedno přání: být dobrým pastýřem. Někdy dokáže být na výši tohoto úkolu, jindy méně, avšak to na čem v kontextu dějin spásy záleží, je proroctví, které pronáší o jiném Králi, jehož je pouhou zvěstí a předzvěstí.

Podívejme se na Davida a přemýšlejme o něm. Byl světec i hříšník, pronásledovaný i pronásledovatel, oběť i vrah, což je rozpor. David byl to všechno. I my ve svém životě často zaznamenáváme protiklady. Všichni lidé ve svém životě hřeší nedůsledností. Davidův život má jednu červenou nit, která dává všemu dění jednotu, a tou je jeho modlitba. Je to hlas, který nikdy neumlká. Světec David se modlí, hříšník David se modlí, pronásledovaný David se modlí, pronásledovatel David se modlí, oběť David se modlí a modlí se vrah David. Modlitba je pojítkem jeho života. Ať už se nese v jásavém či bědujícím tónu, vždycky je modlitbou, která mění pouze melodii. A takto nás David učí plně navazovat dialog s Bohem: radost i vina, láska i bolest, přátelství i nemoc. Všechno se může stát slovem, adresovaným Tomu, který nám naslouchá neustále.

David, který zakusil samotu, ve skutečnosti nikdy nebyl osamocen! A to je podstatná moc modlitby v každém, kdo jí ve svém životě dává prostor. Modlitba zušlechťuje a David je šlechetný, protože se modlí. Když se stane vrahem, modlí se, a díky modlitbě se mu opět vrátí šlechetnost. Modlitba je s to zajišťovat vztah s Bohem, který je člověku opravdovým Druhem na cestě, uprostřed tisícera životních strastí, v dobrém i zlém. Vždycky však modlitba. Děkuji, Pane. Bojím se, Pane. Pomoz, Pane. Odpusť, Pane. Velká je Davidova důvěra, když prchá před pronásledováním, ale nedovolí, aby se jej někdo zastával: „Když mne Bůh pokořil, ví proč.“ Ušlechtilost modlitby nás ponechává v rukou Božích. Tyto ruce probodené láskou jsou jediné bezpečné ruce, které máme.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Zamyšlení na 12. neděli v mezidobí. “Koho sa nemám báť?”

Mt 10,26-33

Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“

Evanjelium tejto nedele sa začína vetou: „Nebojte sa ľudí.” No keď si pozriete tento verš v Písme, tak tam je toto: „Nebojte sa ich” (Mt 10, 26). Po krátkom pátraní sa dá ľahko zistiť, že „ich” sa vzťahuje na tých, čo nás nenávidia. Teda nie na ľudí vo všeobecnosti, ale na konkrétnych ľudí, ktorí nás nenávidia a prenasledujú. Avšak aj táto nenávisť je ešte vymedzená. Nie je to nenávisť pre majetky či vzťahy, ale nenávisť pre Kristovo meno.

A sme doma. Vieš o niekom, kto ťa nenávidí pre Kristovo meno? Ja nie. A v tom je zrejme aj môj problém. Nie som takým ohlasovateľom Krista (životom ani slovom), žeby to v synoch tmy vzbudzovalo voči mne nenávisť. A v ľahostajných ľuďoch túžbu milovať Boha.

Ježiš apoštolom hovorí, že všetci ich budú nenávidieť pre jeho meno. No aj tak ich posiela hlásať: „Priblížilo sa nebeské kráľovstvo” (Mt 10, 7). Prečo by ich však mali ľudia za to nenávidieť? Lebo toto ohlasovanie upriamuje srdcia ľudí na večnosť, vytrháva ich zo zajatia pominuteľnosti, vracia im slobodu, ktorú im svet zobral. Všimni si, že svet okolo teba je plný otrokov: otroci alkoholu, otroci práce, otroci sexu, otroci mobilov, otroci hier, otroci televízie, otroci informácií, otroci ľahostajnosti a apatie, otroci kritizovania, otroci konšpirácií, otroci zvykov (často vydávaných za podstatu kresťanstva)…

Čoho otrokom si ty? Odpoveď na túto otázku sa dozvieš pomerne ľahko – je nejaká vec, nejaký vzťah, spôsob konania, čoho by si sa za žiadnu cenu nechcel vzdať (darovať, požičať)? Odpoveď na túto druhú otázku je zároveň odpoveďou na prvú. Ale zároveň to môže byť odpoveďou aj na to, prečo niet nikoho, kto by ťa nenávidel – lebo žiješ ako otrok (vecí, vzťahov…), nie ako slobodný v Kristovi.

Keď nás dnes Ježiš vyzýva nebáť sa ľudí, je to zároveň výzva ohlasovať jeho radostnú zvesť. Tu nejde o to, aby si sa v noci nebál človeka, ktorého stretneš na ulici. Ale aby si sa nebál ohlasovať Ježišovo víťazstvo zo strachu, že ťa vysmejú, že ťa odmietnu, že ťa budú nenávidieť a prenasledovať.

Dnešné evanjelium sa ma vôbec nemusí týkať. Ak nebudem ohlasovať Ježiša, ľudia tmy nebudú mať dôvod nenávidieť ma, lebo budú ma vnímať ako jedného z nich. Nijako ma nebudú ohrozovať. To sa však nesmie stať! Som predsa synom svetla (pozri 1 Sol 5, 5). Som poslaný ísť v Božom mene a byť svetlom v Pánovi!

Hneď dnes sa začnem intenzívne modliť za ľudí okolo seba, aby na mojom konaní videli, že patrím Ježišovi. A za seba, aby môj život bol taký odlišný od života tých, čo sú v tme, aby videli moje dobré skutky a zatúžili milovať Boha aspoň tak, ako ho milujem ja. Možno to v niekom vyvolá nenávisť a prenasledovanie, ale s tým musím počítať. Sám Ježiš ma na to upozorňuje.

Neboj sa žiť ako ten, čo miluje Ježiša. Potom sa nemusíš báť ani zvrátených ľudí (pozri 2 Sol 3, 2).

www.dcza.sk

Katecheze papeže Františka, 17.6.2020, Modlitba Mojžíše

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu na téma modlitby si uvědomujeme, že Bůh nikdy neměl zálibu v těch, kdo jsou v modlitbě „bezproblémoví“. Ani Mojžíš, počínaje prvním dnem svého povolání, není „fádní“ partner.

Když jej Bůh povolává, je Mojžíš lidsky vzato „ztroskotancem“. Kniha Exodus ho líčí jako psance v zemi Midjan. Od mládí měl soucit se svým lidem a také se postavil na obranu utiskovaných. Brzy však zjistil, že navzdory dobrým úmyslům neplyne z jeho rukou spravedlnost, nýbrž násilí. Tak se rozpadají sny o slávě: Mojžíš už není slibným funkcionářem, předurčeným k rychlé kariéře, nýbrž někým, kdo si pohrával s příležitostmi a nyní pase stádo, které mu ani nepatří. A právě v tichu Midjanské pouště povolává Bůh Mojžíše ve zjevení hořícího keře: »„Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“. Mojžíš zahalil svou tvář, protože se bál pohlédnout na Boha« (Ex 3,6).

Bohu, který jej vybízí, aby se postaral o izraelský lid, předkládá Mojžíš svoje obavy a námitky: že není takového poslání hoden, že nezná Boží jméno, že mu Izraelité neuvěří a že se zajíká, když mluví… Slovem, které Mojžíšovi v každé modlitbě přichází nejčastěji na jazyk, je otázka: „proč?“. Proč jsi mne poslal? Proč chceš tento lid vysvobodit? V Pentateuchu je dokonce jedna dramatická pasáž, kde Bůh vyčítá Mojžíšovi nedostatek víry, a tento nedostatek Mojžíšovi zabrání vstoupit do zaslíbené země (srov. Nm 20,12).

Vzhledem k těmto obavám a srdci, jež se nezřídka chvěje, jeví se Mojžíš člověkem jako my. Jak se může Mojžíš modlit? Stejně jako my, když máme pochybnosti. Jak se modlit? Nejde nám to. A právě tato Mojžíšova slabost spíše než jeho síla nás oslovuje. Byl Bohem pověřen, aby Jeho lidu předal Zákon, položil základ bohoslužbě a zprostředkoval nejvznešenější tajemství, ale nezpřetrhal kvůli tomu těsná pouta solidarity se svým lidem, zejména ve chvíli pokušení a hříchu. Neustále se přimyká k lidu. Mojžíš nikdy na svůj lid nezapomněl. A v tom je velikost pastýřů, že nezapomínají na svůj lid, na kořeny. Podobně Pavel vybízí svého milovaného Timoteje, mladého biskupa, aby se rozpomenul na svoji maminku a babičku, na kořeny svého lidu (srov. 2 Tim 1,5). Mojžíš je natolik přítelem Boha, že s Ním může promlouvat tváří v tvář (srov. Ex 33,11); a zůstává natolik přítelem lidí, že vůči nim chová milosrdenství, když hřeší, jsou pokoušeni anebo si nepochopitelně stýskají při vzpomínce na minulé časy, prožité v Egyptě.

Mojžíš nezapírá Boha, ale nezapírá ani svůj lid. Je spřízněn se svým lidem a souzní s hlasem Božím. Mojžíš tedy není autoritářský a despotický vůdce, naopak. Kniha Numeri o něm říká, že »byl velmi pokorný, pokornější než všichni lidé na zemi« (Nm 12,3). I přes svoje privilegované postavení Mojžíš náleží neustále k zástupům chudých v duchu, kteří z důvěry v Boha činí viatikum svého života, pokrm na cestu. Je mužem z lidu.

Nejvlastnějším způsobem Mojžíšovy modlitby se tak stává přímluva (srov. KKC, 2574). Jeho víra v Boha tvoří jednotu s pocitem otcovství, které prožívá vůči svému lidu. Písmo jej nezřídka líčí s rukama pozvednutýma nahoru, k Bohu, jako by byl mostem mezi nebem a zemí. Dokonce v těch nejobtížnějších momentech, dokonce v den, kdy lid odvrhuje Boha i jeho jakožto vůdce a ulije si zlatého býčka, Mojžíš nechce stát mimo svůj lid. Je to můj lid. Je to Tvůj lid. Říká Bohu: »Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si boha ze zlata. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!« (Ex 32,31-32). Nezřekne se lidu. Je mostem, přímluvcem. Stojí mezi Bohem a lidem. Neprodá svůj lid za kariéru. Není šplhoun, přimlouvá se za svůj lid, své tělo, svoje dějiny i za Boha, který ho povolal. Je mostem. Je to krásný příklad pro všechny pastýře, kteří mají být mostem. Je pontifex. Pastýři jsou mostem mezi lidem, k němuž patří, a Bohem, kterému patří povoláním. Tak je tomu i s Mojžíšem: „Odpusť jim Pane tento hřích.  A jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš! Nechci dělat kariéru na svém lidu.“

Toto je modlitba, kterou ve svém duchovním životě konají opravdoví věřící. I když zakoušejí nedostatky lidí a jejich oddálení od Boha, neodsuzují a neodmítají je. Přímluvná modlitba je vlastní světcům, kteří se připodobněním Ježíši stávají „mosty“ mezi Bohem a lidmi. Mojžíš byl  v tomto smyslu největším Ježíšovým prorokem, naším advokátem a přímluvcem  (KKC, 2577). A stejně i dnes: Ježíš je pontifexem, mostem mezi námi a Otcem. Ježíš se za nás přimlouvá, ukazuje Otci svoje rány, jež jsou cenou naší spásy, a přimlouvá se. Mojžíš je předobrazem Ježíše, který se dnes modlí a přimlouvá za nás.

Mojžíš nás podněcuje, abychom se modlili s tímtéž Ježíšovým zápalem, přimlouvali se za svět a připomínali, že navzdory všem svým křehkostem patří vždycky Bohu. Všichni patří Bohu. Ti nejhorší hříšníci, zlí lidé a zkorumpovaní vládci jsou Boží děti. Ježíš to ví a přimlouvá se za všechny. Svět žije a prosperuje díky žehnání spravedlivého a slitovné modlitbě spravedlivého přímluvce – kněze, biskupa, papeže, laika – modlitbě, kterou za lidi koná nepřetržitě každý pokřtěný, všude a v každém dějinném období. Pomysleme na přímluvce Mojžíše, když nás napadne  někoho odsoudit a v nitru máme vztek – trocha rozčilení ovšem prospívá  zdraví – ale odsoudit není dobré. Na rozčilení je třeba reagovat přímluvnou modlitbou za dotyčného. To nám pomáhá.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 10.6.2020, Modlitba Jakuba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v naší katechezi o modlitbě. Kniha Geneze nám na životních osudech mužů a žen vzdálených dob umožňuje nahlédnout ty naše. Mezi patriarchy nacházíme muže, který z chytrosti učinil svoji nejlepší vlastnost: Jakuba. Bible vypráví o svízelném vztahu Jakuba s jeho sourozencem Ezauem. Od malička je mezi nimi rivalita, která nebude překonána ani později. Jakub je druhorozený syn – byli dvojčaty, ale podvodem se mu podaří vyloudit na otci Izákovi požehnání, patřící prvorozenému (srov. Gn 25,19-34). Je to první z dlouhé řady lstí, kterých byl tento bezskrupulózní muž schopen. Již samo jméno „Jakub“ označuje někoho, kdo se neubírá přímými cestami, je prohnaný.

Před bratrem musí utéci pryč, ale v životě mu patrně všechno vychází. Je schopný podnikatel, velice zbohatne a stane se majitelem obrovského stáda. Svojí houževnatostí a trpělivostí se mu podaří oženit se s nejkrásnější z Lábanových dcer, do níž se doopravdy zamiluje. Moderním slovníkem bychom řekli, že Jakub byl mužem, který se o sebe uměl postarat a svým důvtipem dokázal získat vše, co si přál. Něco však postrádá. Chybí mu živý vztah k vlastním kořenům.

Jednoho dne pocítil volání domova, svého rodiště, kde dosud žil Ezau, bratr, se kterým nikdy nevycházel dobře. Jakub se vydává na dlouhou cestu a s početnou karavanou a stády přichází až  k potoku Jabok. Tady nám kniha Geneze podává pozoruhodný příběh (srov. Gn 32,23-33). Vypráví, jak patriarcha, poté co spolu s karavanou a velkým stádem přebrodí potok, zůstává o samotě na cizím břehu. A přemýšlí o tom, co jej druhý den čeká. Jak se k němu zachová jeho bratr Ezau, kterého obral o prvorozenectví? V Jakubovi víří myšlenky… A když se setmí, znenadání jej kdosi neznámý napadne a začne s ním bojovat. Katechismus k tomu podává vysvětlení: „Duchovní tradice církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti“ (KKC, 2573).

Jakub zápasil celou noc, ale nedal se přemoci. Nakonec je přemožen, když mu protivník vykloubí kyčel, takže bude po zbytek života kulhat. Onen tajemný protivník se patriarchy zeptá na jméno a říká mu: »Už se nebudeš jmenovat Jakub – už nebudeš mužem, který nejedná zpříma, změní mu jméno, život i postoj. Říká mu, budeš se jmenovat – Izrael, protože jsi projevil sílu vůči Bohu i lidem a obstál jsi« (Gn 32,29). Také Jakub se tedy táže: »Sděl mi prosím své jméno«. Ten mu jej neřekne, ale zato mu požehná. A Jakub pochopí, že se setkal s Bohem »tváří v tvář« (srov. v.30-31).

Zápas s Bohem je metafora modlitby. Za jiných okolností prokázal Jakub schopnost vést s Bohem dialog a vnímat jeho přátelství a blízkost. Avšak oné noci z tohoto vleklého zápasu, ve kterém téměř podlehne, vychází Jakub proměněn. Dostává jiné jméno, jiný způsob života, jinou osobnost. Poprvé není tím, kdo má situaci ve své moci, chytrost mu není nic platná, už není stratégem a mužem, který se vším počítá. Bůh jej navrací pravdě smrtelníka, který se třese a bojí. Poprvé nemá Jakub nic jiného, co by Bohu předložil, než svoji vlastní zranitelnost a bezmoc. A tento Jakub od Boha obdrží požehnání, s nímž přibelhá do zaslíbené země: zranitelný a zraněný, avšak s novým srdcem. (Kdysi mi jeden starý, dobrý muž – dobrý křesťan, ale hříšník, který měl velkou důvěru v Boha – řekl: Bůh mi pomůže. Nenechá mne samotného. Vstoupím do ráje jako kulhavý, ale vstoupím.) Předtím byl [Jakub] sebejistý, důvěřoval svojí chytrosti. Byl člověkem neprodyšným pro milost, vzdoroval milosrdenství. Nevěděl, co je milosrdenství. On byl tím, kdo poroučí, měl pocit, že milosrdenství nepotřebuje. Bůh však zachránil, co zahynulo. Dal [Jakubovi] pochopit, že je hříšníkem, který milosrdenství potřebuje, a zachránil jej.

Všichni máme nějaké noční setkání s Bohem, nějakou noc, temnotu, chvíle hříchu a dezorientace ve svém životě. Vždycky tam dochází k setkání s Bohem. On nás překvapí ve chvíli, kdy se nenadějeme a jsme nuceni být opravdu sami. Oné noci si v zápase s neznámým uvědomíme, že jsme pouze ubozí lidé a dovolím si říci: ubožáci. Avšak právě tehdy, kdy se cítím ubožákem, není třeba se bát, protože v té chvíli nám Bůh dá nové jméno, které obsáhne celý náš život, změní srdce a udělí nám požehnání, vyhrazené tomu, kdo se od Něho nechá proměnit.

Toto je tedy hezká pozvánka, abychom se nechali Bohem proměnit. On ví, jak to učinit, protože každého z nás zná. „Pane, Ty mne znáš“ – můžeme mu říci každý – „Ty mne znáš, Pane, proměň mne.“

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Pouť do Spálova, Panna Marie ve Skále (Mariastein), 6.6.2020

Tuto sobotu, 6.6.2020, se uskutečnil již třetí ročník putování ze Slatiny na poutní místo Panna Marie ve Skále u Spálova.

Pouť jsme zahájili 5.6. mší svatou ve Slatině. Putování jsme věnovali našim rodinám a farnosti. Během pátečního večera přestalo pršet a v sobotu nás přivítal nádherný slunečný den. Na naší cestě jsme navštívili několik obcí a zajímavých míst: Starou Ves, Nové Dvory, Lukavec, Kapličku Panny Marie Loretánské, Vrchy s nádherně nově opravenou Kapličkou. Dolejší Kunčice, Kaménku, Heřmánky a Klokočůvek. U Panny Marie ve Skále jsme se setkali s dalšími poutníky ze Slatiny, Bílovce, Ostravy a také z okolních obcí. Naše pouť byla zakončena mší svatou vedenou otcem Zdenkem Vavrem pod širým nebem přímo na poutním místě.

Během putování v nádherné krajině, jsme měli dostatek času přemýšlet, probírat různá témata, zastavit se a společně se pomodlit. Uvědomit si krásu Božího stvoření, působení Božích milostí a radost z našeho poutního společenství.

Dá-li Bůh, další ročník pouti se opět uskuteční příští rok první sobotu v červnu. Na další putování jsou zváni všichni, kteří mají oči, mysl a srdce otevřené. (R.Hodan)

Katecheze papeže Františka, 3.6.2020, Modlitba Abraháma

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V Abrahámově životě zazní znenadání jistý hlas. Tento hlas jej volá, aby se vydal na cestu, která vypadá nesmyslně. Vybízí jej, aby odešel ze svojí vlasti, oddělil se od svých rodinných kořenů a vydal se k nové, jiné budoucnosti. Všechno na základě jediného příslibu, jemuž lze pouze důvěřovat. Uvěřit příslibu není snadné, je k tomu zapotřebí odvahy. A Abrahám uvěřil.

Bible mlčí o minulosti prvního praotce. Logika věcí dovoluje předpokládat, že se klaněl jiným božstvům. Možná patřil mezi mudrce a věnoval se zkoumání hvězd a nebes. Pán mu totiž slíbil, že jeho potomstvo bude početnější než hvězdy na nebi.

Abrahám se dává na cestu. Naslouchá Božímu hlasu a důvěřuje Jeho slovu. Je důležité, že věří Božímu slovu. Jeho odchod dává zrod novému způsobu chápání vztahu k Bohu. Z tohoto důvodu je praotec Abrahám v různých duchovních tradicích – židovské, křesťanské a muslimské – považován za dokonalého Božího muže, který je s to podřídit se Bohu, ačkoli Jeho vůle působí dojmem strohosti, ne-li přímo nesrozumitelnosti.

Abrahám je tedy mužem Slova. Když mluví Bůh, stává se člověk příjemcem Jeho Slova a lidský život místem, ve kterém se ono Slovo dožaduje vtělení. Toto je v lidské religiozitě obrovská novost. Život věřícího začíná být chápán jako povolání, jako místo, kde se uskutečňuje příslib. Věřící se ve světě pohybuje ani ne tak pod tíží nějaké záhady, nýbrž silou příslibu, který se jednoho dne uskuteční. Abrahám uvěřil Božímu příslibu. Uvěřil a vydal se na cestu, aniž by věděl kam, jak praví list Židům (srov. Žid 11,8). Důvěřoval.

Četbou knihy Geneze objevujeme, že Abraham prožívá modlitbu v ustavičné věrnosti onomu Slovu, které mu během cesty pravidelně přichází na mysl. V souhrnu můžeme říci, že v Abrahámově životě se víra stává dějem. Víra se stává děním. Abrahám nás dokonce svým životem a příkladem učí cestě, na níž se víra stává dějinami. Bůh již není nazírán pouze v kosmických úkazech, jako vzdálený Bůh, který může nahánět hrůzu. Bůh Abrahámův se stává „mým Bohem“, Bohem mých osobních dějin, vede moje kroky a neopouští mne. Je Bohem mých dnů, druhem mých peripetií, Bohem prozřetelnosti. Kladu otázku sobě i vám: máme tuto zkušenost Boha? „Svého Boha“, který doprovází, Boha svých dnů? Máme tuto zkušenost? Přemýšlejme o tom trochu.

Tato Abrahámova zkušenost nachází svědectví také v jednom z nejoriginálnějších textů dějin spirituality: Memoriál Blaise Pascala. Začíná takto: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, nikoli Bůh filosofů a mudrců. Jistota, jistota. Cit. Radost. Pokoj. Bůh Ježíše Krista.“ Tento memoriál, napsaný na malém pergamenu, nalezeném po Pascalově smrti, zašitý v lemu jeho šatů filosofa, zachycuje nikoli intelektuální reflexi o Bohu, pojatou moudrým myslitelem, nýbrž živou zkušenost přítomnosti Boha. Pascal zaznamenává dokonce přesný okamžik, ve kterém onu skutečnost pocítil, když se s ní konečně setkal: večer 23. listopadu 1654. Bůh není abstraktní či kosmický. Nikoli. Je Bohem osoby, povolání, Bohem Abraháma, Bohem Izáka a Bohem Jakuba; jistotou, pocitem a radostí.

„Abrahámova modlitba se vyjadřuje především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu“ (KKC, 2570). Abrahám nestaví chrám, nýbrž osazuje cestu kameny, připomínajícími přejití Boha. Bůh překvapuje. Jako tehdy, kdy jej navštívil v podobě tří cizinců, které on i Sára vlídně přijímají a obdrží od nich předpověď narození svého syna Izáka (srov. Gn 18,1-15). Abrahámovi bylo sto let a jeho manželce asi devadesát let. A uvěřili, svěřili se Bohu, a Sára, jeho manželka počala. V takovémto věku! Toto je Bůh Abrahámův, náš Bůh, který nás doprovází!

Takto se Abrahám důvěrně seznamuje s Bohem; je schopen s ním také diskutovat, ale vždycky poctivě. Rozmlouvá s Bohem a diskutuje. Až k tomu nejvyššímu důkazu, kdy jej Bůh žádá, aby mu obětoval vlastního syna Izáka, syna svého stáří a jediného dědice. Tady Abrahám prožívá víru jako drama, jako tápavou chůzi ve tmě, pod nebem, na němž nyní chybějí hvězdy. I nám se často stává, že jdeme temnotou, leč s vírou. Sám Bůh zadržel Abrahámovu ruku, chystající se zasadit ránu, protože spatřil, že Abrahámova ochota je opravdu úplná (srov. Gn 22,1-19).

Bratři a sestry, učme se od Abraháma modlit se s vírou: naslouchat Pánu, kráčet, vést dialog, ba i diskutovat. Nemějme strach diskutovat s Bohem! Řeknu i věc, která se zdá poněkud heretickou. Často jsem od lidí slyšel: „Stalo se mi to a to, rozzlobil jsem se na Boha.“ – To je však také forma modlitby. Pouze dítě se totiž umí rozzlobit na tatínka a pak znovu jít za ním. Učme se od Abraháma modlit s vírou, vést dialog a diskutovat, ale vždycky s pohotovostí přijmout a splnit Boží slovo. Učme se mluvit s Bohem jako dítě se svým tatínkem, naslouchat, odpovědět, diskutovat. Avšak transparentně, jako dítě s otcem. Takové modlitbě nás učí Abrahám.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 27.5.2020, Modlitba spravedlivých

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní katechezi věnujeme modlitbě spravedlivých.

Záměr, který má s lidstvem Bůh, je dobrý, ale v našem každodenním životě zakoušíme výskyt zla. První kapitoly knihy Geneze popisují postupné šíření hříchu v lidských dějinách. Adam a Eva (srov. Gn 3,1-7) pochybují o laskavých úmyslech Boha a domnívají se, že mají co do činění se žárlivým božstvím, které překáží jejich štěstí. Z toho plyne vzpoura: už nevěří ve velkomyslného Stvořitele, který touží po jejich štěstí. Jejich srdce podléhá pokušení Zlého a propadá blouznění  všemohoucnosti: »Budeme-li jíst z toho stromu, budeme jako Bůh« (srov. v.5). Toto je pokušení, to je ambice, jež se vtírá do srdce. Zkušenost však vede opačným směrem: otevřou se jim oči a poznají, že jsou nazí (v. 7), bez ničeho. Nezapomínat, že pokušitel je špatný plátce, platí špatně.

Zlo se v druhé lidské generaci stává ještě pronikavější, mocnější, jak je patrné z příběhu Kaina a Ábela (srov. Gn 4,1.16). Kain, ač prvorozený, závidí bratrovi a vidí v něm soupeře, který ohrožuje jeho prvenství. V jeho srdci se usídlí zlo, a Kain jej nedovede ovládnout. Zlo začíná v srdci, kam vnáší myšlenky, které na druhého hledí zle a podezřívavě. A tak se příběh prvního bratrství končí vraždou. Myslím dnes na lidské bratrství… války, které jsou všude…

V Kainově pokolení se rozvíjejí řemesla a umění, ale také násilí, což nachází výraz v Lamechově zlověstném popěvku, který zní jako píseň pomsty: »Zabiji muže, abych pomstil svou ránu, a jinocha, abych pomstil svou podlitinu […] Měl-li být Kain pomstěn sedmkrát, Lamech bude pomstěn sedmasedmdesátkrát« (Gn 4,23-24). Pomsta: „Udělal jsi, zaplatíš!“. To však neříká soudce, říkám to já sám. Sám ze sebe dělám soudce situace. A tak se zlo šíří jako olejová skvrna, až se zmocní všeho: »Hospodin viděl, že je mnoho lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení lidských srdcí stále jen směřuje ke zlému« (Gn 6,5). Velkolepé obrazy potopy světa (kap. 6-7) a Babylónské věže (kap.11) vyjevují, že je zapotřebí nového začátku, jakéhosi nového stvoření, které bude dovršeno v Ježíši Kristu.

A přece zachycují tyto první stránky Bible také jiný, méně nápadný, mnohem skromnější a bohabojný příběh vynahrazující naděje. Třebaže se skoro všichni chovají zvráceně a vytvářejí z nenávisti a dobývání hybnou sílu lidských dějin, existují také lidé, schopní upřímně se modlit a psát lidské dějiny jiným způsobem. Ábel přináší Bohu oběť prvotin. Po jeho smrti mají Adam a Eva třetího syna, Seta, z něhož se narodí Enoš (což znamená „smrtelný“), a je psáno: »Tehdy se začalo vzývat Hospodinovo jméno« (Gn 4,26). Potom se objevil Henoch, který »chodil s Bohem« a kterého Bůh vzal do nebe (Gn 5,22.24). A nakonec je tu příběh Noeho, spravedlivého muže, který »chodil s Bohem«  (Gn 6,9) a před nímž Bůh pojal záměr zahubit lidstvo (srov. Gn 6,7-8).

Z četby těchto příběhů vyvstává dojem, že modlitba je hrází, útočištěm člověka před přívalem zla, jež ve světě narůstá. Aby bylo jasno, modlíme se také, abychom byli chráněni před námi samotnými. Je důležité modlit se: „Pane, prosím tě, chraň mne přede mnou samotným, před mými ambicemi a náklonnostmi.“ Lidé modlitby na prvních stránkách Bible jsou tvůrci pokoje. Autentická modlitba je totiž zbavena násilnických pudů a obrací pohled k Bohu, aby přišel a ujal se péče o lidské srdce. V Katechismu čteme: „Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích“ (KKC, 2569). Modlitba kultivuje záhon v místech, kde je lidská nenávist schopna šířit jenom poušť. A modlitba je mocná, protože přitahuje Boží moc, která vždycky dává život. Bůh je Bohem života, obrozuje.

Svrchovanost Boha tedy prostupuje řetězcem mužů a žen, kteří jsou často ve světě neuznáváni nebo odsouváni stranou. Avšak svět žije a roste díky Boží síle, kterou tito jeho služebníci přitahují svojí modlitbou. Tvoří řetězec, který nijak nerámusí a zřídka se objevuje v titulcích zpráv, ale přece má značný význam pro navracení důvěry světu!

Vzpomínám si na příběh jistého muže, jednoho předsedy vlády z minulosti, významného muže, který byl ateistou. Neměl náboženské cítění, ale jako dítě slýchal babičku, jak se modlí, což mu utkvělo v srdci. A jednou, když na něho dolehla těžká chvíle, vyvstala mu v srdci vzpomínka na modlící se babičku. Začal se tedy modlit stejně jako ona a objevil Ježíše. Modlitba je vždycky řetězcem života. Množství mužů a žen rozsévá svojí modlitbou život. Modlitba – i ta nepatrná – rozsévá život, a proto je tolik důležité učit děti modlitbě. Působí mi bolest, když potkám děti, které se neumějí pokřižovat. Je třeba je naučit, jak se dělá znamení kříže, protože to je první modlitba. Je důležité naučit děti modlitbě. Potom možná pozapomenou, vydají se jinou cestou, ale první modlitby osvojené v dětství zůstávají v srdci, protože jsou zárodkem života, setbou dialogu s Bohem.

Putování Boha v Božích dějinách vedlo skrze lidi oddané modlitbě, procházelo oním „zbytkem“ lidstva, který se nepřizpůsobil zákonu silnějšího, ale prosil Boha, aby konal divy, a zejména proměňoval naše srdce z kamene v srdce z masa (srov. Ez 36,26). Modlitba otevírá dveře Bohu, který naše nezřídka kamenné srdce proměňuje v srdce lidské. Je zapotřebí hodně lidskosti. S lidskostí jde modlitba dobře.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 20.5.2020, Tajemství Stvoření

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezi o modlitbě, a to rozjímáním o tajemství Stvoření. Život, pouhý fakt, že existujeme, otevírá lidské srdce modlitbě.

První stránka Bible se podobá velkolepému chvalozpěvu díků. Příběh Stvoření je rytmizován refrény, které neustále podtrhují dobrotu a krásu všeho, co existuje. Bůh svým slovem volá k životu a všechno začíná existovat. Slovem odděluje světlo od tmy, střídá den a noc, mění roční období, otvírá paletu barev rozmanitostí rostlin a živočichů. V těchto překypujících hvozdech, jež rychle přemahájí chaos, se jako poslední ukazuje člověk. Toto zjevení vzbuzuje přemíru plesání, které zvětšuje zadostiučinění i radost: »Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré« (Gn 1,31). Dobré, ale i krásné. Je vidět krása veškerého stvoření!

Nádhera a mysterium Stvoření rodí v lidském srdci prvotní hnutí, které podněcuje k modlitbě (srov. KKC, 2566). Tak praví osmý žalm: »Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je člověk, že se o něho staráš?“« (Žl 8,4-5). Žalmista rozjímá o tajemství existence kolem sebe a nad sebou vidí hvězdné nebe, které nám dnešní astrofyzika ukazuje v celé jeho nezměrnosti, a táže se po záměru lásky, jež za tak mohutným dílem musí být! A čím je v tomto nedozírném prostoru člověk? „Téměř ničím,“ říká jiný Žalm (srov. 89,48): bytostí, která se rodí a umírá, křehkým stvořením. A přece, ve vesmíru je lidská bytost jediným stvořením, jež si tuto tak překypující krásu uvědomuje. Nepatrná bytost, která se rodí a umírá, dnes je a zítra není, ale jediná, která si je toho vědoma. My jsme ti, kdo si tuto nádheru uvědomují.

Modlitba člověka těsně souvisí s pocitem úžasu. Velikost člověka je infinitezimální v porovnání s dimenzemi vesmíru. I jeho největší výdobytky vypadají jako maličkost… Člověk však není nicota. V modlitbě se mocně osvědčuje milosrdenství. Nic neexistuje náhodou: tajemství veškerenstva spočívá ve vlídném pohledu, který někdo skříží s tím naším. Žalm prohlašuje, že jsme učiněni jen o málo menšími než Bůh a byli jsme korunováni ctí a slávou (srov. Žl 8,6). Vztah k Bohu je velikostí člověka, jeho intronizací. Přirozeně jsme téměř nic, ale povoláním jsme potomci velikého Krále!

To je zkušenost, kterou učinili mnozí z nás. Pokud běh života s jeho všemi hořkostmi někdy hrozí udusit v nás dar modlitby, stačí pohlédnout na hvězdné nebe, zapadající slunce, květ… aby byla znovu zažehnuta jiskra díků. Možná, že tato zkušenost tvoří základ prvních stran Bible.

Když tento velkolepý biblický popis  Stvoření vznikal, neprožíval izraelský lid šťastné dny. Nepřátelská mocnost okupovala zemi, mnozí byli deportováni a ocitli se v Mezopotámii jako otroci. Nebyla už vlast, ani chrám, ani sociální a náboženský život, nic.

A přece, právě velkým příběhem Stvoření začal někdo znovu objevovat důvody díků a chválit Boha za život. Modlitba je prvotní silou naděje. Když se modlíš, naděje sílí a rozvíjí se. Řekl bych, že modlitba otevírá brány naději. Naděje existuje, ale svojí modlitbou jí otvírám dveře. Vždyť lidé, kteří se modlí, opatrují základní pravdy. Jsou těmi, kdo opakují především sobě a potom všem ostatním, že tento život je navzdory všem námahám, zkouškám a těžkostem plný podivuhodné milosti. A jako takový je třeba vždycky jej bránit a chránit.

Muži a ženy, kteří se modlí, vědí, že naděje je silnější než malomyslnost. Věří, že láska je mocnější než smrt a jednoho dne bude zajisté triumfovat, třebaže nevíme kdy a jak. Tvář modlících se mužů a žen září, protože i v těch nejtemnějších dnech nepřestávají být osvěcováni sluncem. Modlitba tě osvěcuje. Prozařuje tvoji duši, tvoje srdce i tvoji tvář, i v těch nejtemnějších a nejvíce bolestných dobách.

Všichni jsme nositeli radosti. Pomysleli jste na to? Že jsi nositelem radosti? Anebo raději přinášíš špatné zprávy, jež skličují. Všichni jsme schopni přinášet radost. Tento život je darem, který nám daroval Bůh, a je příliš krátký, než aby byl spotřebováván smutkem a hořkostí. Chvalme Boha, buďme prostě spokojeni, že jsme. Pohleďme k veškerenstvu, pohleďme na krásu i na svoje kříže a řekněme: „Ty existuješ, učinil jsi nás pro Sebe.“ Vnímat onen neklid srdce, který mne vede, abych vzdával Bohu díky a chválu. Jsme potomci velikého Krále, Stvořitele, a jsme schopni přečíst ve stvoření Jeho podpis.  Stvoření, kterého si dnes nehledíme, nese podpis Boha, který ho učinil z lásky. Pán ať nám umožní stále hlouběji to chápat a přivádí nás k projevu díků. Děkování je krásnou modlitbou.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews