Autor: admin

Publikováno

Zabydlujeme se na provazovém mostě

Bože, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tvá milost je lepší než život. Ve stínu tvých křídel jásám. (ze žalmu 63)

Nikdy nejsme dost šťastní a spokojení

Každý máme nejrůznější touhy, sny a přání. Zároveň jsme ale zjistili, že i když se nám nějaké sny vyplnily a naplnili jsme své touhy, nedostavil se očekávaný stav dlouhodobého štěstí a uspokojení. Možná jsme chvíli zažívali euforii, nadšení a naplnění. Ale jen chvíli… 

Proto se lidé vrhají za dalšími zážitky, prožitky, touží po nekonečných sexuálních zkušenostech, po hoře peněz, po „pěti kilech uheráku“, po neomezené moci, slávě, kráse, dokonalosti, po stále silnějších podnětech a zážitcích, po nejrůznějších povzbuzujících látkách. Ale vždy pak zjišťují, že je to pořád málo… 

Smutným mediálním obrazem této situace je osud nesčetných vyhaslých a zvadlých celebrit, hvězdiček, idolů, ale i bývalých či současných vrcholných politiků, či padlých diktátorů atd. A není třeba chodit daleko do mediálního světa. Stačí se podívat do osudů lidí v našem okolí a i do svého života. Kde je problém?

Neohraničený Bůh nás stvořil pro neohraničené a nekončící štěstí

Když čteme důkladně bibli a celé křesťanské poselství, zjišťujeme, že neohraničený Bůh nás stvořil, aby se s námi podělil o neohraničenou Lásku, Radost, Život, Štěstí, Slávu, Uznání, Pochopení, Přijetí… Pro toto všechno je stvořeno naše srdce. Moje srdce, tvoje srdce!  Všichni cítíme nekonečné, nekončící a neohraničené touhy, které docházejí naplnění jen ve společenství s neomezeně milujícím Bohem. Jen v jeho očích má každý z nás neohraničenou cenu a hodnotu. Jen v něm je naše nekončící sláva, přijetí, uznání, pochopení, ale i radost a rozkoš…

Lidé se ale k Bohu obrátili zády a „schovali“ se před ním. Přestali s ním počítat. Chtěli si vystačit sami. Ale zůstaly v nás ony nekonečné touhy srdce a stesk po naplnění… Lidé se tak bohužel snaží touhy svého srdce naplňovat na vlastní pěst a na úkor druhých. A mají stále málo. Pochopitelně. 

Spokojujeme se s nejrůznějšími „jistotami“

Naše nekonečné touhy může naplnit jen návrat k původnímu plánu, ke společenství s Bohem. „Doma“ u Boha jsme očekávání s otevřenou náručí a je pro nás přichystána velkolepá „hostina“. My se ale bohužel spíše spokojujeme s nejrůznějšími „jistotami“: s brambory od prasat, s vodou z louže.

Nabízí se nám ale víc!

Žádná ze stvořených věcí, které užíváme, není sama o sobě špatná, ale hrozí, že se k ní můžeme přilepit, lpět na ní a nebýt otevření pro ono „víc“, které je nám nabízeno a přichystáno. V dobách, kdy se nám na cestě životem vede „dobře“, kdy se zdá, že se nám vše daří, existuje velké nebezpečí, že zapomeneme na směr i cíl svého putování životem, že zůstáváme trčet na cestě a zabydlujeme se jakoby uprostřed provazového mostu…

Bůh tě očekává v nitru tvého srdce.
Obracej se k němu.
Nech s jím vést.
Má to smysl.

„Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože“. (Sv. Augustin)

“ Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože!
Má duše žízní po Bohu. (Žl 42,2-3)“

víra.cz

 

Publikováno

Dovolená není jen přestávka od práce

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.“ (Mt 11, 28 – 29)

Workholismus není ctnost, ale nemoc

Nedávno se mi jeden známý chlubil, že ještě nemá vybranou předloňskou dovolenou. Asi jsem ho zklamal, protože jsem to nijak neobdivoval. Popravdě řečeno o něj mám spíš obavy. Co je za tím? Snaha oslnit svým výkonem? Potřeba dokazovat vlastní nepostradatelnost? Strach vystoupit ze zaběhané rutiny? Útěk před prázdnotou? Workholismus není ctnost, ale nemoc.

Dovolená není jen přestávka od práce. Je to čas k obnovení našich sil fyzických i psychických – tedy čas odpočinku, občerstvení. Ale také čas uvědomit si a prožít šíři a bohatost života. Teprve zastavení, změna rytmu, vystoupení za zajetých kolejí k tomu vytváří prostor. Bez tlaku neodkladných záležitostí mi může dojít, co je důležité, co jsem přehlížel. A i když může někdy dovolená přinést konfliktní situace, je to důležitý čas vztahy s našimi blízkými.

Na chvíli „vypnout“ většinou nestačí  

Většině z nás je uhoněnost, vystresovanost, vyčerpanost nepříjemná a hledáme příležitost, jak z toho kolotoče na chvíli vypadnout. A umíme si užít čas, kdy ledacos nemusíme. Pokud ale zůstaneme jen u toho, z dovolené zdaleka nenačerpáme tolik, kolik jsme mohli. Bude nás totiž i během ní strašit představa, že až se vrátíme, všechno se rozběhne nanovo.

Zdánlivě okrajová, ale podle mě klíčová je otázka, jakou mám představu o Ježíši a jeho pohledu na můj život včetně mé práce, povinností, odpočinku. Představuji si Ježíše jako přísného šéfa, který nikdy není spokojen, sotva se zastavím, hned vymyslí nový úkol, ke všem starostem ukládá mnoho dalších povinností? Pak si nejspíš o dovolené budu chtít odpočinout i od něj, možná se před ním budu chtít tak trochu schovat. Tato představa je ale, podobně jako spousta dalších, falešná.

Ježíš nás zve, abychom si odpočinuli 

Ježíš se představuje jako ten, kdo vidí naše lopocení, břemena, kterými jsme zavaleni, a chce nás občerstvit. Zve nás do své blízkosti, abychom si u něj odpočinuli, načerpali sílu a pokoj. Ať už si v přetíženosti z nejrůznějších důvodů libujeme, nebo pod ní padáme na ústa. Dovolená je příležitostí zastavit se s Ježíšem, nechat se jím uzdravit, jemu svěřit všechno, čím jsme obtíženi, co nás vyčerpává a stresuje. Můžeme spolu s ním pohlédnout z odstupu na svůj život, chce nám ukázat, co je opravdu důležité a co můžeme naopak odložit. Chce nám dát prožít, že na nic z toho nejsme sami.

Modlitba není povinnost, ze které se nevyvlíkneme ani o dovolené. Je příležitostí setkat se s Ježíšem, který občerstvuje a snímá břemena. Taková modlitba může způsobit, že dovolenou využijeme skutečně plně. Nebude to jen přestávka před dalším kolem, ale čas, který nás posune k plnosti života. 

Publikováno

Slavnost Seslání Ducha Svatého

Slavnost Seslání Ducha Svatého je vedle Velikonoc a Vánoc třetím nejvýznamnějším momentem církevního roku. Slaví se 50 dní po Velikonocích a 10 dní po slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista.

V Bibli, ve Skutcích apoštolů se píše: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“

Duch Svatý sestoupil na apoštoly, kteří dostali sílu opět vyjít mezi lidi a neohroženě zvěstovat  Kristovo poselství o Boží lásce k lidem. Sesláním Ducha Svatého vrcholí a naplňují se události Velikonoc.

Duch Svatý je Boží působení v nás ve všech. Boha Otce chápeme jako osobu, Ježíše Krista samozřejmě také, ale Ducha svatého? V evangeliu sv.Lukáše se píše: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch Svatý na něj sestoupil v tělesné podobě holubice.“ Ve Vyznání víry se modlíme, že Duch Svatý z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován. Není tedy důvod vnímat Ducha Svatého jinak než jako (třetí Božskou) osobu, která touží po vztahu s námi. Správným vnímáním Ducha Svatého můžeme být schopni změnit svůj život.

V Bibli je Duch Svatý popisován jako oheň, světlo, oblak, voda, olej, dech nebo vítr. Všechny tyto živly a věci používá Duch svatý k úplně osobnímu působení na každého z nás.

Duchu Svatý, prosíme Tě, sestupuj na nás a působ v nás neustále ve všech svých podobách.

Magdalena Cibulková

Publikováno

Posvěcení kaple ve Výškovicích

V neděli dne 30.4.2023 se ve 14.00 hodin konala mše svatá u kapličky ve Výškovicích. Po rozsáhlých opravách v roce  2022 byla znovu posvěcena P. PaedDr. Mgr. Piotrem Markem Kowalskim, Ph.D. Úmysl mše byl za občany Výškovic a vedení města Bílovce, za dárce a pomocníky kapličky ve Výškovicích, za mír a pokoj ve světě.

Počasí ukázalo po několika deštivých dnech svou vlídnou tvář a mohli jsme slavit mši svatou bez deštníků společně s farníky ze Slatiny, Těškovic, Tísku a Lubojat. Ke slavnostní atmosféře přispěla i účast Sboru dobrovolných hasičů z Výškovic. Hudební doprovod zajistil Chrámový sbor při kostele sv. Jiří v Lubojatech pod vedením paní Helenky Ptáčníkové.

Po mši bylo možné si prohlédnout 8 nově zrestaurovaných obrazů původní křížové cesty z roku 1887. Restaurování provádějí Mgr. art. Jan Bittner a Mgr. art. Marie Chlebovská. Repliku nalezeného praporce datovaného do roku 1902 provedla paní Wasilka Pistovčák.

Děkujeme všem, kteří přišli na mši a také všem, kteří podporují kapličku ve Výškovicích.   

Mirka Balharová

Publikováno

Vzkříšení

Prožíváme slavné Vzkříšení. Dokážeme o něm mluvit?

O Vzkříšení víme, že jeho slavení ustanovil všeobecný koncil v Niceji roku 325. Víme, že jej slavíme první neděli po prvním jarním úplňku, což je v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Můžeme si přečíst, že Ježíš byl ukřižován v pátek 7. dubna roku 30 a prázdný hrob ženy nalezly v neděli 9. dubna toho roku.

Známe snad i další „fakta“, jenže z pohledu našeho vykoupení nejsou vůbec důležitá. Vzkříšení je událost přesahující dějiny! Vzkříšení je předmětem víry a ne předmětem historie jako vědy.

Ježíš žil reálný život v reálném čase. Pro nás, křesťany, je každoroční nové Vzkříšení možnost ukřižovat v sobě starého člověka s jeho mnoha hříchy, chybami a slabostmi a vzkřísit člověka nového, lepšího, který si o něco více uvědomuje svoji pravou roli v pozemském životě.

Každý rok máme znovu šanci uvědomit si, co asi z našich skutků udělá Pánu Ježíši radost. Chránit sebe a své zdraví? Ctít své nejbližší a celou rodinu a pomáhat jim? Nedělat rozdíly mezi lidmi – bratry a sestrami? Zachovávat kořeny kultury a náboženství svých předků? Uchovávat přírodu a všechno živé a žasnout nad dokonalostí toho, co Bůh stvořil?

Biblické texty nám dávají jasný návod, jak můžeme dobře žít. My však často nemáme sílu a schopnosti konat denně skutky, které naši víru udrží živou a pravou. Velikonoční doba dává možnost stát se malým misionářem. Chovat se tak, aby na nás byla vidět velká radost ze Vzkříšení.

Je tu nové Vzkříšení, nová šance. Není moudré spoléhat na to, že za rok budou zase Velikonoce…

(Magdalena Cibulková)

Publikováno

Zrada

Dva dny před velikonočními svátky šel Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti apoštolů, navštívit velekněze. Měl zlost. Marně doufal, že Ježíš povede povstání proti Římanům. Teď byl rozhodnutý jej zradit. Muselo se to stát. Jeden ze dvanácti to být musel (…aby se naplnila slova Písma..). Za 30 stříbrných slíbil, že přivede Ježíše na místo, kde nebudou zástupy lidí. Dokonce Ježíše políbil, aby jej tím označil pro vojáky, kteří netušili, kdo z přítomných je Ježíš. Vlastně i Petr zradil – třikrát Ježíše zapřel. A v Getsemanech při modlitbách Petr, Jan i Jakub usnuli, přestože je Ježíš žádal o společnou modlitbu.

Zrada je lidská slabost, ubohost. Přináší neštěstí, smutek, bolest, boj i smrt. Jidáš se nakonec oběsil.

Proč zrazujeme? Díky strachu o sebe, své pohodlí nebo proto, že si myslíme, že z toho něco budeme mít, obohatíme se, že se budeme mít lépe nebo něco krásného prožijeme. Opak je pravda. Když se ve skutečnosti vzdáme touhy mít se lépe, mít něco víc, něco nového, lepšího, pak od Boha dostaneme vždy daleko víc. Když neublížíme, přinese nám to svobodu a radost.

Často si říkáme, že něco je čistě naše věc či náš problém. Co by na to asi řekl Ježíš Kristus? To víme, už jsme to někde četli. „Vzdej se všeho! I sebe a své svobody. Až to uděláš, potom teprve budeš svobodě blízko – bude ti darovaná.“ (Magdalena Cibulková)

Slyš mě, když volám, Bože, moje spáso.
Tys mi dal vždy v mé tísni volný prostor;
smiluj se nade mnou, mé prosby slyš!
Jak dlouho, lidé, chcete čest mou deptat?
Chytat se klamu, následovat lež?
Vězte, že Pán svým věrným koná divy;
Pán uslyší, když k němu zavolám.
Proto se zachvějte a nehřešte již,
v lůžku to uvažte a ztište se.

( Část žalmu 4 z překladu Václava Renče)

Publikováno

Křížová cesta v Tísku

„Pane Ježíši, Tys do roušky svaté Veroniky vtiskl svou tvář, vtiskni mi do duše svůj obraz, abych se Ti podobal.“ To byla jedna z proseb, která byla vyslovena při dětské křížové cestě v Tísku.

Poslední mše svatá v měsíci je v naší farnosti věnována dětem, a protože máme nyní dobu
postní, vydali jsme se s dětmi i na křížovou cestu našeho Pána Ježíše Krista. Děti
vymalovaly obrázky s výjevy křížové cesty, připravily si čtení a z domu si přinesly křížky, jež
při cestě držely ve svých rukách.

Za zpěvu písně „JEŽÍŠI TICHÝ BERÁNKU, SMILUJ SE NAD NÁMI“ jsme Ježíšovu poslední cestu prošli nejen s Veronikou, Šimonem, Pannou Marií, Pontiem Pilátem, plačícími ženami, ale také s našimi rodiči a kamarády.

Moc děkuji všem, kteří se na dětské křížové cestě podíleli.

„Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!“

(Gabriela)

Publikováno

Závist ničí nás samé – Protilátkou vůči závisti je vděčnost

VŽDY NEMÁME NĚCO, CO DRUZÍ MAJÍ
Vždycky budeme mít spoustu důvodů k závisti. Celkem záhy objevíme, co všechno nemáme. Narazíme na lidi, kteří budou oblíbenější, úspěšnější, krásnější a bohatší než my.
Závist je postoj v hloubi srdce, který všechno zamořuje. Dokonce k první vraždě v dějinách lidstva došlo podle Bible právě kvůli závisti (srov. Gn 4,1-16). Problém je, že příčiny závisti ze světa nikdy nezmizí. Vždycky tu bude někdo, kdo bude umět něco lépe nebo bude mít něčeho víc než ti druzí.

ZÁVIST NIČÍ RADOST I Z TOHO, CO SAMI MÁME A UMÍME
Navíc závist nejenže nahlodává dobrou vůli mezi lidmi, ale také ničí radost z toho, co člověk sám má nebo umí. Ovládne-li něčí srdce závist, vždycky se projeví i v jeho vnitřním vnímání všeho kolem. Závistivých myšlenek se bohužel nelze snadno zbavit; vyžaduje to skutečné obrácení a zřeknutí se jich. Potom je nutné nahradit staré vnitřní vnímání novým, zdravým.

PROTILÁTKA PROTI ZÁVISTI
Protilátkou vůči závisti je vděčnost. Kdo umí být vděčný a děkuje za to, co má, uvědomuje si, že to není samozřejmost. Navíc obrací svou pozornost od svého nedostatku k něčemu, z čeho se může radovat. Zaměřuje ji i na Boží dobrotu a velkorysost a nehledí tedy jen na to, co sám nemá.

TIP PRO TEBE
Zařazuj do svého uvažování vděčné myšlenky a děkování: Pomáhá to osvobozovat srdce od závisti. Zkoumej své srdce: Na jaké lidi zahlížíš se závistí? Jakých dobrých věcí si všímáš jen zřídkakdy? Kterým lidem nebo oblastem svého života bys mohl dopřát víc vděčné pozornosti a vděčných myšlenek?

Se svolením zpracováno podle knížky: Johannes Hartl, Zkrátka modlitba, kurz pro samouky, kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz.

Více k tématu naleznete na www.vira.cz