Streamingová mše nemůže nahradit osobní účast

„Vraťme se s radostí k eucharistii!“ – vybízí prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve zvláštním listu, který je adresován předsedům všech biskupských konferencí.

Kardinál Robert Sarah v listě připomíná, že fyzická účast na mši je nenahraditelná. „Pandemie vyprodukovala zkomoleniny nejen v sociální a rodinné dynamice, nýbrž i v životě křesťanských obcí, včetně liturgické dimenze,“ konstatuje vatikánský kardinál. Křesťanské komunity však nikdy nezvolily izolaci a neučinily z církve zavřené město, byť ve spolupráci se státními představiteli a experty přijali obtížná a bolestná rozhodnutí, včetně dlouhého přerušení možnosti věřících účastnit se eucharistie.

Kardinál Sarah vybízí k co nejrychlejšímu návratu k normální bohoslužebné praxi, a podotýká, že „liturgické nomy nemohou být upravovány státními předpisy, nýbrž pouze církevními představiteli, tedy biskupy“. V souvislosti s tím upozorňuje na nešvar „omezovat právo věřících přijímat a adorovat Tělo Páně v církvi běžnými způsoby, jak se to někdy děje v praxi, která je mnohdy restriktivnější než hygienické normy vydávané státem a biskupy“.

více informací

vaticannews

Ministerstvo zavádí od 10.9.2020 roušky ve všech vnitřních prostorách po celé ČR

Podle mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví se všem osobám s účinností ode dne 10. září 2020 do odvolání zakazuje pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to ve všech vnitřních prostorách staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování až na některé výjimky specifikované v tomto opatření.

Z tohoto nařízení vyplývá, že od zítřka jsou povinné roušky v prostorách kostelů pro účastníky bohoslužeb. Roušku je možné sundat před přijetím svatého přijímání.

Doporučujeme sledovat vývoj situace pandemie koronaviru a aktualizovaná opatření ze strany ministerstva zdravotnictví na webu https://koronavirus.mzcr.cz

Církev.cz

O pedagogice získávání chybujícího bratra

Promluva papeže Františka, 6. září, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Mt 18,15-20) je vzato ze čtvrté Ježíšovy promluvy v Matoušově podání, známé jako „komunitní“ nebo „církevní“ poučování apoštolů. Dnešní úryvek mluví o bratrském napomenutí a vybízí nás uvažovat o dvojí dimenzi křesťanského života: té komunitní, jež vyžaduje ochranu společenství, jednoty církve, a té osobní, která ukládá pozornost a respekt vůči každému individuálnímu svědomí.

K napomenutí bratra, který pochybil, Ježíš navrhuje pedagogiku opětovného získávání. Ježíšova pedagogika je vždycky zaměřena na získání. Ježíš vždycky usiluje o získání, obnovu a spásu. A tato pedagogika získávání se člení na tři etapy. Za prvé: »Jdi a pokárej – bratra, který pochybil – mezi čtyřma očima« (srov. v.15), to znamená neukazovat jeho hřích všem. K bratru je třeba přistupovat diskrétně, nikoli jej odsoudit, nýbrž pomoci mu, aby si uvědomil, čeho se dopustil. Mnohokrát jsme zažili, že nám někdo přišel říci: „Poslyš, tady jsi udělal chybu. Měl bys to nějak napravit.“ Možná se zprvu rozzlobíme, ale potom poděkujeme, protože je to bratrské gesto společenství, pomoci a obnovy.

Praktikovat toto Ježíšovo učení není snadné z různých důvodů. Jednak z obav, že bratr či sestra bude reagovat rozmrzele, někdy zase chybí dostatek důvěrnosti… a podobně. Jakmile to však učiníme, pocítíme, že právě to byla Pánova cesta.

Může se však stát, že navzdory dobrým úmyslům mým i onoho dotyčného či dotyčné, první zásah neuspěje. V takovém případě je však dobré nepřestat – a neříci: „Dělej, jak myslíš, mně je to jedno!“. To není křesťanské. Nepřestat, nýbrž požádat o pomoc nějakého jiného bratra či sestru. Ježíš říká: »Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby „každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků“« (v. 16). Takový je předpis Mojžíšského zákona (srov. Dt 19,15). Ačkoli se může zdát, že to míří proti obžalovanému, ve skutečnosti to sloužilo jeho obraně před falešným žalobcem. Ježíš jde však dál: dva svědkové jsou vyžádaní nikoli k obžalobě a odsouzení, nýbrž ku pomoci. Dohodněme se s někým a jděme za tím, kdo pochybil či pochybila a dělá ostudu. Avšak promluvme si jako bratři. Tuto snahu získat druhého požaduje Ježíš od nás. Ježíš narozdíl od Mojžíšského zákona, podle něhož dva či tři svědkové stačí k odsouzení, totiž počítá s tím, že ani tento druhý pokus se svědky nemusí uspět.

Vskutku ani láska dvou či tří bratří nemusí nutně stačit, protože dotyčný je zatvrzelý.  V takovém případě – dodává Ježíš – »to pověz církvi« (v.17). V některých situacích se zapojuje celé společenství. Jsou věci, jež nemohou nechat druhé bratry lhostejnými: je třeba větší lásky k získání bratra. Někdy nestačí ani to. Ježíš říká: »Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník« (tamt.). Tento výraz zdánlivého pohrdnutí je ve skutečnosti vydáním bratra do rukou Božích: jenom Otec může prokázat lásku větší než všichni bratři dohromady.

Toto Ježíšovo učení je nám velikou pomocí. Když například vidíme u bratra či sestry nějaké pochybení, defekt, uklouznutí, obvykle to nejprve říkáme druhým a drbeme. A klevety zamykají srdce společenství, překážejí jednotě církve. Velký mluvka, velký mluvka je ďábel, který stále hledá, co špatného říci o druhých, protože je lhář, který se snaží rozdělit církev, oddálit bratry od sebe a nevytvářet společenství. Prosím vás, bratři a sestry, snažme se neklevetit. Klevetění je mor horší než Covid! Horší. Vynasnažme se neklevetit. Žádné drby.

Ježíš přijímal s láskou celníky i pohany, což pohoršovalo tehdejší správně smýšlející. Nejde proto o neodvolatelné odsouzení, nýbrž o uznání, že naše lidské snahy mohou někdy selhat a že jedině, ocitne-li se bratr sám před Bohem, může stanout před svým svědomím a odpovědností za svoje skutky. Pokud to nejde, pak mlčet a modlit se za chybujícího bratra či sestru, ale nikdy neklevetit.

Panna Maria ať nám pomáhá činit z bratrského napomenutí zdravý návyk, aby se v našich komunitách mohly vždy navazovat nové bratrské vztahy, založené na vzájemném odpuštění a zejména na nepřemožitelné síle Božího milosrdenství.

vaticannews

Odpočinout si dnes není jednoduché.

Existuje totiž falešný a pravý odpočinek. Jak je můžeme rozpoznat?

Reklama zábavního průmyslu vykresluje ideální svět. Dnešní společnost žízní po rozptýlení a dovolených. Zábavní průmysl – zamyslete se už jen nad tím slovem: „zábavní průmysl“ – značně rozkvétá a reklamy vykreslují ideální svět jako veliký herní park, kde se všichni baví. Reklamy slibují něco, co nelze naplnit.

V současnosti totiž převládá pojetí života, jehož základ nespočívá ve smysluplné činnosti a práci, nýbrž v úniku. Člověk vydělává, jen aby se pobavil, aby na chvíli unikl z reality a dosáhl uspokojení. Skrze toto myšlení ale člověk sklouzává do trvalé nespokojenosti způsobené zábavou, která nemůže být odpočinkem, nýbrž jen odcizením a útěkem z reality. Lidé si nikdy v dějinách nedopřávali tolik odpočinku jako dnes, a přesto nikdy nezakoušeli takovou prázdnotu!

Pouhá zábava, výlety, cestování a okružní plavby srdce nenaplní, ani nevedou k odpočinku.

Odpočinek je chvíle radosti, nikoli úniku.

Biblické desatero nachází jádro odpočinku jinde. Odpočinek ve spojení s Bohem má konkrétní důvod: „Nejdříve Bůh učinil nebe i zemi, a sedmého dne odpočinul. Bůh dni odpočinku požehnal a oddělil ho jako svatý“ (srov. Ex 20,11). Odkazuje nás to k závěrečnému momentu stvoření, kde se říká: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tehdy začíná den odpočinku, který je Boží radostí z toho, co stvořil. Je to den rozjímání a požehnání.

Co je tedy odpočinek podle Bible? Je to chvíle radosti a nikoli úniku. Je to čas, kdy se zastavíme, rozhlédneme a nakonec můžeme říci: Život je cenný – není snadný, někdy je i bolestný, ale je cenný. Dny odpočinku nemají vymazávat ostatní všední dny. Nýbrž je mají naplňovat, žehnat jim a smiřovat je se životem. Kolik lidí, kteří mají tolik možností k zábavě, nežije v pokoji se svým vlastním životem.

Kdy bude život krásný? Když o něm začneme dobře smýšlet, ať už je jakýkoli. Život bude krásný, když otevřeme srdce Bohu a zjistíme, že v jednom z žalmů se pravdivě říká: „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (Žl 62,2).

Zpracováno podle katecheze papeže Františka 5. září 2018 na biblický text: Ex 20,8-11.

vira.cz

Otec Piotr: Léto

Po zvláštní koronavirové době a karanténě nastává léto. Léto roku 2020.
 
V denním tisku a časopisech se již objevuje plno článků a zamyšlení nad tím, co nám vlastně uplynulé období přineslo a co vzalo. Čím pro nás bylo?
 
Ukázalo nám, že v životech skutečně nic není jisté. Že to, co se nám zdá po léta samozřejmé, samozřejmé být nemusí a není.
 
Stojíme na počátku léta. Nevíme, co nám přinese. Je to doba dovolených, doba odpočinku, relaxací, rekreací. Léto je období plné radosti. Někteří z nás tuto dobu mají v celém roce nejraději.
 
Je to také doba krásných církevních svátků. Ne sice tak velikých jako jsou Velikonoce, svátky Svatodušní či Vánoce. Ale i léto má svá krásná výročí. Konstantin a Metoděj, sv. Anna, sv. Jan Maria Vianney, Slavnost Nanebevzetí Panny Marie a další.
 
A tak nezbývá než jediné – popřát nám všem krásné léto, naplněné nejen sluncem, ale také životadárným deštěm. A přát si, aby i naše kostely byly naplněny radostí z toho, že svět je a bude takový, jaký snad být má.
 
o.Piotr

Katecheze papeže Františka z 24.6.2020, Modlitba Davida

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě se dnes setkáme s králem Davidem. Od chlapeckých let miláček Boží byl vybrán k jedinečnému poslání, jež má ústřední místo v dějinách Božího lidu a samotné naší víry. V evangeliích bývá Ježíš vícekrát nazýván „Synem Davidovým“. Narodil se totiž jako on v Betlémě. Z Davidova pokolení podle příslibu vzejde Mesiáš: Král, který je naprosto podle Božího srdce, dokonale poslušný Otci a věrně naplňuje Jeho plán spásy (KKC, 2579).

Davidovy životní osudy začínají na stráních kolem Betléma, kde pase stáda svého otce Jesseho. Je ještě chlapcem, posledním z řady mnoha sourozenců, a když prorok Samuel na Boží pokyn přijde hledat nového krále, zdá se, že jeho otec na svého nejmladšího syna zapomněl (srov. 1 Sam 16,1-13). Pracoval na čerstvém vzduchu, představujeme si, že měl rád vítr, hlas přírody a sluneční paprsky. Jedinou průvodkyní jeho duše byla citera, na kterou během dlouhých dnů v samotě rád hrál a zpíval Bohu. A uměl také zacházet s prakem.

David je tedy především pastýř: muž starající se o živé tvory, které chrání před nebezpečím a pečuje o jejich obživu. Až se bude David starat z Boží vůle o lid, nebude jeho jednání přiliš odlišné. A proto se v Bibli často vyskytuje obraz pastýře. I Ježíš se označuje za dobrého pastýře. Jeho jednání se liší od jednání toho, kdo najatý za mzdu. Nabízí za ovce svůj život, vede je a každou zná jménem (srov. Jan 10,11-18).

Ze svého řemesla se David naučil mnohému. Když mu tedy prorok Nátan vytkne jeho těžký hřích (srov. 2 Sam 12,1-15), David ihned pochopí, že byl špatným pastýřem, okradl jiného muže o jedinou milovanou ovečku, přestal být pokorným služebníkem, nakazil se zpupností a stal se pytlákem, který vraždí a loupí.

Druhý charakteristický rys Davidova povolání je jeho básnické nadání. Z této drobnosti lze vytušit, že David nebyl obhroublý, jak se často může stát tomu, kdo je dlouho nucen žít v izolaci od společnosti. Je naopak citlivý, miluje hudbu a zpěv. Citera jej provází neustále. Někdy zpívá Bohu hymnus radosti (srov. 2 Sam 6,16), jindy dává průchod nářku nebo vyznává vlastní hřích (srov. Žl 51,3).

Svět, který pozoruje, není němá scéna. V odvíjejícím se dění objímá svým pohledem obrovské tajemství. Právě odtud se rodí modlitba, totiž z přesvědčení, že život není něčím, co nás míjí, nýbrž úžasným tajemstvím, které v nás budí poezii, hudbu, vděčnost, chválu anebo bědování a úpěnlivou prosbu. Když někomu tato poetická dimenze chybí, jeho duše se belhá. Proto spatřuje tradice v Davidovi velikého tvůrce žalmů. Ty jsou v záhlaví často výslovně připisovány izraelskému králi a vztahují se k některým více či méně ušlechtilým činům jeho života.

David má jedno přání: být dobrým pastýřem. Někdy dokáže být na výši tohoto úkolu, jindy méně, avšak to na čem v kontextu dějin spásy záleží, je proroctví, které pronáší o jiném Králi, jehož je pouhou zvěstí a předzvěstí.

Podívejme se na Davida a přemýšlejme o něm. Byl světec i hříšník, pronásledovaný i pronásledovatel, oběť i vrah, což je rozpor. David byl to všechno. I my ve svém životě často zaznamenáváme protiklady. Všichni lidé ve svém životě hřeší nedůsledností. Davidův život má jednu červenou nit, která dává všemu dění jednotu, a tou je jeho modlitba. Je to hlas, který nikdy neumlká. Světec David se modlí, hříšník David se modlí, pronásledovaný David se modlí, pronásledovatel David se modlí, oběť David se modlí a modlí se vrah David. Modlitba je pojítkem jeho života. Ať už se nese v jásavém či bědujícím tónu, vždycky je modlitbou, která mění pouze melodii. A takto nás David učí plně navazovat dialog s Bohem: radost i vina, láska i bolest, přátelství i nemoc. Všechno se může stát slovem, adresovaným Tomu, který nám naslouchá neustále.

David, který zakusil samotu, ve skutečnosti nikdy nebyl osamocen! A to je podstatná moc modlitby v každém, kdo jí ve svém životě dává prostor. Modlitba zušlechťuje a David je šlechetný, protože se modlí. Když se stane vrahem, modlí se, a díky modlitbě se mu opět vrátí šlechetnost. Modlitba je s to zajišťovat vztah s Bohem, který je člověku opravdovým Druhem na cestě, uprostřed tisícera životních strastí, v dobrém i zlém. Vždycky však modlitba. Děkuji, Pane. Bojím se, Pane. Pomoz, Pane. Odpusť, Pane. Velká je Davidova důvěra, když prchá před pronásledováním, ale nedovolí, aby se jej někdo zastával: „Když mne Bůh pokořil, ví proč.“ Ušlechtilost modlitby nás ponechává v rukou Božích. Tyto ruce probodené láskou jsou jediné bezpečné ruce, které máme.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews