Autor: admin

Publikováno

Bůh dokáže i ze zla vyvodit dobro

Kristův kříž proměnil smysl utrpení

Kristův kříž proměnil smysl každé lidské bolesti a utrpení. Utrpení již nevnímáme jako bezvýchodný trest či prokletí. Potom, co Boží syn vzal utrpení na sebe, bylo od kořene proměněno a vykoupeno. 

Co je nejjistějším důkazem toho, že nápoj, který je ti podáván, není nějak otrávený? Když podávající pije před tebou ze stejné sklenice. Tak to učinil Bůh! Na kříži před zraky světa vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal tak, že není jedovatý, ale že na jeho dně leží perla. Na kříži je totiž přibitá každá lidská bolest. Ježíš zemřel za všechny. Díky Kristovu kříži se utrpení stalo i jakýmsi účinným prostředkem spásy lidí.

Můžeme vidět pozitivní následky špatných věcí

Jaké světlo toto vše vrhá na dramatické okolnosti našeho vlastního života? Můžeme nacházet pozitivní důsledky negativních a špatných věcí. Pozor však, nemylme se. Bůh je spojencem naším, nikoli jakéhokoliv zla! „Mám přísliby pokoje, nikoli trápení”, říká Bible (srov. Jer 29,11). Ten, který kdysi plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad každou ránou, jež postihuje každého člověka i celé lidstvo. Ano Bůh „trpí”, jako každý otec a každá matka. Bůh má účast na naší bolesti, aby ji překonal.

Ale jedině Bůh dokáže z každého zla vyvodit ještě větší dobro.

Bůh přesadil lidskou svobodu do svého plánu

Přál si tedy snad Bůh Otec smrt svého Syna na kříži, aby z ní potom mohl vytěžit dobro? Nikoli! Bůh pouze ponechal volný průchod lidské svobodě a přesadil ji z lidského plánu do plánu svého – Božího. Totéž platí také pro všechno, co nás lidi na světě potkává… Bůh to nevyvolává. On však dal lidem svobodu a v jistém smyslu i přírodě. Nestvořil svět ani nás jako hodinový stroj naprogramovaný od počátku v každém svém nejmenším pohybu.

Kdo s vírou hledí k Bohu, vstane

Když Židé na poušti trpěli uštknutím jedovatých hadů, Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vztyčil na kůl bronzového hada a kdo na něj pohlédl, nezemřel. Ježíš vztáhl tento symbol na sebe. „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak bude vyvýšen Syn člověka, aby ti, kdo v něho věří, měli život věčný” (Jan 3, 14-15). Také my jsme v současném světě napadáni jedovatými „hady” v mnoha formách zla. Hleďme k Tomu, jenž byl pro nás „vyvýšen” na kříž. Ti, kdo k němu hledí s vírou, nad nimi nemá moc zla a smrti svou definitivní moc.

„Po třech dnech vstanu,” předpověděl Ježíš (srov. Mt 9,11). Také my věříme, že my s ním vstaneme a vyjdeme k životu bratrštějšímu, lidštějšímu a naplněnému!

víra.cz

Publikováno

Radost a štěstí – teď a tady

Ke štěstí nepotřebuješ ani bohatství, ani úspěch

„Až děti vyrostou, vydáme se na cestu kolem světa a konečně budeme šťastní.“ „Až budu mít doopravdy čas, věnuji ho své rodině. Nyní ale ještě musím pracovat.“ Stále znovu potkávám lidi, kteří doufají, že jednou, někdy v budoucnosti, budou šťastní.

Zní to možná provokativně, ale – štěstí je tady, v tobě. Možná znáš ty chvilky, kdy o vlásek unikneš nějakému nebezpečí, třeba při jízdě autem, a jsi šťastný, že jsi přežil. Tehdy si uvědomíš: štěstí je žít. Nepotřebuješ k tomu ani bohatství, ani úspěch.

Bůh Tě zve, abys žil

Je dobré udělat si ráno chvilku jen na to, aby sis uvědomil, že jsi rád na světě, a vychutnat si ji namísto toho, abys už při snídani zapínal notebook a vyřizoval maily, nebo abys telefonoval a nevšímal si dětí, které s tebou sedí u stolu, a jejich radosti ze života. Ani radosti ze života, kterou máš v sobě ty sám.

Můžeš si položit otázku: Co ve mně ráno probouzí radost a štěstí? Horká sprcha? Procházka se psem? Pohled na přírodu kypící životem? Chuť první ranní kávy a pocit, jak se postupně probouzím? Najdi si svou odpověď a zkus, jaké to je, když si každé ráno dopřeješ tento rituál.

S vděčností si pak můžeš uvědomit, že nový den můžeš začít s jistotou, že Bůh chce tvůj život a zve tě, abys žil.

Štěstí nepotkáme ve snění, iluzích a fantaziích. Jediným místem, kde můžeme zakusit a obdržet dobro od Boha, je místo, kde právě jsme a čas, ve kterém nyní žijeme. (Papež František)

Víra.cz

Publikováno

Zabydlujeme se na provazovém mostě

Bože, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tvá milost je lepší než život. Ve stínu tvých křídel jásám. (ze žalmu 63)

Nikdy nejsme dost šťastní a spokojení

Každý máme nejrůznější touhy, sny a přání. Zároveň jsme ale zjistili, že i když se nám nějaké sny vyplnily a naplnili jsme své touhy, nedostavil se očekávaný stav dlouhodobého štěstí a uspokojení. Možná jsme chvíli zažívali euforii, nadšení a naplnění. Ale jen chvíli… 

Proto se lidé vrhají za dalšími zážitky, prožitky, touží po nekonečných sexuálních zkušenostech, po hoře peněz, po „pěti kilech uheráku“, po neomezené moci, slávě, kráse, dokonalosti, po stále silnějších podnětech a zážitcích, po nejrůznějších povzbuzujících látkách. Ale vždy pak zjišťují, že je to pořád málo… 

Smutným mediálním obrazem této situace je osud nesčetných vyhaslých a zvadlých celebrit, hvězdiček, idolů, ale i bývalých či současných vrcholných politiků, či padlých diktátorů atd. A není třeba chodit daleko do mediálního světa. Stačí se podívat do osudů lidí v našem okolí a i do svého života. Kde je problém?

Neohraničený Bůh nás stvořil pro neohraničené a nekončící štěstí

Když čteme důkladně bibli a celé křesťanské poselství, zjišťujeme, že neohraničený Bůh nás stvořil, aby se s námi podělil o neohraničenou Lásku, Radost, Život, Štěstí, Slávu, Uznání, Pochopení, Přijetí… Pro toto všechno je stvořeno naše srdce. Moje srdce, tvoje srdce!  Všichni cítíme nekonečné, nekončící a neohraničené touhy, které docházejí naplnění jen ve společenství s neomezeně milujícím Bohem. Jen v jeho očích má každý z nás neohraničenou cenu a hodnotu. Jen v něm je naše nekončící sláva, přijetí, uznání, pochopení, ale i radost a rozkoš…

Lidé se ale k Bohu obrátili zády a „schovali“ se před ním. Přestali s ním počítat. Chtěli si vystačit sami. Ale zůstaly v nás ony nekonečné touhy srdce a stesk po naplnění… Lidé se tak bohužel snaží touhy svého srdce naplňovat na vlastní pěst a na úkor druhých. A mají stále málo. Pochopitelně. 

Spokojujeme se s nejrůznějšími „jistotami“

Naše nekonečné touhy může naplnit jen návrat k původnímu plánu, ke společenství s Bohem. „Doma“ u Boha jsme očekávání s otevřenou náručí a je pro nás přichystána velkolepá „hostina“. My se ale bohužel spíše spokojujeme s nejrůznějšími „jistotami“: s brambory od prasat, s vodou z louže.

Nabízí se nám ale víc!

Žádná ze stvořených věcí, které užíváme, není sama o sobě špatná, ale hrozí, že se k ní můžeme přilepit, lpět na ní a nebýt otevření pro ono „víc“, které je nám nabízeno a přichystáno. V dobách, kdy se nám na cestě životem vede „dobře“, kdy se zdá, že se nám vše daří, existuje velké nebezpečí, že zapomeneme na směr i cíl svého putování životem, že zůstáváme trčet na cestě a zabydlujeme se jakoby uprostřed provazového mostu…

Bůh tě očekává v nitru tvého srdce.
Obracej se k němu.
Nech s jím vést.
Má to smysl.

„Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože“. (Sv. Augustin)

“ Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože!
Má duše žízní po Bohu. (Žl 42,2-3)“

víra.cz

 

Publikováno

Dovolená není jen přestávka od práce

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.“ (Mt 11, 28 – 29)

Workholismus není ctnost, ale nemoc

Nedávno se mi jeden známý chlubil, že ještě nemá vybranou předloňskou dovolenou. Asi jsem ho zklamal, protože jsem to nijak neobdivoval. Popravdě řečeno o něj mám spíš obavy. Co je za tím? Snaha oslnit svým výkonem? Potřeba dokazovat vlastní nepostradatelnost? Strach vystoupit ze zaběhané rutiny? Útěk před prázdnotou? Workholismus není ctnost, ale nemoc.

Dovolená není jen přestávka od práce. Je to čas k obnovení našich sil fyzických i psychických – tedy čas odpočinku, občerstvení. Ale také čas uvědomit si a prožít šíři a bohatost života. Teprve zastavení, změna rytmu, vystoupení za zajetých kolejí k tomu vytváří prostor. Bez tlaku neodkladných záležitostí mi může dojít, co je důležité, co jsem přehlížel. A i když může někdy dovolená přinést konfliktní situace, je to důležitý čas vztahy s našimi blízkými.

Na chvíli „vypnout“ většinou nestačí  

Většině z nás je uhoněnost, vystresovanost, vyčerpanost nepříjemná a hledáme příležitost, jak z toho kolotoče na chvíli vypadnout. A umíme si užít čas, kdy ledacos nemusíme. Pokud ale zůstaneme jen u toho, z dovolené zdaleka nenačerpáme tolik, kolik jsme mohli. Bude nás totiž i během ní strašit představa, že až se vrátíme, všechno se rozběhne nanovo.

Zdánlivě okrajová, ale podle mě klíčová je otázka, jakou mám představu o Ježíši a jeho pohledu na můj život včetně mé práce, povinností, odpočinku. Představuji si Ježíše jako přísného šéfa, který nikdy není spokojen, sotva se zastavím, hned vymyslí nový úkol, ke všem starostem ukládá mnoho dalších povinností? Pak si nejspíš o dovolené budu chtít odpočinout i od něj, možná se před ním budu chtít tak trochu schovat. Tato představa je ale, podobně jako spousta dalších, falešná.

Ježíš nás zve, abychom si odpočinuli 

Ježíš se představuje jako ten, kdo vidí naše lopocení, břemena, kterými jsme zavaleni, a chce nás občerstvit. Zve nás do své blízkosti, abychom si u něj odpočinuli, načerpali sílu a pokoj. Ať už si v přetíženosti z nejrůznějších důvodů libujeme, nebo pod ní padáme na ústa. Dovolená je příležitostí zastavit se s Ježíšem, nechat se jím uzdravit, jemu svěřit všechno, čím jsme obtíženi, co nás vyčerpává a stresuje. Můžeme spolu s ním pohlédnout z odstupu na svůj život, chce nám ukázat, co je opravdu důležité a co můžeme naopak odložit. Chce nám dát prožít, že na nic z toho nejsme sami.

Modlitba není povinnost, ze které se nevyvlíkneme ani o dovolené. Je příležitostí setkat se s Ježíšem, který občerstvuje a snímá břemena. Taková modlitba může způsobit, že dovolenou využijeme skutečně plně. Nebude to jen přestávka před dalším kolem, ale čas, který nás posune k plnosti života. 

Publikováno

Slavnost Seslání Ducha Svatého

Slavnost Seslání Ducha Svatého je vedle Velikonoc a Vánoc třetím nejvýznamnějším momentem církevního roku. Slaví se 50 dní po Velikonocích a 10 dní po slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista.

V Bibli, ve Skutcích apoštolů se píše: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“

Duch Svatý sestoupil na apoštoly, kteří dostali sílu opět vyjít mezi lidi a neohroženě zvěstovat  Kristovo poselství o Boží lásce k lidem. Sesláním Ducha Svatého vrcholí a naplňují se události Velikonoc.

Duch Svatý je Boží působení v nás ve všech. Boha Otce chápeme jako osobu, Ježíše Krista samozřejmě také, ale Ducha svatého? V evangeliu sv.Lukáše se píše: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch Svatý na něj sestoupil v tělesné podobě holubice.“ Ve Vyznání víry se modlíme, že Duch Svatý z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován. Není tedy důvod vnímat Ducha Svatého jinak než jako (třetí Božskou) osobu, která touží po vztahu s námi. Správným vnímáním Ducha Svatého můžeme být schopni změnit svůj život.

V Bibli je Duch Svatý popisován jako oheň, světlo, oblak, voda, olej, dech nebo vítr. Všechny tyto živly a věci používá Duch svatý k úplně osobnímu působení na každého z nás.

Duchu Svatý, prosíme Tě, sestupuj na nás a působ v nás neustále ve všech svých podobách.

Magdalena Cibulková

Publikováno

Posvěcení kaple ve Výškovicích

V neděli dne 30.4.2023 se ve 14.00 hodin konala mše svatá u kapličky ve Výškovicích. Po rozsáhlých opravách v roce  2022 byla znovu posvěcena P. PaedDr. Mgr. Piotrem Markem Kowalskim, Ph.D. Úmysl mše byl za občany Výškovic a vedení města Bílovce, za dárce a pomocníky kapličky ve Výškovicích, za mír a pokoj ve světě.

Počasí ukázalo po několika deštivých dnech svou vlídnou tvář a mohli jsme slavit mši svatou bez deštníků společně s farníky ze Slatiny, Těškovic, Tísku a Lubojat. Ke slavnostní atmosféře přispěla i účast Sboru dobrovolných hasičů z Výškovic. Hudební doprovod zajistil Chrámový sbor při kostele sv. Jiří v Lubojatech pod vedením paní Helenky Ptáčníkové.

Po mši bylo možné si prohlédnout 8 nově zrestaurovaných obrazů původní křížové cesty z roku 1887. Restaurování provádějí Mgr. art. Jan Bittner a Mgr. art. Marie Chlebovská. Repliku nalezeného praporce datovaného do roku 1902 provedla paní Wasilka Pistovčák.

Děkujeme všem, kteří přišli na mši a také všem, kteří podporují kapličku ve Výškovicích.   

Mirka Balharová

Publikováno

Vzkříšení

Prožíváme slavné Vzkříšení. Dokážeme o něm mluvit?

O Vzkříšení víme, že jeho slavení ustanovil všeobecný koncil v Niceji roku 325. Víme, že jej slavíme první neděli po prvním jarním úplňku, což je v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Můžeme si přečíst, že Ježíš byl ukřižován v pátek 7. dubna roku 30 a prázdný hrob ženy nalezly v neděli 9. dubna toho roku.

Známe snad i další „fakta“, jenže z pohledu našeho vykoupení nejsou vůbec důležitá. Vzkříšení je událost přesahující dějiny! Vzkříšení je předmětem víry a ne předmětem historie jako vědy.

Ježíš žil reálný život v reálném čase. Pro nás, křesťany, je každoroční nové Vzkříšení možnost ukřižovat v sobě starého člověka s jeho mnoha hříchy, chybami a slabostmi a vzkřísit člověka nového, lepšího, který si o něco více uvědomuje svoji pravou roli v pozemském životě.

Každý rok máme znovu šanci uvědomit si, co asi z našich skutků udělá Pánu Ježíši radost. Chránit sebe a své zdraví? Ctít své nejbližší a celou rodinu a pomáhat jim? Nedělat rozdíly mezi lidmi – bratry a sestrami? Zachovávat kořeny kultury a náboženství svých předků? Uchovávat přírodu a všechno živé a žasnout nad dokonalostí toho, co Bůh stvořil?

Biblické texty nám dávají jasný návod, jak můžeme dobře žít. My však často nemáme sílu a schopnosti konat denně skutky, které naši víru udrží živou a pravou. Velikonoční doba dává možnost stát se malým misionářem. Chovat se tak, aby na nás byla vidět velká radost ze Vzkříšení.

Je tu nové Vzkříšení, nová šance. Není moudré spoléhat na to, že za rok budou zase Velikonoce…

(Magdalena Cibulková)