Druhá neděle velikonoční – svátek Božího milosrdenství

Svátek Božího milosrdenství oficiálně zavedl papež Jan Pavel II. 30. 4. 2000 v den svatořečení sestry Faustýny Kowalské (pam. 5. 10.), kterou si Ježíš vyvolil za hlasatelku Božího milosrdenství. Její apoštolát souvisí s šířením důvěry v Boží milosrdenství s pomocí obrazu, k jehož namalování podle vidění byla vyzvána. Po výzvě k namalování obrazu, v únoru 1931, Ježíš Faustýně poprvé vyjevil svou touhu, aby milosrdenství mělo svátek.

“Toužím, aby byl svátek Milosrdenství. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství.” (Dn. 49)

Ježíš také v dalších zjeveních vysvětlil, proč touží, aby byl tento svátek ustanoven.

“Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu – svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky.” (Dn. 965)

Modlitba za odpuštění

Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.

Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.

Zříkám se pokušení ospravedlňovat se a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty, kteří mě zranili.

Ve Tvé síle odpouštím všem, každé jednotlivé zranění, jež mi kdo způsobil.

Chci přijmout všechny své bližní jako bratry a sestry před Tvou Tváří i s jejich chybami a slabostmi a odpouštím jim každé slovo i čin, všechno, čím mě kdy zranili nebo mi způsobili jakoukoli bolest.

Pane, prosím o milost odpustit každému, jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.

Pane, dej mi sílu, aby moje ochota odpustit stále rostla.

A ještě Tě, Pane, prosím, aby mně odpustili všichni, které jsem svým jednáním zranil a kterým jsem ublížil já.
Amen.

Odkazy:

Pastorace.cz

Vojtěch Kodet

Žehnání velikonočních pokrmů v rodinách

Žehnání pokrmů o velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídá požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku ma velikonoční vejce – symbol života.

Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací mudlitbu neprovází asni znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů, možnost výměru: Gn 1, 27-31a, Gn 9, 1-3, Lk 11, 9-13

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:

Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože,

ty všechno naplňuješ svým požehnáním,

shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna

děkujeme za tvé dary,

které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,

a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,

aby všechno směřovalo k tvé oslavě.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Velikonoční svatý týden – cesta s Kristem

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12)

Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to “svátek svátků”, “slavnost slavností”.  Slavením velikonočního tajemství se křesťané spojují v důvěrném společenství s Kristem a vydávají se s ním cestou kříže ke vzkříšení a k životu s Bohem.

KVĚTNÁ  NEDĚLE

Oslava Svatého týdne začíná na Květnou neděli průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tuto myšlenku vyzdvihuje zvláště žehnací modlitba nad ratolestmi: “… požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem.”

Květná neděle spojuje Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení vjedno. Obojí je ve velikonočním tajemství vzájemně propojeno…

ZELENÝ  ČTVRTEK

Tématem večerní liturgie jsou dvě události: Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí…
Kristus nás posiluje svým tělem a svou láskou. V této síle se pak můžeme vydávat na cestu do zaslíbené země. Na cestu, která vede i přes poušť utrpení a smrti, ale též skrze bránu vzkříšení. Cílem této cesty je “země”, ze které nebudeme vyhnáni, totiž “nové nebe a nová země” nebeského království. 

VELKÝ  PÁTEK

Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně. Ty mají tří části: Bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije) zakončenou přímluvami za celý svět; uctívání kříže; přijímání.

Velký pátek je postním dnem – postem od masa a újmy v jídle.

Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb.

BÍLÁ  SOBOTA

Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den konfrontováni s tvrdou realitou Ježíšovy smrti, nejistoty a jistě i zoufalství. Po celý den se nekonají žádné bohoslužby. Až po západu slunce začíná velikonoční noc (vigilie).

Velikonoční vigilie je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu.

Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty tento velikonoční “přechod” (pesach) ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ „Hod Boží velikonoční“

Kristus vstal z mrtvých za svítání “prvního dne v týdnu”, neboli “prvního dne po sobotě” (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne).

Jako křesťané věříme, že svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo a definitivně lidem otevřel cestu k Bohu, k plnosti života s Bohem.

Viz také Neděle  zmrtvýchvstání

VELIKONOČNÍ OKTÁV, doba  velikonoční

Oslava Velikonoc trvá dalších padesát dní (“velikonoční doba”) a vrcholí slavností Seslání Ducha svatého (Letnice). Latinský název Pentecostes znamená “padesátý den velikonoční slavnosti”. První týden po Velikonocích se nazývá “Velikonoční oktáv”. Čtyřicátý den po Velikonocích (čtvrtek v šestém velikonočním týdnu) se slaví svátek “Nanebevstoupení Páně”.

(R.Dluhošová)

Velikonoční katecheze Vojtěcha Kodeta

Jedná se o tři velké příběhy z Janova enangelia, které se čtou v cyklu A o postních velikonočních nedělích.

Slouží hlavně k tomu, abychom lépe pochopili tajemství křtu a mohli se v křtu setkat s Kristem, jako s vodou a pramenem života  Rozmluva se Samařankou, Jan 4, 5-42

Jako s tím, který dává světlo. Je světlo samotné  Uzdravení slepce, Jan 9, 1-41

Dále s tím, který je život sám a nabízí nám věčný život   Vzkříšení Lazara, Jan 11, 1-45

Mnoho dalších nádherných myšlenek najdete také na stránce   https://vojtechkodet.cz/

Setkání rodičů dětí před prvním svatým přijímáním v Těškovicích

Vážení farníci,

v Těškovicích v sobotu 24.1. po ranní mši svaté, přibližně kolem 8 hodiny se uskuteční v kostele Nanebevzetí Panny Marie setkání rodičů dětí, které se připravují na první svaté přijímání.

Díky trvající pandemii, nadále platí protiepidemická opatření.

Mimo jiné: každý účastník je povinen mít ochranný prostředek dýchacích cest (nos, ústa), který brání šíření kapének a shromáždění se nesmí účastnit více účastníků, než odpovídá obsazenosti nejvýše 10 % míst k sezení, přičemž účastníci, s výjimkou osob vedoucích nebo zajišťujících obřad, po většinu času sedí na sedadlech, dodržují, s výjimkou členů domácnosti, minimální rozestupy 2 metry mezi účastníky sedícími v jedné řadě sedadel, před vstupem do vnitřního prostoru si dezinfikují ruce. (R.Hodan)

Tříkrálová sbírka – Charita Česká republika

Tříkrálová sbírka je největší charitativní sbírkovou akcí u nás. Na jejím průběhu se podílejí tisíce dobrovolníků, výnos putuje na pomoc lidem v nouzi prostřednictvím Charity Česká republika, která je pořadatelem sbírky.

Do průběhu sbírky v roce 2021 zasáhla pandemie nemoci covid-19 a v souvislosti s ní přijatá opatření. Vzhledem ke zhoršení situace a celostátnímu zpřísnění restrikcí, rozhodlo vedení Charity Česká republika, že po dobu trvání pátého stupně PES koledníci nevyjdou.

Stupeň 5 PES umožňuje umístění kasiček od 6.1.2021 do 24.1.2021 na veřejně přístupná místa ve Slatině: V kostele, na Obecním úřadě a v Základní a mateřské škole.

Koleda zrušena není! Přesouvá se do onlině prostředí

Tříkrálový sbírkový účet: 66008822/0800, VS 777

Darovat on-line

Přivítejte naše virtuální koledníky

Přijměte online požehnání.  

Katecheze papeže Františka – Modlitba díkůvzdání

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Chtěl bych se dnes zastavit u modlitby díkůvzdání. Podnět si k tomu vezmu z jedné epizody, kterou zaznamenal evangelista Lukáš. Když byl Ježíš na cestě, vyšlo mu naproti deset malomocných, kteří prosili: »Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!« (Lk 17,13). Víme, že nemocní leprou trpěli fyzicky a zároveň byli sociálně a nábožensky marginalizováni. Byli vypovězeni na okraj společnosti. Ježíš se nevyhýbal setkání s nimi. Někdy přestupuje omezení stanovená zákony a dotýká se nemocných – což se nemělo dělat, objímá je a uzdravuje. V tomto případě ke kontaktu nedošlo. Ježíš je zpovzdálí vyzve, aby šli a ukázali se kněžím (v.14), kteří měli podle Zákona prověřit, zda došlo k uzdravení. Ježíš neříká víc. Vyslyšel jejich modlitbu, jejich křik o smilování a hned je poslal ke kněžím.

            Těch deset s důvěrou okamžitě jde, nečekají na moment plného uzdravení, nikoli: mají důvěru, ihned se vydávají na cestu a jak odcházejí, jsou všichni uzdraveni. Kněží o nich tedy mohli konstatovat, že jsou zdrávi, a začlenit je zpět do normálního života. Zde však dochází k něčemu významnému. Jen jeden z oné skupiny, když zjistil, že je uzdraven, a ještě před tím, než se vydal za kněžími, se vrací k Ježíši a chválí Boha za obdrženou milost. Jeden jediný, zbylých devět jde vlastní cestou. A Ježíš poznamenává, že onen muž byl Samaritán, tedy svého druhu „heretik“ pro tehdejší židy. Ježíš podotýká: »Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?« (Lk 17,18). Toto vyprávění se nás hluboce dotýká.

            Tento příběh takříkajíc dělí svět na dvě části: na ty, kdo neděkují, a na ty, kdo děkují; na ty, kdo berou všechno, jako by jim to patřilo, a na ty, kdo přijímají všechno jako dar. Katechismus praví: „Každá událost a každá potřeba se může stát důvodem k díkůvzdání“ (KKC, 2638). Modlitba díkůvzdání začíná vždycky odtud, totiž uznáním, že nás předchází milost. Myslelo se na nás dříve, než jsme se naučili myslet my. Byli jsme milováni dříve, než jsme se naučili milovat; byli jsme předmětem touhy dříve, než vyvstala touha v našem srdci. Díváme-li se takto na život, stává se vodítkem našich dnů „děkování“, na které ovšem mnohokrát zapomínáme.

            Pro nás křesťany je díkůvzdání jméno té nejpodstatnější svátosti, kterou je: eucharistie. Toto řecké slovo totiž znamená právě díkůvzdání. Křesťané, jako všichni věřící, dobrořečí Bohu za dar života. Žít znamená především obdržet. Život je především obdrženou skutečností: dostali jsme ho darem! Všichni se rodíme proto, že někdo toužil po našem životě. A to je jen první z dlouhé řady dluhů, které sjednáváme svým životem. Dluhů vděčnosti. Nejednou na nás někdo pohlížel čistě a nezištně. Často to byli učitelé, katecheté, lidé, kteří svou roli plnili nad míru svých povinností. A zažehli v nás vděčnost. I přátelství je darem, ke kterému se vždycky pojí vděčnost.

            Tato „vděčnost“, kterou máme ustavičně vyjadřovat a již křesťan se všemi sdílí, se rozpíná v setkání s Ježíšem. Evangelia dosvědčují, že kudy Ježíš prošel, často vyvolal radost mezi těmi, kteří Jej potkali a chválili pak Boha. Ve vyprávěních o Narození Páně je mnoho těch, jejichž srdce se otevřelo příchodem  Spasitele. I my jsme zváni k účasti na tomto nezměrném jásotu. Naznačuje to také epizoda s deseti malomocnými, kteří byli uzdraveni. Přirozeně, že všichni byli šťastní, protože znovu nabyli zdraví a mohli tak vyjít z nekonečné povinné karantény, která je vylučovala ze společenství. Je však mezi nimi jeden, který zajásal radostí, a kromě svého uzdravení měl radost ze setkání s Ježíšem. Byl nejenom osvobozen od zla, ale dostalo se mu také jistoty, že je milován. To je pravé jádro: když vyslovíš poděkování, vyjadřuješ jistotu, že jsi milován. A to je veliký krok: jistota, že jsme milováni. Tento objev lásky je silou, která řídí svět. Dante by řekl: Lásky, „z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“ (Ráj, XXXIII, 145). Už nejsme potulní pocestní, kteří bloumají sem a tam: máme domov, přebýváme v Kristu a z tohoto  „příbytku“ nazíráme veškerý zbytek světa, který se jeví nekonečně hezčím. Jsme dětmi lásky a bratry v lásce. Jsme omilostnění mužové a ženy.

Bratři a sestry, snažme se tedy stále přebývat v radosti ze setkání s Ježíšem. Kultivujme veselí. Démon poté, co nás jakýmkoli pokušením oklamal, nás totiž vždycky ponechává smutné a osamocené. Jsme-li v Kristu, žádný hřích a žádná hrozba nám nebudou nikdy moci zabránit radostně pokračovat v cestě spolu s mnoha druhy.

            Především nezapomínejme děkovat: pokud jsme nositeli vděčnosti, stává se lepším také svět, byť možná jen trochu, ale dost na to, abychom mu předali trochu naděje. Svět naději potřebuje a v postoji vděčnosti a díkůvzdání trochu naděje předáváme. Všechno je spojeno a provázáno, a každý se může zapojit tam, kde je. Cesta ke štěstí je popsána svatým Pavlem v závěru jednoho jeho listu slovy: »Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. Nezhášejte oheň Ducha« (1 Sol 5,17-19). Nezhášejte oheň Ducha – to je pěkný životní program! Nezhášejte Ducha, který nás v nitru přivádí k vděčnosti.

vaticannews

Vánoční – papež František, katecheze 23.12.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Touto katechezí v bezprostřední blízkosti Vánoc bych vám chtěl nabídnout pár podnětů k reflexi jako přípravu ke slavnosti Narození Páně. V půlnoční liturgii zní zvěst, kterou andělé přinesli pastýřům: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,10-12).

Také my budeme následovat pastýře a vydáme se duchovně k Betlému, kde Maria porodila Dítě v jeslích, protože – jak znovu říká Lukáš – „v zájezdním útulku pro ně nebylo místo“ (2,7). Vánoce se staly všeobecným svátkem, a také ten, kdo není věřící, vnímá jeho podmanivost. Křesťan však ví, že Vánoce jsou rozhodující událostí, věčným ohněm, který ve světě zažehnul Bůh a nemá být směšován s pomíjivými věcmi. Je důležité nezredukovat Vánoce na pouhý sentimentální či konzumní svátek. Minulou neděli jsem na tento problém upozornil a zdůraznil jsem, že konzumismus nám zabavil Vánoce. Nikoli, nemají být pouhým sentimentálním či konzumnín svátkem, který oplývá dárky a blahopřáními, ale je ochuzen o křesťanskou víru a též o lidskost. Proto je třeba se postavit světské mentalitě, jež není schopna pojmout žhavé  jádro naší víry, které praví: »Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy« (srov. Jan 1,14). Toto je jádro Vánoc, či spíše jejich pravda, žádná jiná neexistuje.

Vánoce nás nabádají k reflexi jednak o dramatičnosti dějin, v nichž lidé, ranění hříchem, nepřetržitě hledají pravdu, milosrdenství a vykoupení, a jednak o dobrotě Boha, který nám vyšel vstříc sdělit Pravdu, která zachraňuje, a dát nám účast na Svém přátelství a Svém životě. Tento dar milosti je čirá milost, bez jakýchkoli našich zásluh. Jeden Svatý otec říká: „Kamkoli pohlédnete a hledáte zásluhy, nenacházíte nic jiného než milost“. Vše je milost, dar milosti, a tohoto daru milosti se nám dostává jednoduchostí a lidskostí Vánoc a může z našich srdcí a myslí odstranit pesimismus, který se dnes rozšířil v důsledku pandemie. Můžeme překonat zneklidňující pocit dezorientace a nedat se zdolat nezdary a selháními, když si opět uvědomíme, že ono obyčejné a bědné, skrývané a bezbranné Dítě je sám Bůh, který se pro nás stal člověkem. Druhý vatikánský koncil ve známé konstituci o církvi v dnešním světě poznamenává s ohledem na každého z nás, že se tato událost týká každého z nás. „Ale Ježíš se narodil před dvěma tisíci lety, mě se to týká?“ Ano, týká se to tebe i mne, každého z nás. Konstituce říká: „Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás – je jedním z nás!, ve všem nám podobný kromě hříchu“ (Gaudium et spes, 22). Ježíš je jedním z nás: Bůh v Ježíši je jedním z nás.

Tato skutečnost nás obdarovává mnohou radostí i odvahou. Bůh nás nepozoroval shůry, zdáli, neprošel kolem nás, neošklivil si naši bídu, neoděl se nějakým zdánlivým tělem, nýbrž plně přijal naši přirozenost a naše lidství. Je jedním z nás, je jako my. Ničeho se nezřekl, kromě hříchu, což jediné s námi nesdílí. V Něm je celé člověčenství. Vzal na sebe všechno, čím jsme, tak, jak jsme. To je pro porozumění křesťanské víry podstatné. Sv. Augustin, když promýšlel zpětně svoji konverzi, napsal ve svých Vyznáních: „Nedržel jsem se totiž pokorně svého pokorného Boha Ježíše a nevěděl jsem, v čem by mi jeho slabost mohla být učitelkou“ (Vyznání, VII, 18). Ježíšova „slabost“ je „učitelka“! Zjevuje nám totiž Boží lásku. Vánoce jsou svátkem vtělené Lásky k nám a narozené v Ježíši Kristu. On, Ježíš Kristus, je světlo lidí, které září v temnotách a dává smysl lidské existenci a celým dějinám.

Drazí bratři a sestry, ať nám tyto stručné reflexe pomohou slavit Vánoce uvědoměleji. Je však další způsob přípravy, který chci připomenout vám i sobě a který je všem dostupný: trochu mlčky rozjímat před jesličkami. Jesličky podávají katechezi o skutečnosti, která se přihodila onoho dne a roku a o níž jsme slyšeli v evangeliu. K tomu jsem loni napsal list, jehož opětovná četba nám prospěje. Nazývá se „Admirabile signum“, „Podivuhodné znamení“. Ve škole sv. Františka z Assisi se můžeme trochu jako děti pozastavit, rozjímat o scéně Pánova Narození a dovolit, aby v nás znovu ožil úžas z „podivuhodného“ způsobu, kterým přišel na svět Bůh. Prosme o milost úžasu: když stojíme před tímto tajemstvím, touto natolik něžnou a krásnou skutečností, blízkou srdci, kéž nám Pán dává milost úžasu, abychom se s ním setkali, přiblížili se k Němu, sblížili se mezi sebou navzájem. To v nás oživí něhu, které je nám tolik zapotřebí! Před nedávnem jsem hovořil s několika vědci o umělé inteligenci a robotech. Existují roboti, naprogramovaní na všechny typy činností, a vývoj pokračuje dál. Zeptal jsem se jich, zda mohou určit něco, co robot nikdy nedokáže? Zamysleli se, podali různé návrhy a nakonec se ujednotili v tom, že roboti nikdy nebudou schopni něhy. Takové, kterou nám dnes přináší Bůh svým podivuhodným způsobem, jakým přišel na svět. Takto se v nás opětovně rodí lidská něha, která se blíží k té Boží. Dnes tolik potřebujeme něhu, lidské pohlazení v tolikerém soužení! Pandemie nás donutila mít větší odstup, a Ježíš nám v jeslích zjevuje něhu, která je cestou ke sblížení a zlidštění. Držme se této cesty.

Hezké Vánoce!