5. neděle velikonoční: S Ježíšem můžeme všechno

Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

Promluva papeže Františka

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této páté velikonoční neděle (Jan 15, 1–8) se Pán představuje jako pravý vinný kmen a mluví o nás jako o ratolestech, které nemohou žít, aniž by s ním zůstaly spojeny. A říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti “ (v. 5). Neexistuje réva bez ratolestí a naopak. Ratolesti nejsou soběstačné, ale zcela závisí na vinném kmeni, který je zdrojem jejich existence.

Ježíš trvá na slovesu „zůstávat“. V dnešní evangelijní pasáži to opakuje sedmkrát. Před opuštěním tohoto světa a odchodem k Otci chce Ježíš ujistit své učedníky, že s ním mohou být i nadále sjednoceni. Říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4). Toto zůstávání není pasivní, nejde o „usínání“ v Pánu, nechávající se ukolébat životem: ne, ne! To není ono. Zůstávat v něm, zůstat v Ježíši, což nám Ježíš navrhuje, je zůstat aktivní a také je založené na vzájemnosti. Proč? Protože větve bez vinné révy nemohou nic dělat, potřebují mízu, aby mohly růst a přinášet ovoce. Ale také réva potřebuje větve, protože plody nerostou na kmeni stromu. Je to vzájemná potřeba, je to vzájemné přetrvávání, abychom přinesli ovoce. Zůstáváme v Ježíši a Ježíš zůstává v nás.

Nejprve ho potřebujeme my. Pán nám chce říci, že před dodržováním jeho přikázání, před blahoslavenstvím, před skutky milosrdenství je nutné se s ním spojit, zůstat v něm. Nemůžeme být dobrými křesťany, pokud nezůstaneme v Ježíši. A s ním můžeme dělat všechno (srov. Fil 4,13). S ním můžeme všechno.

Ale Ježíš nás, stejně jako vinná réva s větvemi, potřebuje. Možná se nám zdá odvážné tohle vyslovit, takže si položme otázku: V jakém smyslu nás Ježíš potřebuje? Potřebuje naše svědectví. Ovoce, které musíme dávat jako ratolesti, je svědectví našeho křesťanského života. Poté, co Ježíš vystoupil k Otci, je úkolem učedníků – je to náš úkol – pokračovat v ohlašování evangelia slovem i skutkem. A učedníci – my, Ježíšovi učedníci – to děláme vydáváním svědectví o jeho lásce: plodem, který je třeba nést, je láska. Připojeni ke Kristu dostáváme dary Ducha svatého, a tak můžeme činit dobro ostatním, konat dobro pro společnost i církev. Strom lze rozpoznat podle plodů. Skutečně křesťanský život vydává svědectví o Kristu.

A jak to můžeme udělat? Ježíš nám říká: „Pokud zůstanete ve mně a moje slova zůstanou ve vás, žádejte, co chcete, a bude vám dáno“ (v. 7). I toto je odvážné: ujištění, že to, o co žádáme, nám bude dáno. Plodnost našeho života závisí na modlitbě. Můžeme požádat, abychom mysleli jako on, chovali se jako on, viděli svět a věci očima Ježíše. A tak milujte své bratry a sestry, počínaje nejchudšími a nejvíce trpícími, jako on, a milujte je svým srdcem a přinášejte světu ovoce dobroty, ovoce lásky a ovoce míru.

Svěřme se přímluvě Panny Marie. Vždy zůstávala plně spojená s Ježíšem a přinesla mnoho ovoce. Kéž nám pomůže zůstávat v Kristu, v jeho lásce, v jeho slově, abychom ve světě vydávali svědectví o vzkříšeném Pánu.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

4. neděle velikonoční

Sk 4,8-12

Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
On je ten ‘kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní’. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Spása je zadarmo!

„A v nikom inom niet spásy, lebo niet pod nebom iného mena, daného ľuďom, v ktorom by sme mali byť spasení“ (Sk 4, 12). Najradšej by som tu tento verš napísal aspoň stokrát, aby sa zapísal hlboko nielen do pamäte, ale najmä do srdca každého, kto tento text číta. Prečo?

Lebo okrem Ježiša nám nikto v celom vesmíre nemôže darovať večný život, odpustenie previnení a víťazstvo nad zlom. Nikto okrem Ježiša nás nemôže povýšiť zo stavu stvorení do stavu Božích detí. A to úplne zadarmo. Toto je spása!

Keď som kedysi dávno prvý raz počul vetu, že Ježiš je riešením všetkých problémov, pokladal som ju skôr za výplod prehnanej zbožnosti než za pravdu. Keď ju píšem dnes, viem, že je to tak. Mnoho kresťanov však tomu neverí… Hľadáme spásu v peniazoch, v zdraví, v kariére, v moci… Toto všetko môže byť skvelé, ak to dobre používame, ale nič z toho nám nedá radostnú večnosť. Sú to len prostriedky, ktoré máme k dispozícii a ktoré máme správne používať! Cieľ je „za nimi“ – a je ním Ježiš.

A práve toto je skvelé – že my svoj cieľ dosahujeme každý deň. Každý deň môžeme žiť s Ježišom, ktorý nás vedie týmto životom, v jeho všednosti a každodennosti. Kiežby som to vedel žiť – lepšie, dôslednejšie, ochotnejšie. Nejde mi to. Naučil som sa však jednej veci – Boh odo mňa nečaká, že mi to pôjde. Čaká, že budem s ním, aj keď mi to nepôjde. Je Otec – nečaká od svojho dieťaťa výkony, ktorých nie je schopné, ale čaká, že sa ho dieťa bude držať za ruku.

Moja pýcha to nevie zniesť – pýcha totiž očakáva dokonalosť, aby mohla byť pyšná. Ak dokonalosť nedosahuje, robí výčitky a stáva sa z nej zranená pýcha, ktorá ma oberá o radosť, lebo si myslím, že nie som dosť dobrý na to, aby ma Boh miloval, lebo mám výčitky, že mi to nejde. Vtedy ma však viera v to, že Ježiš je mojou spásou, že vďaka nemu som Božím dieťaťom, vedie k tomu, že sa pevnejšie chytím Otcovej ruky…

Možno som to napísal zložito. Ale hádam pochopíš – nejde o dokonalosť, ale o vzťah.

dcza.sk

Druhá neděle velikonoční – svátek Božího milosrdenství

Svátek Božího milosrdenství oficiálně zavedl papež Jan Pavel II. 30. 4. 2000 v den svatořečení sestry Faustýny Kowalské (pam. 5. 10.), kterou si Ježíš vyvolil za hlasatelku Božího milosrdenství. Její apoštolát souvisí s šířením důvěry v Boží milosrdenství s pomocí obrazu, k jehož namalování podle vidění byla vyzvána. Po výzvě k namalování obrazu, v únoru 1931, Ježíš Faustýně poprvé vyjevil svou touhu, aby milosrdenství mělo svátek.

“Toužím, aby byl svátek Milosrdenství. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství.” (Dn. 49)

Ježíš také v dalších zjeveních vysvětlil, proč touží, aby byl tento svátek ustanoven.

“Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu – svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky.” (Dn. 965)

Modlitba za odpuštění

Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.

Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.

Zříkám se pokušení ospravedlňovat se a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty, kteří mě zranili.

Ve Tvé síle odpouštím všem, každé jednotlivé zranění, jež mi kdo způsobil.

Chci přijmout všechny své bližní jako bratry a sestry před Tvou Tváří i s jejich chybami a slabostmi a odpouštím jim každé slovo i čin, všechno, čím mě kdy zranili nebo mi způsobili jakoukoli bolest.

Pane, prosím o milost odpustit každému, jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.

Pane, dej mi sílu, aby moje ochota odpustit stále rostla.

A ještě Tě, Pane, prosím, aby mně odpustili všichni, které jsem svým jednáním zranil a kterým jsem ublížil já.
Amen.

Odkazy:

Pastorace.cz

Vojtěch Kodet

Žehnání velikonočních pokrmů v rodinách

Žehnání pokrmů o velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídá požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku ma velikonoční vejce – symbol života.

Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací mudlitbu neprovází asni znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů, možnost výměru: Gn 1, 27-31a, Gn 9, 1-3, Lk 11, 9-13

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:

Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože,

ty všechno naplňuješ svým požehnáním,

shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna

děkujeme za tvé dary,

které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,

a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,

aby všechno směřovalo k tvé oslavě.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Velikonoční svatý týden – cesta s Kristem

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12)

Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“.  Slavením velikonočního tajemství se křesťané spojují v důvěrném společenství s Kristem a vydávají se s ním cestou kříže ke vzkříšení a k životu s Bohem.

KVĚTNÁ  NEDĚLE

Oslava Svatého týdne začíná na Květnou neděli průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tuto myšlenku vyzdvihuje zvláště žehnací modlitba nad ratolestmi: „… požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem.“

Květná neděle spojuje Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení vjedno. Obojí je ve velikonočním tajemství vzájemně propojeno…

ZELENÝ  ČTVRTEK

Tématem večerní liturgie jsou dvě události: Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí…
Kristus nás posiluje svým tělem a svou láskou. V této síle se pak můžeme vydávat na cestu do zaslíbené země. Na cestu, která vede i přes poušť utrpení a smrti, ale též skrze bránu vzkříšení. Cílem této cesty je „země“, ze které nebudeme vyhnáni, totiž „nové nebe a nová země“ nebeského království. 

VELKÝ  PÁTEK

Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně. Ty mají tří části: Bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije) zakončenou přímluvami za celý svět; uctívání kříže; přijímání.

Velký pátek je postním dnem – postem od masa a újmy v jídle.

Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb.

BÍLÁ  SOBOTA

Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den konfrontováni s tvrdou realitou Ježíšovy smrti, nejistoty a jistě i zoufalství. Po celý den se nekonají žádné bohoslužby. Až po západu slunce začíná velikonoční noc (vigilie).

Velikonoční vigilie je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu.

Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty tento velikonoční „přechod“ (pesach) ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ „Hod Boží velikonoční“

Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“, neboli „prvního dne po sobotě“ (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne).

Jako křesťané věříme, že svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo a definitivně lidem otevřel cestu k Bohu, k plnosti života s Bohem.

Viz také Neděle  zmrtvýchvstání

VELIKONOČNÍ OKTÁV, doba  velikonoční

Oslava Velikonoc trvá dalších padesát dní („velikonoční doba“) a vrcholí slavností Seslání Ducha svatého (Letnice). Latinský název Pentecostes znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. První týden po Velikonocích se nazývá „Velikonoční oktáv“. Čtyřicátý den po Velikonocích (čtvrtek v šestém velikonočním týdnu) se slaví svátek „Nanebevstoupení Páně“.

(R.Dluhošová)

Velikonoční katecheze Vojtěcha Kodeta

Jedná se o tři velké příběhy z Janova enangelia, které se čtou v cyklu A o postních velikonočních nedělích.

Slouží hlavně k tomu, abychom lépe pochopili tajemství křtu a mohli se v křtu setkat s Kristem, jako s vodou a pramenem života  Rozmluva se Samařankou, Jan 4, 5-42

Jako s tím, který dává světlo. Je světlo samotné  Uzdravení slepce, Jan 9, 1-41

Dále s tím, který je život sám a nabízí nám věčný život   Vzkříšení Lazara, Jan 11, 1-45

Mnoho dalších nádherných myšlenek najdete také na stránce   https://vojtechkodet.cz/

Streamingová mše nemůže nahradit osobní účast

„Vraťme se s radostí k eucharistii!“ – vybízí prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve zvláštním listu, který je adresován předsedům všech biskupských konferencí.

Kardinál Robert Sarah v listě připomíná, že fyzická účast na mši je nenahraditelná. „Pandemie vyprodukovala zkomoleniny nejen v sociální a rodinné dynamice, nýbrž i v životě křesťanských obcí, včetně liturgické dimenze,“ konstatuje vatikánský kardinál. Křesťanské komunity však nikdy nezvolily izolaci a neučinily z církve zavřené město, byť ve spolupráci se státními představiteli a experty přijali obtížná a bolestná rozhodnutí, včetně dlouhého přerušení možnosti věřících účastnit se eucharistie.

Kardinál Sarah vybízí k co nejrychlejšímu návratu k normální bohoslužebné praxi, a podotýká, že „liturgické nomy nemohou být upravovány státními předpisy, nýbrž pouze církevními představiteli, tedy biskupy“. V souvislosti s tím upozorňuje na nešvar „omezovat právo věřících přijímat a adorovat Tělo Páně v církvi běžnými způsoby, jak se to někdy děje v praxi, která je mnohdy restriktivnější než hygienické normy vydávané státem a biskupy“.

více informací

vaticannews

Odpočinout si dnes není jednoduché.

Existuje totiž falešný a pravý odpočinek. Jak je můžeme rozpoznat?

Reklama zábavního průmyslu vykresluje ideální svět. Dnešní společnost žízní po rozptýlení a dovolených. Zábavní průmysl – zamyslete se už jen nad tím slovem: „zábavní průmysl“ – značně rozkvétá a reklamy vykreslují ideální svět jako veliký herní park, kde se všichni baví. Reklamy slibují něco, co nelze naplnit.

V současnosti totiž převládá pojetí života, jehož základ nespočívá ve smysluplné činnosti a práci, nýbrž v úniku. Člověk vydělává, jen aby se pobavil, aby na chvíli unikl z reality a dosáhl uspokojení. Skrze toto myšlení ale člověk sklouzává do trvalé nespokojenosti způsobené zábavou, která nemůže být odpočinkem, nýbrž jen odcizením a útěkem z reality. Lidé si nikdy v dějinách nedopřávali tolik odpočinku jako dnes, a přesto nikdy nezakoušeli takovou prázdnotu!

Pouhá zábava, výlety, cestování a okružní plavby srdce nenaplní, ani nevedou k odpočinku.

Odpočinek je chvíle radosti, nikoli úniku.

Biblické desatero nachází jádro odpočinku jinde. Odpočinek ve spojení s Bohem má konkrétní důvod: „Nejdříve Bůh učinil nebe i zemi, a sedmého dne odpočinul. Bůh dni odpočinku požehnal a oddělil ho jako svatý“ (srov. Ex 20,11). Odkazuje nás to k závěrečnému momentu stvoření, kde se říká: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tehdy začíná den odpočinku, který je Boží radostí z toho, co stvořil. Je to den rozjímání a požehnání.

Co je tedy odpočinek podle Bible? Je to chvíle radosti a nikoli úniku. Je to čas, kdy se zastavíme, rozhlédneme a nakonec můžeme říci: Život je cenný – není snadný, někdy je i bolestný, ale je cenný. Dny odpočinku nemají vymazávat ostatní všední dny. Nýbrž je mají naplňovat, žehnat jim a smiřovat je se životem. Kolik lidí, kteří mají tolik možností k zábavě, nežije v pokoji se svým vlastním životem.

Kdy bude život krásný? Když o něm začneme dobře smýšlet, ať už je jakýkoli. Život bude krásný, když otevřeme srdce Bohu a zjistíme, že v jednom z žalmů se pravdivě říká: „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (Žl 62,2).

Zpracováno podle katecheze papeže Františka 5. září 2018 na biblický text: Ex 20,8-11.

vira.cz