Rubrika: K zamyšlení

Advent nás odkazuje k neustálé naději: připomíná nám, že Bůh je přítomen v našich lidských dějinách, které vede k jejich cíli a plnosti. Bůh je v dějinách lidstva přítomen jako „Bůh-s-námi“. Není vzdálený, je vždy s námi a často klepe na dveře našeho srdce. Putuje po našem boku, aby nás podpíral. Nikdy nás neopouští, provází nás v našich životních peripetiích, aby nám pomáhal objevit smysl této pouti i význam všednosti a naplňoval nás odvahou ve zkouškách a bolestech. Uprostřed životních bouří nám Bůh stále podává ruku. Máme milost mít Boha blízko. Očekáváme Boha a doufáme, že se ukáže. Ale také on doufá, že my se ukážeme jemu!

A na mně je jen jedno: obrátit se (k němu). Zastavit se. Neutíkat. Podívat se na něj. Nasměrovat se k němu.

A má to smysl! Protože on našemu životu rozumí lépe, než my sami. On vidí souvislosti, které my vidět nemůžeme. On má moc uzdravovat a očišťovat nás od nánosů selhání a lží, které se na nás nabalily a se kterými si sami neporadíme. Uvádí nás na cesty řešení věcí zdánlivě neřešitelných, které s sebou vláčíme. Jeho přítomnost nám dává sílu opustit pohodlné, ale zavádějící cesty. Bere do svých dlaní naši touhu oplácet zlo zlem, ovládat a využívat druhé, naši touhu po úspěchu a zajištěnosti za každou cenu, odnímá závist, strach…

Odložme tedy obavy, že setkání s ním bude znamenat nepříjemnou konfrontaci, odevzdání kompetencí a ztrátu svobody. Naopak, Bůh pravou svobodu vrací a s ní do našeho života přichází láska, radost a pokoj.

Projděme proto adventem s ujištěním, že Boží království se přiblížilo. I ke mně. A nebojme se otevírat a odevzdávat konkrétní oblasti svého života Bohu. Jen tak budou moci být Vánoce radostí z Božího království uvnitř našeho srdce.

Podle promluvy papeže Františka, www.vira.cz

„Prišla potopa a zahubila všetkých“ (Lk 17, 27).

Zostaň tam, kde si! Niektoré udalosti v živote nás môžu prinútiť zastaviť sa a premýšľať – napríklad teroristické útoky z 11. septembra 2001 alebo pandémia, ktorá vypukla v roku 2020. Aj osobné udalosti – náhla smrť blízkeho človeka alebo nečakaná správa o rozvode priateľa – nás môžu zaskočiť a prinútiť nás zastaviť sa a premýšľať nad svojím životom.

Blíži sa koniec liturgického roka a v tomto období Cirkev vyberá čítania zo Svätého písma, ktoré nás tiež nabádajú zastaviť a zamyslieť sa. V dnešnom úryvku čítame opis „dní Noema“ (Lk 17, 26) – teda úryvok, ktorý na pozadí Noemovej doby opisuje posledný súd a koniec sveta. Tieto čítania môžu znieť znepokojujúco, ale zároveň nás pozývajú klásť si bytostné otázky: Aký je konečný cieľ môjho života? Usilujem sa dosiahnuť tento cieľ všetkými prostriedkami, ktoré mám k dispozícii?

Tvojím konečným cieľom je prežívať večnosť s Bohom. Preto má zmysel každý deň sa na to pripravovať trávením času uprostred Božieho ľudu, hľadaním Pána pri modlitbe a ponáraním sa do jeho slova. Pripravovať sa môžeš aj preukazovaním lásky a starostlivosti druhým – či už svojim najbližším, alebo aj tým, ktorým by si sa najradšej vyhol. Môžu sa na teba ľudia spoľahnúť, že každý deň splníš svoje povinnosti, že urobíš všetko, čo je v tvojich silách, a nebudeš len tak prešľapovať na mieste? Zajtrajšok totiž nikdy nemáme istý.

Vezmi si príklad z dnešného evanjelia a zostaň počas dňa bdelý. Mnohým ľuďom pomáha nastaviť si v telefóne alebo na hodinkách budík, ktorý im pripomenie, že majú užiť lieky či vybaviť dôležitý telefonát. Ty si môžeš nastaviť pripomienku, aby si sa zastavil a pozdvihol svoje srdce k Pánovi. Skús si raz denne dať takýto budík: keď zazvoní, ponúkni Ježišovi to, čo práve robíš, a popros ho, aby si si viac uvedomoval jeho prítomnosť. Popros ho, aby ti ukázal, kde už pôsobí a k čomu by ťa mohol prizvať. A popros ho, aby ti na to udelil aj potrebnú silu.

„Pane, pomáhaj mi žiť pre večnosť!“

Slovo medzi nami

Z utrpenia a smrti sa rodí život. Z Ježišovho utrpenia a z jeho smrti. Z nášho utrpenia a smrti len vtedy, ak sme spojení s Ježišom. Ináč utrpenie nedáva zmysel.
A aký život sa rodí? Nový! Kvalitatívne iný ako ten, keď sa narodí dieťa. Každý človek sa narodením rodí pre smrť. Novým narodením – prijatím Ježišovej smrti a zmŕtvychvstania v krste – sa rodíme pre život, večný život.
Veľkonočné trojdnie je oslavou nového života. „Staré sa pominulo a nastalo nové“ (2 Kor 5, 17b). Prežívame radosť, lebo smrť už nad nami nemá moc. Iste, naše telá zomrú, ale na konci budú vzkriesené pre život s Bohom, na ktorom majú naše duše účasť už teraz – vďaka sviatostiam, vďaka spoločenstvu Cirkvi, ktorá sa zrodila z Ježišovho utrpenia a smrti.
To, čo píšem, nie sú pre mňa teologické úvahy. To je môj každodenný život. Ježiš žije a ja žijem s ním, v ňom, skrze neho. Ním posilňovaný a vedený nesiem svoj každodenný kríž v nádeji, že svojím utrpením prispievam ku sláve Božieho kráľovstva.
Možno je v týchto dňoch náročnejšie prežívať radosť, keď vidíme množstvo bolesti, množstvo zbytočne mŕtvych, keď nás obklopuje strach a neistota z budúcnosti. No nedajme si našu veľkonočnú radosť vziať. Nech sa deje čokoľvek, Ježiš žije a my žijeme s ním.
Z Ježišovej smrti sa zrodil život. Ak si s Ježišom úzko spojený, aj z tvojho utrpenia a smrti sa pôsobením Božieho Ducha neustále rodí nový život. Možno to nevidíš. Ale ver! Raz uvidíme ovocie svojho života a budeme žasnúť, ako navonok drobné skutky lásky, maličké sebazaprenia, kratučké strelné modlitby, pozdvihnutie očí ku krížu v bolesti priniesli nesmierne veľa nového života nielen nám, ale ľuďom okolo nás. Ba aj celkom neznámym, ktorým Boh dal ovocie nášho nového života.
Keď dnes spievame ALELUJA, nech je to nielen poriadne nahlas, ale najmä celým srdom. Lebo Ježiš nám získal a daroval nový život. Naveky!

dcza.sk

 

Jak 4,13-17
Milovaní! Jakpak můžete říkat: „Dnes nebo zítra půjdem do toho nebo onoho města, zdržíme se tam rok, budem obchodovat a vydělávat“ – vždyť přece vůbec nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste (jako) pára, kterou je chvilku vidět, a potom zmizí. Spíše máte mluvit takto: „Dá-li Pán, budeme živi a podnikneme to nebo ono.“ Ale vy se jen chlubíte a chvástáte. Všechno takové vychloubání je špatné. Kdo tedy ví, jak má správně jednat, ale nejedná tak, dopouští se hříchu.

Vy predsa neviete, čo bude zajtra s vaším životom!“ (Jak 4, 14).

Všetci si dobre pamätáme, ako sa náš život pred dvoma rokmi náhle zmenil, keď vypukla pandémia. Počas niekoľkomesačných lockdownov sme museli rušiť alebo meniť mnohé svoje plány. Možno sme dokonca uvažovali o tom, či si ešte vôbec máme niečo plánovať! Jakub v dnešnom prvom čítaní nehovorí, že by sme si nič nemali plánovať. Chce len, aby sme si uvedomili, že mnohé veci jednoducho nemáme pod kontrolou. Dobre vieme, že aj tie najlepšie plány sa nám niekedy zrútia. Ako teda máme postupovať pri plánovaní, keď vieme, že sa na svoje plány nemôžeme úplne spoľahnúť? Riešením je zapojiť do svojho plánovania Boha. Aj keď sme si takmer istí tým, čo chceme robiť – či už sa to týka našej kariéry, rodiny, alebo hoci len dovolenky –, svoje plány môžeme v modlitbe predniesť Pánovi. Pri modlitbe a načúvaní môžeme pocítiť, že Pán naše plány schvaľuje. Inokedy možno pocítime, že nás vedie inou cestou alebo že od nás žiada, aby sme svoje plány na určitý čas odložili. A ak sa nám zdá, že Boh mlčí, môžeme pokračovať v realizácii svojich plánov a zároveň ďalej prosiť o jeho požehnanie. Ale čo ak sa naše životné okolnosti náhle zmenia? Možno začneme pochybovať o Božej schopnosti vedenia – alebo ho zo zmeny plánov dokonca obviňujeme! Jakub nám pripomína, aký postoj by sme mali zaujať: „Ak Pán bude chcieť, budeme žiť a urobíme toto alebo ono“ (Jak 4, 15). To znamená, že aj keď si robíme vlastné plány, máme vždy pamätať na to, že všetko závisí od Božej milosti a milosrdenstva. A tak sa na žiadny zo svojich plánov príliš neupínaj! No ver, že Boh je verný, a dôveruj, že sa o teba postará. Ver, že koná aj napriek nečakanému vývoju okolností. Keď sa tvoje plány nečakane narušia – ako v prípade pandémie –, v srdci si môžeš zachovať pokoj a dôveru. „Boží pokoj, ktorý prevyšuje každú chápavosť“ (Flp 4, 7) ťa uchráni, pretože svoju nádej a dôveru vkladáš do Boha, nie do svojich plánov a rozhodnutí.

„Pane, veď a sprevádzaj ma pri všetkých mojich plánoch a rozhodnutiach.“

Slovo.sk

Marii nastala chvíle, kterou každým dnem očekávala – porodila miminko a s Josefem mu dali jméno Ježíš – tak jak jí to v Nazaretě řekl anděl Gabriel. Maria děťátko zabalila do plenek a Josef mu připravil postýlku v jeslích vystlaných měkkým senem.

Na pastvinách v okolí Betléma odpočívali u ohně pastýři a hlídali svá stáda ovcí. Najednou se kolem nich vše rozzářilo a před nimi se objevil anděl. Velmi se polekali, ale anděl jim hned řekl: „Nebojte se! Mám pro vás, i pro všechny lidi, radostnou zprávu. Dnes v noci se ve stáji u Betléma narodil Boží Syn! V tu chvíli se kolem něho objevili další andělé a všichni radostně zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj všem lidem, kteří ho milují!“

„DNES PŘIŠLA NA SVĚT LÁSKA…“

Evangelium mše svaté slavené za dne nám tuto Lásku ukazuje jako světlo a Slovo, které bylo od počátku a skrze něž všechno povstalo. Ev. Jan říká: „V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. … Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“(Jan1,4,11-14) – To je skutečnost a význam vánoc.

Vánocemi je odstartován převratný boj mezi temnotami a světlem, mezi smrtí a životem, mezi nenávistí a láskou. A Láska, která tohoto dne přišla na svět, podivuhodně zvítězila na kříži, jehož smysl ještě podivuhodněji změnila.

Světlo lásky, šířené symbolicky z Betléma, se mysticky dotýká mnoha srdcí svým světlem i teplem, a je oznamovatelem důvodu k radosti.

Narození Páně

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnešek oslavím účastí na mši svaté a využiji možnosti vyprošovat si potřebné milosti.

Bože, Tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem Tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k Tobě. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

MILOSTIPLNÁ A POŽEHNANÁ

Maria, pro vyvolení za Matku Božího Syna – Spasitele, byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako milostiplnou. Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.

Tato milost spočívala v dokonalém sjednocení s Bohem, jaké je možné jen v naprosté bezhříšnosti. Od hříchu prvních lidí se všichni rodíme s dědictvím zvaným „dědičný hřích“ – představujícím jistou odloučenost od Boha a náklonnost ke zlému.

Veliké obdarování, které Maria obdržela, bylo učiněno kvůli nám a předem pro zásluhy svého Syna, aby se Bůh pro naši spásu mohl stát člověkem. Církev toto ve víře dávno chápala, ale teprve roku 1854 vyslovil papež Pius IX. jako dogma: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“(KKC 491)

Životopisy svatých