Rubrika: K zamyšlení

VŽDY NEMÁME NĚCO, CO DRUZÍ MAJÍ
Vždycky budeme mít spoustu důvodů k závisti. Celkem záhy objevíme, co všechno nemáme. Narazíme na lidi, kteří budou oblíbenější, úspěšnější, krásnější a bohatší než my.
Závist je postoj v hloubi srdce, který všechno zamořuje. Dokonce k první vraždě v dějinách lidstva došlo podle Bible právě kvůli závisti (srov. Gn 4,1-16). Problém je, že příčiny závisti ze světa nikdy nezmizí. Vždycky tu bude někdo, kdo bude umět něco lépe nebo bude mít něčeho víc než ti druzí.

ZÁVIST NIČÍ RADOST I Z TOHO, CO SAMI MÁME A UMÍME
Navíc závist nejenže nahlodává dobrou vůli mezi lidmi, ale také ničí radost z toho, co člověk sám má nebo umí. Ovládne-li něčí srdce závist, vždycky se projeví i v jeho vnitřním vnímání všeho kolem. Závistivých myšlenek se bohužel nelze snadno zbavit; vyžaduje to skutečné obrácení a zřeknutí se jich. Potom je nutné nahradit staré vnitřní vnímání novým, zdravým.

PROTILÁTKA PROTI ZÁVISTI
Protilátkou vůči závisti je vděčnost. Kdo umí být vděčný a děkuje za to, co má, uvědomuje si, že to není samozřejmost. Navíc obrací svou pozornost od svého nedostatku k něčemu, z čeho se může radovat. Zaměřuje ji i na Boží dobrotu a velkorysost a nehledí tedy jen na to, co sám nemá.

TIP PRO TEBE
Zařazuj do svého uvažování vděčné myšlenky a děkování: Pomáhá to osvobozovat srdce od závisti. Zkoumej své srdce: Na jaké lidi zahlížíš se závistí? Jakých dobrých věcí si všímáš jen zřídkakdy? Kterým lidem nebo oblastem svého života bys mohl dopřát víc vděčné pozornosti a vděčných myšlenek?

Se svolením zpracováno podle knížky: Johannes Hartl, Zkrátka modlitba, kurz pro samouky, kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz.

Více k tématu naleznete na www.vira.cz

Blíží se Popeleční středa a budeme na prahu postní doby. Bývá zvykem věřících, že si před  začátkem postní doby dávají různá předsevzetí, která se pokusí po 40 dní plnit. Obvykle se zavážeme postit se od oblíbených dobrot v jídle či v pití, že se nebudeme účastnit různých zábavných akcí a podobně.

Možná by stálo za to postit se od zlosti, pýchy, neodpuštění, zrady, nevěry a hříchu celkově. To by byla vůbec nejnáročnější postní doba. Kdo je schopný to zvládnout?

Jsme úplně svobodní. Můžeme si vybrat, jakého starého člověka ze sebe vyženeme a jakého nového na sebe oblékneme. Nemusíme také udělat vůbec nic. Bůh je tak nesmírně dobrotivý a milosrdný, že nám dává úplnou svobodu. Když před sebe pro postní dobu nepostavíme žádný úkol, bude nás mít stále stejně rád. Dál zůstaneme Božími dětmi. ALE co potom přinese Krista a Světlo do našich životů?

Bože, chválíme Tě a děkujeme Ti za vzácná slova všech čtení a evangelií a prosíme Tě, pomoz nám, abychom jim správně porozuměli a byli schopni se z nich poučit. Prosíme, dej nám sílu neopakovat pořád stejné chyby a neupadat do hříchu a ubohosti.

Magdalena Cibulková

 

Bible nám předkládá nádhernou větu: „V Bohu je život, který je světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila“ (srov. Jan 1,4-5).

Jde o protiklad: světlo a tma. A oním Božím světlem, které vstoupilo do temnoty našeho světa, je Ježíš Kristus. V něm není žádná nezřetelnost; v nás je naopak mnoho šera. Co nám chce tento text sdělit? Úžasnou věc: Boží způsob jednání. Tváří v tvář naší křehkosti Bůh neustupuje. Nezůstává ve svém nebeském nekonečném světle, ale přibližuje se, stává se tělem, sestupuje do našich temnot. Nesmířil se totiž s tím, že můžeme sejít z cesty. Když se od něj vzdalujeme, vzdalujeme se od věčnosti, od světla. Bůh proto přichází mezi nás. Pokud se považujeme za nehodné, nezastaví ho to: přijde. Pokud ho odmítneme, neunaví se nás hledat. Pokud nejsme připraveni a ochotni ho přijmout, on přesto raději přijde. A když mu zavřeme dveře před nosem, čeká. On je jako dobrý pastýř, který nás přichází hledat tam, kde jsme: v našich problémech, v naší bídě… Přichází právě tam.

A já se ptám sebe, vás i všech ostatních: chceme mu udělat místo? Možná existují oblasti života, které si necháváme pro sebe, kam nechceme Boha pustit. Dnes vás vyzývám, abyste byli konkrétní. Jaké vnitřní věci se podle mého názoru Bohu nelíbí? Jaký je prostor, o kterém si myslím, že je jen pro mě a nechci, aby sem přišel Bůh? Každý z nás ať je konkrétní a odpoví na tuto otázku. Každý někde děláme nějaké zlo – hřích. Pojmenujme ho. Pozvěte ho do svého života, zvláště do temných oblastí. Každý z nás má temná místa. On se nebojí našich hříchů: přišel nás uzdravit. Ukažme mu vše, ukažme mu hřích. Mluvte jasně a konkrétně. Buďme stateční, řekněme klidně i toto: „Ale, Pane, jsem v této situaci, avšak nechci se změnit. Prosím ale, neodcházej příliš daleko.“ To je dobrá modlitba. Buďme upřímní…

Zpracováno dle promluvy papeže Františka 2. ledna 2022.

Absolutní nekonečná dokonalost je Bůh. Bůh je láska, pravda a čistota.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému, proto snaha člověka o lidskou dokonalost dělá Bohu radost. Proč my zdaleka dokonalí nejsme, když se chceme Bohu podobat? Naše lži, polopravdy, závisti, pýchy, hloupé hrdosti, nepochopení, odsuzování a všechny naše skutky, které jsou chápány jako zlo, nás od dokonalosti vzdalují. Rozpoznat vlastní nedokonalost a přiznat si ji je velmi těžké. Stín vidíme v důsledku působení světla, proto nedokonalost můžeme poznat díky Boží dokonalosti a nekonečné Boží milosti.

Svatý Matouš v evangeliu píše: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ A svatý Lukáš: „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, může se učiteli podobat.“

Člověk, který se chce od Boha učit, by měl mít čisté srdce, čisté svědomí, být nezávislý na pomíjivých věcech a myslet na svůj cíl – dojít do nebe. Svatý Pavel ve druhém listu Korinťanům píše: „….očisťme se od každé poskvrny těla i duše a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“ Svatý Matouš také píše: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce.“ Na cestě k cíli jsme jako při namáhavém výstupu na vysokou horu. Číhají na nás nástrahy a léčky. Když jim podlehneme, sami sobě si do cesty stavíme překážky. Hříchem padáme o kus zpět dolů, pokáním a dobrými skutky se můžeme posunout dál a výš. Nebezpečné je myslet si, že hříchy nemáme. Jak píše ve svém listu svatý Jan: „Když někdo říká, že nemá hříchy, lže….“

Na začátku nového kalendářního roku si vzájemně přejme příliš dolů nepadat. Kéž nám v tom Bůh pomáhá a naši cestu požehná.

Dobrý Bože, děkujeme Ti, že máš s naší nedokonalostí trpělivost.

Laskavý Bože, děkujeme Ti, že nám dáváš stále nové šance, abychom si své ubohosti uvědomili.

Chcete-li opravdové Vánoce …

O Vánocích se Bůh nezjevuje jako vládce shlížející shůry, nýbrž ponižuje se, aby žil a sloužil nám jako malý a chudý společník na naší životní pouti. A my se mu můžeme podobat tím, že budeme žít pro druhé lidi…

Chcete-li tedy prožít opravdové Vánoce, nezapomínejte na to, že Bůh přichází, aby byl s námi, a prosí nás, abychom se starali o lidi kolem sebe, zejména o ty nejchudší, nejslabší a nejkřehčí. Takto totiž sám Ježíš přišel na svět a jesličky nám to připomínají.

Vánoční symboly, zejména jesličky a ozdobený stromek, nás navracejí k jistotě, která naplňuje naše srdce pokojem, k radosti z toho, že Bůh se vtělil a přišel k nám na zem: žije s námi, dává našim dnům rytmus naděje. Stromeček a betlém nás uvádějí do typické vánoční atmosféry, která je součástí dědictví našich společenství: atmosféry něhy, sdílení a rodinné blízkosti. Neprožívejme falešné, komerční Vánoce! Dejme se obklopit Boží blízkostí, která je slitovná a laskavá, vánoční atmosférou, kterou do našich srdcí vlévá umění, hudba, písně i tradice.

promluva papeže Františka. Více k tématu www.vira.cz

Advent nás odkazuje k neustálé naději: připomíná nám, že Bůh je přítomen v našich lidských dějinách, které vede k jejich cíli a plnosti. Bůh je v dějinách lidstva přítomen jako „Bůh-s-námi“. Není vzdálený, je vždy s námi a často klepe na dveře našeho srdce. Putuje po našem boku, aby nás podpíral. Nikdy nás neopouští, provází nás v našich životních peripetiích, aby nám pomáhal objevit smysl této pouti i význam všednosti a naplňoval nás odvahou ve zkouškách a bolestech. Uprostřed životních bouří nám Bůh stále podává ruku. Máme milost mít Boha blízko. Očekáváme Boha a doufáme, že se ukáže. Ale také on doufá, že my se ukážeme jemu!

A na mně je jen jedno: obrátit se (k němu). Zastavit se. Neutíkat. Podívat se na něj. Nasměrovat se k němu.

A má to smysl! Protože on našemu životu rozumí lépe, než my sami. On vidí souvislosti, které my vidět nemůžeme. On má moc uzdravovat a očišťovat nás od nánosů selhání a lží, které se na nás nabalily a se kterými si sami neporadíme. Uvádí nás na cesty řešení věcí zdánlivě neřešitelných, které s sebou vláčíme. Jeho přítomnost nám dává sílu opustit pohodlné, ale zavádějící cesty. Bere do svých dlaní naši touhu oplácet zlo zlem, ovládat a využívat druhé, naši touhu po úspěchu a zajištěnosti za každou cenu, odnímá závist, strach…

Odložme tedy obavy, že setkání s ním bude znamenat nepříjemnou konfrontaci, odevzdání kompetencí a ztrátu svobody. Naopak, Bůh pravou svobodu vrací a s ní do našeho života přichází láska, radost a pokoj.

Projděme proto adventem s ujištěním, že Boží království se přiblížilo. I ke mně. A nebojme se otevírat a odevzdávat konkrétní oblasti svého života Bohu. Jen tak budou moci být Vánoce radostí z Božího království uvnitř našeho srdce.

Podle promluvy papeže Františka, www.vira.cz

„Prišla potopa a zahubila všetkých“ (Lk 17, 27).

Zostaň tam, kde si! Niektoré udalosti v živote nás môžu prinútiť zastaviť sa a premýšľať – napríklad teroristické útoky z 11. septembra 2001 alebo pandémia, ktorá vypukla v roku 2020. Aj osobné udalosti – náhla smrť blízkeho človeka alebo nečakaná správa o rozvode priateľa – nás môžu zaskočiť a prinútiť nás zastaviť sa a premýšľať nad svojím životom.

Blíži sa koniec liturgického roka a v tomto období Cirkev vyberá čítania zo Svätého písma, ktoré nás tiež nabádajú zastaviť a zamyslieť sa. V dnešnom úryvku čítame opis „dní Noema“ (Lk 17, 26) – teda úryvok, ktorý na pozadí Noemovej doby opisuje posledný súd a koniec sveta. Tieto čítania môžu znieť znepokojujúco, ale zároveň nás pozývajú klásť si bytostné otázky: Aký je konečný cieľ môjho života? Usilujem sa dosiahnuť tento cieľ všetkými prostriedkami, ktoré mám k dispozícii?

Tvojím konečným cieľom je prežívať večnosť s Bohom. Preto má zmysel každý deň sa na to pripravovať trávením času uprostred Božieho ľudu, hľadaním Pána pri modlitbe a ponáraním sa do jeho slova. Pripravovať sa môžeš aj preukazovaním lásky a starostlivosti druhým – či už svojim najbližším, alebo aj tým, ktorým by si sa najradšej vyhol. Môžu sa na teba ľudia spoľahnúť, že každý deň splníš svoje povinnosti, že urobíš všetko, čo je v tvojich silách, a nebudeš len tak prešľapovať na mieste? Zajtrajšok totiž nikdy nemáme istý.

Vezmi si príklad z dnešného evanjelia a zostaň počas dňa bdelý. Mnohým ľuďom pomáha nastaviť si v telefóne alebo na hodinkách budík, ktorý im pripomenie, že majú užiť lieky či vybaviť dôležitý telefonát. Ty si môžeš nastaviť pripomienku, aby si sa zastavil a pozdvihol svoje srdce k Pánovi. Skús si raz denne dať takýto budík: keď zazvoní, ponúkni Ježišovi to, čo práve robíš, a popros ho, aby si si viac uvedomoval jeho prítomnosť. Popros ho, aby ti ukázal, kde už pôsobí a k čomu by ťa mohol prizvať. A popros ho, aby ti na to udelil aj potrebnú silu.

„Pane, pomáhaj mi žiť pre večnosť!“

Slovo medzi nami

Z utrpenia a smrti sa rodí život. Z Ježišovho utrpenia a z jeho smrti. Z nášho utrpenia a smrti len vtedy, ak sme spojení s Ježišom. Ináč utrpenie nedáva zmysel.
A aký život sa rodí? Nový! Kvalitatívne iný ako ten, keď sa narodí dieťa. Každý človek sa narodením rodí pre smrť. Novým narodením – prijatím Ježišovej smrti a zmŕtvychvstania v krste – sa rodíme pre život, večný život.
Veľkonočné trojdnie je oslavou nového života. „Staré sa pominulo a nastalo nové“ (2 Kor 5, 17b). Prežívame radosť, lebo smrť už nad nami nemá moc. Iste, naše telá zomrú, ale na konci budú vzkriesené pre život s Bohom, na ktorom majú naše duše účasť už teraz – vďaka sviatostiam, vďaka spoločenstvu Cirkvi, ktorá sa zrodila z Ježišovho utrpenia a smrti.
To, čo píšem, nie sú pre mňa teologické úvahy. To je môj každodenný život. Ježiš žije a ja žijem s ním, v ňom, skrze neho. Ním posilňovaný a vedený nesiem svoj každodenný kríž v nádeji, že svojím utrpením prispievam ku sláve Božieho kráľovstva.
Možno je v týchto dňoch náročnejšie prežívať radosť, keď vidíme množstvo bolesti, množstvo zbytočne mŕtvych, keď nás obklopuje strach a neistota z budúcnosti. No nedajme si našu veľkonočnú radosť vziať. Nech sa deje čokoľvek, Ježiš žije a my žijeme s ním.
Z Ježišovej smrti sa zrodil život. Ak si s Ježišom úzko spojený, aj z tvojho utrpenia a smrti sa pôsobením Božieho Ducha neustále rodí nový život. Možno to nevidíš. Ale ver! Raz uvidíme ovocie svojho života a budeme žasnúť, ako navonok drobné skutky lásky, maličké sebazaprenia, kratučké strelné modlitby, pozdvihnutie očí ku krížu v bolesti priniesli nesmierne veľa nového života nielen nám, ale ľuďom okolo nás. Ba aj celkom neznámym, ktorým Boh dal ovocie nášho nového života.
Keď dnes spievame ALELUJA, nech je to nielen poriadne nahlas, ale najmä celým srdom. Lebo Ježiš nám získal a daroval nový život. Naveky!

dcza.sk