Streamingová mše nemůže nahradit osobní účast

„Vraťme se s radostí k eucharistii!“ – vybízí prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve zvláštním listu, který je adresován předsedům všech biskupských konferencí.

Kardinál Robert Sarah v listě připomíná, že fyzická účast na mši je nenahraditelná. „Pandemie vyprodukovala zkomoleniny nejen v sociální a rodinné dynamice, nýbrž i v životě křesťanských obcí, včetně liturgické dimenze,“ konstatuje vatikánský kardinál. Křesťanské komunity však nikdy nezvolily izolaci a neučinily z církve zavřené město, byť ve spolupráci se státními představiteli a experty přijali obtížná a bolestná rozhodnutí, včetně dlouhého přerušení možnosti věřících účastnit se eucharistie.

Kardinál Sarah vybízí k co nejrychlejšímu návratu k normální bohoslužebné praxi, a podotýká, že „liturgické nomy nemohou být upravovány státními předpisy, nýbrž pouze církevními představiteli, tedy biskupy“. V souvislosti s tím upozorňuje na nešvar „omezovat právo věřících přijímat a adorovat Tělo Páně v církvi běžnými způsoby, jak se to někdy děje v praxi, která je mnohdy restriktivnější než hygienické normy vydávané státem a biskupy“.

více informací

vaticannews

Odpočinout si dnes není jednoduché.

Existuje totiž falešný a pravý odpočinek. Jak je můžeme rozpoznat?

Reklama zábavního průmyslu vykresluje ideální svět. Dnešní společnost žízní po rozptýlení a dovolených. Zábavní průmysl – zamyslete se už jen nad tím slovem: „zábavní průmysl“ – značně rozkvétá a reklamy vykreslují ideální svět jako veliký herní park, kde se všichni baví. Reklamy slibují něco, co nelze naplnit.

V současnosti totiž převládá pojetí života, jehož základ nespočívá ve smysluplné činnosti a práci, nýbrž v úniku. Člověk vydělává, jen aby se pobavil, aby na chvíli unikl z reality a dosáhl uspokojení. Skrze toto myšlení ale člověk sklouzává do trvalé nespokojenosti způsobené zábavou, která nemůže být odpočinkem, nýbrž jen odcizením a útěkem z reality. Lidé si nikdy v dějinách nedopřávali tolik odpočinku jako dnes, a přesto nikdy nezakoušeli takovou prázdnotu!

Pouhá zábava, výlety, cestování a okružní plavby srdce nenaplní, ani nevedou k odpočinku.

Odpočinek je chvíle radosti, nikoli úniku.

Biblické desatero nachází jádro odpočinku jinde. Odpočinek ve spojení s Bohem má konkrétní důvod: „Nejdříve Bůh učinil nebe i zemi, a sedmého dne odpočinul. Bůh dni odpočinku požehnal a oddělil ho jako svatý“ (srov. Ex 20,11). Odkazuje nás to k závěrečnému momentu stvoření, kde se říká: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tehdy začíná den odpočinku, který je Boží radostí z toho, co stvořil. Je to den rozjímání a požehnání.

Co je tedy odpočinek podle Bible? Je to chvíle radosti a nikoli úniku. Je to čas, kdy se zastavíme, rozhlédneme a nakonec můžeme říci: Život je cenný – není snadný, někdy je i bolestný, ale je cenný. Dny odpočinku nemají vymazávat ostatní všední dny. Nýbrž je mají naplňovat, žehnat jim a smiřovat je se životem. Kolik lidí, kteří mají tolik možností k zábavě, nežije v pokoji se svým vlastním životem.

Kdy bude život krásný? Když o něm začneme dobře smýšlet, ať už je jakýkoli. Život bude krásný, když otevřeme srdce Bohu a zjistíme, že v jednom z žalmů se pravdivě říká: „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (Žl 62,2).

Zpracováno podle katecheze papeže Františka 5. září 2018 na biblický text: Ex 20,8-11.

vira.cz

Otec Piotr: Léto

Po zvláštní koronavirové době a karanténě nastává léto. Léto roku 2020.
 
V denním tisku a časopisech se již objevuje plno článků a zamyšlení nad tím, co nám vlastně uplynulé období přineslo a co vzalo. Čím pro nás bylo?
 
Ukázalo nám, že v životech skutečně nic není jisté. Že to, co se nám zdá po léta samozřejmé, samozřejmé být nemusí a není.
 
Stojíme na počátku léta. Nevíme, co nám přinese. Je to doba dovolených, doba odpočinku, relaxací, rekreací. Léto je období plné radosti. Někteří z nás tuto dobu mají v celém roce nejraději.
 
Je to také doba krásných církevních svátků. Ne sice tak velikých jako jsou Velikonoce, svátky Svatodušní či Vánoce. Ale i léto má svá krásná výročí. Konstantin a Metoděj, sv. Anna, sv. Jan Maria Vianney, Slavnost Nanebevzetí Panny Marie a další.
 
A tak nezbývá než jediné – popřát nám všem krásné léto, naplněné nejen sluncem, ale také životadárným deštěm. A přát si, aby i naše kostely byly naplněny radostí z toho, že svět je a bude takový, jaký snad být má.
 
o.Piotr

Zamyšlení na 12. neděli v mezidobí. “Koho sa nemám báť?”

Mt 10,26-33

Ježíš řekl svým apoštolům: „Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“

Evanjelium tejto nedele sa začína vetou: „Nebojte sa ľudí.” No keď si pozriete tento verš v Písme, tak tam je toto: „Nebojte sa ich” (Mt 10, 26). Po krátkom pátraní sa dá ľahko zistiť, že „ich” sa vzťahuje na tých, čo nás nenávidia. Teda nie na ľudí vo všeobecnosti, ale na konkrétnych ľudí, ktorí nás nenávidia a prenasledujú. Avšak aj táto nenávisť je ešte vymedzená. Nie je to nenávisť pre majetky či vzťahy, ale nenávisť pre Kristovo meno.

A sme doma. Vieš o niekom, kto ťa nenávidí pre Kristovo meno? Ja nie. A v tom je zrejme aj môj problém. Nie som takým ohlasovateľom Krista (životom ani slovom), žeby to v synoch tmy vzbudzovalo voči mne nenávisť. A v ľahostajných ľuďoch túžbu milovať Boha.

Ježiš apoštolom hovorí, že všetci ich budú nenávidieť pre jeho meno. No aj tak ich posiela hlásať: „Priblížilo sa nebeské kráľovstvo” (Mt 10, 7). Prečo by ich však mali ľudia za to nenávidieť? Lebo toto ohlasovanie upriamuje srdcia ľudí na večnosť, vytrháva ich zo zajatia pominuteľnosti, vracia im slobodu, ktorú im svet zobral. Všimni si, že svet okolo teba je plný otrokov: otroci alkoholu, otroci práce, otroci sexu, otroci mobilov, otroci hier, otroci televízie, otroci informácií, otroci ľahostajnosti a apatie, otroci kritizovania, otroci konšpirácií, otroci zvykov (často vydávaných za podstatu kresťanstva)…

Čoho otrokom si ty? Odpoveď na túto otázku sa dozvieš pomerne ľahko – je nejaká vec, nejaký vzťah, spôsob konania, čoho by si sa za žiadnu cenu nechcel vzdať (darovať, požičať)? Odpoveď na túto druhú otázku je zároveň odpoveďou na prvú. Ale zároveň to môže byť odpoveďou aj na to, prečo niet nikoho, kto by ťa nenávidel – lebo žiješ ako otrok (vecí, vzťahov…), nie ako slobodný v Kristovi.

Keď nás dnes Ježiš vyzýva nebáť sa ľudí, je to zároveň výzva ohlasovať jeho radostnú zvesť. Tu nejde o to, aby si sa v noci nebál človeka, ktorého stretneš na ulici. Ale aby si sa nebál ohlasovať Ježišovo víťazstvo zo strachu, že ťa vysmejú, že ťa odmietnu, že ťa budú nenávidieť a prenasledovať.

Dnešné evanjelium sa ma vôbec nemusí týkať. Ak nebudem ohlasovať Ježiša, ľudia tmy nebudú mať dôvod nenávidieť ma, lebo budú ma vnímať ako jedného z nich. Nijako ma nebudú ohrozovať. To sa však nesmie stať! Som predsa synom svetla (pozri 1 Sol 5, 5). Som poslaný ísť v Božom mene a byť svetlom v Pánovi!

Hneď dnes sa začnem intenzívne modliť za ľudí okolo seba, aby na mojom konaní videli, že patrím Ježišovi. A za seba, aby môj život bol taký odlišný od života tých, čo sú v tme, aby videli moje dobré skutky a zatúžili milovať Boha aspoň tak, ako ho milujem ja. Možno to v niekom vyvolá nenávisť a prenasledovanie, ale s tým musím počítať. Sám Ježiš ma na to upozorňuje.

Neboj sa žiť ako ten, čo miluje Ježiša. Potom sa nemusíš báť ani zvrátených ľudí (pozri 2 Sol 3, 2).

www.dcza.sk

Otec Piotr: Postní doba a koronavirus

Tato postní doba je jiná než všechny předcházející. Víme, co postní doba znamená. Je přípravou na Velikonoce. Na to, že život porazí smrt. Do této postní doby nám však vstoupilo něco nečekaného, co náhle zatřáslo, ohromilo celým světem.

Máme se postit – tedy mimo jiné odepřít si to, co máme rádi. Pro někoho to bylo pití (alkohol), pro dalšího maso, pro jiné sladkosti. Okolnosti možné nákazy a nemoci nám však přinesly i další půst – půst od světa, jaký jsme doposud žili a jaký jsme znali. Je to pro nás všechny nové. I to, že nevíme, co bude dál, co budoucnost přinese.

Nevíme ani, jak budou probíhat letošní Velikonoce. Ani z hlediska bohoslužeb a obřadů.

Postní doba je mimo jiné také o uvědomění si svých nedostatků, prohřešků, své slabosti. A o tom nepodlehnout jim. Najít v sobě nového, lepšího, čistšího, jiného člověka. Tak, aby tento nový člověk byl připraven na veliké setkání. Setkání s životem, se vzkříšeným Spasitelem.

Všechna tato slova nabývají v současné situaci svého pravého významu.

Prožívejme tento zvláštní postní čas s vírou a nadějí, že Ježíš z mrtvých vstal.

A opatrujme sebe i své blízké.

o.Piotr

P.S.: Dialog s nevěřícím profesorem

Nevěřící profesor filozofie stojí v posluchárně, naplněné studenty, a položí otázku jednomu z nich:

– Jste křesťan, že?

– Ano, pane.

– Takže věříte v Boha.

– Samozřejmě.

– Je Bůh dobrý?

– Samozřejmě, že je dobrý.

– Je Bůh všemohoucí? Může Bůh dělat všechno?

– Ano.

– A Vy jste dobrý nebo špatný?

– Podle Bible jsem nedokonalý.

Na profesorově tváři se objevil vítězoslavný úsměv.

– Ach ano, Bible!

A po chvíli přemýšlení dodává:

– Mám pro vás příklad. Řekněme, že znáte nemocného a trpícího člověka, kterého můžete léčit. Máte takové schopnosti. Pomohli byste této osobě? Nebo byste to alespoň vyzkoušeli?

– Samozřejmě, profesore.

– Takže jste dobrý …!

– Myslím, že to nemůžeme říct takhle.

– Ale proč ne? Koneckonců, pomohli byste nemocnému, který je v nouzi, pokud byste mohli. Většina z nás by to udělala. Ale Bůh ne.

Protože student mlčí, profesor pokračuje:

– Nepomáhá, že? Můj bratr byl křesťan a zemřel na rakovinu, přestože se modlil k Ježíši za uzdravení. Je Ježíš dobrý? Můžete mi na tuto otázku odpovědět?

Student stále mlčí, takže profesor dodává:

– nemůžete odpovědět, že? 

Student v zamyšlení sáhne po sklenici vody ze svého stolu a napije se.

– Začněme od počátku. Je to, co pochází od Boha, dobré?

– No … ano, je to dobré.

“Je Satan dobrý?”

Student bez váhání odpoví:

– Ne.

– A odkud pochází Satan?

Student začal:

– Od Boha.

– Přesně. Bůh stvořil satana. Teď mi řekněte synu: je na světě zlo?

– Zlo existuje.

– Takže ve vesmíru je zlo. A to byl Bůh, kdo vytvořil vesmír, že?

– Samozřejmě.

– Takže kdo vytvořil zlo? Protože Bůh stvořil všechno, Bůh také stvořil zlo. A protože zlo existuje, tak podle pravidel logiky je i Bůh zlý.

Student je zaražený a nemůže najít odpověď.

“A existují nějaké nemoci, nemorálnost, nenávist, odpor?” Všechny hrůzy, které se objevují ve světě, který nás obklopuje?

Student odpoví chvějícím se hlasem.

– Existují.

– Kdo je vytvořil?

V místnosti bylo ticho, takže profesor opakuje otázku: 

– Kdo je vytvořil?

Nikdo neodpovídá. Profesor se zastaví a začne se rozhlížet po posluchárně. Všichni studenti ztuhli.

– Povězte mi, učitel se ptá jiné osoby: 

– Věříte v Ježíše Krista, synu?

Jasný tón studentovy odpovědi pozornost profesora upoutá:

– Ano, pane, věřím.

Muž se tedy ptá studenta:

– Z vědeckého hlediska máte pět smyslů, pomocí kterých hodnotíte svět kolem sebe. Už jste někdy viděli Ježíše?

– Ne, profesore. Nikdy jsem Ho neviděl.

– Tak řekněte nám, slyšeli jste někdy svého Ježíše?

– Ne, profesore …

– Dotkli jste se někdy vašeho Ježíše, ochutnali jste ho nebo ho cítili? Už jste někdy měli fyzický kontakt s Ježíšem Kristem nebo Bohem v jakékoli formě?

– Ne, pane, bohužel jsem takový kontakt neměl.

– A stále v něj věříš?

– Ano.

– Koneckonců, podle všech pravidel experimentování věda tvrdí, že váš Bůh neexistuje … Co říkáte, synu?

„Nic,“ odpoví, „mám jen víru.“

– Ano, víra … – opakuje profesor – a tady se věda setkává s Bohem jako

s problémem. Neexistují žádné důkazy, pouze víra.

Student na chvíli mlčí a pak položí profesorovi otázku:

– Pane profesore, existuje něco jako teplo?

– Ano.

– Existuje takový jev jako je zima?

– Ano, synu, taky je zima.

– Ne, profesore, není zima.

Profesor se zaujatě obrátil ke studentovi.

Všichni v místnosti ztuhli. Student začne vysvětlovat:

– Můžete mít hodně tepla, více tepla, super teplo, mega teplo, nekonečné teplo, zahřívání na bělost, málo tepla nebo nedostatek tepla, ale nemáme nic, co bychom mohli nazvat chladem. Látky můžete ochladit na teplotu minus 273,15 stupňů Celsia (absolutní nula), což znamená žádné teplo, nemůžeme dosáhnout nižší teploty. Neexistuje žádný takový jev jako zima, jinak bychom byli schopni ochladit látky na teploty pod 273,15 ° C. Každá látka nebo věc se podrobuje testování, pokud má energii nebo je jejím zdrojem. Absolutní nula je celkový nedostatek tepla. Jak vidíte, profesore, zima je jen slovo, které používáme k popisu nedostatku tepla. Nemůžeme změřit chlad. Měříme teplo v jednotkách energie, protože teplo je energie.

V přednáškovém sále bylo hluboké ticho. Ve vzdáleném rohu někdo upustil pero, které vydalo do ticha zvuk, jako kdyby spadlo kladivo.

– A co tma, profesore? Existuje takový jev jako tma?

„Ano,“ odpoví profesor bez váhání, „co je noc, ne-li tma?“

– Mýlíte se znovu. Tma není něco, tma je nedostatek něčeho. Možná máte malé světlo, normální světlo, jasné světlo, blikající světlo, ale pokud není žádné světlo, pak není nic, a to je to, čemu říkáme tma, že? To znamená slovo temnota. Ve skutečnosti tma neexistuje. Pokud by existovala, mohl byste ji nechat ztmavnout, že?

Profesor se lehce usmívá a dívá se na studenta. Libuje si, že to bude dobrý student.

– Co tím myslíte, mladý muži?

– Upozorňuji Vás, profesore, že předpoklady vašeho uvažování jsou od samého začátku nepravdivé, takže učiněný závěr je také nepravdivý.

Tentokrát je na profesorově tváři úžas:

-Nepravdivé? Jak mi to dokážete?

– Předpoklady vašich úvah jsou založeny na dualismu, vysvětluje student:

– Říkáte, že existuje život a smrt, že existuje dobrý Bůh a špatný Bůh. Považujete Boha za hotového člověka, kterého můžeme změřit. Profesore, věda nedokáže vysvětlit ani takový jev, jako je myšlenka. Používá koncepty elektřiny a magnetismu, aniž by plně pochopila podstatu některého z těchto jevů. Tvrdit to, že smrt je opakem života, svědčí o ignorování skutečnosti, že smrt neexistuje jako měřitelný jev. Smrt není opakem života, je to jeho absence. Profesore, prosím, odpovězte mi. Vyučujete studenty, kteří pocházejí z opic?

„Pokud máte na mysli evoluci, mladý muži, pak ano.”

– Už jste někdy sledoval tento proces na vlastní oči? 

Profesor zavrtěl hlavou, stále se usmíval a uvědomil si, jakým směrem směřují argumenty studenta. Velmi dobrý student, opravdu.

– Protože nikdo z nás nikdy nebyl svědkem evolučních procesů a není schopen je sledovat pomocí experimentu, tak v této situaci, podle vaší předchozí argumentace, nepředáváte nám vědecké názory, že? Jste tedy spíše kazatel než vědec?

V místnosti to zašumělo. Student čeká, až nastalé napětí poklesne.

– Abych vám ukázal, jak jste manipuloval s mým předchůdcem, dovolte mi uvést další příklad – student se rozhlédne po místnosti.

– Už jste někdy někdo viděli profesorův mozek?

Hlediště se rozesměje.

„Slyšel někdo, dotkl se, ochutnal nebo viděl někdo profesorův mozek?” Vypadá to jako že nikdo. Takže podle metody vědeckého výzkumu, kterou jste zmínil dříve, lze říci, ve vší úctě k vám, že nemáte mozek, profesore. Pokud věda říká, že nemáte mozek, jak můžeme věřit vašim přednáškám, profesore?

V místnosti je mrtvé ticho. Profesor se nedůvěřivě a s rozevřenýma očima dívá na studenta. Po chvilce ticha, která trvá téměř věčně, profesor zvolal:

– Vypadá to, že v to musíte věřit.

– Takže připouštíte, že víra existuje a co více, je to základní prvek našeho každodenního života. Profesore, řekněte mi, existuje něco jako zlo?

Profesor si není jistý odpovědí. 

– Samozřejmě, že existuje. Všimneme si toho každý den. I při každodenním setkání člověka s člověkem. V celém světě je plno zločinů a násilí. Koneckonců, tyto jevy nejsou ničím jiným než zlem.

Student odpovídá:

– Zlo neexistuje, profesore, nebo se spíše neobjevuje jako fenomén sám o sobě. Zlo je prostě nedostatek Boha. Je to jako temnota a chlad, vypadá to jako slovo stvořené člověkem k popisu nepřítomnosti Boha. Bůh nevytvořil zlo. Zlo se objeví, když člověk nemá Boha ve svém srdci. Zlo je jako zima, která je výsledkem nedostatku tepla, a jako tma, která je výsledkem nedostatku světla.

Profesor klesl na židli.

 

Výše uvedený dialog je přičítán Einsteinovi, což bohužel není pravda. Einstein není autorem knihy Pt. “Bůh a věda” 1921,  ale připustíte, že výše uvedený příběh je velmi zajímavý !!!

po: Artur Pinkowski

Otec Piotr – Únor

Na Hromnice, o hodinu více, říká lidové pořekadlo. Zima pomalu končí, navrací se jaro, znovuobnovený život. Také v rámci pastorace a církevních svátků je to období, kdy za sebou necháváme zimní nevlídnost a chlad, která je kolikrát spjata s nemocemi.

Neslavíme jen znovuobnovení života, a to v podobě hořících svící na Hromnice, ale také svátek svatého Blažeje (3.2.), spojený se svatoblažejským požehnáním, které může znamenat uzdravení nemocných, a s těmito svátky spojené čtení i evangelium, ve kterých se líčí tato uzdravení nebo očista od zlých duchů.

Nový život, zdraví, je spojeno nejen se zdravím tělesným, ale také s vnitřní čistotou, s psychickým zdravím, které spočívá v očistě od toho, co je temné a zlé, tedy od hříchů jako takových. I proto je toto období spojeno s možností  pomazání nemocných, ne však s vidinou brzkého úmrtí, jak je někdy mylně chápáno, ale s celkovou očistou těla i duše a připraveností v podobě této očisty na možné setkání s tím, komu naše temnota, tedy zlo a hřích, ubližuje. Tedy na setkání s Pánem.

Vyvrcholení přichází v den svátku Panny Marie Lurdské. I zde je uzdravení spojeno s pokáním, s očistou. S důvěrou, že „vyléčení“ od toho, co je nedobré, je možné. Nejen v podobě tělesné nemoci a chorob, ale také v rovině duševní a duchovní.

Začátek února a v podstatě celý tento měsíc je měsícem předjaří. Zima – smrt – odchází. Přichází postní doba, která celá je přípravou na příchod vzkříšení. Na příchod Spásy.

Prožívejme toto období s tímto vědomím. Světlo Hromnic znamená uzdravení, nový život, opouštění se od zlého. Buďme takoví i ve svých životech. Těšme se na to, že zima, v jejímž nitru a v temnotách se jako jediné radostné světýlko narodil Spasitel, skončí a nastane jaro. To původní vánoční světýlko ve tmách se naplno rozhoří a tmu zcela zažene a pohltí. A tím nastane ten opravdový život, který nás díky spáse čeká.

P. Piotr Kowalski