Rubrika: K zamyšlení

Z utrpenia a smrti sa rodí život. Z Ježišovho utrpenia a z jeho smrti. Z nášho utrpenia a smrti len vtedy, ak sme spojení s Ježišom. Ináč utrpenie nedáva zmysel.
A aký život sa rodí? Nový! Kvalitatívne iný ako ten, keď sa narodí dieťa. Každý človek sa narodením rodí pre smrť. Novým narodením – prijatím Ježišovej smrti a zmŕtvychvstania v krste – sa rodíme pre život, večný život.
Veľkonočné trojdnie je oslavou nového života. „Staré sa pominulo a nastalo nové“ (2 Kor 5, 17b). Prežívame radosť, lebo smrť už nad nami nemá moc. Iste, naše telá zomrú, ale na konci budú vzkriesené pre život s Bohom, na ktorom majú naše duše účasť už teraz – vďaka sviatostiam, vďaka spoločenstvu Cirkvi, ktorá sa zrodila z Ježišovho utrpenia a smrti.
To, čo píšem, nie sú pre mňa teologické úvahy. To je môj každodenný život. Ježiš žije a ja žijem s ním, v ňom, skrze neho. Ním posilňovaný a vedený nesiem svoj každodenný kríž v nádeji, že svojím utrpením prispievam ku sláve Božieho kráľovstva.
Možno je v týchto dňoch náročnejšie prežívať radosť, keď vidíme množstvo bolesti, množstvo zbytočne mŕtvych, keď nás obklopuje strach a neistota z budúcnosti. No nedajme si našu veľkonočnú radosť vziať. Nech sa deje čokoľvek, Ježiš žije a my žijeme s ním.
Z Ježišovej smrti sa zrodil život. Ak si s Ježišom úzko spojený, aj z tvojho utrpenia a smrti sa pôsobením Božieho Ducha neustále rodí nový život. Možno to nevidíš. Ale ver! Raz uvidíme ovocie svojho života a budeme žasnúť, ako navonok drobné skutky lásky, maličké sebazaprenia, kratučké strelné modlitby, pozdvihnutie očí ku krížu v bolesti priniesli nesmierne veľa nového života nielen nám, ale ľuďom okolo nás. Ba aj celkom neznámym, ktorým Boh dal ovocie nášho nového života.
Keď dnes spievame ALELUJA, nech je to nielen poriadne nahlas, ale najmä celým srdom. Lebo Ježiš nám získal a daroval nový život. Naveky!

dcza.sk

 

Jak 4,13-17
Milovaní! Jakpak můžete říkat: „Dnes nebo zítra půjdem do toho nebo onoho města, zdržíme se tam rok, budem obchodovat a vydělávat“ – vždyť přece vůbec nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste (jako) pára, kterou je chvilku vidět, a potom zmizí. Spíše máte mluvit takto: „Dá-li Pán, budeme živi a podnikneme to nebo ono.“ Ale vy se jen chlubíte a chvástáte. Všechno takové vychloubání je špatné. Kdo tedy ví, jak má správně jednat, ale nejedná tak, dopouští se hříchu.

Vy predsa neviete, čo bude zajtra s vaším životom!“ (Jak 4, 14).

Všetci si dobre pamätáme, ako sa náš život pred dvoma rokmi náhle zmenil, keď vypukla pandémia. Počas niekoľkomesačných lockdownov sme museli rušiť alebo meniť mnohé svoje plány. Možno sme dokonca uvažovali o tom, či si ešte vôbec máme niečo plánovať! Jakub v dnešnom prvom čítaní nehovorí, že by sme si nič nemali plánovať. Chce len, aby sme si uvedomili, že mnohé veci jednoducho nemáme pod kontrolou. Dobre vieme, že aj tie najlepšie plány sa nám niekedy zrútia. Ako teda máme postupovať pri plánovaní, keď vieme, že sa na svoje plány nemôžeme úplne spoľahnúť? Riešením je zapojiť do svojho plánovania Boha. Aj keď sme si takmer istí tým, čo chceme robiť – či už sa to týka našej kariéry, rodiny, alebo hoci len dovolenky –, svoje plány môžeme v modlitbe predniesť Pánovi. Pri modlitbe a načúvaní môžeme pocítiť, že Pán naše plány schvaľuje. Inokedy možno pocítime, že nás vedie inou cestou alebo že od nás žiada, aby sme svoje plány na určitý čas odložili. A ak sa nám zdá, že Boh mlčí, môžeme pokračovať v realizácii svojich plánov a zároveň ďalej prosiť o jeho požehnanie. Ale čo ak sa naše životné okolnosti náhle zmenia? Možno začneme pochybovať o Božej schopnosti vedenia – alebo ho zo zmeny plánov dokonca obviňujeme! Jakub nám pripomína, aký postoj by sme mali zaujať: „Ak Pán bude chcieť, budeme žiť a urobíme toto alebo ono“ (Jak 4, 15). To znamená, že aj keď si robíme vlastné plány, máme vždy pamätať na to, že všetko závisí od Božej milosti a milosrdenstva. A tak sa na žiadny zo svojich plánov príliš neupínaj! No ver, že Boh je verný, a dôveruj, že sa o teba postará. Ver, že koná aj napriek nečakanému vývoju okolností. Keď sa tvoje plány nečakane narušia – ako v prípade pandémie –, v srdci si môžeš zachovať pokoj a dôveru. „Boží pokoj, ktorý prevyšuje každú chápavosť“ (Flp 4, 7) ťa uchráni, pretože svoju nádej a dôveru vkladáš do Boha, nie do svojich plánov a rozhodnutí.

„Pane, veď a sprevádzaj ma pri všetkých mojich plánoch a rozhodnutiach.“

Slovo.sk

Marii nastala chvíle, kterou každým dnem očekávala – porodila miminko a s Josefem mu dali jméno Ježíš – tak jak jí to v Nazaretě řekl anděl Gabriel. Maria děťátko zabalila do plenek a Josef mu připravil postýlku v jeslích vystlaných měkkým senem.

Na pastvinách v okolí Betléma odpočívali u ohně pastýři a hlídali svá stáda ovcí. Najednou se kolem nich vše rozzářilo a před nimi se objevil anděl. Velmi se polekali, ale anděl jim hned řekl: „Nebojte se! Mám pro vás, i pro všechny lidi, radostnou zprávu. Dnes v noci se ve stáji u Betléma narodil Boží Syn! V tu chvíli se kolem něho objevili další andělé a všichni radostně zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj všem lidem, kteří ho milují!“

„DNES PŘIŠLA NA SVĚT LÁSKA…“

Evangelium mše svaté slavené za dne nám tuto Lásku ukazuje jako světlo a Slovo, které bylo od počátku a skrze něž všechno povstalo. Ev. Jan říká: „V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. … Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“(Jan1,4,11-14) – To je skutečnost a význam vánoc.

Vánocemi je odstartován převratný boj mezi temnotami a světlem, mezi smrtí a životem, mezi nenávistí a láskou. A Láska, která tohoto dne přišla na svět, podivuhodně zvítězila na kříži, jehož smysl ještě podivuhodněji změnila.

Světlo lásky, šířené symbolicky z Betléma, se mysticky dotýká mnoha srdcí svým světlem i teplem, a je oznamovatelem důvodu k radosti.

Narození Páně

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnešek oslavím účastí na mši svaté a využiji možnosti vyprošovat si potřebné milosti.

Bože, Tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem Tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k Tobě. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

MILOSTIPLNÁ A POŽEHNANÁ

Maria, pro vyvolení za Matku Božího Syna – Spasitele, byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako milostiplnou. Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.

Tato milost spočívala v dokonalém sjednocení s Bohem, jaké je možné jen v naprosté bezhříšnosti. Od hříchu prvních lidí se všichni rodíme s dědictvím zvaným „dědičný hřích“ – představujícím jistou odloučenost od Boha a náklonnost ke zlému.

Veliké obdarování, které Maria obdržela, bylo učiněno kvůli nám a předem pro zásluhy svého Syna, aby se Bůh pro naši spásu mohl stát člověkem. Církev toto ve víře dávno chápala, ale teprve roku 1854 vyslovil papež Pius IX. jako dogma: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“(KKC 491)

Životopisy svatých

 

Jak 2,14-18

Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

Predstav si vieru ako plameň, ktorý horí v tvojom srdci. Tento plameň je v prvom rade darom od Boha, no ak naň neprikladáš polienka, jasnejšie horieť nebude. Bez paliva tento plamienok vyhasne. Všetci vieme, čím treba rozdúchavať vieru: modlitbou, sviatosťami a Božím slovom. Sú však aj ďalšie „polienka“, bez ktorých sa nezaobídeme: dobré skutky. Dnešné druhé čítanie nám dôrazne pripomína, že viera sa netýka len vzťahu s Pánom. Sme súčasťou tajomného Kristovho tela: Ježiš nás navzájom spojil svojou smrťou a zmŕtvychvstaním. Ak teda milujeme svojho blížneho, milujeme aj Pána a náš plameň viery horí jasnejšie. Vieme, že nás Boh povoláva, aby sme sa starali o svojich bratov a sestry, ktorí sú v núdzi – je to jeden zo spôsobov, akým odpovedáme na lásku, ktorú nám vlieva do srdca. No v každodenných starostiach a životných skúškach sa stáva, že sa zamierame len na vlastné problémy. Občas sa však musíme odpútať od seba a svojej rodiny a myslieť na druhých. A aj keď vo svojom okolí možno „nevidíme“ žiadnych núdznych, to neznamená, že neexistujú alebo nepotrebujú našu pomoc. A možno už konáš veľa dobrých skutkov. Napríklad podporuješ svoj obľúbený dobročinný projekt, dávaš jedlo chudobným alebo navštevuješ osamelú susedku. Napriek tomu sa z času na čas Ježiša opýtaj, či nemáš robiť viac alebo uvažovať o niečom inom. Počas modlitby ti možno vnukne nápad, ako môžeš slúžiť vo svojej farnosti inak, alebo ťa naplní súcitom voči trpiacim niekde vo svete. No predovšetkým ho potešíš tým, že sa zaujímaš o potreby, ktoré ležia na srdci aj jemu – a že sa zo všetkých síl usiluješ udržiavať plameň, ktorý horí v tvojom srdci.

„Pane Ježišu, klaď mi na srdce potreby druhých a ukazuj mi, ako im môžem pomôcť.“

Slovomedzinami.sk