Slavnost Narození Páně, Boží hod vánoční

Marii nastala chvíle, kterou každým dnem očekávala – porodila miminko a s Josefem mu dali jméno Ježíš – tak jak jí to v Nazaretě řekl anděl Gabriel. Maria děťátko zabalila do plenek a Josef mu připravil postýlku v jeslích vystlaných měkkým senem.

Na pastvinách v okolí Betléma odpočívali u ohně pastýři a hlídali svá stáda ovcí. Najednou se kolem nich vše rozzářilo a před nimi se objevil anděl. Velmi se polekali, ale anděl jim hned řekl: „Nebojte se! Mám pro vás, i pro všechny lidi, radostnou zprávu. Dnes v noci se ve stáji u Betléma narodil Boží Syn! V tu chvíli se kolem něho objevili další andělé a všichni radostně zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj všem lidem, kteří ho milují!“

„DNES PŘIŠLA NA SVĚT LÁSKA…“

Evangelium mše svaté slavené za dne nám tuto Lásku ukazuje jako světlo a Slovo, které bylo od počátku a skrze něž všechno povstalo. Ev. Jan říká: „V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. … Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“(Jan1,4,11-14) – To je skutečnost a význam vánoc.

Vánocemi je odstartován převratný boj mezi temnotami a světlem, mezi smrtí a životem, mezi nenávistí a láskou. A Láska, která tohoto dne přišla na svět, podivuhodně zvítězila na kříži, jehož smysl ještě podivuhodněji změnila.

Světlo lásky, šířené symbolicky z Betléma, se mysticky dotýká mnoha srdcí svým světlem i teplem, a je oznamovatelem důvodu k radosti.

Narození Páně

8. prosince – Slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Dnešek oslavím účastí na mši svaté a využiji možnosti vyprošovat si potřebné milosti.

Bože, Tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem Tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k Tobě. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

“Jsem Neposkvrněné početí.” – Tak se představila Matka Boží Bernardettě v Lurdech čtyři roky poté, co Pius IX. r. 1854 vyhlásil jako dogma, že Panna Maria byla počatá bez poskvrny dědičného hříchu.

MILOSTIPLNÁ A POŽEHNANÁ

Maria, pro vyvolení za Matku Božího Syna – Spasitele, byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako milostiplnou. Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí.

Tato milost spočívala v dokonalém sjednocení s Bohem, jaké je možné jen v naprosté bezhříšnosti. Od hříchu prvních lidí se všichni rodíme s dědictvím zvaným “dědičný hřích” – představujícím jistou odloučenost od Boha a náklonnost ke zlému.

Veliké obdarování, které Maria obdržela, bylo učiněno kvůli nám a předem pro zásluhy svého Syna, aby se Bůh pro naši spásu mohl stát člověkem. Církev toto ve víře dávno chápala, ale teprve roku 1854 vyslovil papež Pius IX. jako dogma: “Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.”(KKC 491)

Životopisy svatých

 

Dejme si pozor na uzavření se v církvi

Promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně v neděli 26. Září

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium dnešní liturgie vypráví o krátkém dialogu mezi Ježíšem a apoštolem Janem, který mluví jménem celé skupiny učedníků. Viděli člověka, který ve jménu Páně vyháněl démony, ale bránili mu v tom, protože nepatřil k jejich skupině. Ježíš je na tomto místě vyzývá, aby nebránili těm, kdo konají dobro, protože přispívají k uskutečnění Božího plánu (srov. Mk 9,38-41). Pak je napomíná: místo abychom lidi dělili na dobré a špatné, jsme všichni povoláni bdít nad svým srdcem, abychom nepodlehli zlu a nedali pohoršení druhým (srov. v. 42-45, 47-48).

Stručně řečeno, Ježíšova slova odhalují pokušení a nabízejí povzbuzení. Pokušení a napomenutí. Pokušením je uzavřít se. Učedníci by rádi zabránili dobrému dílu jen proto, že člověk, který ho vykonal, nepatřil k jejich skupině. Myslí si, že mají “výhradní práva na Ježíše” a že jsou jediní oprávnění pracovat pro Boží království. Tímto způsobem se však nakonec cítí privilegovaní a považují ostatní za vetřelce, dokonce se k nim chovají nepřátelsky. A to – jak víme – je kořenem mnoha špatností v dějinách: absolutismu, který často vedl k diktaturám, a násilí vůči těm, kdo se liší.

Musíme si však také dávat pozor na uzavírání se v církvi. Protože ďábel, který rozděluje – to je to, co slovo ďábel znamená, že rozděluje -, vždy podsouvá podezření, aby lidi rozdělil a odloučil. Zkouší to lstivě, a pak se může stát to, co s těmi učedníky, kteří zašli tak daleko, že dokonce vyloučili ty, kteří vyhnali samotného ďábla! Někdy i my, místo abychom byli pokornými a otevřenými společenstvími, můžeme působit dojmem, že jsme ” nejlepší ve třídě”, a držet si druhé v odstupu; místo abychom se snažili kráčet s ostatními, vystavujeme na odiv svůj “průkaz věřícího”: “Jsem věřící” – “Jsem katolík” – “Patřím k tomuto sdružení, k jinému…”. A ostatní chudáci ne. A to je hřích! Je hříchem vystavovat na odiv “průkaz věřících”, abychom mohli soudit a vylučovat. Vyprošujme si milost překonat pokušení soudit a škatulkovat a kéž nás Bůh ochrání před mentalitou “hnízda” – mentalitou žárlivě se střežit v malé skupině těch, kteří se považují za dobré: kněz se svými věrnými následovníky, pastorační pracovníci uzavření mezi sebou, aby nikdo nevnikl, hnutí, sdružení uzavřené ve svém vlastním specifickém charismatu atd. Uzavřeni. To vše vede k riziku, že se křesťanské komunity stanou místem oddělenosti, a nikoliv společenství. Duch svatý nechce uzavřenost, ale otevřenost a vstřícnost společenství, kde je místo pro každého.

A v evangeliu je pak Ježíšova výzva: Místo abychom soudili všechno a všechny, dávejme pozor sami na sebe! Ve skutečnosti hrozí, že budeme vůči druhým neoblomní a vůči sobě shovívaví. A Ježíš nás nabádá, abychom se nesmířili se zlem, a to údernými obrazy: “Je-li ve vás něco příčinou pohoršení, vyřízněte to!”. (srov. v. 43-48). Pokud vám něco ubližuje, vyřízněte to! Neříká: “Pokud je něco příčinou pohoršení, zastavte se, přemýšlejte o tom, trochu se polepšete…”. Ne: ” Řezat! Hned!” Ježíš je v tomto radikální, náročný, ale pro naše dobro, jako dobrý lékař. Každý řez, každé prořezávání má vést k lepšímu růstu a přinášet ovoce v lásce. Ptejme se tedy sami sebe: Co je ve mně v rozporu s evangeliem? Co konkrétně chce Ježíš, abych ze svého života odstranil?

Modleme se k Neposkvrněné Panně Marii, aby nám pomohla být vstřícnými vůči druhým a bdělí vůči sobě.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Víra, když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá.

Jak 2,14-18

Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

Predstav si vieru ako plameň, ktorý horí v tvojom srdci. Tento plameň je v prvom rade darom od Boha, no ak naň neprikladáš polienka, jasnejšie horieť nebude. Bez paliva tento plamienok vyhasne. Všetci vieme, čím treba rozdúchavať vieru: modlitbou, sviatosťami a Božím slovom. Sú však aj ďalšie „polienka“, bez ktorých sa nezaobídeme: dobré skutky. Dnešné druhé čítanie nám dôrazne pripomína, že viera sa netýka len vzťahu s Pánom. Sme súčasťou tajomného Kristovho tela: Ježiš nás navzájom spojil svojou smrťou a zmŕtvychvstaním. Ak teda milujeme svojho blížneho, milujeme aj Pána a náš plameň viery horí jasnejšie. Vieme, že nás Boh povoláva, aby sme sa starali o svojich bratov a sestry, ktorí sú v núdzi – je to jeden zo spôsobov, akým odpovedáme na lásku, ktorú nám vlieva do srdca. No v každodenných starostiach a životných skúškach sa stáva, že sa zamierame len na vlastné problémy. Občas sa však musíme odpútať od seba a svojej rodiny a myslieť na druhých. A aj keď vo svojom okolí možno „nevidíme“ žiadnych núdznych, to neznamená, že neexistujú alebo nepotrebujú našu pomoc. A možno už konáš veľa dobrých skutkov. Napríklad podporuješ svoj obľúbený dobročinný projekt, dávaš jedlo chudobným alebo navštevuješ osamelú susedku. Napriek tomu sa z času na čas Ježiša opýtaj, či nemáš robiť viac alebo uvažovať o niečom inom. Počas modlitby ti možno vnukne nápad, ako môžeš slúžiť vo svojej farnosti inak, alebo ťa naplní súcitom voči trpiacim niekde vo svete. No predovšetkým ho potešíš tým, že sa zaujímaš o potreby, ktoré ležia na srdci aj jemu – a že sa zo všetkých síl usiluješ udržiavať plameň, ktorý horí v tvojom srdci.

„Pane Ježišu, klaď mi na srdce potreby druhých a ukazuj mi, ako im môžem pomôcť.“

Slovomedzinami.sk

Nejen chlebem živ je člověk

Jan 6,35

Ježíš řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Chléb je znám v domácnostech jako nejobvyklejší pokrm již od nejstarších dob. Je člověku důležitým zdrojem síly.

Ježíš sám sebe označuje za chléb života. Zve nás, abychom neusilovali pouze o pokrm, který naplňuje naše žaludky, ale abychom k němu přicházeli a nechali se občerstvit a posilnit jím samým. Jeho občerstvení je trvalé a dodává nám energii a „látky“ potřebné k životu.

Nejsme zde na světě proto, abychom pouze vlastnili, ale abychom rozdávali. Nasyceni Ježíšovým chlebem, vztahem s ním, můžeme posilovat lidi kolem sebe. Těšit nešťastné, sytit  hladové,
navštěvovat osamocené…

Ježíš sytí chlebem, který dává život. Stačí k němu přijít a uvěřit mu.

„Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba, ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“  (Matka Tereza)

Víra.cz

Pryč od magické víry, milujte bez vypočítavosti

Promluva papeže Františka

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Úvodní scéna evangelia v dnešní liturgii (Jan 6,24-35) nám ukazuje několik lodí, které se pohybují směrem ke Kafarnaum. Zástup jde hledat Ježíše. Mohli bychom si myslet, že je to velmi dobré, ale evangelium nás učí, že nestačí Boha hledat, ale musíme se také ptát, proč ho hledáme. Ježíš říká: “Nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chleba a nasytili se” (v. 26). Lidé byli vlastně svědky zázraku rozmnožení chlebů, ale nepochopili smysl tohoto gesta. Zastavili se u vnějšího zázraku a hmotného chleba. Zastavili se zde, aniž by šli dál, k jeho významu.

Zde je tedy první otázka, kterou si můžeme položit všichni: Proč hledáme Pána? Proč hledám Pána? Jaké jsou motivy mé víry, naší víry? Musíme to umět rozlišovat, protože mezi mnoha pokušeními, která nás v životě potkávají, je i jedno, které bychom mohli nazvat modlářským pokušením. Je to to, které nás vede k tomu, abychom hledali Boha pro svůj vlastní užitek, abychom řešili své problémy, abychom díky němu měli to, co nemůžeme získat sami, tedy kvůli vlastnímu zájmu. Takto však víra zůstává povrchní a dokonce – mohu-li to tak říci – víra zůstává závislá na zázracích. Hledáme Boha, abychom se nasytili, a když se nasytíme, zapomeneme na něj. V centru této nezralé víry není Bůh, ale naše vlastní potřeby. Myslíme na své zájmy, na tolik věcí… Je správné předkládat své potřeby Božímu srdci, ale Pán, který jedná daleko nad naše očekávání, chce s námi žít především ve vztahu lásky. A pravá láska je nezištná, je svobodná. Nemilujeme proto, abychom za to dostali protislužbu. To je ziskuchtivost; a mnohokrát v životě nás zajímá zisk…

Pomoci nám může druhá otázka, kterou zástup klade Ježíšovi: “Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?” (v. 28). Jako by lidé, vyprovokovaní Ježíšem, říkali: “Ale jak očistit naše hledání Boha? Jak se dostaneme od magické víry, která myslí jen na naše potřeby, k víře, která se líbí Bohu?”. A Ježíš ukazuje cestu. Odpovídá, že Božím dílem je přijmout toho, koho Otec poslal, tedy přijmout Ježíše. Není to žádné zavádění náboženských praktik nebo dodržování zvláštních předpisů; je to přijetí Ježíše, je to přijetí Ježíše do našeho života, je to prožívání příběhu lásky se samotným Ježíšem. On je ten, kdo očistí naši víru. Sami toho nejsme schopni. Pán však touží po vztahu lásky. Před tím, co přijímáme a děláme, je tu On, kterého máme milovat. Vztah s ním přesahuje logiku zájmu a kalkulace.

To platí ve vztahu k Bohu, ale také v našich lidských a společenských vztazích. Když se snažíme především o uspokojení svých potřeb, riskujeme, že budeme využívat lidi a situace pro své vlastní cíle. Kolikrát jsme od někoho slyšeli: “Ale ten člověk jen využívá lidi a pak je zapomíná…” Využívat lidi pro svůj vlastní zisk, to je špatné. A společnost, která se zaměřuje na zájmy místo na lidi, je společností, která nepřináší život. Výzva evangelia zní: místo abychom se starali jen o hmotný chléb, který nás živí, přijměme Ježíše jako chléb života a počínaje přátelstvím s ním se učme milovat jeden druhého. S nenuceností a bez vypočítavosti. Milujte bezplatně a bez vypočítavosti, bez využívání lidí, s velkorysostí, s velkodušností.

Prosme nyní Nejsvětější Pannu, která prožila nejkrásnější příběh lásky s Bohem, aby nám dala milost otevřít se setkání s jejím Synem.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Uprostřed bouře volejte k Bohu

Promluva Papeže Františka před polední modlitbou na svatopetrském náměstí .

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: “Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?” (v. 38).

A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: “Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?” Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.

V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: “Pane, zachraň mě!”. V pořadu “K jeho obrazu” jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: “Zachraňte nás!”. Totéž se děje v našich životech: “Pane, zachraň nás!” a modlitba se stává výkřikem.

Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.

Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: “Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?” (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.

Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Slavnost Nejsvětější Trojice – V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Mt 28,16-20

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“

V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Znamenie kríža je vlastne jednoduchá modlitba, ktorá však vyjadruje najzložitejšie tajomstvo našej viery: jediný pravý Boh je trojicou božských osôb.

V dnešnom evanjeliu počúvame, že Ježiš svojim učeníkom prikázal krstiť v mene Najsvätejšej Trojice. Krst totiž nie je len obyčajným odovzdaním sa Ježišovi; a nie je ani obyčajným zmytím vín. Keď sme boli pokrstení, boli sme ponorení do života Najsvätejšej Trojice. Každý z nás sa stal „Otcovým adoptívnym synom, Kristovým údom a chrámom Ducha Svätého“ (KKC 1279). Na svoj krst si môžeme spomenúť pri každom znamení kríža. Je to taká bežná modlitba, že ju možno robíme už akosi automaticky. Dávajme si na to pozor!

V mene Otca: Pripomeň si Otca, ktorý ťa miluje. Nevníma ťa ako otroka, ktorý dostáva príkazy, ale ako svoje milované dieťa. Chce, aby si vedel, že všetko, čo ťa od neho oddeľuje, ti bolo odpustené.

I Syna: Mysli na Syna, ktorý ťa vykúpil. Poslal ho Otec a on z lásky k tebe podstúpil najvyššiu obetu, aby si sa mohol stať súčasťou jeho rodiny. Túži, aby si pochopil, že si dôležitou súčasťou jeho tela, Cirkvi.

I Ducha Svätého: Spomeň si na Ducha Svätého, ktorý ti dáva život. Je darom od Otca aj Syna, ktorý skutočne v tebe prebýva. Chce, aby si zakúšal Božiu prítomnosť, moc a múdrosť – a to aj v tejto chvíli.

Aká silná, hlboká a pritom stručná modlitba! Nech ti dnes, na slávnosť Najsvätejšej Trojice, každé znamenie kríža, ktoré urobíš, pripomína všetko, čo si dostal v krste. Stal si sa adoptívnym Božím dieťaťom. Si súčasťou a údom Kristovho tela. A napokon si chrámom Ducha Svätého.

„Najsvätejšia Trojica, milujem ťa a chcem mať podiel na tvojom živote, odteraz až naveky!“

Slovo medzi námi