Publikováno

Víra, když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá.

Jak 2,14-18

Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?
Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky.“ Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.

Predstav si vieru ako plameň, ktorý horí v tvojom srdci. Tento plameň je v prvom rade darom od Boha, no ak naň neprikladáš polienka, jasnejšie horieť nebude. Bez paliva tento plamienok vyhasne. Všetci vieme, čím treba rozdúchavať vieru: modlitbou, sviatosťami a Božím slovom. Sú však aj ďalšie „polienka“, bez ktorých sa nezaobídeme: dobré skutky. Dnešné druhé čítanie nám dôrazne pripomína, že viera sa netýka len vzťahu s Pánom. Sme súčasťou tajomného Kristovho tela: Ježiš nás navzájom spojil svojou smrťou a zmŕtvychvstaním. Ak teda milujeme svojho blížneho, milujeme aj Pána a náš plameň viery horí jasnejšie. Vieme, že nás Boh povoláva, aby sme sa starali o svojich bratov a sestry, ktorí sú v núdzi – je to jeden zo spôsobov, akým odpovedáme na lásku, ktorú nám vlieva do srdca. No v každodenných starostiach a životných skúškach sa stáva, že sa zamierame len na vlastné problémy. Občas sa však musíme odpútať od seba a svojej rodiny a myslieť na druhých. A aj keď vo svojom okolí možno „nevidíme“ žiadnych núdznych, to neznamená, že neexistujú alebo nepotrebujú našu pomoc. A možno už konáš veľa dobrých skutkov. Napríklad podporuješ svoj obľúbený dobročinný projekt, dávaš jedlo chudobným alebo navštevuješ osamelú susedku. Napriek tomu sa z času na čas Ježiša opýtaj, či nemáš robiť viac alebo uvažovať o niečom inom. Počas modlitby ti možno vnukne nápad, ako môžeš slúžiť vo svojej farnosti inak, alebo ťa naplní súcitom voči trpiacim niekde vo svete. No predovšetkým ho potešíš tým, že sa zaujímaš o potreby, ktoré ležia na srdci aj jemu – a že sa zo všetkých síl usiluješ udržiavať plameň, ktorý horí v tvojom srdci.

„Pane Ježišu, klaď mi na srdce potreby druhých a ukazuj mi, ako im môžem pomôcť.“

Slovomedzinami.sk

Publikováno

Nejen chlebem živ je člověk

Jan 6,35

Ježíš řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Chléb je znám v domácnostech jako nejobvyklejší pokrm již od nejstarších dob. Je člověku důležitým zdrojem síly.

Ježíš sám sebe označuje za chléb života. Zve nás, abychom neusilovali pouze o pokrm, který naplňuje naše žaludky, ale abychom k němu přicházeli a nechali se občerstvit a posilnit jím samým. Jeho občerstvení je trvalé a dodává nám energii a „látky“ potřebné k životu.

Nejsme zde na světě proto, abychom pouze vlastnili, ale abychom rozdávali. Nasyceni Ježíšovým chlebem, vztahem s ním, můžeme posilovat lidi kolem sebe. Těšit nešťastné, sytit  hladové,
navštěvovat osamocené…

Ježíš sytí chlebem, který dává život. Stačí k němu přijít a uvěřit mu.

„Mnoho lidí na světě zoufale touží po kousku chleba, ale mnohem více je těch, kdo zoufale touží po malém kousku lásky.“  (Matka Tereza)

Víra.cz

Publikováno

Pryč od magické víry, milujte bez vypočítavosti

Promluva papeže Františka

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Úvodní scéna evangelia v dnešní liturgii (Jan 6,24-35) nám ukazuje několik lodí, které se pohybují směrem ke Kafarnaum. Zástup jde hledat Ježíše. Mohli bychom si myslet, že je to velmi dobré, ale evangelium nás učí, že nestačí Boha hledat, ale musíme se také ptát, proč ho hledáme. Ježíš říká: “Nehledáte mě proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chleba a nasytili se” (v. 26). Lidé byli vlastně svědky zázraku rozmnožení chlebů, ale nepochopili smysl tohoto gesta. Zastavili se u vnějšího zázraku a hmotného chleba. Zastavili se zde, aniž by šli dál, k jeho významu.

Zde je tedy první otázka, kterou si můžeme položit všichni: Proč hledáme Pána? Proč hledám Pána? Jaké jsou motivy mé víry, naší víry? Musíme to umět rozlišovat, protože mezi mnoha pokušeními, která nás v životě potkávají, je i jedno, které bychom mohli nazvat modlářským pokušením. Je to to, které nás vede k tomu, abychom hledali Boha pro svůj vlastní užitek, abychom řešili své problémy, abychom díky němu měli to, co nemůžeme získat sami, tedy kvůli vlastnímu zájmu. Takto však víra zůstává povrchní a dokonce – mohu-li to tak říci – víra zůstává závislá na zázracích. Hledáme Boha, abychom se nasytili, a když se nasytíme, zapomeneme na něj. V centru této nezralé víry není Bůh, ale naše vlastní potřeby. Myslíme na své zájmy, na tolik věcí… Je správné předkládat své potřeby Božímu srdci, ale Pán, který jedná daleko nad naše očekávání, chce s námi žít především ve vztahu lásky. A pravá láska je nezištná, je svobodná. Nemilujeme proto, abychom za to dostali protislužbu. To je ziskuchtivost; a mnohokrát v životě nás zajímá zisk…

Pomoci nám může druhá otázka, kterou zástup klade Ježíšovi: “Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?” (v. 28). Jako by lidé, vyprovokovaní Ježíšem, říkali: “Ale jak očistit naše hledání Boha? Jak se dostaneme od magické víry, která myslí jen na naše potřeby, k víře, která se líbí Bohu?”. A Ježíš ukazuje cestu. Odpovídá, že Božím dílem je přijmout toho, koho Otec poslal, tedy přijmout Ježíše. Není to žádné zavádění náboženských praktik nebo dodržování zvláštních předpisů; je to přijetí Ježíše, je to přijetí Ježíše do našeho života, je to prožívání příběhu lásky se samotným Ježíšem. On je ten, kdo očistí naši víru. Sami toho nejsme schopni. Pán však touží po vztahu lásky. Před tím, co přijímáme a děláme, je tu On, kterého máme milovat. Vztah s ním přesahuje logiku zájmu a kalkulace.

To platí ve vztahu k Bohu, ale také v našich lidských a společenských vztazích. Když se snažíme především o uspokojení svých potřeb, riskujeme, že budeme využívat lidi a situace pro své vlastní cíle. Kolikrát jsme od někoho slyšeli: “Ale ten člověk jen využívá lidi a pak je zapomíná…” Využívat lidi pro svůj vlastní zisk, to je špatné. A společnost, která se zaměřuje na zájmy místo na lidi, je společností, která nepřináší život. Výzva evangelia zní: místo abychom se starali jen o hmotný chléb, který nás živí, přijměme Ježíše jako chléb života a počínaje přátelstvím s ním se učme milovat jeden druhého. S nenuceností a bez vypočítavosti. Milujte bezplatně a bez vypočítavosti, bez využívání lidí, s velkorysostí, s velkodušností.

Prosme nyní Nejsvětější Pannu, která prožila nejkrásnější příběh lásky s Bohem, aby nám dala milost otevřít se setkání s jejím Synem.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Publikováno

Uprostřed bouře volejte k Bohu

Promluva Papeže Františka před polední modlitbou na svatopetrském náměstí .

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: “Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?” (v. 38).

A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: “Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?” Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.

V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: “Pane, zachraň mě!”. V pořadu “K jeho obrazu” jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: “Zachraňte nás!”. Totéž se děje v našich životech: “Pane, zachraň nás!” a modlitba se stává výkřikem.

Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.

Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: “Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?” (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.

Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews

Publikováno

Slavnost Nejsvětější Trojice – V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Mt 28,16-20

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“

V mene Otca i Syna i Ducha Svätého

Znamenie kríža je vlastne jednoduchá modlitba, ktorá však vyjadruje najzložitejšie tajomstvo našej viery: jediný pravý Boh je trojicou božských osôb.

V dnešnom evanjeliu počúvame, že Ježiš svojim učeníkom prikázal krstiť v mene Najsvätejšej Trojice. Krst totiž nie je len obyčajným odovzdaním sa Ježišovi; a nie je ani obyčajným zmytím vín. Keď sme boli pokrstení, boli sme ponorení do života Najsvätejšej Trojice. Každý z nás sa stal „Otcovým adoptívnym synom, Kristovým údom a chrámom Ducha Svätého“ (KKC 1279). Na svoj krst si môžeme spomenúť pri každom znamení kríža. Je to taká bežná modlitba, že ju možno robíme už akosi automaticky. Dávajme si na to pozor!

V mene Otca: Pripomeň si Otca, ktorý ťa miluje. Nevníma ťa ako otroka, ktorý dostáva príkazy, ale ako svoje milované dieťa. Chce, aby si vedel, že všetko, čo ťa od neho oddeľuje, ti bolo odpustené.

I Syna: Mysli na Syna, ktorý ťa vykúpil. Poslal ho Otec a on z lásky k tebe podstúpil najvyššiu obetu, aby si sa mohol stať súčasťou jeho rodiny. Túži, aby si pochopil, že si dôležitou súčasťou jeho tela, Cirkvi.

I Ducha Svätého: Spomeň si na Ducha Svätého, ktorý ti dáva život. Je darom od Otca aj Syna, ktorý skutočne v tebe prebýva. Chce, aby si zakúšal Božiu prítomnosť, moc a múdrosť – a to aj v tejto chvíli.

Aká silná, hlboká a pritom stručná modlitba! Nech ti dnes, na slávnosť Najsvätejšej Trojice, každé znamenie kríža, ktoré urobíš, pripomína všetko, čo si dostal v krste. Stal si sa adoptívnym Božím dieťaťom. Si súčasťou a údom Kristovho tela. A napokon si chrámom Ducha Svätého.

„Najsvätejšia Trojica, milujem ťa a chcem mať podiel na tvojom živote, odteraz až naveky!“

Slovo medzi námi

Publikováno

Zoslanie Ducha Svätého – Chuť robiť dobro

Duch Svätý vyvoláva úsmev na tvári i vháňa slzy do očí. Potešuje i napomína. Vedie k činnosti i spočinutiu v Bohu. Mnohoraké je jeho pôsobenie.

Dnes, keď slávime Zoslanie Ducha Svätého a v čítaniach počujeme, ako Duch konal v prvej Cirkvi, aké je ovocie Ducha, ako nám Ježiš prisľubuje Ducha ako Tešiteľa a Učiteľa pravdy, môže v nás zaznieť sklamanie či skleslosť, že my nič také neprežívame. Ale to je hádam len preto, že pri myšlienke na Božieho Ducha očakávame niečo veľké, viditeľné prejavy, „znamenia a divy”. Je dobré toto očakávať, ale zároveň je dobré neupnúť sa na to. Lebo Boží Duch oveľa viac koná vo všednosti dňa. Preto som začal tento text úsmevom i slzami – navonok len čisto ľudskými prejavmi. A predsa úsmev či slzy v pravom čase vedia robiť zázraky v srdciach tých, ktorým sú určené… lebo sú darom Ducha.

Možno dnes nečakaj veľké veci. Ale všímaj si svoje vnútro a podnety, ktoré sa v ňom ozývajú. Jedného možno Duch bude volať k modlitbe nad ťažko chorým človekom. Iného k sadnutiu si nad Písmo. Ďalšieho do prírody obdivovať krásu jarnej prírody. Matku rodiny bude volať k vareniu obeda. Otca zas k hraniu sa s deťmi. Kňaza k návšteve spolubrata. Možno si budeš celý deň pospevovať nejakú pieseň… Obyčajné veci, ale všetky môžu byť prejavmi pôsobenia Ducha, jeho ovocím v tebe. Ak sa Duchu otváraš, tak on v tebe pôsobí, premieňa tvoje zmýšľanie, hovorenie i konanie: „… ovocie Ducha je láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, láskavosť, dobrota, vernosť, miernosť, zdržanlivosť” (Gal 5, 22 – 23).

Jedno musíme mať pritom na pamäti: „Každý … dostáva prejavy Ducha na všeobecný úžitok” (1 Kor 12, 7). Dary Ducha nedostávame pre seba, ale pre úžitok celého spoločenstva Cirkvi. Dar, ktorý sa nepoužíva, zapadne prachom, zožerie ho hrdza, spráchnivie… neprinesie ovocie. Len dar, ktorý sa dáva ďalej, sa stane plodným.

Kresťan, si povolaný prinášať ovocie. Nie pre seba, ale pre ľudí okolo teba. Keď sa dnes modlíš o vyliatie Ducha, tak hneď aj vykroč a konaj dobro. Ako to povedala kedysi dávno dievčina, ktorá sa chystala na prijatie sviatosti birmovania: „Mami, ja ho už asi mám.” – „A koho?”, pýta sa mama. „No Božieho Ducha.” – „Ako to vieš?” – „Mám takú veľkú chuť robiť dobro…”

dcza.sk

Publikováno

„Miluji tě“ – „Chci pro tebe dobro!“

1 Jan 4,7-10

Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.

„Mám tě rád!“ To jsou asi nejčastější slova, kterými vyjadřujeme svou lásku k druhému člověku. Dáváme mu tím najevo, že je nám příjemný a sympatický, že je nám s ním dobře, že jeho blízkost přispívá k našemu štěstí. Ale je tohle opravdová láska? Není to někdy spíš projev sobectví a sebestřednosti, když vyjadřuji, co mi druhý přináší a jak je to pro mě dobré?

V italštině se stejná věc vyjádří slovy: „Ti voglio bene!“ Doslova to znamená: „Chci pro tebe dobro!“ Nechci se pouštět do spekulací, jak hluboce to Italové vnímají nebo jak povrchně to vyslovují. To vyjádření se mi prostě líbí. Podstatou lásky totiž není to, že milovaný přispívá k mému štěstí, ale že mi záleží na jeho dobru a jsem ochoten se pro to osobně nasadit.

Právě takovou lásku nám Bůh ukázal. Nezamiloval si nás pro naši dokonalost, zamiloval si nás, i když jsme vůči němu často nevděční, nespravedliví nebo na něj kašleme. Zamiloval si nás, protože mu záleží na nás, na našem dobru, na našem šťastném životě. A nasadil kvůli nám to nejcennější co měl – život svého Syna.

Když si zamilujeme my Boha, je v tom vždycky kus naší zištnosti. Bůh nás miluje zcela nezištně. Jeho láska nás může uzdravovat a vyvádět z naší sebestřednosti a sobectví. Učme se od něj nehledat  svůj prospěch, ale usilovat o dobro druhých. Minimálně těch, kterým říkáme, že je máme rádi.

Pavel Semela

Víra.cz

Publikováno

5. neděle velikonoční: S Ježíšem můžeme všechno

Jan 15,1-8

Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“

Promluva papeže Františka

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této páté velikonoční neděle (Jan 15, 1–8) se Pán představuje jako pravý vinný kmen a mluví o nás jako o ratolestech, které nemohou žít, aniž by s ním zůstaly spojeny. A říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen, vy jste ratolesti “ (v. 5). Neexistuje réva bez ratolestí a naopak. Ratolesti nejsou soběstačné, ale zcela závisí na vinném kmeni, který je zdrojem jejich existence.

Ježíš trvá na slovesu „zůstávat“. V dnešní evangelijní pasáži to opakuje sedmkrát. Před opuštěním tohoto světa a odchodem k Otci chce Ježíš ujistit své učedníky, že s ním mohou být i nadále sjednoceni. Říká: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (v. 4). Toto zůstávání není pasivní, nejde o „usínání“ v Pánu, nechávající se ukolébat životem: ne, ne! To není ono. Zůstávat v něm, zůstat v Ježíši, což nám Ježíš navrhuje, je zůstat aktivní a také je založené na vzájemnosti. Proč? Protože větve bez vinné révy nemohou nic dělat, potřebují mízu, aby mohly růst a přinášet ovoce. Ale také réva potřebuje větve, protože plody nerostou na kmeni stromu. Je to vzájemná potřeba, je to vzájemné přetrvávání, abychom přinesli ovoce. Zůstáváme v Ježíši a Ježíš zůstává v nás.

Nejprve ho potřebujeme my. Pán nám chce říci, že před dodržováním jeho přikázání, před blahoslavenstvím, před skutky milosrdenství je nutné se s ním spojit, zůstat v něm. Nemůžeme být dobrými křesťany, pokud nezůstaneme v Ježíši. A s ním můžeme dělat všechno (srov. Fil 4,13). S ním můžeme všechno.

Ale Ježíš nás, stejně jako vinná réva s větvemi, potřebuje. Možná se nám zdá odvážné tohle vyslovit, takže si položme otázku: V jakém smyslu nás Ježíš potřebuje? Potřebuje naše svědectví. Ovoce, které musíme dávat jako ratolesti, je svědectví našeho křesťanského života. Poté, co Ježíš vystoupil k Otci, je úkolem učedníků – je to náš úkol – pokračovat v ohlašování evangelia slovem i skutkem. A učedníci – my, Ježíšovi učedníci – to děláme vydáváním svědectví o jeho lásce: plodem, který je třeba nést, je láska. Připojeni ke Kristu dostáváme dary Ducha svatého, a tak můžeme činit dobro ostatním, konat dobro pro společnost i církev. Strom lze rozpoznat podle plodů. Skutečně křesťanský život vydává svědectví o Kristu.

A jak to můžeme udělat? Ježíš nám říká: „Pokud zůstanete ve mně a moje slova zůstanou ve vás, žádejte, co chcete, a bude vám dáno“ (v. 7). I toto je odvážné: ujištění, že to, o co žádáme, nám bude dáno. Plodnost našeho života závisí na modlitbě. Můžeme požádat, abychom mysleli jako on, chovali se jako on, viděli svět a věci očima Ježíše. A tak milujte své bratry a sestry, počínaje nejchudšími a nejvíce trpícími, jako on, a milujte je svým srdcem a přinášejte světu ovoce dobroty, ovoce lásky a ovoce míru.

Svěřme se přímluvě Panny Marie. Vždy zůstávala plně spojená s Ježíšem a přinesla mnoho ovoce. Kéž nám pomůže zůstávat v Kristu, v jeho lásce, v jeho slově, abychom ve světě vydávali svědectví o vzkříšeném Pánu.

Přeložil Petr Vacík

vaticannews