Rubrika: K zamyšlení

Slavnost Seslání Ducha Svatého je vedle Velikonoc a Vánoc třetím nejvýznamnějším momentem církevního roku. Slaví se 50 dní po Velikonocích a 10 dní po slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista.

V Bibli, ve Skutcích apoštolů se píše: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“

Duch Svatý sestoupil na apoštoly, kteří dostali sílu opět vyjít mezi lidi a neohroženě zvěstovat  Kristovo poselství o Boží lásce k lidem. Sesláním Ducha Svatého vrcholí a naplňují se události Velikonoc.

Duch Svatý je Boží působení v nás ve všech. Boha Otce chápeme jako osobu, Ježíše Krista samozřejmě také, ale Ducha svatého? V evangeliu sv.Lukáše se píše: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch Svatý na něj sestoupil v tělesné podobě holubice.“ Ve Vyznání víry se modlíme, že Duch Svatý z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován. Není tedy důvod vnímat Ducha Svatého jinak než jako (třetí Božskou) osobu, která touží po vztahu s námi. Správným vnímáním Ducha Svatého můžeme být schopni změnit svůj život.

V Bibli je Duch Svatý popisován jako oheň, světlo, oblak, voda, olej, dech nebo vítr. Všechny tyto živly a věci používá Duch svatý k úplně osobnímu působení na každého z nás.

Duchu Svatý, prosíme Tě, sestupuj na nás a působ v nás neustále ve všech svých podobách.

Magdalena Cibulková

Prožíváme slavné Vzkříšení. Dokážeme o něm mluvit?

O Vzkříšení víme, že jeho slavení ustanovil všeobecný koncil v Niceji roku 325. Víme, že jej slavíme první neděli po prvním jarním úplňku, což je v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Můžeme si přečíst, že Ježíš byl ukřižován v pátek 7. dubna roku 30 a prázdný hrob ženy nalezly v neděli 9. dubna toho roku.

Známe snad i další „fakta“, jenže z pohledu našeho vykoupení nejsou vůbec důležitá. Vzkříšení je událost přesahující dějiny! Vzkříšení je předmětem víry a ne předmětem historie jako vědy.

Ježíš žil reálný život v reálném čase. Pro nás, křesťany, je každoroční nové Vzkříšení možnost ukřižovat v sobě starého člověka s jeho mnoha hříchy, chybami a slabostmi a vzkřísit člověka nového, lepšího, který si o něco více uvědomuje svoji pravou roli v pozemském životě.

Každý rok máme znovu šanci uvědomit si, co asi z našich skutků udělá Pánu Ježíši radost. Chránit sebe a své zdraví? Ctít své nejbližší a celou rodinu a pomáhat jim? Nedělat rozdíly mezi lidmi – bratry a sestrami? Zachovávat kořeny kultury a náboženství svých předků? Uchovávat přírodu a všechno živé a žasnout nad dokonalostí toho, co Bůh stvořil?

Biblické texty nám dávají jasný návod, jak můžeme dobře žít. My však často nemáme sílu a schopnosti konat denně skutky, které naši víru udrží živou a pravou. Velikonoční doba dává možnost stát se malým misionářem. Chovat se tak, aby na nás byla vidět velká radost ze Vzkříšení.

Je tu nové Vzkříšení, nová šance. Není moudré spoléhat na to, že za rok budou zase Velikonoce…

(Magdalena Cibulková)

Dva dny před velikonočními svátky šel Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti apoštolů, navštívit velekněze. Měl zlost. Marně doufal, že Ježíš povede povstání proti Římanům. Teď byl rozhodnutý jej zradit. Muselo se to stát. Jeden ze dvanácti to být musel (…aby se naplnila slova Písma..). Za 30 stříbrných slíbil, že přivede Ježíše na místo, kde nebudou zástupy lidí. Dokonce Ježíše políbil, aby jej tím označil pro vojáky, kteří netušili, kdo z přítomných je Ježíš. Vlastně i Petr zradil – třikrát Ježíše zapřel. A v Getsemanech při modlitbách Petr, Jan i Jakub usnuli, přestože je Ježíš žádal o společnou modlitbu.

Zrada je lidská slabost, ubohost. Přináší neštěstí, smutek, bolest, boj i smrt. Jidáš se nakonec oběsil.

Proč zrazujeme? Díky strachu o sebe, své pohodlí nebo proto, že si myslíme, že z toho něco budeme mít, obohatíme se, že se budeme mít lépe nebo něco krásného prožijeme. Opak je pravda. Když se ve skutečnosti vzdáme touhy mít se lépe, mít něco víc, něco nového, lepšího, pak od Boha dostaneme vždy daleko víc. Když neublížíme, přinese nám to svobodu a radost.

Často si říkáme, že něco je čistě naše věc či náš problém. Co by na to asi řekl Ježíš Kristus? To víme, už jsme to někde četli. „Vzdej se všeho! I sebe a své svobody. Až to uděláš, potom teprve budeš svobodě blízko – bude ti darovaná.“ (Magdalena Cibulková)

Slyš mě, když volám, Bože, moje spáso.
Tys mi dal vždy v mé tísni volný prostor;
smiluj se nade mnou, mé prosby slyš!
Jak dlouho, lidé, chcete čest mou deptat?
Chytat se klamu, následovat lež?
Vězte, že Pán svým věrným koná divy;
Pán uslyší, když k němu zavolám.
Proto se zachvějte a nehřešte již,
v lůžku to uvažte a ztište se.

( Část žalmu 4 z překladu Václava Renče)

VŽDY NEMÁME NĚCO, CO DRUZÍ MAJÍ
Vždycky budeme mít spoustu důvodů k závisti. Celkem záhy objevíme, co všechno nemáme. Narazíme na lidi, kteří budou oblíbenější, úspěšnější, krásnější a bohatší než my.
Závist je postoj v hloubi srdce, který všechno zamořuje. Dokonce k první vraždě v dějinách lidstva došlo podle Bible právě kvůli závisti (srov. Gn 4,1-16). Problém je, že příčiny závisti ze světa nikdy nezmizí. Vždycky tu bude někdo, kdo bude umět něco lépe nebo bude mít něčeho víc než ti druzí.

ZÁVIST NIČÍ RADOST I Z TOHO, CO SAMI MÁME A UMÍME
Navíc závist nejenže nahlodává dobrou vůli mezi lidmi, ale také ničí radost z toho, co člověk sám má nebo umí. Ovládne-li něčí srdce závist, vždycky se projeví i v jeho vnitřním vnímání všeho kolem. Závistivých myšlenek se bohužel nelze snadno zbavit; vyžaduje to skutečné obrácení a zřeknutí se jich. Potom je nutné nahradit staré vnitřní vnímání novým, zdravým.

PROTILÁTKA PROTI ZÁVISTI
Protilátkou vůči závisti je vděčnost. Kdo umí být vděčný a děkuje za to, co má, uvědomuje si, že to není samozřejmost. Navíc obrací svou pozornost od svého nedostatku k něčemu, z čeho se může radovat. Zaměřuje ji i na Boží dobrotu a velkorysost a nehledí tedy jen na to, co sám nemá.

TIP PRO TEBE
Zařazuj do svého uvažování vděčné myšlenky a děkování: Pomáhá to osvobozovat srdce od závisti. Zkoumej své srdce: Na jaké lidi zahlížíš se závistí? Jakých dobrých věcí si všímáš jen zřídkakdy? Kterým lidem nebo oblastem svého života bys mohl dopřát víc vděčné pozornosti a vděčných myšlenek?

Se svolením zpracováno podle knížky: Johannes Hartl, Zkrátka modlitba, kurz pro samouky, kterou vydalo nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz.

Více k tématu naleznete na www.vira.cz

Blíží se Popeleční středa a budeme na prahu postní doby. Bývá zvykem věřících, že si před  začátkem postní doby dávají různá předsevzetí, která se pokusí po 40 dní plnit. Obvykle se zavážeme postit se od oblíbených dobrot v jídle či v pití, že se nebudeme účastnit různých zábavných akcí a podobně.

Možná by stálo za to postit se od zlosti, pýchy, neodpuštění, zrady, nevěry a hříchu celkově. To by byla vůbec nejnáročnější postní doba. Kdo je schopný to zvládnout?

Jsme úplně svobodní. Můžeme si vybrat, jakého starého člověka ze sebe vyženeme a jakého nového na sebe oblékneme. Nemusíme také udělat vůbec nic. Bůh je tak nesmírně dobrotivý a milosrdný, že nám dává úplnou svobodu. Když před sebe pro postní dobu nepostavíme žádný úkol, bude nás mít stále stejně rád. Dál zůstaneme Božími dětmi. ALE co potom přinese Krista a Světlo do našich životů?

Bože, chválíme Tě a děkujeme Ti za vzácná slova všech čtení a evangelií a prosíme Tě, pomoz nám, abychom jim správně porozuměli a byli schopni se z nich poučit. Prosíme, dej nám sílu neopakovat pořád stejné chyby a neupadat do hříchu a ubohosti.

Magdalena Cibulková

Bible nám předkládá nádhernou větu: „V Bohu je život, který je světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila“ (srov. Jan 1,4-5).

Jde o protiklad: světlo a tma. A oním Božím světlem, které vstoupilo do temnoty našeho světa, je Ježíš Kristus. V něm není žádná nezřetelnost; v nás je naopak mnoho šera. Co nám chce tento text sdělit? Úžasnou věc: Boží způsob jednání. Tváří v tvář naší křehkosti Bůh neustupuje. Nezůstává ve svém nebeském nekonečném světle, ale přibližuje se, stává se tělem, sestupuje do našich temnot. Nesmířil se totiž s tím, že můžeme sejít z cesty. Když se od něj vzdalujeme, vzdalujeme se od věčnosti, od světla. Bůh proto přichází mezi nás. Pokud se považujeme za nehodné, nezastaví ho to: přijde. Pokud ho odmítneme, neunaví se nás hledat. Pokud nejsme připraveni a ochotni ho přijmout, on přesto raději přijde. A když mu zavřeme dveře před nosem, čeká. On je jako dobrý pastýř, který nás přichází hledat tam, kde jsme: v našich problémech, v naší bídě… Přichází právě tam.

A já se ptám sebe, vás i všech ostatních: chceme mu udělat místo? Možná existují oblasti života, které si necháváme pro sebe, kam nechceme Boha pustit. Dnes vás vyzývám, abyste byli konkrétní. Jaké vnitřní věci se podle mého názoru Bohu nelíbí? Jaký je prostor, o kterém si myslím, že je jen pro mě a nechci, aby sem přišel Bůh? Každý z nás ať je konkrétní a odpoví na tuto otázku. Každý někde děláme nějaké zlo – hřích. Pojmenujme ho. Pozvěte ho do svého života, zvláště do temných oblastí. Každý z nás má temná místa. On se nebojí našich hříchů: přišel nás uzdravit. Ukažme mu vše, ukažme mu hřích. Mluvte jasně a konkrétně. Buďme stateční, řekněme klidně i toto: „Ale, Pane, jsem v této situaci, avšak nechci se změnit. Prosím ale, neodcházej příliš daleko.“ To je dobrá modlitba. Buďme upřímní…

Zpracováno dle promluvy papeže Františka 2. ledna 2022.

Absolutní nekonečná dokonalost je Bůh. Bůh je láska, pravda a čistota.

Bůh stvořil člověka k obrazu svému, proto snaha člověka o lidskou dokonalost dělá Bohu radost. Proč my zdaleka dokonalí nejsme, když se chceme Bohu podobat? Naše lži, polopravdy, závisti, pýchy, hloupé hrdosti, nepochopení, odsuzování a všechny naše skutky, které jsou chápány jako zlo, nás od dokonalosti vzdalují. Rozpoznat vlastní nedokonalost a přiznat si ji je velmi těžké. Stín vidíme v důsledku působení světla, proto nedokonalost můžeme poznat díky Boží dokonalosti a nekonečné Boží milosti.

Svatý Matouš v evangeliu píše: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ A svatý Lukáš: „Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, může se učiteli podobat.“

Člověk, který se chce od Boha učit, by měl mít čisté srdce, čisté svědomí, být nezávislý na pomíjivých věcech a myslet na svůj cíl – dojít do nebe. Svatý Pavel ve druhém listu Korinťanům píše: „….očisťme se od každé poskvrny těla i duše a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“ Svatý Matouš také píše: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce.“ Na cestě k cíli jsme jako při namáhavém výstupu na vysokou horu. Číhají na nás nástrahy a léčky. Když jim podlehneme, sami sobě si do cesty stavíme překážky. Hříchem padáme o kus zpět dolů, pokáním a dobrými skutky se můžeme posunout dál a výš. Nebezpečné je myslet si, že hříchy nemáme. Jak píše ve svém listu svatý Jan: „Když někdo říká, že nemá hříchy, lže….“

Na začátku nového kalendářního roku si vzájemně přejme příliš dolů nepadat. Kéž nám v tom Bůh pomáhá a naši cestu požehná.

Dobrý Bože, děkujeme Ti, že máš s naší nedokonalostí trpělivost.

Laskavý Bože, děkujeme Ti, že nám dáváš stále nové šance, abychom si své ubohosti uvědomili.