Rubrika: K zamyšlení

Duch Svätý vyvoláva úsmev na tvári i vháňa slzy do očí. Potešuje i napomína. Vedie k činnosti i spočinutiu v Bohu. Mnohoraké je jeho pôsobenie.

Dnes, keď slávime Zoslanie Ducha Svätého a v čítaniach počujeme, ako Duch konal v prvej Cirkvi, aké je ovocie Ducha, ako nám Ježiš prisľubuje Ducha ako Tešiteľa a Učiteľa pravdy, môže v nás zaznieť sklamanie či skleslosť, že my nič také neprežívame. Ale to je hádam len preto, že pri myšlienke na Božieho Ducha očakávame niečo veľké, viditeľné prejavy, „znamenia a divy“. Je dobré toto očakávať, ale zároveň je dobré neupnúť sa na to. Lebo Boží Duch oveľa viac koná vo všednosti dňa. Preto som začal tento text úsmevom i slzami – navonok len čisto ľudskými prejavmi. A predsa úsmev či slzy v pravom čase vedia robiť zázraky v srdciach tých, ktorým sú určené… lebo sú darom Ducha.

Možno dnes nečakaj veľké veci. Ale všímaj si svoje vnútro a podnety, ktoré sa v ňom ozývajú. Jedného možno Duch bude volať k modlitbe nad ťažko chorým človekom. Iného k sadnutiu si nad Písmo. Ďalšieho do prírody obdivovať krásu jarnej prírody. Matku rodiny bude volať k vareniu obeda. Otca zas k hraniu sa s deťmi. Kňaza k návšteve spolubrata. Možno si budeš celý deň pospevovať nejakú pieseň… Obyčajné veci, ale všetky môžu byť prejavmi pôsobenia Ducha, jeho ovocím v tebe. Ak sa Duchu otváraš, tak on v tebe pôsobí, premieňa tvoje zmýšľanie, hovorenie i konanie: „… ovocie Ducha je láska, radosť, pokoj, zhovievavosť, láskavosť, dobrota, vernosť, miernosť, zdržanlivosť“ (Gal 5, 22 – 23).

Jedno musíme mať pritom na pamäti: „Každý … dostáva prejavy Ducha na všeobecný úžitok“ (1 Kor 12, 7). Dary Ducha nedostávame pre seba, ale pre úžitok celého spoločenstva Cirkvi. Dar, ktorý sa nepoužíva, zapadne prachom, zožerie ho hrdza, spráchnivie… neprinesie ovocie. Len dar, ktorý sa dáva ďalej, sa stane plodným.

Kresťan, si povolaný prinášať ovocie. Nie pre seba, ale pre ľudí okolo teba. Keď sa dnes modlíš o vyliatie Ducha, tak hneď aj vykroč a konaj dobro. Ako to povedala kedysi dávno dievčina, ktorá sa chystala na prijatie sviatosti birmovania: „Mami, ja ho už asi mám.“ – „A koho?“, pýta sa mama. „No Božieho Ducha.“ – „Ako to vieš?“ – „Mám takú veľkú chuť robiť dobro…“

dcza.sk

Sk 4,8-12

Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
On je ten ‘kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní’. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Spása je zadarmo!

„A v nikom inom niet spásy, lebo niet pod nebom iného mena, daného ľuďom, v ktorom by sme mali byť spasení“ (Sk 4, 12). Najradšej by som tu tento verš napísal aspoň stokrát, aby sa zapísal hlboko nielen do pamäte, ale najmä do srdca každého, kto tento text číta. Prečo?

Lebo okrem Ježiša nám nikto v celom vesmíre nemôže darovať večný život, odpustenie previnení a víťazstvo nad zlom. Nikto okrem Ježiša nás nemôže povýšiť zo stavu stvorení do stavu Božích detí. A to úplne zadarmo. Toto je spása!

Keď som kedysi dávno prvý raz počul vetu, že Ježiš je riešením všetkých problémov, pokladal som ju skôr za výplod prehnanej zbožnosti než za pravdu. Keď ju píšem dnes, viem, že je to tak. Mnoho kresťanov však tomu neverí… Hľadáme spásu v peniazoch, v zdraví, v kariére, v moci… Toto všetko môže byť skvelé, ak to dobre používame, ale nič z toho nám nedá radostnú večnosť. Sú to len prostriedky, ktoré máme k dispozícii a ktoré máme správne používať! Cieľ je „za nimi“ – a je ním Ježiš.

A práve toto je skvelé – že my svoj cieľ dosahujeme každý deň. Každý deň môžeme žiť s Ježišom, ktorý nás vedie týmto životom, v jeho všednosti a každodennosti. Kiežby som to vedel žiť – lepšie, dôslednejšie, ochotnejšie. Nejde mi to. Naučil som sa však jednej veci – Boh odo mňa nečaká, že mi to pôjde. Čaká, že budem s ním, aj keď mi to nepôjde. Je Otec – nečaká od svojho dieťaťa výkony, ktorých nie je schopné, ale čaká, že sa ho dieťa bude držať za ruku.

Moja pýcha to nevie zniesť – pýcha totiž očakáva dokonalosť, aby mohla byť pyšná. Ak dokonalosť nedosahuje, robí výčitky a stáva sa z nej zranená pýcha, ktorá ma oberá o radosť, lebo si myslím, že nie som dosť dobrý na to, aby ma Boh miloval, lebo mám výčitky, že mi to nejde. Vtedy ma však viera v to, že Ježiš je mojou spásou, že vďaka nemu som Božím dieťaťom, vedie k tomu, že sa pevnejšie chytím Otcovej ruky…

Možno som to napísal zložito. Ale hádam pochopíš – nejde o dokonalosť, ale o vzťah.

dcza.sk

Svátek Božího milosrdenství oficiálně zavedl papež Jan Pavel II. 30. 4. 2000 v den svatořečení sestry Faustýny Kowalské (pam. 5. 10.), kterou si Ježíš vyvolil za hlasatelku Božího milosrdenství. Její apoštolát souvisí s šířením důvěry v Boží milosrdenství s pomocí obrazu, k jehož namalování podle vidění byla vyzvána. Po výzvě k namalování obrazu, v únoru 1931, Ježíš Faustýně poprvé vyjevil svou touhu, aby milosrdenství mělo svátek.

“Toužím, aby byl svátek Milosrdenství. Chci, aby ten obraz, který namaluješ štětcem, byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství.” (Dn. 49)

Ježíš také v dalších zjeveních vysvětlil, proč touží, aby byl tento svátek ustanoven.

“Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu – svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky.” (Dn. 965)

Modlitba za odpuštění

Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.

Prosím Tě, pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra, které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.

Zříkám se pokušení ospravedlňovat se a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty, kteří mě zranili.

Ve Tvé síle odpouštím všem, každé jednotlivé zranění, jež mi kdo způsobil.

Chci přijmout všechny své bližní jako bratry a sestry před Tvou Tváří i s jejich chybami a slabostmi a odpouštím jim každé slovo i čin, všechno, čím mě kdy zranili nebo mi způsobili jakoukoli bolest.

Pane, prosím o milost odpustit každému, jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.

Pane, dej mi sílu, aby moje ochota odpustit stále rostla.

A ještě Tě, Pane, prosím, aby mně odpustili všichni, které jsem svým jednáním zranil a kterým jsem ublížil já.
Amen.

Odkazy:

Pastorace.cz

Vojtěch Kodet

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života. (Jan 8,12)

Velikonoce nejsou svátkem jako ty ostatní: je to „svátek svátků“, „slavnost slavností“.  Slavením velikonočního tajemství se křesťané spojují v důvěrném společenství s Kristem a vydávají se s ním cestou kříže ke vzkříšení a k životu s Bohem.

KVĚTNÁ  NEDĚLE

Oslava Svatého týdne začíná na Květnou neděli průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže, abychom dostali také podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tuto myšlenku vyzdvihuje zvláště žehnací modlitba nad ratolestmi: „… požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým Králem Kristem.“

Květná neděle spojuje Kristův královský triumf a oslavu jeho utrpení vjedno. Obojí je ve velikonočním tajemství vzájemně propojeno…

ZELENÝ  ČTVRTEK

Tématem večerní liturgie jsou dvě události: Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy; Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí…
Kristus nás posiluje svým tělem a svou láskou. V této síle se pak můžeme vydávat na cestu do zaslíbené země. Na cestu, která vede i přes poušť utrpení a smrti, ale též skrze bránu vzkříšení. Cílem této cesty je „země“, ze které nebudeme vyhnáni, totiž „nové nebe a nová země“ nebeského království. 

VELKÝ  PÁTEK

Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně. Ty mají tří části: Bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije) zakončenou přímluvami za celý svět; uctívání kříže; přijímání.

Velký pátek je postním dnem – postem od masa a újmy v jídle.

Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb.

BÍLÁ  SOBOTA

Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den konfrontováni s tvrdou realitou Ježíšovy smrti, nejistoty a jistě i zoufalství. Po celý den se nekonají žádné bohoslužby. Až po západu slunce začíná velikonoční noc (vigilie).

Velikonoční vigilie je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu.

Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty tento velikonoční „přechod“ (pesach) ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ „Hod Boží velikonoční“

Kristus vstal z mrtvých za svítání „prvního dne v týdnu“, neboli „prvního dne po sobotě“ (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne).

Jako křesťané věříme, že svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo a definitivně lidem otevřel cestu k Bohu, k plnosti života s Bohem.

Viz také Neděle  zmrtvýchvstání

VELIKONOČNÍ OKTÁV, doba  velikonoční

Oslava Velikonoc trvá dalších padesát dní („velikonoční doba“) a vrcholí slavností Seslání Ducha svatého (Letnice). Latinský název Pentecostes znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. První týden po Velikonocích se nazývá „Velikonoční oktáv“. Čtyřicátý den po Velikonocích (čtvrtek v šestém velikonočním týdnu) se slaví svátek „Nanebevstoupení Páně“.

(R.Dluhošová)