Promluva Papeže Františka před polední modlitbou na svatopetrském náměstí .
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní liturgie vypráví epizodu o bouři, kterou Ježíš utišil (Mk 4,35-41). Člun, ve kterém se učedníci plavili přes jezero, byl bičován větrem a vlnami a oni se báli, že se potopí. Ježíš je s nimi na lodi, ale sám spí na zádi na polštáři. Učedníci, plní strachu, na něj volají: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (v. 38).
A mnohokrát jsme i my, napadeni životními zkouškami, volali k Pánu: „Proč mlčíš a nic pro mě neděláš?“ Zvláště když máme pocit, že se potápíme, protože láska nebo projekt, do kterého jsme vkládali velké naděje, se rozplývá; nebo když jsme vydáni na milost a nemilost neodbytným vlnám úzkosti; nebo když se cítíme zavaleni problémy či ztraceni uprostřed moře života, bez kurzu a bez přístavu. Nebo ve chvílích, kdy nám chybí síla pokračovat, protože nám chybí práce nebo se kvůli nečekané diagnóze bojíme o své zdraví či zdraví někoho blízkého. Je mnoho okamžiků, kdy se cítíme jako v bouři, cítíme se téměř u konce.
V těchto a mnoha dalších situacích se i my cítíme dušeni strachem a stejně jako učedníci riskujeme, že ztratíme ze zřetele to nejdůležitější. Na lodi, i když spí, je Ježíš přítomen a sdílí s učedníky vše, co se děje. Jeho spánek nás na jedné straně ohromuje, na druhé straně nás vystavuje zkoušce. Pán je zde, je přítomen, vlastně čeká – abych tak řekl – až ho zapojíme, až ho budeme vzývat, až ho postavíme do středu toho, co žijeme. Jeho spánek nás provokuje k probuzení. Protože k tomu, abychom byli Ježíšovými učedníky, nestačí jen věřit, že Bůh je, že existuje, ale je třeba se s ním spojit, je třeba k němu také pozvednout svůj hlas; slyšte: musíme k němu volat. Modlitba je mnohokrát voláním: „Pane, zachraň mě!“. V pořadu „K jeho obrazu“ jsem dnes, v Den uprchlíků, sledoval mnoho lidí, kteří připlouvají na člunech a v okamžiku, kdy se topí, volají: „Zachraňte nás!“. Totéž se děje v našich životech: „Pane, zachraň nás!“ a modlitba se stává výkřikem.
Dnes se můžeme ptát sami sebe: Jaké větry vanou do mého života, jaké vlny mi brání v plavbě a ohrožují můj duchovní život, rodinný život, nebo i psychiku? Řekněme to všechno Ježíši, řekněme mu všechno. On si to přeje, chce, abychom se k němu přimkli a našli útočiště před přívalovými vlnami života. Evangelium vypráví, že učedníci přistoupili k Ježíši, probudili ho a promluvili k němu (srov. v. 38). Zde je počátek naší víry: poznání, že sami nejsme schopni se udržet na hladině, že potřebujeme Ježíše jako námořníci potřebují hvězdy, abychom našli svůj směr. Víra začíná přesvědčením, že si sami nestačíme, pocitem, že potřebujeme Boha. Když překonáme pokušení uzavřít se do sebe, když překonáme falešnou religiozitu, která nechce Boha rušit, když k němu voláme, může v nás dělat zázraky. Je to mírná a mimořádná síla modlitby, která dělá zázraky.
Ježíš, k němuž se učedníci modlí, utišuje vítr a vlny. A klade jim otázku, která se týká i nás: „Proč se bojíte? Ještě nemáte víru?“ (v. 40). Učedníky zachvátil strach, protože místo na Ježíše hleděli na vlny. A strach nás vede k tomu, abychom se dívali na těžkosti, problémy, ošklivé věci, a ne na Pána, který mnohdy spí. Tak je to i s námi: kolikrát zůstáváme upřeně hledět na problémy, místo abychom se obrátili k Pánu a své starosti hodili na něj! Kolikrát necháváme Pána v koutě, na dně lodi života, abychom ho probudili až ve chvíli, kdy to potřebujeme! Prosme dnes o milost víry, která se neunaví hledat Pána a klepat na dveře jeho Srdce.
Kéž Panna Maria, která ve svém životě nikdy nepřestala důvěřovat Bohu, v nás znovu odhalí životně důležitou potřebu svěřovat se mu každý den.
Přeložil Petr Vacík
vaticannews
