Bible nám předkládá nádhernou větu: „V Bohu je život, který je světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila“ (srov. Jan 1,4-5).
Jde o protiklad: světlo a tma. A oním Božím světlem, které vstoupilo do temnoty našeho světa, je Ježíš Kristus. V něm není žádná nezřetelnost; v nás je naopak mnoho šera. Co nám chce tento text sdělit? Úžasnou věc: Boží způsob jednání. Tváří v tvář naší křehkosti Bůh neustupuje. Nezůstává ve svém nebeském nekonečném světle, ale přibližuje se, stává se tělem, sestupuje do našich temnot. Nesmířil se totiž s tím, že můžeme sejít z cesty. Když se od něj vzdalujeme, vzdalujeme se od věčnosti, od světla. Bůh proto přichází mezi nás. Pokud se považujeme za nehodné, nezastaví ho to: přijde. Pokud ho odmítneme, neunaví se nás hledat. Pokud nejsme připraveni a ochotni ho přijmout, on přesto raději přijde. A když mu zavřeme dveře před nosem, čeká. On je jako dobrý pastýř, který nás přichází hledat tam, kde jsme: v našich problémech, v naší bídě… Přichází právě tam.
A já se ptám sebe, vás i všech ostatních: chceme mu udělat místo? Možná existují oblasti života, které si necháváme pro sebe, kam nechceme Boha pustit. Dnes vás vyzývám, abyste byli konkrétní. Jaké vnitřní věci se podle mého názoru Bohu nelíbí? Jaký je prostor, o kterém si myslím, že je jen pro mě a nechci, aby sem přišel Bůh? Každý z nás ať je konkrétní a odpoví na tuto otázku. Každý někde děláme nějaké zlo – hřích. Pojmenujme ho. Pozvěte ho do svého života, zvláště do temných oblastí. Každý z nás má temná místa. On se nebojí našich hříchů: přišel nás uzdravit. Ukažme mu vše, ukažme mu hřích. Mluvte jasně a konkrétně. Buďme stateční, řekněme klidně i toto: „Ale, Pane, jsem v této situaci, avšak nechci se změnit. Prosím ale, neodcházej příliš daleko.“ To je dobrá modlitba. Buďme upřímní…