Dva dny před velikonočními svátky šel Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti apoštolů, navštívit velekněze. Měl zlost. Marně doufal, že Ježíš povede povstání proti Římanům. Teď byl rozhodnutý jej zradit. Muselo se to stát. Jeden ze dvanácti to být musel (…aby se naplnila slova Písma..). Za 30 stříbrných slíbil, že přivede Ježíše na místo, kde nebudou zástupy lidí. Dokonce Ježíše políbil, aby jej tím označil pro vojáky, kteří netušili, kdo z přítomných je Ježíš. Vlastně i Petr zradil – třikrát Ježíše zapřel. A v Getsemanech při modlitbách Petr, Jan i Jakub usnuli, přestože je Ježíš žádal o společnou modlitbu.
Zrada je lidská slabost, ubohost. Přináší neštěstí, smutek, bolest, boj i smrt. Jidáš se nakonec oběsil.
Proč zrazujeme? Díky strachu o sebe, své pohodlí nebo proto, že si myslíme, že z toho něco budeme mít, obohatíme se, že se budeme mít lépe nebo něco krásného prožijeme. Opak je pravda. Když se ve skutečnosti vzdáme touhy mít se lépe, mít něco víc, něco nového, lepšího, pak od Boha dostaneme vždy daleko víc. Když neublížíme, přinese nám to svobodu a radost.
Často si říkáme, že něco je čistě naše věc či náš problém. Co by na to asi řekl Ježíš Kristus? To víme, už jsme to někde četli. „Vzdej se všeho! I sebe a své svobody. Až to uděláš, potom teprve budeš svobodě blízko – bude ti darovaná.“ (Magdalena Cibulková)
Slyš mě, když volám, Bože, moje spáso.
Tys mi dal vždy v mé tísni volný prostor;
smiluj se nade mnou, mé prosby slyš!
Jak dlouho, lidé, chcete čest mou deptat?
Chytat se klamu, následovat lež?
Vězte, že Pán svým věrným koná divy;
Pán uslyší, když k němu zavolám.
Proto se zachvějte a nehřešte již,
v lůžku to uvažte a ztište se.
( Část žalmu 4 z překladu Václava Renče)