Bože, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tvá milost je lepší než život. Ve stínu tvých křídel jásám. (ze žalmu 63)
Nikdy nejsme dost šťastní a spokojení
Každý máme nejrůznější touhy, sny a přání. Zároveň jsme ale zjistili, že i když se nám nějaké sny vyplnily a naplnili jsme své touhy, nedostavil se očekávaný stav dlouhodobého štěstí a uspokojení. Možná jsme chvíli zažívali euforii, nadšení a naplnění. Ale jen chvíli…
Proto se lidé vrhají za dalšími zážitky, prožitky, touží po nekonečných sexuálních zkušenostech, po hoře peněz, po „pěti kilech uheráku“, po neomezené moci, slávě, kráse, dokonalosti, po stále silnějších podnětech a zážitcích, po nejrůznějších povzbuzujících látkách. Ale vždy pak zjišťují, že je to pořád málo…
Smutným mediálním obrazem této situace je osud nesčetných vyhaslých a zvadlých celebrit, hvězdiček, idolů, ale i bývalých či současných vrcholných politiků, či padlých diktátorů atd. A není třeba chodit daleko do mediálního světa. Stačí se podívat do osudů lidí v našem okolí a i do svého života. Kde je problém?
Neohraničený Bůh nás stvořil pro neohraničené a nekončící štěstí
Když čteme důkladně bibli a celé křesťanské poselství, zjišťujeme, že neohraničený Bůh nás stvořil, aby se s námi podělil o neohraničenou Lásku, Radost, Život, Štěstí, Slávu, Uznání, Pochopení, Přijetí… Pro toto všechno je stvořeno naše srdce. Moje srdce, tvoje srdce! Všichni cítíme nekonečné, nekončící a neohraničené touhy, které docházejí naplnění jen ve společenství s neomezeně milujícím Bohem. Jen v jeho očích má každý z nás neohraničenou cenu a hodnotu. Jen v něm je naše nekončící sláva, přijetí, uznání, pochopení, ale i radost a rozkoš…
Lidé se ale k Bohu obrátili zády a „schovali“ se před ním. Přestali s ním počítat. Chtěli si vystačit sami. Ale zůstaly v nás ony nekonečné touhy srdce a stesk po naplnění… Lidé se tak bohužel snaží touhy svého srdce naplňovat na vlastní pěst a na úkor druhých. A mají stále málo. Pochopitelně.
Spokojujeme se s nejrůznějšími „jistotami“
Naše nekonečné touhy může naplnit jen návrat k původnímu plánu, ke společenství s Bohem. „Doma“ u Boha jsme očekávání s otevřenou náručí a je pro nás přichystána velkolepá „hostina“. My se ale bohužel spíše spokojujeme s nejrůznějšími „jistotami“: s brambory od prasat, s vodou z louže.
Nabízí se nám ale víc!
Žádná ze stvořených věcí, které užíváme, není sama o sobě špatná, ale hrozí, že se k ní můžeme přilepit, lpět na ní a nebýt otevření pro ono „víc“, které je nám nabízeno a přichystáno. V dobách, kdy se nám na cestě životem vede „dobře“, kdy se zdá, že se nám vše daří, existuje velké nebezpečí, že zapomeneme na směr i cíl svého putování životem, že zůstáváme trčet na cestě a zabydlujeme se jakoby uprostřed provazového mostu…
Bůh tě očekává v nitru tvého srdce.
Obracej se k němu.
Nech s jím vést.
Má to smysl.
„Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože“. (Sv. Augustin)
“ Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože!
Má duše žízní po Bohu. (Žl 42,2-3)“