1 Jan 4,7-10
Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
„Mám tě rád!“ To jsou asi nejčastější slova, kterými vyjadřujeme svou lásku k druhému člověku. Dáváme mu tím najevo, že je nám příjemný a sympatický, že je nám s ním dobře, že jeho blízkost přispívá k našemu štěstí. Ale je tohle opravdová láska? Není to někdy spíš projev sobectví a sebestřednosti, když vyjadřuji, co mi druhý přináší a jak je to pro mě dobré?
V italštině se stejná věc vyjádří slovy: „Ti voglio bene!“ Doslova to znamená: „Chci pro tebe dobro!“ Nechci se pouštět do spekulací, jak hluboce to Italové vnímají nebo jak povrchně to vyslovují. To vyjádření se mi prostě líbí. Podstatou lásky totiž není to, že milovaný přispívá k mému štěstí, ale že mi záleží na jeho dobru a jsem ochoten se pro to osobně nasadit.
Právě takovou lásku nám Bůh ukázal. Nezamiloval si nás pro naši dokonalost, zamiloval si nás, i když jsme vůči němu často nevděční, nespravedliví nebo na něj kašleme. Zamiloval si nás, protože mu záleží na nás, na našem dobru, na našem šťastném životě. A nasadil kvůli nám to nejcennější co měl – život svého Syna.
Když si zamilujeme my Boha, je v tom vždycky kus naší zištnosti. Bůh nás miluje zcela nezištně. Jeho láska nás může uzdravovat a vyvádět z naší sebestřednosti a sobectví. Učme se od něj nehledat svůj prospěch, ale usilovat o dobro druhých. Minimálně těch, kterým říkáme, že je máme rádi.