Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes začínáme nový cyklus katechezí na téma modlitba. Modlitba je dech víry a její nejvlastnější výraz. Jako zvolání stoupající ze srdce toho, kdo věří a svěřuje se Bohu.
Připomeňme si příběh o Bartimaiovi, postavě z evangelia (srov. Mk 10, 42-52 a par.), která – přiznám se – je mi ze všech nejsympatičtější. Byl slepý, seděl a žebral u cesty na okraji svého města, Jericha. Není bezejmennou osobou, má obličej a jméno: Bartimaios, tzn. „syn Timaův“. Jednoho dne slyšel, že půjde kolem Ježíš. Jericho bylo vskutku křižovatkou lidí, kteří jím neustále procházeli, buď poutníků či obchodníků. Bartiamios se tedy usadil a učinil vše, co mohl, aby se setkal s Ježíšem. Spousta lidí si přála totéž. Vzpomeňme Zachea, který vylezl na strom, a mnoho dalších, kteří chtěli spatřit Ježíše.
Tento muž se v evangeliích prezentuje křikem svého hlasu. Nevidí, neví, zda se Ježíš nachází blízko či daleko, ale poznává to podle zástupu, který se rozrůstá a bliží. On je však naprosto sám, nikdo se o něho nestará. A co učiní Bartimaios? Volá a křičí. Užívá jedinou zbraň, kterou má, totiž hlas. Zvolá: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!« (v.47). A tak volá pořád.
Jeho opakované výkřiky vadí, působí nevychovaně, takže jej mnozí okřikují, aby zmlknul: „Chovej se způsobně. Nech toho!“ Bartimaios však nemlčí, ba dokonce křičí ještě víc: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!«. Je to krásná zarputilost těch, kteří hledají milost a tlukou na dveře, na Boží srdce. On tluče svým křikem. Výraz „Synu Davidův“ je velice příznačný. Označuje Mesiáše, vyznává Mesiáše. Je to vyznání víry, vycházející z úst muže všemi opovrženého.
A Ježíš jeho křiku naslouchá. Bartimaiova modlitba se dotýká Jeho srdce, Božího srdce, a otevírá mu dveře spásy. A Ježíš si jej nechá zavolat. On tedy vstane, a ti, kteří mu před chvílí říkali, ať zmlkne, jej nyní přivádejí k Mistrovi. Ježíš s ním rozmlouvá a žádá, aby vyjádřil svoje přání. Toto je důležité! Tehdy se křik stává prosbou: »Mistře, ať vidím!« (v.51).
Ježíš mu řekne: »Jdi, tvá víra tě zachránila« (v.52). Rozpoznává v bezbranném a opovrhovaném ubožákovi veškerou moc jeho víry, přitahující Boží smilování a moc. Víra jsou dvě pozvednuté ruce a hlas, který voláním prosí o dar spásy. Katechismus říká: „Pokora je základem modlitby“ (Katechismus katolické církve, 2559). Modlitba se rodí ze země, latinsky humus, odkud pochází slovo humilis – pokorný. Pochází z naší nedostatečnosti, z naší žízně po Bohu (srov. tamt., 2560-2561).
Víra, jak jsme viděli u Bartimaia, je voláním. Nevíra dusí toto volání. Lidé, kteří ho okřikovali, aby mlčel, nebyli věřící. Měli jakýsi druh omerty. Víra je protest proti strádání, jehož důvod neznáme. Nevíra se spokojuje se situací, do níž jsme upadli. Víra je naděje, že budeme spaseni. Nevíra je uvykání zlu, které nás tísní.
Drazí bratři a sestry, začínáme tento cyklus katechezí Bartimaiovým zvoláním, protože v jeho postavě je zřejmě vepsáno všechno. Bartimaios je vytrvalý muž. Měl kolem sebe lidi, kteří mu vysvětlovali, že volání je zbytečné a pokřikování zůstane bez odpovědi, protože ruší, a je třeba s tím přestat. On však nezůstal zticha. A nakonec dosáhnul, čeho si přál.
V srdci člověka je hlas, který je silnější než jakákoli opačná argumentace. Všichni máme tento hlas v sobě. Hlas, který se ozývá spontánně, bez něčího rozkazu. Hlas, který se ptá po smyslu naší pozemské pouti, zejména nacházíme-li se v temnotě: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Krásná je tato modlitba.
Nejsou snad tato slova vepsána do veškerého stvoření? Všechno vzývá a prosí, aby tajemství smilování dosáhlo svého definitivního naplnění. Nemodlí se jenom křesťané. Ti pouze sdílejí prosebné volání se všemi ostatními muži a ženami. Tento horizont lze však ještě rozšířit. Pavel říká, že »celé tvorstvo zároveň sténá« (Řím 8,22). Umělci často interpretují toto tiché volání tvorstva, které dřímá v každém tvoru a vyjevuje se zejména v srdci člověka, protože „člověk je Boží žebrák“ (KKC, 2559). To je nádherná definice člověka: Boží žebrák.
Přeložil Milan Glaser