Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Navážeme dnes na katecheze o modlitbě, které jsme přerušili katechezemi věnovanými péči o stvoření. Budeme tedy pokračovat a nyní se setkáme s jednou z nejúchvatnějších postav celého Písma svatého: prorokem Eliášem. Překračuje hranice svojí doby, a můžeme jej zaznamenat také v několika evangelních epizodách. Objevuje se po Ježíšově boku spolu s Mojžíšem ve chvíli Proměnění (srov. Mt 17,3). A poukazuje na něho sám Ježíš, aby dodal vážnosti svědectví Jana Křtitele (srov. Mt 17, 10-13).
V Bibli se Eliáš objeví nečekaně, tajemně, přichází ze zapadlé vesničky (srov. 1 Kr 17,1) a na konci, před očima učedníka Elizea, odchází ze scény na ohnivém voze, který jej unáší do nebe (srov. 2 Kr 2,11-12). Je tedy mužem bez přesného původu a zejména konce, vzatým do nebe; proto byl očekáván jeho návrat jakožto předchůdce Mesiášova příchodu.
Písmo nám prezentuje Eliáše jako muže ryzí víry. Samo jeho jméno, které by mohlo znamenat „Jahve je Bůh“, obsahuje tajemství jeho poslání. Tak tomu bude po celý život: bezúhonný muž, neschopný mrzkých kompromisů. Jeho symbolem je oheň, obraz očišťující Boží moci. On sám bude jako první podroben tvrdé zkoušce a zachová věrnost. Je příkladem pro všechny věřící lidi, kteří zakoušejí pokušení a utrpení, ale nikdy nepřijdou o ideál, pro který se narodili.
Modlitba je mízou, která jeho život nepřetržitě sytí. Proto je jednou z osobností, jež jsou nejvíce drahé mnišské tradici, takže někteří jej vybrali za duchovního otce života zasvěceného Bohu. Eliáš je Boží muž, který se postavil na obranu prvenství Nejvyššího. A přece je i on nucen vyrovnávat se s vlastními slabostmi. Těžko říci, které zkušenosti pro něho byly užitečnější: zda vítězství nad falešnými proroky na hoře Karmel (srov. 1 kr 18,20-40) anebo krušná chvíle, v níž konstatuje, že »není lepší než jeho otcové« (srov. 1 Kr 19,4). V modlící se duši je pocit vlastní slabosti cennější než euforie, v níž se zdá, že život je vítězná jízda prodchnutá úspěchy. V modlitbě je tomu vždycky tak. Někdy vnímáme povznesení a nadšení, jindy žal a vyprahlost. Modlitba spočívá v tom, že se necháme přitahovat Bohem a snášíme také údery nezdarů a pokušení. Tato skutečnost se vyskytuje u mnoha jiných biblických povolání, také v Novém zákoně, pomysleme například na svatého Petra a svatého Pavla. I jejich život byl takový, obsahoval nadšené i krušné chvíle.
Eliáš je mužem kontemplace a zároveň činu, zajímá se o dění svojí doby, dovede se postavit králi a královně poté, co zabili Nábota, aby se zmocnili jeho vinice (srov. 1 Kr 21,1-24). Potřebujeme věřící, horlivé křesťany, kteří před vládnoucími představiteli jednají odvážně, aby jako Eliáš řekli: „Toto není dovoleno! Toto je vražda.“ Potřebujeme Eliášova ducha. On nám ukazuje, že v životě toho, kdo se modlí, nemůže existovat dichotomie: stojí před Pánem a jde vstříc bratřím, ke kterým jej Pán posílá. Modlit se neznamená zavřít se s Pánem a líčit si duši. Nikoli, to není modlitba, ale fikce. Modlit se znamená konfrontovat se s Bohem a nechat se poslat k službě bratřím. Prubířským kamenem modlitby je konkrétní láska k bližnímu. A naopak: věřící ve světě jednají až poté, co se ztišili a pomodlili, jinak je jejich činnost impulsivní, nerozlišená a bezcílná. Věřící, kteří se dopouštějí nespravedlností, se předtím nemodlili k Pánu, aby rozpoznali, co mají dělat.
Bible dává vytušit, že také Eliášova víra doznala pokroku: také on v modlitbě rostl a byl tříben. Boží tvář se mu cestou rozjasňovala, což dosáhlo svého vrcholu v onom ojedinělém prožitku, kdy se na jedné hoře Bůh Eliášovi zjevuje (srov. 1 Kr 19,9-13). Zjevuje se nikoli v prudkém vichu, v zemětřesení či šlehajícím ohni, nýbrž v »šumu jemného vánku« (v.12). Lépe tuto zkušenost překládá výraz „sotva postřehnutelný zvuk ticha“. Tímto skromným znamením se Bůh sdílí Eliášovi, který byl v té chvíli prorokem na útěku a postrádal pokoj. Bůh jde vstříc tomuto zmoženému člověku, který měl dojem, že na všech frontách selhal, a tímto laskavým vánkem vrací do jeho srdce klid a pokoj.
Toto je Eliášův životní příběh, ale patrně je napsán pro nás všechny. Někdy večer můžeme mít dojem, že jsme zbyteční a osamocení. A tehdy přichází modlitba a klepe na bránu našeho srdce. Cíp Eliášova pláště můžeme chytit všichni, jako dostal polovinu jeho učedník Elizeus. I kdybychom v něčem pochybili anebo měli pocit ohrožení či strachu, vrátíme-li se před Boha v modlitbě, vrátí se nám jako zázrakem také klid a pokoj. Tomu nás učí příklad Eliáše.
Přeložil Milan Glaser
Vaticannews
