Katecheze papeže Františka, 6.5.2020, Modlitba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes začínáme nový cyklus katechezí na téma modlitba. Modlitba je dech víry a její nejvlastnější výraz. Jako zvolání stoupající ze srdce toho, kdo věří a svěřuje se Bohu.

Připomeňme si příběh o Bartimaiovi, postavě z evangelia (srov. Mk 10, 42-52 a par.), která – přiznám se – je mi ze všech nejsympatičtější. Byl slepý, seděl a žebral u cesty na okraji svého města, Jericha. Není bezejmennou osobou, má obličej a jméno: Bartimaios, tzn. „syn Timaův“. Jednoho dne slyšel, že půjde kolem Ježíš. Jericho bylo vskutku křižovatkou lidí, kteří jím neustále procházeli, buď poutníků či obchodníků. Bartiamios se tedy usadil a učinil vše, co mohl, aby se setkal s Ježíšem. Spousta lidí si přála totéž. Vzpomeňme Zachea, který vylezl na strom, a mnoho dalších, kteří chtěli spatřit Ježíše.

Tento muž se v evangeliích prezentuje křikem svého hlasu. Nevidí, neví, zda se Ježíš nachází blízko či daleko, ale poznává to podle zástupu, který se rozrůstá a bliží. On je však naprosto sám, nikdo se o něho nestará. A co učiní Bartimaios? Volá a křičí. Užívá jedinou zbraň, kterou má, totiž hlas. Zvolá: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!« (v.47). A tak volá pořád.

Jeho opakované výkřiky vadí, působí nevychovaně, takže jej mnozí okřikují, aby zmlknul: „Chovej se způsobně. Nech toho!“ Bartimaios však nemlčí, ba dokonce křičí ještě víc: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!«. Je to krásná zarputilost těch, kteří hledají milost a tlukou na dveře, na Boží srdce. On tluče svým křikem. Výraz „Synu Davidův“ je velice příznačný. Označuje Mesiáše, vyznává Mesiáše. Je to vyznání víry, vycházející z úst muže všemi opovrženého.

A Ježíš jeho křiku naslouchá. Bartimaiova modlitba se dotýká Jeho srdce, Božího srdce, a otevírá mu dveře spásy. A Ježíš si jej nechá zavolat. On tedy vstane, a ti, kteří mu před chvílí říkali, ať zmlkne, jej nyní přivádejí k Mistrovi. Ježíš s ním rozmlouvá a žádá, aby vyjádřil svoje přání. Toto je důležité! Tehdy se křik stává prosbou: »Mistře, ať vidím!« (v.51).

Ježíš mu řekne: »Jdi, tvá víra tě zachránila« (v.52). Rozpoznává v bezbranném a opovrhovaném ubožákovi veškerou moc jeho víry, přitahující Boží smilování a moc. Víra jsou dvě pozvednuté ruce a hlas, který voláním prosí o dar spásy. Katechismus říká: „Pokora je základem modlitby“ (Katechismus katolické církve, 2559). Modlitba se rodí ze země, latinsky humus, odkud pochází slovo humilis – pokorný. Pochází z naší nedostatečnosti, z naší žízně po Bohu (srov. tamt., 2560-2561).

Víra, jak jsme viděli u Bartimaia, je voláním. Nevíra dusí toto volání. Lidé, kteří ho okřikovali, aby mlčel, nebyli věřící. Měli jakýsi druh omerty. Víra je protest proti strádání, jehož důvod neznáme. Nevíra se spokojuje se situací, do níž jsme upadli. Víra je naděje, že budeme spaseni. Nevíra je uvykání zlu, které nás tísní.

Drazí bratři a sestry, začínáme tento cyklus katechezí Bartimaiovým zvoláním, protože v jeho postavě je zřejmě vepsáno všechno. Bartimaios je vytrvalý muž. Měl kolem sebe lidi, kteří mu vysvětlovali, že volání je zbytečné a pokřikování zůstane bez odpovědi, protože ruší, a je třeba s tím přestat. On však nezůstal zticha. A nakonec dosáhnul, čeho si přál.

V srdci člověka je hlas, který je silnější než jakákoli opačná argumentace. Všichni máme tento hlas v sobě. Hlas, který se ozývá spontánně, bez něčího rozkazu. Hlas, který se ptá po smyslu naší pozemské pouti, zejména nacházíme-li se v temnotě: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Krásná je tato modlitba.

Nejsou snad tato slova vepsána do veškerého stvoření? Všechno vzývá a prosí, aby tajemství smilování dosáhlo svého definitivního naplnění. Nemodlí se jenom křesťané. Ti pouze sdílejí prosebné volání se všemi ostatními muži a ženami. Tento horizont lze však ještě rozšířit. Pavel říká, že »celé tvorstvo zároveň sténá« (Řím 8,22). Umělci často interpretují toto tiché volání tvorstva, které dřímá v každém tvoru a vyjevuje se zejména v srdci člověka, protože „člověk je Boží žebrák“ (KKC, 2559). To je nádherná definice člověka: Boží žebrák.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 3.5.2020

Jan 10,1-10

Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Čtvrtá neděle velikonoční, připadající na dnešek, nese titul Ježíše, dobrého Pastýře. Evangelium říká: »Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem« (Jan 10,3). Pán nás volá jménem, volá nás, protože nás má rád. Evangelium však dále říká, že existují jiné hlasy, cizí hlasy zlodějů a lupičů, které chtějí ovcím působit škodu.

Tyto odlišné hlasy znějí v nás. Existuje hlas Boží, který laskavě promlouvá do svědomí, a hlas pokušitele, svádějící ke zlu. Jak rozeznat hlas dobrého Pastýře od hlasu lupiče; jak rozlišit Boží inspiraci od ponoukání Zlého? Rozlišovat oba tyto hlasy je možné. Mluví totiž odlišnými jazyky, dotýkají se totiž našeho srdce protichůdným způsobem. Mluví různými jazyky, a jako dovedeme rozlišovat jeden jazyk od druhého, umíme také rozlišovat hlas Boží od toho Zlého. Boží hlas nikdy nenutí. Bůh navrhujenenařizuje. Avšak zlý hlas svádí, přepadá, nutí: vzbuzuje oslnivé iluze a vábivé, leč pomíjivé emoce. Zpočátku se podbízí, sugeruje, že jsme všemohoucí, ale potom nás ponechává s prázdnotou v srdci a obžalovává: „Jsi ničím.“ Boží hlas nás však s velikou trpělivostí koriguje, utěšuje a neustále živí nadějí. Boží hlas má obzor, avšak hlas Zlého přivádí ke zdi, do kouta.

Další rozdíl. Hlas nepřítele odtrhává od přítomnosti a chce, abychom se soustředili na obavy z budoucnosti či na smutek z minulosti, nepřítel nechce přítomnost; probouzí zahořklost, vzpomínky na utrpěná příkoří a na ty, kdo nám ublížili. Boží hlas však mluví do přítomnosti: „Nyní můžeš konat dobro, nyní můžeš uplatnit tvořivost lásky, nyní se můžeš zbavit žalu a výčitek, které vězní tvoje srdce. Oživuje nás a vede vpřed, ale mluví k přítomnosti, nyní.

A dále: tyto dva hlasy v nás vzbuzují odlišné otázky. Od Boha přichází otázka: „Co mi prospěje?“. Avšak pokušitel naléhá jinou otázkou: „Co se mi chce?“ Co se mi chce. Hlas Zlého krouží stále kolem ega, sobeckých popudů a potřeb tady a teď. Je jako dětský vrtoch, tady a teď.  Boží hlas však nikdy neslibuje radost za nízkou cenu. Zve nás, abychom překračovali svoje já hledáním pravého dobra a pokoje. Pamatujme: zlo nikdy nedává pokoj, nejprve podnítí dychtivost a potom zanechává hořkost. Takový je styl Zla.

A nakonec, hlas Boží a ten pokušitelův promlouvají v odlišných „prostředích“. Nepřítel má v oblibě temnotu, faleš a pomluvu. Pán má rád slunce, pravdu a jasnou průzračnost. Nepřítel nám říká: „Uzavři se do sebe, vždyť tě nikdo nechápe, ani neslyší. Nedůvěřuj!“ Naopak dobro vybízí k otevřenosti, ryzosti a důvěře v Boha i v druhé. Drazí bratři a sestry, v této době nás mnohé myšlenky a starosti vedou, abychom šli do sebe. Popřejme pozornost hlasům, které se objevují v našem srdci. Ptejme se odkud přicházejí. Prosme o milost rozpoznat a následovat hlas dobrého Pastýře, který nás vyvádí z ohrádek sobectví a vede na pastvu pravé svobody. Madona, Matka dobré rady, ať naše rozlišování usměrňuje a provází.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews