Katecheze papeže Františka, 17.6.2020, Modlitba Mojžíše

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu na téma modlitby si uvědomujeme, že Bůh nikdy neměl zálibu v těch, kdo jsou v modlitbě „bezproblémoví“. Ani Mojžíš, počínaje prvním dnem svého povolání, není „fádní“ partner.

Když jej Bůh povolává, je Mojžíš lidsky vzato „ztroskotancem“. Kniha Exodus ho líčí jako psance v zemi Midjan. Od mládí měl soucit se svým lidem a také se postavil na obranu utiskovaných. Brzy však zjistil, že navzdory dobrým úmyslům neplyne z jeho rukou spravedlnost, nýbrž násilí. Tak se rozpadají sny o slávě: Mojžíš už není slibným funkcionářem, předurčeným k rychlé kariéře, nýbrž někým, kdo si pohrával s příležitostmi a nyní pase stádo, které mu ani nepatří. A právě v tichu Midjanské pouště povolává Bůh Mojžíše ve zjevení hořícího keře: »„Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“. Mojžíš zahalil svou tvář, protože se bál pohlédnout na Boha« (Ex 3,6).

Bohu, který jej vybízí, aby se postaral o izraelský lid, předkládá Mojžíš svoje obavy a námitky: že není takového poslání hoden, že nezná Boží jméno, že mu Izraelité neuvěří a že se zajíká, když mluví… Slovem, které Mojžíšovi v každé modlitbě přichází nejčastěji na jazyk, je otázka: „proč?“. Proč jsi mne poslal? Proč chceš tento lid vysvobodit? V Pentateuchu je dokonce jedna dramatická pasáž, kde Bůh vyčítá Mojžíšovi nedostatek víry, a tento nedostatek Mojžíšovi zabrání vstoupit do zaslíbené země (srov. Nm 20,12).

Vzhledem k těmto obavám a srdci, jež se nezřídka chvěje, jeví se Mojžíš člověkem jako my. Jak se může Mojžíš modlit? Stejně jako my, když máme pochybnosti. Jak se modlit? Nejde nám to. A právě tato Mojžíšova slabost spíše než jeho síla nás oslovuje. Byl Bohem pověřen, aby Jeho lidu předal Zákon, položil základ bohoslužbě a zprostředkoval nejvznešenější tajemství, ale nezpřetrhal kvůli tomu těsná pouta solidarity se svým lidem, zejména ve chvíli pokušení a hříchu. Neustále se přimyká k lidu. Mojžíš nikdy na svůj lid nezapomněl. A v tom je velikost pastýřů, že nezapomínají na svůj lid, na kořeny. Podobně Pavel vybízí svého milovaného Timoteje, mladého biskupa, aby se rozpomenul na svoji maminku a babičku, na kořeny svého lidu (srov. 2 Tim 1,5). Mojžíš je natolik přítelem Boha, že s Ním může promlouvat tváří v tvář (srov. Ex 33,11); a zůstává natolik přítelem lidí, že vůči nim chová milosrdenství, když hřeší, jsou pokoušeni anebo si nepochopitelně stýskají při vzpomínce na minulé časy, prožité v Egyptě.

Mojžíš nezapírá Boha, ale nezapírá ani svůj lid. Je spřízněn se svým lidem a souzní s hlasem Božím. Mojžíš tedy není autoritářský a despotický vůdce, naopak. Kniha Numeri o něm říká, že »byl velmi pokorný, pokornější než všichni lidé na zemi« (Nm 12,3). I přes svoje privilegované postavení Mojžíš náleží neustále k zástupům chudých v duchu, kteří z důvěry v Boha činí viatikum svého života, pokrm na cestu. Je mužem z lidu.

Nejvlastnějším způsobem Mojžíšovy modlitby se tak stává přímluva (srov. KKC, 2574). Jeho víra v Boha tvoří jednotu s pocitem otcovství, které prožívá vůči svému lidu. Písmo jej nezřídka líčí s rukama pozvednutýma nahoru, k Bohu, jako by byl mostem mezi nebem a zemí. Dokonce v těch nejobtížnějších momentech, dokonce v den, kdy lid odvrhuje Boha i jeho jakožto vůdce a ulije si zlatého býčka, Mojžíš nechce stát mimo svůj lid. Je to můj lid. Je to Tvůj lid. Říká Bohu: »Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si boha ze zlata. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!« (Ex 32,31-32). Nezřekne se lidu. Je mostem, přímluvcem. Stojí mezi Bohem a lidem. Neprodá svůj lid za kariéru. Není šplhoun, přimlouvá se za svůj lid, své tělo, svoje dějiny i za Boha, který ho povolal. Je mostem. Je to krásný příklad pro všechny pastýře, kteří mají být mostem. Je pontifex. Pastýři jsou mostem mezi lidem, k němuž patří, a Bohem, kterému patří povoláním. Tak je tomu i s Mojžíšem: „Odpusť jim Pane tento hřích.  A jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš! Nechci dělat kariéru na svém lidu.“

Toto je modlitba, kterou ve svém duchovním životě konají opravdoví věřící. I když zakoušejí nedostatky lidí a jejich oddálení od Boha, neodsuzují a neodmítají je. Přímluvná modlitba je vlastní světcům, kteří se připodobněním Ježíši stávají „mosty“ mezi Bohem a lidmi. Mojžíš byl  v tomto smyslu největším Ježíšovým prorokem, naším advokátem a přímluvcem  (KKC, 2577). A stejně i dnes: Ježíš je pontifexem, mostem mezi námi a Otcem. Ježíš se za nás přimlouvá, ukazuje Otci svoje rány, jež jsou cenou naší spásy, a přimlouvá se. Mojžíš je předobrazem Ježíše, který se dnes modlí a přimlouvá za nás.

Mojžíš nás podněcuje, abychom se modlili s tímtéž Ježíšovým zápalem, přimlouvali se za svět a připomínali, že navzdory všem svým křehkostem patří vždycky Bohu. Všichni patří Bohu. Ti nejhorší hříšníci, zlí lidé a zkorumpovaní vládci jsou Boží děti. Ježíš to ví a přimlouvá se za všechny. Svět žije a prosperuje díky žehnání spravedlivého a slitovné modlitbě spravedlivého přímluvce – kněze, biskupa, papeže, laika – modlitbě, kterou za lidi koná nepřetržitě každý pokřtěný, všude a v každém dějinném období. Pomysleme na přímluvce Mojžíše, když nás napadne  někoho odsoudit a v nitru máme vztek – trocha rozčilení ovšem prospívá  zdraví – ale odsoudit není dobré. Na rozčilení je třeba reagovat přímluvnou modlitbou za dotyčného. To nám pomáhá.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 10.6.2020, Modlitba Jakuba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v naší katechezi o modlitbě. Kniha Geneze nám na životních osudech mužů a žen vzdálených dob umožňuje nahlédnout ty naše. Mezi patriarchy nacházíme muže, který z chytrosti učinil svoji nejlepší vlastnost: Jakuba. Bible vypráví o svízelném vztahu Jakuba s jeho sourozencem Ezauem. Od malička je mezi nimi rivalita, která nebude překonána ani později. Jakub je druhorozený syn – byli dvojčaty, ale podvodem se mu podaří vyloudit na otci Izákovi požehnání, patřící prvorozenému (srov. Gn 25,19-34). Je to první z dlouhé řady lstí, kterých byl tento bezskrupulózní muž schopen. Již samo jméno „Jakub“ označuje někoho, kdo se neubírá přímými cestami, je prohnaný.

Před bratrem musí utéci pryč, ale v životě mu patrně všechno vychází. Je schopný podnikatel, velice zbohatne a stane se majitelem obrovského stáda. Svojí houževnatostí a trpělivostí se mu podaří oženit se s nejkrásnější z Lábanových dcer, do níž se doopravdy zamiluje. Moderním slovníkem bychom řekli, že Jakub byl mužem, který se o sebe uměl postarat a svým důvtipem dokázal získat vše, co si přál. Něco však postrádá. Chybí mu živý vztah k vlastním kořenům.

Jednoho dne pocítil volání domova, svého rodiště, kde dosud žil Ezau, bratr, se kterým nikdy nevycházel dobře. Jakub se vydává na dlouhou cestu a s početnou karavanou a stády přichází až  k potoku Jabok. Tady nám kniha Geneze podává pozoruhodný příběh (srov. Gn 32,23-33). Vypráví, jak patriarcha, poté co spolu s karavanou a velkým stádem přebrodí potok, zůstává o samotě na cizím břehu. A přemýšlí o tom, co jej druhý den čeká. Jak se k němu zachová jeho bratr Ezau, kterého obral o prvorozenectví? V Jakubovi víří myšlenky… A když se setmí, znenadání jej kdosi neznámý napadne a začne s ním bojovat. Katechismus k tomu podává vysvětlení: „Duchovní tradice církve viděla v tomto vyprávění symbol modlitby jako boje víry a vítězství vytrvalosti“ (KKC, 2573).

Jakub zápasil celou noc, ale nedal se přemoci. Nakonec je přemožen, když mu protivník vykloubí kyčel, takže bude po zbytek života kulhat. Onen tajemný protivník se patriarchy zeptá na jméno a říká mu: »Už se nebudeš jmenovat Jakub – už nebudeš mužem, který nejedná zpříma, změní mu jméno, život i postoj. Říká mu, budeš se jmenovat – Izrael, protože jsi projevil sílu vůči Bohu i lidem a obstál jsi« (Gn 32,29). Také Jakub se tedy táže: »Sděl mi prosím své jméno«. Ten mu jej neřekne, ale zato mu požehná. A Jakub pochopí, že se setkal s Bohem »tváří v tvář« (srov. v.30-31).

Zápas s Bohem je metafora modlitby. Za jiných okolností prokázal Jakub schopnost vést s Bohem dialog a vnímat jeho přátelství a blízkost. Avšak oné noci z tohoto vleklého zápasu, ve kterém téměř podlehne, vychází Jakub proměněn. Dostává jiné jméno, jiný způsob života, jinou osobnost. Poprvé není tím, kdo má situaci ve své moci, chytrost mu není nic platná, už není stratégem a mužem, který se vším počítá. Bůh jej navrací pravdě smrtelníka, který se třese a bojí. Poprvé nemá Jakub nic jiného, co by Bohu předložil, než svoji vlastní zranitelnost a bezmoc. A tento Jakub od Boha obdrží požehnání, s nímž přibelhá do zaslíbené země: zranitelný a zraněný, avšak s novým srdcem. (Kdysi mi jeden starý, dobrý muž – dobrý křesťan, ale hříšník, který měl velkou důvěru v Boha – řekl: Bůh mi pomůže. Nenechá mne samotného. Vstoupím do ráje jako kulhavý, ale vstoupím.) Předtím byl [Jakub] sebejistý, důvěřoval svojí chytrosti. Byl člověkem neprodyšným pro milost, vzdoroval milosrdenství. Nevěděl, co je milosrdenství. On byl tím, kdo poroučí, měl pocit, že milosrdenství nepotřebuje. Bůh však zachránil, co zahynulo. Dal [Jakubovi] pochopit, že je hříšníkem, který milosrdenství potřebuje, a zachránil jej.

Všichni máme nějaké noční setkání s Bohem, nějakou noc, temnotu, chvíle hříchu a dezorientace ve svém životě. Vždycky tam dochází k setkání s Bohem. On nás překvapí ve chvíli, kdy se nenadějeme a jsme nuceni být opravdu sami. Oné noci si v zápase s neznámým uvědomíme, že jsme pouze ubozí lidé a dovolím si říci: ubožáci. Avšak právě tehdy, kdy se cítím ubožákem, není třeba se bát, protože v té chvíli nám Bůh dá nové jméno, které obsáhne celý náš život, změní srdce a udělí nám požehnání, vyhrazené tomu, kdo se od Něho nechá proměnit.

Toto je tedy hezká pozvánka, abychom se nechali Bohem proměnit. On ví, jak to učinit, protože každého z nás zná. „Pane, Ty mne znáš“ – můžeme mu říci každý – „Ty mne znáš, Pane, proměň mne.“

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 3.6.2020, Modlitba Abraháma

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V Abrahámově životě zazní znenadání jistý hlas. Tento hlas jej volá, aby se vydal na cestu, která vypadá nesmyslně. Vybízí jej, aby odešel ze svojí vlasti, oddělil se od svých rodinných kořenů a vydal se k nové, jiné budoucnosti. Všechno na základě jediného příslibu, jemuž lze pouze důvěřovat. Uvěřit příslibu není snadné, je k tomu zapotřebí odvahy. A Abrahám uvěřil.

Bible mlčí o minulosti prvního praotce. Logika věcí dovoluje předpokládat, že se klaněl jiným božstvům. Možná patřil mezi mudrce a věnoval se zkoumání hvězd a nebes. Pán mu totiž slíbil, že jeho potomstvo bude početnější než hvězdy na nebi.

Abrahám se dává na cestu. Naslouchá Božímu hlasu a důvěřuje Jeho slovu. Je důležité, že věří Božímu slovu. Jeho odchod dává zrod novému způsobu chápání vztahu k Bohu. Z tohoto důvodu je praotec Abrahám v různých duchovních tradicích – židovské, křesťanské a muslimské – považován za dokonalého Božího muže, který je s to podřídit se Bohu, ačkoli Jeho vůle působí dojmem strohosti, ne-li přímo nesrozumitelnosti.

Abrahám je tedy mužem Slova. Když mluví Bůh, stává se člověk příjemcem Jeho Slova a lidský život místem, ve kterém se ono Slovo dožaduje vtělení. Toto je v lidské religiozitě obrovská novost. Život věřícího začíná být chápán jako povolání, jako místo, kde se uskutečňuje příslib. Věřící se ve světě pohybuje ani ne tak pod tíží nějaké záhady, nýbrž silou příslibu, který se jednoho dne uskuteční. Abrahám uvěřil Božímu příslibu. Uvěřil a vydal se na cestu, aniž by věděl kam, jak praví list Židům (srov. Žid 11,8). Důvěřoval.

Četbou knihy Geneze objevujeme, že Abraham prožívá modlitbu v ustavičné věrnosti onomu Slovu, které mu během cesty pravidelně přichází na mysl. V souhrnu můžeme říci, že v Abrahámově životě se víra stává dějem. Víra se stává děním. Abrahám nás dokonce svým životem a příkladem učí cestě, na níž se víra stává dějinami. Bůh již není nazírán pouze v kosmických úkazech, jako vzdálený Bůh, který může nahánět hrůzu. Bůh Abrahámův se stává „mým Bohem“, Bohem mých osobních dějin, vede moje kroky a neopouští mne. Je Bohem mých dnů, druhem mých peripetií, Bohem prozřetelnosti. Kladu otázku sobě i vám: máme tuto zkušenost Boha? „Svého Boha“, který doprovází, Boha svých dnů? Máme tuto zkušenost? Přemýšlejme o tom trochu.

Tato Abrahámova zkušenost nachází svědectví také v jednom z nejoriginálnějších textů dějin spirituality: Memoriál Blaise Pascala. Začíná takto: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, nikoli Bůh filosofů a mudrců. Jistota, jistota. Cit. Radost. Pokoj. Bůh Ježíše Krista.“ Tento memoriál, napsaný na malém pergamenu, nalezeném po Pascalově smrti, zašitý v lemu jeho šatů filosofa, zachycuje nikoli intelektuální reflexi o Bohu, pojatou moudrým myslitelem, nýbrž živou zkušenost přítomnosti Boha. Pascal zaznamenává dokonce přesný okamžik, ve kterém onu skutečnost pocítil, když se s ní konečně setkal: večer 23. listopadu 1654. Bůh není abstraktní či kosmický. Nikoli. Je Bohem osoby, povolání, Bohem Abraháma, Bohem Izáka a Bohem Jakuba; jistotou, pocitem a radostí.

„Abrahámova modlitba se vyjadřuje především činy: je to člověk mlčení, na každé zastávce staví oltář Pánu“ (KKC, 2570). Abrahám nestaví chrám, nýbrž osazuje cestu kameny, připomínajícími přejití Boha. Bůh překvapuje. Jako tehdy, kdy jej navštívil v podobě tří cizinců, které on i Sára vlídně přijímají a obdrží od nich předpověď narození svého syna Izáka (srov. Gn 18,1-15). Abrahámovi bylo sto let a jeho manželce asi devadesát let. A uvěřili, svěřili se Bohu, a Sára, jeho manželka počala. V takovémto věku! Toto je Bůh Abrahámův, náš Bůh, který nás doprovází!

Takto se Abrahám důvěrně seznamuje s Bohem; je schopen s ním také diskutovat, ale vždycky poctivě. Rozmlouvá s Bohem a diskutuje. Až k tomu nejvyššímu důkazu, kdy jej Bůh žádá, aby mu obětoval vlastního syna Izáka, syna svého stáří a jediného dědice. Tady Abrahám prožívá víru jako drama, jako tápavou chůzi ve tmě, pod nebem, na němž nyní chybějí hvězdy. I nám se často stává, že jdeme temnotou, leč s vírou. Sám Bůh zadržel Abrahámovu ruku, chystající se zasadit ránu, protože spatřil, že Abrahámova ochota je opravdu úplná (srov. Gn 22,1-19).

Bratři a sestry, učme se od Abraháma modlit se s vírou: naslouchat Pánu, kráčet, vést dialog, ba i diskutovat. Nemějme strach diskutovat s Bohem! Řeknu i věc, která se zdá poněkud heretickou. Často jsem od lidí slyšel: „Stalo se mi to a to, rozzlobil jsem se na Boha.“ – To je však také forma modlitby. Pouze dítě se totiž umí rozzlobit na tatínka a pak znovu jít za ním. Učme se od Abraháma modlit s vírou, vést dialog a diskutovat, ale vždycky s pohotovostí přijmout a splnit Boží slovo. Učme se mluvit s Bohem jako dítě se svým tatínkem, naslouchat, odpovědět, diskutovat. Avšak transparentně, jako dítě s otcem. Takové modlitbě nás učí Abrahám.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 27.5.2020, Modlitba spravedlivých

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní katechezi věnujeme modlitbě spravedlivých.

Záměr, který má s lidstvem Bůh, je dobrý, ale v našem každodenním životě zakoušíme výskyt zla. První kapitoly knihy Geneze popisují postupné šíření hříchu v lidských dějinách. Adam a Eva (srov. Gn 3,1-7) pochybují o laskavých úmyslech Boha a domnívají se, že mají co do činění se žárlivým božstvím, které překáží jejich štěstí. Z toho plyne vzpoura: už nevěří ve velkomyslného Stvořitele, který touží po jejich štěstí. Jejich srdce podléhá pokušení Zlého a propadá blouznění  všemohoucnosti: »Budeme-li jíst z toho stromu, budeme jako Bůh« (srov. v.5). Toto je pokušení, to je ambice, jež se vtírá do srdce. Zkušenost však vede opačným směrem: otevřou se jim oči a poznají, že jsou nazí (v. 7), bez ničeho. Nezapomínat, že pokušitel je špatný plátce, platí špatně.

Zlo se v druhé lidské generaci stává ještě pronikavější, mocnější, jak je patrné z příběhu Kaina a Ábela (srov. Gn 4,1.16). Kain, ač prvorozený, závidí bratrovi a vidí v něm soupeře, který ohrožuje jeho prvenství. V jeho srdci se usídlí zlo, a Kain jej nedovede ovládnout. Zlo začíná v srdci, kam vnáší myšlenky, které na druhého hledí zle a podezřívavě. A tak se příběh prvního bratrství končí vraždou. Myslím dnes na lidské bratrství… války, které jsou všude…

V Kainově pokolení se rozvíjejí řemesla a umění, ale také násilí, což nachází výraz v Lamechově zlověstném popěvku, který zní jako píseň pomsty: »Zabiji muže, abych pomstil svou ránu, a jinocha, abych pomstil svou podlitinu […] Měl-li být Kain pomstěn sedmkrát, Lamech bude pomstěn sedmasedmdesátkrát« (Gn 4,23-24). Pomsta: „Udělal jsi, zaplatíš!“. To však neříká soudce, říkám to já sám. Sám ze sebe dělám soudce situace. A tak se zlo šíří jako olejová skvrna, až se zmocní všeho: »Hospodin viděl, že je mnoho lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení lidských srdcí stále jen směřuje ke zlému« (Gn 6,5). Velkolepé obrazy potopy světa (kap. 6-7) a Babylónské věže (kap.11) vyjevují, že je zapotřebí nového začátku, jakéhosi nového stvoření, které bude dovršeno v Ježíši Kristu.

A přece zachycují tyto první stránky Bible také jiný, méně nápadný, mnohem skromnější a bohabojný příběh vynahrazující naděje. Třebaže se skoro všichni chovají zvráceně a vytvářejí z nenávisti a dobývání hybnou sílu lidských dějin, existují také lidé, schopní upřímně se modlit a psát lidské dějiny jiným způsobem. Ábel přináší Bohu oběť prvotin. Po jeho smrti mají Adam a Eva třetího syna, Seta, z něhož se narodí Enoš (což znamená „smrtelný“), a je psáno: »Tehdy se začalo vzývat Hospodinovo jméno« (Gn 4,26). Potom se objevil Henoch, který »chodil s Bohem« a kterého Bůh vzal do nebe (Gn 5,22.24). A nakonec je tu příběh Noeho, spravedlivého muže, který »chodil s Bohem«  (Gn 6,9) a před nímž Bůh pojal záměr zahubit lidstvo (srov. Gn 6,7-8).

Z četby těchto příběhů vyvstává dojem, že modlitba je hrází, útočištěm člověka před přívalem zla, jež ve světě narůstá. Aby bylo jasno, modlíme se také, abychom byli chráněni před námi samotnými. Je důležité modlit se: „Pane, prosím tě, chraň mne přede mnou samotným, před mými ambicemi a náklonnostmi.“ Lidé modlitby na prvních stránkách Bible jsou tvůrci pokoje. Autentická modlitba je totiž zbavena násilnických pudů a obrací pohled k Bohu, aby přišel a ujal se péče o lidské srdce. V Katechismu čteme: „Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích“ (KKC, 2569). Modlitba kultivuje záhon v místech, kde je lidská nenávist schopna šířit jenom poušť. A modlitba je mocná, protože přitahuje Boží moc, která vždycky dává život. Bůh je Bohem života, obrozuje.

Svrchovanost Boha tedy prostupuje řetězcem mužů a žen, kteří jsou často ve světě neuznáváni nebo odsouváni stranou. Avšak svět žije a roste díky Boží síle, kterou tito jeho služebníci přitahují svojí modlitbou. Tvoří řetězec, který nijak nerámusí a zřídka se objevuje v titulcích zpráv, ale přece má značný význam pro navracení důvěry světu!

Vzpomínám si na příběh jistého muže, jednoho předsedy vlády z minulosti, významného muže, který byl ateistou. Neměl náboženské cítění, ale jako dítě slýchal babičku, jak se modlí, což mu utkvělo v srdci. A jednou, když na něho dolehla těžká chvíle, vyvstala mu v srdci vzpomínka na modlící se babičku. Začal se tedy modlit stejně jako ona a objevil Ježíše. Modlitba je vždycky řetězcem života. Množství mužů a žen rozsévá svojí modlitbou život. Modlitba – i ta nepatrná – rozsévá život, a proto je tolik důležité učit děti modlitbě. Působí mi bolest, když potkám děti, které se neumějí pokřižovat. Je třeba je naučit, jak se dělá znamení kříže, protože to je první modlitba. Je důležité naučit děti modlitbě. Potom možná pozapomenou, vydají se jinou cestou, ale první modlitby osvojené v dětství zůstávají v srdci, protože jsou zárodkem života, setbou dialogu s Bohem.

Putování Boha v Božích dějinách vedlo skrze lidi oddané modlitbě, procházelo oním „zbytkem“ lidstva, který se nepřizpůsobil zákonu silnějšího, ale prosil Boha, aby konal divy, a zejména proměňoval naše srdce z kamene v srdce z masa (srov. Ez 36,26). Modlitba otevírá dveře Bohu, který naše nezřídka kamenné srdce proměňuje v srdce lidské. Je zapotřebí hodně lidskosti. S lidskostí jde modlitba dobře.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 20.5.2020, Tajemství Stvoření

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezi o modlitbě, a to rozjímáním o tajemství Stvoření. Život, pouhý fakt, že existujeme, otevírá lidské srdce modlitbě.

První stránka Bible se podobá velkolepému chvalozpěvu díků. Příběh Stvoření je rytmizován refrény, které neustále podtrhují dobrotu a krásu všeho, co existuje. Bůh svým slovem volá k životu a všechno začíná existovat. Slovem odděluje světlo od tmy, střídá den a noc, mění roční období, otvírá paletu barev rozmanitostí rostlin a živočichů. V těchto překypujících hvozdech, jež rychle přemahájí chaos, se jako poslední ukazuje člověk. Toto zjevení vzbuzuje přemíru plesání, které zvětšuje zadostiučinění i radost: »Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré« (Gn 1,31). Dobré, ale i krásné. Je vidět krása veškerého stvoření!

Nádhera a mysterium Stvoření rodí v lidském srdci prvotní hnutí, které podněcuje k modlitbě (srov. KKC, 2566). Tak praví osmý žalm: »Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je člověk, že se o něho staráš?“« (Žl 8,4-5). Žalmista rozjímá o tajemství existence kolem sebe a nad sebou vidí hvězdné nebe, které nám dnešní astrofyzika ukazuje v celé jeho nezměrnosti, a táže se po záměru lásky, jež za tak mohutným dílem musí být! A čím je v tomto nedozírném prostoru člověk? „Téměř ničím,“ říká jiný Žalm (srov. 89,48): bytostí, která se rodí a umírá, křehkým stvořením. A přece, ve vesmíru je lidská bytost jediným stvořením, jež si tuto tak překypující krásu uvědomuje. Nepatrná bytost, která se rodí a umírá, dnes je a zítra není, ale jediná, která si je toho vědoma. My jsme ti, kdo si tuto nádheru uvědomují.

Modlitba člověka těsně souvisí s pocitem úžasu. Velikost člověka je infinitezimální v porovnání s dimenzemi vesmíru. I jeho největší výdobytky vypadají jako maličkost… Člověk však není nicota. V modlitbě se mocně osvědčuje milosrdenství. Nic neexistuje náhodou: tajemství veškerenstva spočívá ve vlídném pohledu, který někdo skříží s tím naším. Žalm prohlašuje, že jsme učiněni jen o málo menšími než Bůh a byli jsme korunováni ctí a slávou (srov. Žl 8,6). Vztah k Bohu je velikostí člověka, jeho intronizací. Přirozeně jsme téměř nic, ale povoláním jsme potomci velikého Krále!

To je zkušenost, kterou učinili mnozí z nás. Pokud běh života s jeho všemi hořkostmi někdy hrozí udusit v nás dar modlitby, stačí pohlédnout na hvězdné nebe, zapadající slunce, květ… aby byla znovu zažehnuta jiskra díků. Možná, že tato zkušenost tvoří základ prvních stran Bible.

Když tento velkolepý biblický popis  Stvoření vznikal, neprožíval izraelský lid šťastné dny. Nepřátelská mocnost okupovala zemi, mnozí byli deportováni a ocitli se v Mezopotámii jako otroci. Nebyla už vlast, ani chrám, ani sociální a náboženský život, nic.

A přece, právě velkým příběhem Stvoření začal někdo znovu objevovat důvody díků a chválit Boha za život. Modlitba je prvotní silou naděje. Když se modlíš, naděje sílí a rozvíjí se. Řekl bych, že modlitba otevírá brány naději. Naděje existuje, ale svojí modlitbou jí otvírám dveře. Vždyť lidé, kteří se modlí, opatrují základní pravdy. Jsou těmi, kdo opakují především sobě a potom všem ostatním, že tento život je navzdory všem námahám, zkouškám a těžkostem plný podivuhodné milosti. A jako takový je třeba vždycky jej bránit a chránit.

Muži a ženy, kteří se modlí, vědí, že naděje je silnější než malomyslnost. Věří, že láska je mocnější než smrt a jednoho dne bude zajisté triumfovat, třebaže nevíme kdy a jak. Tvář modlících se mužů a žen září, protože i v těch nejtemnějších dnech nepřestávají být osvěcováni sluncem. Modlitba tě osvěcuje. Prozařuje tvoji duši, tvoje srdce i tvoji tvář, i v těch nejtemnějších a nejvíce bolestných dobách.

Všichni jsme nositeli radosti. Pomysleli jste na to? Že jsi nositelem radosti? Anebo raději přinášíš špatné zprávy, jež skličují. Všichni jsme schopni přinášet radost. Tento život je darem, který nám daroval Bůh, a je příliš krátký, než aby byl spotřebováván smutkem a hořkostí. Chvalme Boha, buďme prostě spokojeni, že jsme. Pohleďme k veškerenstvu, pohleďme na krásu i na svoje kříže a řekněme: „Ty existuješ, učinil jsi nás pro Sebe.“ Vnímat onen neklid srdce, který mne vede, abych vzdával Bohu díky a chválu. Jsme potomci velikého Krále, Stvořitele, a jsme schopni přečíst ve stvoření Jeho podpis.  Stvoření, kterého si dnes nehledíme, nese podpis Boha, který ho učinil z lásky. Pán ať nám umožní stále hlouběji to chápat a přivádí nás k projevu díků. Děkování je krásnou modlitbou.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 17.5.2020

Jan 14,15-21

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Jan 14,15-21) prezentuje dvě poselství: zachovávání  přikázání a přislib Ducha svatého.

Ježíš pojí lásku k Sobě se zachováním přikázání, na což klade důraz ve své řeči na rozloučenou: »Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15); »Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje« (v.21). Ježíš od nás žádá, abychom Jej milovali, ale vysvětluje, že tato láska se nevypotřebuje v nějaké touze či citu. Nikoli, vyžaduje ochotu následovat Jej Jeho cestou, kterou je Otcova vůle. Shrnuje ji přikázání vzájemné lásky, vyslovené Ježíšem samotným: »Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy« (Jan 13,34). Neřekl: „Milujte mne, jako jsem já miloval vás“, nýbrž „milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“. Miluje nás, aniž by za to žádal něco na oplátku, a chce, aby se tato Jeho zdarma darovaná láska stala konkrétní náplní života mezi námi: taková je Jeho vůle.

Aby pomohl učedníkům jít touto cestou, slibuje Ježíš, že bude prosit Otce, aby seslal »jiného Přímluvce« (v.16), tedy Těšitele, Obhájce, který zaujme Jeho místo a daruje jim chápavost slyšet a odvahu zachovávat Jeho slova. Toto je Duch svatý, který je Darem Boží lásky, sestupující do srdce křesťana. Poté co byl Ježíš zabit a vstal z zmrtvých, dostává se Jeho lásky těm, kdo v Něj uvěří a jsou pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Samotný Duch je vede, osvěcuje a posiluje, aby se každý mohl ubírat životem i v protivenstvích a těžkostech, v radostech i bolestech a zůstávat na Ježíšově cestě. To je možné právě zachováváním poddanosti Duchu svatému, aby mohl Svojí činorodou přítomností nejenom těšit, nýbrž i přetvářet srdce a otevírat je pravdě a lásce.

Vzhledem ke zkušenosti pochybení a hříchu, kterou všichni máme, nám Duch svatý pomáhá, abychom nepodlehli, a umožňuje nám plně chápat a žít smysl Ježíšových slov: »Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15). Přikázání nám nejsou dána jako určitý druh zrcadla, ve kterém vidíme odraz svých ubohostí a svých nedůsledností. Nikoli, k tomu nejsou. Boží Slovo je nám dáno jako Slovo života, které proměňuje, obnovuje, nesoudí proto, aby zavrhovalo, nýbrž uzdravuje a má za účel odpuštění. Takové je Boží milosrdenství. Slovo je světlo našich kroků. A to vše je dílo Ducha svatého! On je Boží Dar, Bůh sám, který nám pomáhá být svobodnými lidmi, kteří chtějí a umějí milovat a pochopili, že život je posláním zvěstovat divy, jež uskutečňuje Pán v každém, kdo Mu důvěřuje.

Panna Maria, která je vzorem církve, dovede naslouchat Božímu Slovu a přijímat dar Ducha svatého, ať nám pomáhá, abychom prožívali evangelium radostně a uvědomovali si, že nás nese Duch svatý, božský oheň, který zahřívá srdce a osvěcuje naše kroky.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 13.5.2020, Křesťanská modlitba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes přistoupíme k druhé katechezi cyklu, věnovaného modlitbě, který jsme zahájili minulý týden.

Modlitba patří všem, tedy lidem každého náboženského vyznání a pravděpodobně i těm, kteří nevyznávají žádné. Modlitba se rodí ve skrytu nás samotných, v onom vnitřním místě, které duchovní autoři často nazývají „srdce“ (srov. Katechismus katolické církve, 2562-2563). Modlitba v nás tedy není něčím periferním, naší druhotnou a marginální schopností, nýbrž nejintimnějším tajemstvím nás samotných. Toto tajemství se modlí. Modlí se emoce, ale nelze říci, že modlitbou jsou jenom emoce. Modlí se inteligence, ale modlitbou není jen intelektuální úkon. Modlí se tělo, ale s Bohem je možné mluvit i v plné invaliditě. Modlí se tedy celý člověk, pokud se modlí jeho „srdce“.

Modlitba je rozlet, zvolání, jež nás přesahuje; rodí se v našem nitru a vyklání, protože teskní po setkání. Toto je třeba zdůraznit: stesk po setkání. Tato nostalgie je víc než potřebou, více než nezbytností, je cestou, steskem po setkání. Modlitba je hlas tápajícího „já“, snažícího se dopátrat jednoho „Ty“. Toto setkání mezi „já“ a „Ty“ nelze uskutečnit na počítačích. Je to lidské setkání, a nezřídka tápání s cílem nalézt „Ty“, hledané mým „já“.

Křesťanská modlitba se však rodí ze zjevení: „Ty“ nezůstalo zahaleno tajemstvím, nýbrž navázalo s námi vztah. Křesťanství je náboženství, které nepřetržitě slaví Boží „zjevení“, tedy epifanii. První svátky liturgického roku slaví tohoto Boha, který nezůstává skryt, nýbrž nabízí lidem svoje přátelství. Bůh zjevuje svoji slávu chudobou v Betlémě, rozjímáním mudrců, křtem v Jordánu, zázrakem na svatbě v Káni. Velkolepý Prolog Janova evangelia končí tímto shrnutím: »Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu« (Jan 1,18). Ježíš nám zjevil Boha.

Křesťan navazuje modlitbou vztah k Bohu, který má laskavou tvář a nechce nahánět lidem strach. Toto je první charakteristika křesťanské modlitby. Odedávna byli lidé zvyklí přistupovat k Bohu poněkud bázlivě, trochu ustrašení před tímto fascinujícím a úděsným tajemstvím; zvykli si prokazovat Bohu úctu servilně jako poddaný, jenž nechce být neuctivý vůči svému pánu. Avšak křesťané se k Němu odvažují obracet důvěrným oslovením „Otče“. Ježíš používá ještě důvěrnějšího slova: tatínek.

Křesťanství odstranilo ze vztahu k Bohu jakýkoli feudální akcent. V pokladu naší víry se nevyskytují výrazy jako „nevolnictví“, „otroctví“ či „vazalství“, nýbrž slova jako „smlouva“, „přátelství“, „příslib“, „společenství“, „blízkost“. Ve své obsáhlé promluvě na rozloučenou s učedníky Ježíš říká: »Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém« (Jan 15,15-16). To je jakýsi bianko šek: „Dám vám všechno, oč budete prosit Otce v mém jménu.“ Zkusme to!

Bůh je přítel, spojenec, ženich. Modlitbou s Ním lze navázat důvěrný vztah, a Ježíš nás v modlitbě Otče náš opravdu naučil obracet se k Němu řadou proseb. Boha můžeme prosit o všechno, o všechno; vysvětlit všechno a vypovědět všechno. Nezáleží na tom, pociťujeme-li ve vztahu k Bohu svoje nedostatky. Nejsme dobrými přáteli, nejsme vděčnými dětmi, nejsme věrnými manželi. On nás miluje nadále. Ježíš to dokazuje definitivně na Poslední večeři, když říká: »Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá« (Lk 22,20). Tímto gestem ve večeřadle Ježíš předjímá mysterium Kříže. Bůh je věrný spojenec. Pokud lidé přestanou milovat, On miluje dále, třebaže Jej láska vede na Kalvárii. Bůh je stále u dveří našeho srdce. Čeká. Čeká, že otevřeme. Někdy zaklepe, ale není dotěrný, čeká. Bůh s námi má trpělivost, která je otcovská, jako tatínek, který nás má rád. A řekl bych, že je to trpělivost tatínka i maminky. Je stále nablízku našemu srdci, a když zaklepe, činí tak jemně a laskavě.

Zkusme se všichni takto modlit, vstupme do tajemství Smlouvy. Svěřme se modlitbou do milosrdných rukou Boha, dejme se prostoupit tajemstvím blaženosti, jímž je život Trojice, považujme se za pozvané, kteří si nezaslouží takovou poctu. A říkejme Bohu v úžasu modlitby: copak Ty znáš jenom lásku? Bůh nezná nenávist. Je nenáviděn, ale nezná nenávist. Zná pouze lásku. K tomuto Bohu se modlíme. Toto je žhnoucí jádro každé křesťanské modlitby. Bůh lásky, náš Otec, který nás očekává a doprovází.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 10.5.2020

Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“
Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“
Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‘Ukaž nám Otce’? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V dnešním evangeliu (srov. Jan 14,1-12) slyšíme začátek takzvané Ježíšovy „řeči na rozloučenou“. Jsou to slova, jimiž se obrací k učedníkům na závěr Poslední večeře před nadcházejícím Umučením. V této tak dramatické chvíli Ježíš praví: »Ať se vaše srdce nechvěje!« (v.1). Říká to i nám v dramatických životních chvílích. Co však dělat, aby se srdce nechvělo? Srdce je totiž rozrušeno…

Pán indikuje dva prostředky, jak čelit rozrušení. Prvním je: »Věřte ve mne« (v.1). Zdálo by se, že jde o radu poněkud teoretickou, abstraktní. Ježíš nám však chce říci něco přesného. On ví, že vnitřní rozrušení a rozechvění se v životě rodí z pocitu, že to nezvádneme, z pocitu opuštěnosti a z nedostatku opor vzhledem k tomu, co nadchází. Tato úzkost, v níž jedna těžkost střídá druhou, je o samotě nepřekonatelná. Potřebujeme Ježíšovu pomoc, a  proto Ježíš žádá, abychom měli víru v Něho, to znamená, abychom se neopírali o sebe, nýbrž o Něho. Od rozrušení osvobozuje spolehnutí. Svěřit se Ježíši, učinit skok. Toto osvobozuje od rozrušení. Ježíš vstal z mrtvých a žije právě proto, aby byl neustále po našem boku. Můžeme mu tedy říci: „Ježíši, věřím, že jsi vstal z mrtvých a jsi mi po boku. Věřím, že mne slyšíš. Svěřuji Ti, co mnou zmítá, svoje soužení: věřím Ti a svěřuji se Ti.“

Druhý prostředek proti rozrušení formuluje Ježíš těmito slovy: »V domě mého Otce je mnoho příbytků. […] Odcházím vám připravit místo« (v. 2). Toto pro nás Ježíš učinil: objednal nám místo v nebi. Vzal na sebe naše lidství a provedl je smrtí na nové místo v nebi, abychom tam, kde je On, byli také my. Tato jistota je naší útěchou: místo je rezervováno pro každého. Také pro mne je místo. Každý z nás si může říci: je tu místo pro mne. Nežijeme bez cíle a bez určení. Jsme očekáváni, jsme drahocenní. Bůh je zamilován do nás, svých dětí. A připravil pro nás to nejdůstojnější a nádherné místo: Ráj. Nezapomeňme: příbytkem, který nás očekává, je Ráj. Tady jsme přechodně. Jsme učiněni pro nebe, pro život věčný, abychom žili věčně. Navždy – to si nyní nedokážeme ani představit. Ještě krásnějším je však pomyšlení, že navždy bude všechno v radosti, v plném společenství s Bohem a s druhými, už nebudou slzy, ani zloba, ani rozdělení a rozrušení.

Ale jak dosáhnout Ráje? Jakou cestou? To je ta zásadní Ježíšova věta, kterou nám dnes říká: »Já jsem cesta« (v.6). Do nebe stoupá cesta, kterou je Ježíš, tzn. mít osobní vztah k Němu, napodobovat Jej v lásce a jít v Jeho stopách. A já křesťan, ty a každý z nás křesťanů se může ptát: „Jakou jdu cestou?“. Jsou cesty, které nevedou do nebe: cesty zesvětštění, cesty sebeprosazování, cesty sobecké moci. Ježíšova cesta je cestou lásky, modlitby, umírněnosti, důvěry a služby druhým. Není to cesta mojí potřeby vyniknout, nýbrž cesta, na níž v  mém životě vyniká Ježíš. To znamená ubírat se každý den vpřed a žádat Jej: „Ježíši, co myslíš o tomto mém rozhodnutí? Co bys učinil v této situaci, s těmito lidmi?“ Prospěje nám, budeme-li Ježíše, který je cestou, žádat o ukazatele k Nebi. Madona, Královna nebe, ať nám pomáhá následovat Ježíše, který nám otevřel Ráj.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews