Advent nás odkazuje k neustálé naději: připomíná nám, že Bůh je přítomen v našich lidských dějinách, které vede k jejich cíli a plnosti. Bůh je v dějinách lidstva přítomen jako „Bůh-s-námi“. Není vzdálený, je vždy s námi a často klepe na dveře našeho srdce. Putuje po našem boku, aby nás podpíral. Nikdy nás neopouští, provází nás v našich životních peripetiích, aby nám pomáhal objevit smysl této pouti i význam všednosti a naplňoval nás odvahou ve zkouškách a bolestech. Uprostřed životních bouří nám Bůh stále podává ruku. Máme milost mít Boha blízko. Očekáváme Boha a doufáme, že se ukáže. Ale také on doufá, že my se ukážeme jemu!
A na mně je jen jedno: obrátit se (k němu). Zastavit se. Neutíkat. Podívat se na něj. Nasměrovat se k němu.
A má to smysl! Protože on našemu životu rozumí lépe, než my sami. On vidí souvislosti, které my vidět nemůžeme. On má moc uzdravovat a očišťovat nás od nánosů selhání a lží, které se na nás nabalily a se kterými si sami neporadíme. Uvádí nás na cesty řešení věcí zdánlivě neřešitelných, které s sebou vláčíme. Jeho přítomnost nám dává sílu opustit pohodlné, ale zavádějící cesty. Bere do svých dlaní naši touhu oplácet zlo zlem, ovládat a využívat druhé, naši touhu po úspěchu a zajištěnosti za každou cenu, odnímá závist, strach…
Odložme tedy obavy, že setkání s ním bude znamenat nepříjemnou konfrontaci, odevzdání kompetencí a ztrátu svobody. Naopak, Bůh pravou svobodu vrací a s ní do našeho života přichází láska, radost a pokoj.
Projděme proto adventem s ujištěním, že Boží království se přiblížilo. I ke mně. A nebojme se otevírat a odevzdávat konkrétní oblasti svého života Bohu. Jen tak budou moci být Vánoce radostí z Božího království uvnitř našeho srdce.
Podle promluvy papeže Františka, www.vira.cz