O pedagogice získávání chybujícího bratra

Promluva papeže Františka, 6. září, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Mt 18,15-20) je vzato ze čtvrté Ježíšovy promluvy v Matoušově podání, známé jako „komunitní“ nebo „církevní“ poučování apoštolů. Dnešní úryvek mluví o bratrském napomenutí a vybízí nás uvažovat o dvojí dimenzi křesťanského života: té komunitní, jež vyžaduje ochranu společenství, jednoty církve, a té osobní, která ukládá pozornost a respekt vůči každému individuálnímu svědomí.

K napomenutí bratra, který pochybil, Ježíš navrhuje pedagogiku opětovného získávání. Ježíšova pedagogika je vždycky zaměřena na získání. Ježíš vždycky usiluje o získání, obnovu a spásu. A tato pedagogika získávání se člení na tři etapy. Za prvé: »Jdi a pokárej – bratra, který pochybil – mezi čtyřma očima« (srov. v.15), to znamená neukazovat jeho hřích všem. K bratru je třeba přistupovat diskrétně, nikoli jej odsoudit, nýbrž pomoci mu, aby si uvědomil, čeho se dopustil. Mnohokrát jsme zažili, že nám někdo přišel říci: „Poslyš, tady jsi udělal chybu. Měl bys to nějak napravit.“ Možná se zprvu rozzlobíme, ale potom poděkujeme, protože je to bratrské gesto společenství, pomoci a obnovy.

Praktikovat toto Ježíšovo učení není snadné z různých důvodů. Jednak z obav, že bratr či sestra bude reagovat rozmrzele, někdy zase chybí dostatek důvěrnosti… a podobně. Jakmile to však učiníme, pocítíme, že právě to byla Pánova cesta.

Může se však stát, že navzdory dobrým úmyslům mým i onoho dotyčného či dotyčné, první zásah neuspěje. V takovém případě je však dobré nepřestat – a neříci: „Dělej, jak myslíš, mně je to jedno!“. To není křesťanské. Nepřestat, nýbrž požádat o pomoc nějakého jiného bratra či sestru. Ježíš říká: »Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby „každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků“« (v. 16). Takový je předpis Mojžíšského zákona (srov. Dt 19,15). Ačkoli se může zdát, že to míří proti obžalovanému, ve skutečnosti to sloužilo jeho obraně před falešným žalobcem. Ježíš jde však dál: dva svědkové jsou vyžádaní nikoli k obžalobě a odsouzení, nýbrž ku pomoci. Dohodněme se s někým a jděme za tím, kdo pochybil či pochybila a dělá ostudu. Avšak promluvme si jako bratři. Tuto snahu získat druhého požaduje Ježíš od nás. Ježíš narozdíl od Mojžíšského zákona, podle něhož dva či tři svědkové stačí k odsouzení, totiž počítá s tím, že ani tento druhý pokus se svědky nemusí uspět.

Vskutku ani láska dvou či tří bratří nemusí nutně stačit, protože dotyčný je zatvrzelý.  V takovém případě – dodává Ježíš – »to pověz církvi« (v.17). V některých situacích se zapojuje celé společenství. Jsou věci, jež nemohou nechat druhé bratry lhostejnými: je třeba větší lásky k získání bratra. Někdy nestačí ani to. Ježíš říká: »Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník« (tamt.). Tento výraz zdánlivého pohrdnutí je ve skutečnosti vydáním bratra do rukou Božích: jenom Otec může prokázat lásku větší než všichni bratři dohromady.

Toto Ježíšovo učení je nám velikou pomocí. Když například vidíme u bratra či sestry nějaké pochybení, defekt, uklouznutí, obvykle to nejprve říkáme druhým a drbeme. A klevety zamykají srdce společenství, překážejí jednotě církve. Velký mluvka, velký mluvka je ďábel, který stále hledá, co špatného říci o druhých, protože je lhář, který se snaží rozdělit církev, oddálit bratry od sebe a nevytvářet společenství. Prosím vás, bratři a sestry, snažme se neklevetit. Klevetění je mor horší než Covid! Horší. Vynasnažme se neklevetit. Žádné drby.

Ježíš přijímal s láskou celníky i pohany, což pohoršovalo tehdejší správně smýšlející. Nejde proto o neodvolatelné odsouzení, nýbrž o uznání, že naše lidské snahy mohou někdy selhat a že jedině, ocitne-li se bratr sám před Bohem, může stanout před svým svědomím a odpovědností za svoje skutky. Pokud to nejde, pak mlčet a modlit se za chybujícího bratra či sestru, ale nikdy neklevetit.

Panna Maria ať nám pomáhá činit z bratrského napomenutí zdravý návyk, aby se v našich komunitách mohly vždy navazovat nové bratrské vztahy, založené na vzájemném odpuštění a zejména na nepřemožitelné síle Božího milosrdenství.

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 17.5.2020

Jan 14,15-21

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Jan 14,15-21) prezentuje dvě poselství: zachovávání  přikázání a přislib Ducha svatého.

Ježíš pojí lásku k Sobě se zachováním přikázání, na což klade důraz ve své řeči na rozloučenou: »Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15); »Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje« (v.21). Ježíš od nás žádá, abychom Jej milovali, ale vysvětluje, že tato láska se nevypotřebuje v nějaké touze či citu. Nikoli, vyžaduje ochotu následovat Jej Jeho cestou, kterou je Otcova vůle. Shrnuje ji přikázání vzájemné lásky, vyslovené Ježíšem samotným: »Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy« (Jan 13,34). Neřekl: „Milujte mne, jako jsem já miloval vás“, nýbrž „milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“. Miluje nás, aniž by za to žádal něco na oplátku, a chce, aby se tato Jeho zdarma darovaná láska stala konkrétní náplní života mezi námi: taková je Jeho vůle.

Aby pomohl učedníkům jít touto cestou, slibuje Ježíš, že bude prosit Otce, aby seslal »jiného Přímluvce« (v.16), tedy Těšitele, Obhájce, který zaujme Jeho místo a daruje jim chápavost slyšet a odvahu zachovávat Jeho slova. Toto je Duch svatý, který je Darem Boží lásky, sestupující do srdce křesťana. Poté co byl Ježíš zabit a vstal z zmrtvých, dostává se Jeho lásky těm, kdo v Něj uvěří a jsou pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Samotný Duch je vede, osvěcuje a posiluje, aby se každý mohl ubírat životem i v protivenstvích a těžkostech, v radostech i bolestech a zůstávat na Ježíšově cestě. To je možné právě zachováváním poddanosti Duchu svatému, aby mohl Svojí činorodou přítomností nejenom těšit, nýbrž i přetvářet srdce a otevírat je pravdě a lásce.

Vzhledem ke zkušenosti pochybení a hříchu, kterou všichni máme, nám Duch svatý pomáhá, abychom nepodlehli, a umožňuje nám plně chápat a žít smysl Ježíšových slov: »Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15). Přikázání nám nejsou dána jako určitý druh zrcadla, ve kterém vidíme odraz svých ubohostí a svých nedůsledností. Nikoli, k tomu nejsou. Boží Slovo je nám dáno jako Slovo života, které proměňuje, obnovuje, nesoudí proto, aby zavrhovalo, nýbrž uzdravuje a má za účel odpuštění. Takové je Boží milosrdenství. Slovo je světlo našich kroků. A to vše je dílo Ducha svatého! On je Boží Dar, Bůh sám, který nám pomáhá být svobodnými lidmi, kteří chtějí a umějí milovat a pochopili, že život je posláním zvěstovat divy, jež uskutečňuje Pán v každém, kdo Mu důvěřuje.

Panna Maria, která je vzorem církve, dovede naslouchat Božímu Slovu a přijímat dar Ducha svatého, ať nám pomáhá, abychom prožívali evangelium radostně a uvědomovali si, že nás nese Duch svatý, božský oheň, který zahřívá srdce a osvěcuje naše kroky.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 10.5.2020

Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“
Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“
Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‘Ukaž nám Otce’? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V dnešním evangeliu (srov. Jan 14,1-12) slyšíme začátek takzvané Ježíšovy „řeči na rozloučenou“. Jsou to slova, jimiž se obrací k učedníkům na závěr Poslední večeře před nadcházejícím Umučením. V této tak dramatické chvíli Ježíš praví: »Ať se vaše srdce nechvěje!« (v.1). Říká to i nám v dramatických životních chvílích. Co však dělat, aby se srdce nechvělo? Srdce je totiž rozrušeno…

Pán indikuje dva prostředky, jak čelit rozrušení. Prvním je: »Věřte ve mne« (v.1). Zdálo by se, že jde o radu poněkud teoretickou, abstraktní. Ježíš nám však chce říci něco přesného. On ví, že vnitřní rozrušení a rozechvění se v životě rodí z pocitu, že to nezvádneme, z pocitu opuštěnosti a z nedostatku opor vzhledem k tomu, co nadchází. Tato úzkost, v níž jedna těžkost střídá druhou, je o samotě nepřekonatelná. Potřebujeme Ježíšovu pomoc, a  proto Ježíš žádá, abychom měli víru v Něho, to znamená, abychom se neopírali o sebe, nýbrž o Něho. Od rozrušení osvobozuje spolehnutí. Svěřit se Ježíši, učinit skok. Toto osvobozuje od rozrušení. Ježíš vstal z mrtvých a žije právě proto, aby byl neustále po našem boku. Můžeme mu tedy říci: „Ježíši, věřím, že jsi vstal z mrtvých a jsi mi po boku. Věřím, že mne slyšíš. Svěřuji Ti, co mnou zmítá, svoje soužení: věřím Ti a svěřuji se Ti.“

Druhý prostředek proti rozrušení formuluje Ježíš těmito slovy: »V domě mého Otce je mnoho příbytků. […] Odcházím vám připravit místo« (v. 2). Toto pro nás Ježíš učinil: objednal nám místo v nebi. Vzal na sebe naše lidství a provedl je smrtí na nové místo v nebi, abychom tam, kde je On, byli také my. Tato jistota je naší útěchou: místo je rezervováno pro každého. Také pro mne je místo. Každý z nás si může říci: je tu místo pro mne. Nežijeme bez cíle a bez určení. Jsme očekáváni, jsme drahocenní. Bůh je zamilován do nás, svých dětí. A připravil pro nás to nejdůstojnější a nádherné místo: Ráj. Nezapomeňme: příbytkem, který nás očekává, je Ráj. Tady jsme přechodně. Jsme učiněni pro nebe, pro život věčný, abychom žili věčně. Navždy – to si nyní nedokážeme ani představit. Ještě krásnějším je však pomyšlení, že navždy bude všechno v radosti, v plném společenství s Bohem a s druhými, už nebudou slzy, ani zloba, ani rozdělení a rozrušení.

Ale jak dosáhnout Ráje? Jakou cestou? To je ta zásadní Ježíšova věta, kterou nám dnes říká: »Já jsem cesta« (v.6). Do nebe stoupá cesta, kterou je Ježíš, tzn. mít osobní vztah k Němu, napodobovat Jej v lásce a jít v Jeho stopách. A já křesťan, ty a každý z nás křesťanů se může ptát: „Jakou jdu cestou?“. Jsou cesty, které nevedou do nebe: cesty zesvětštění, cesty sebeprosazování, cesty sobecké moci. Ježíšova cesta je cestou lásky, modlitby, umírněnosti, důvěry a služby druhým. Není to cesta mojí potřeby vyniknout, nýbrž cesta, na níž v  mém životě vyniká Ježíš. To znamená ubírat se každý den vpřed a žádat Jej: „Ježíši, co myslíš o tomto mém rozhodnutí? Co bys učinil v této situaci, s těmito lidmi?“ Prospěje nám, budeme-li Ježíše, který je cestou, žádat o ukazatele k Nebi. Madona, Královna nebe, ať nám pomáhá následovat Ježíše, který nám otevřel Ráj.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Papež František, nedělní promluva, 3.5.2020

Jan 10,1-10

Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Čtvrtá neděle velikonoční, připadající na dnešek, nese titul Ježíše, dobrého Pastýře. Evangelium říká: »Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem« (Jan 10,3). Pán nás volá jménem, volá nás, protože nás má rád. Evangelium však dále říká, že existují jiné hlasy, cizí hlasy zlodějů a lupičů, které chtějí ovcím působit škodu.

Tyto odlišné hlasy znějí v nás. Existuje hlas Boží, který laskavě promlouvá do svědomí, a hlas pokušitele, svádějící ke zlu. Jak rozeznat hlas dobrého Pastýře od hlasu lupiče; jak rozlišit Boží inspiraci od ponoukání Zlého? Rozlišovat oba tyto hlasy je možné. Mluví totiž odlišnými jazyky, dotýkají se totiž našeho srdce protichůdným způsobem. Mluví různými jazyky, a jako dovedeme rozlišovat jeden jazyk od druhého, umíme také rozlišovat hlas Boží od toho Zlého. Boží hlas nikdy nenutí. Bůh navrhujenenařizuje. Avšak zlý hlas svádí, přepadá, nutí: vzbuzuje oslnivé iluze a vábivé, leč pomíjivé emoce. Zpočátku se podbízí, sugeruje, že jsme všemohoucí, ale potom nás ponechává s prázdnotou v srdci a obžalovává: „Jsi ničím.“ Boží hlas nás však s velikou trpělivostí koriguje, utěšuje a neustále živí nadějí. Boží hlas má obzor, avšak hlas Zlého přivádí ke zdi, do kouta.

Další rozdíl. Hlas nepřítele odtrhává od přítomnosti a chce, abychom se soustředili na obavy z budoucnosti či na smutek z minulosti, nepřítel nechce přítomnost; probouzí zahořklost, vzpomínky na utrpěná příkoří a na ty, kdo nám ublížili. Boží hlas však mluví do přítomnosti: „Nyní můžeš konat dobro, nyní můžeš uplatnit tvořivost lásky, nyní se můžeš zbavit žalu a výčitek, které vězní tvoje srdce. Oživuje nás a vede vpřed, ale mluví k přítomnosti, nyní.

A dále: tyto dva hlasy v nás vzbuzují odlišné otázky. Od Boha přichází otázka: „Co mi prospěje?“. Avšak pokušitel naléhá jinou otázkou: „Co se mi chce?“ Co se mi chce. Hlas Zlého krouží stále kolem ega, sobeckých popudů a potřeb tady a teď. Je jako dětský vrtoch, tady a teď.  Boží hlas však nikdy neslibuje radost za nízkou cenu. Zve nás, abychom překračovali svoje já hledáním pravého dobra a pokoje. Pamatujme: zlo nikdy nedává pokoj, nejprve podnítí dychtivost a potom zanechává hořkost. Takový je styl Zla.

A nakonec, hlas Boží a ten pokušitelův promlouvají v odlišných „prostředích“. Nepřítel má v oblibě temnotu, faleš a pomluvu. Pán má rád slunce, pravdu a jasnou průzračnost. Nepřítel nám říká: „Uzavři se do sebe, vždyť tě nikdo nechápe, ani neslyší. Nedůvěřuj!“ Naopak dobro vybízí k otevřenosti, ryzosti a důvěře v Boha i v druhé. Drazí bratři a sestry, v této době nás mnohé myšlenky a starosti vedou, abychom šli do sebe. Popřejme pozornost hlasům, které se objevují v našem srdci. Ptejme se odkud přicházejí. Prosme o milost rozpoznat a následovat hlas dobrého Pastýře, který nás vyvádí z ohrádek sobectví a vede na pastvu pravé svobody. Madona, Matka dobré rady, ať naše rozlišování usměrňuje a provází.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews