Svatí měsíce října

SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE, 15. října

Sv. Terezie od Ježíše

připomínka, mystička, učitelka církve

Patron: Španělska; karmelitánských společenství

Atributy: karmelitka, kniha a psací brk, planoucí srdce, písmena IHS; anděl s ohnivým šípem, holubice -symbol Ducha svatého, trny

Narodila se 28.3. 1515 v Avile ve Španělsku. Byla třetí z deseti dětí. Velmi brzy se Terezie naučila číst a oblíbila si životopisy svatých, které na osamělých místech četla i svému bratru Rodrigu. Společně pak chtěli napodobovat světce a zatoužili i po mučednické koruně. Když se jim nezdařil pokus utéci „do země Maurů,“ napodobovali alespoň poustevníky doma, na zahradě.

Touha po poustevnickém životě se Terezii později vrátila v poněkud hlubším smyslu. Ale již tehdy, když si z klestí a prken zbudovali dvě chýšky, v té své rozjímala o radostech v nebi a o trestu v pekle a sobě i druhým slovy svého pokřiku připomínala věčnost těchto skutečností. V dětství se nejvíce cítila oslovena příběhem o setkání Pána Ježíše se samaritánkou u Jakubovy studně. Proto často opakovala prosbu samaritánky a obracela se na Ježíše slovy: „Pane, dej mi té vody, abych nežíznila“ (Jan 4,15).

Ve 14 ti letech jí matka zemřela. Náhradou za ni si zvolila Pannu Marii, ale nedbala zprvu o její vedení. S náruživostí se pouštěla do četby o milostných dobrodružstvích rytířů a povolovala v duchovím životě. Byla marnivou a libovala si ve společnostech, kde jí lichotili. Ke světským marnostem ji nabádala teta i někteří strýcové. Později říkala: „Kéž by je k nám otec nepouštěl“ a celý život litovala, že v mládí podléhala lichotkám.

V 16ti letech ji otec poslal za účelem lepší výchovy k augustiniánkám do kláštera P.M., Matky Božské milosti, ale tamní prostředí neprospívalo jejímu zdraví. Z důvodu onemocnění se musela po půldruhém roce vrátit.

Sv. Terezie z Avily

V té době se nechala ovlivnit četbou v listech sv. Jeronýma o životě zasvěceném Bohu. Rozhodla se pak pro vstup ke karmelitkám, ale otec ji odmítl pustit. Odešla proto 22.11.1535 tajně ke karmelitkám do kláštera Vtělení a požádala o přijetí. Po roce oblékla řeholní hábit a 3.11. 1537 složila řeholní sliby. Terezin otec její rozhodnutí nakonec toleroval a dal jí do kláštera slušné věno.

Koncem roku 1538 začala Terezie nový zápas s těžkou nemocí, který trval tři roky. Na léčebnou kůru odjela z kláštera v doprovodu otce do Becedas. Do léta čekala na léčbu u své sestry a pak ji během tří měsíců velkého utrpení kvůli léčení bylinářkou přivedlo téměř na pokraj smrti.

Prožívala prudké bolesti u srdce a velmi silný odpor k jakémukoli jídlu. Její vysílení zhoršovala vysoká horečka a stažené nervy jí nedopřály zklidnění ani v noci. Otec ji ve vážném stavu odvezl domů. Když se nemoc stále horšila a po čtyři dny 

zůstala v bezvědomí, v jejím klášteře byl pro ni otevřen hrob. Ona se však z krize, kterou provázela klinická smrt, dostala. Při návratu k vědomí se zmínila o prožitku mimo tělo, včetně vidění klášterů, které má založit.

Pro nesnesitelné bolesti s ní mohli manipulovat jen pomocí prostěradla. Bylo vyhověno její žádosti o přepravení do kláštera, kde neměnný stav trval ještě osm měsíců a až později začala být schopna pohybu po čtyřech. Nemoc byla obdobím zrání a Terezie toužila po vyléčení hlavně proto, aby mohla být s Ježíšem o samotě. Za přímluvce si zvolila sv. Josefa a jemu pak vděčila za uzdravení.

Sv. Terezie, učitelka církve

Po uzdravení čekala Terezii další krize. Satan ji odváděl od modlitby pod záminkou pokory i skrze pocity zatracení.Terezie prožila údobí, v němž se považovala za poslední mezi zatracenými, jak sama uvedla. Příčinu svých těžkostí v duchovním životě začala také vidět v tom, že klášter neměl přísnou klausuru. Řeholnice se prakticky nezříkaly svobody.

Terezie se věnovala velmi mnoho návštěvníkům, s nimiž vedla dlouhé rozhovory a nezbýval jí čas na rozjímavou modlitbu. Přetrvávala u ní vlažnost a střídaly se vnitřní boje až do roku 1557. Tehdy, ve 42 letech, před obrazem trpícího Spasitele prožila své obrácení a rozhodla se vyloučit ze svého života vše, co by ji odvádělo od spojení s ním. A od té chvíle následovala dlouhá řada milostí 

Terezii v jejím úsilí podporovaly mystické zážitky. Kolem roku 1564 měla několik vidění Kristova člověčenství, které bylo zdrojem její rostoucí úcty, lásky i mnoha dalších milostí. V té době z podnětu duchovních vůdců pracovala na spisech „Cesta k dokonalosti“ a „Rozjímání o Velepísni“. Měla už i rozepsaný vlastní životopis.

Další plánované zakládání kláštera v Madridu již nezvládla. Byla napřed poslána do Alba de Tormes, kde začala vykašlávat krev a večer 4.10. nemoci podlehla. Za blahoslavenou ji prohlásil papež Pavel V. 24.4. 1614 a papež Řehoř XV. ji 12.3. 1622 kanonizoval. Dne 29.9 1970 byla Pavlem VI. prohlášena jako první za učitelku církve.

Vynikla jako učitelka modlitby. Stručně ji definovala slovy: „Modlitba je úkon lásky.“ O modlitbě říkávala: „Modlitba není záležitostí mnoha slov, ale mnohého milování“. Sv. Terezie je považována za velkou učitelku modlitby.

SV. HEDVIKA SLEZSKÁ, 16. října

Sv Hedvika Slezská

památka, vdova, řeholnice

Patron: Slezska, Polska, Berlína, Vratislavi, Třebnice a Krakova; vyhnanců z vlasti a snoubenců

Atributy: bosé nohy, boty v ruce, knížecí koruna, model kostela

Narodila se asi roku 1174 na hradě Andechs, na východní straně Ammerseeského jezera v Bavorsku. Její otec Bertold IV. dostal titul vévoda meranský, chorvatský a dalmatský. Matka Anežka byla dcerou míšeňského markraběte Dedo V.

Hedvika měla 7 sourozenců. Z nich se Ekbert stal biskupem v Bambergu, Bertold arcibiskupem v Kalocsi a patriarchou akvilejským, Oto knížetem burgundským a Jindřichovi mělo patřit otcovo panství. Ze tří sester, Mechthilda se stala abatyší v Kitzingenu. Anežka se provdala za Filipa II., krále Francie, a Gertruda za Ondřeje, který se stal králem v Uhrách.

Hedvika je uváděna jako nejstarší dcera. Asi od pěti let byla vychovávána u sester benediktinek v Kitzingenu a později na Mohanu. Naučila se mnoha dovednostem, jak těm, které se týkaly starostí o domácnost, péče o nemocné, včetně přípravy bylinných léků, tak také předení, tkaní i celé výroby liturgických rouch, latinskému jazyku a vedle psaní se seznámila s přípravou rukopisných kodexů. K jejímu vzdělání patřil i obor hudby a zpěvu.

Vdávala se velmi mladá. Uvádí se, že již ve 12 letech si z politických důvodů vzala 18letého Jindřicha I. Po roce mu porodila první dítě a později dalších šest.

Sv. Hedvika, patronka Slezska

Život celého rodu i její zdaleka nebyl tak idylický, jak by se podle postavení mohlo předpokládat. Hedvice zemřeli první tři děti již v dětském věku: Boleslav, Anežka a Žofie a pak i nejmladší syn, narozený r. 1208. Umírali jí i další blízcí příbuzní, jiní vedli spory. Její sestra Anežka byla od svého královského manžela zapuzena a manželství prohlášeno za neplatné, načež r. 1201 hořem zemřela. Rodinné tragédie prožívala Hedvika s velkým smutkem.

Jindřich byl zabit později, v boji s Tatary, tři roky po svém otci. Obraz utrpení, které Hedviku provázelo v souvislosti s rodinou, je zde pro přehled uveden souhrnně. K němu se však družily i bolesti, které Hedvika prožívala se svým lidem.

Její srdce bylo zaměřeno na službu Bohu a to se projevovalo od začátku jejího pobytu na dvoře vratislavského knížete Boleslava Dlouhého, za jehož syna Jindřicha se provdala. Mezi prvním se rychle naučila polskému jazyku a začala se na vratislavském dvoře starat o aktivně žité křesťanství. Vedla dvořany ke zbožnosti a ctnostnému životu.

Ovlivňovala je příkladem pokory, kajícnosti a pozornosti k potřebám druhých. Zde na panovnickém dvoře začala pečovat o 13 postižených starců a vytvořila jakýsi malý špitál, v němž pokorně sloužila. Nezanedbávala přitom manželské ani mateřské povinnosti. Velice často ji bylo vidět po boku manžela, děti měly veškerou péči a přesto umíraly. Přes svůj bol pronesla slova: „Stvořitel může naložit s tvorem jak se mu líbí, a jakkoli s námi naloží, máme mu za to děkovat. Neprospělo by chtít se protivit Boží vůli.“ Pro přijímané utrpení je přirovnávána k Jobovi.

Se svým manželem, kterého přitáhla od zábav a hlučných slavností ke zbožnosti, zakládala chrámy a kláštery. Manželé se upřímně milovali a v síle lásky se Hedvice dařilo zušlechťovat Jindřichovo srdce, nabádat ho ke skutkům milosrdné lásky a mírnit jeho bojechtivost.

Sv. Hedvika, řeholnice

V roce 1200, kdy následkem požáru Vratislavi dolehla na lid skutečná bída, Hedvika aktivně pomáhala a u tchána vyprosila i odpuštění daní. Hedvičina blízkost chudým je dokládána i atributem vysokých bot v ruce. Kde to nebylo proti mravům, chodila bosa, a to i v zimě. Když se prý Jindřich postaral, aby ji zpovědník požádal o nošení bot, začala je nosit svázané v ruce a dál je nazouvala až to mrav vyžadoval.

V prosinci 1201 zemřel kníže Boleslav Dlouhý a panovníkem Slezka se stal manžel Hedviky. Již následující rok společně zakládali cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica), vzdálené od Vratislavi (Wrocław) asi 25 km severně. Po jeho zřízení sem přišly řeholnice z kláštera sv. Teodora v Bamberku a první abatyší se stala někdejší Hedvičina vychovatelka Petruše.

Hedvika se roku 1209, asi v 35 letech, s Jindřichem dohodla na společném slibu zdrženlivosti manželského styku. Jindřich tehdy přijal mnišskou tonzuru a nechal si narůst plnovous, pro který byl nazýván „Bradatý.“ Hedvika měla v plánu další zakládání klášterů, celkem jich údajně založila 20. Sama se pro řeholní sliby rozhodla až po smrti manžela. Její dcera Gertruda do třebnického kláštera vstoupila roku 1212.

V roce 1227 utrpěl Jindřich Bradatý těžké zranění, pro které jej Hedvika po tři měsíce ošetřovala. Po vyléčení pokračoval v bojích o krakovský trůn proti Konrádovi Mazovskému. Po zákeřném přepadení upadl do jeho zajetí. Na prosby Hedviky byl propuštěn s podmínkou, že se vzdá vlády. Po čase opět proti Konrádovi vytáhl a dobyl Krakov i titul vladaře.

Poslední tři léta trávil v Lehnici. Jeho manželka Hedvika mu předpověděla, že pokud ji opustí, zemře. Přesto na jaře r. 1238 odejel do hradu Krosna na Odře. Zde po osmidenní nemoci v dubnu zemřel. Pohřen byl v Třebnici, kde téhož roku ovdovělá Hedvika složila řeholní sliby do rukou své dcery Gertrudy, která zde byla abatyší.

Později předpověděla i svou vlastní smrt a na věčnost odešla v říjnu 1243, v den předcházející její pozdější liturgické oslavě. Kanonizační proces začal v listopadu 1262 a svatořečená byla 26.3. 1267 papežem Klementem IV. Její tělo bylo vyzvednuto 17.8. 1267 a po týdenních oslavách uloženo v kapli sv. Petra třebnického chrámu.

SV. IGNÁC Z ANTIOCHIE, 17. října

Sv. Ignác z Antiochie

připomínka, biskup, mučedník

Pocházel údajně ze Sýrie a setkal se s apoštoly: Janem, jehož byl žákem, Petrem i Pavlem. Z jeho mládí informace nemáme. Pro svou pevnou víru a velkou lásku ke Kristu byl ustanoven po apoštolu Petrovi a Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii.

Ta byla po Římě a egyptské Alexandrii třetím největším městem. Jako dobrý pastýř zde působil asi 40 let. Jeho myšlenky i řeč stále směřovaly ke Kristu, kterého se rozhodl následovat. Pro sepětí s ním byl nazýván Theoforus (nosící v sobě Boha).

Císař Trajan, který prý byl v Antiochii při výpravě proti Arménům a Parthům, vyhrožoval křesťanům krutými tresty, pokud nebudou obětovat modlám. Podle legendy se před něj nechal předvést biskup Ignác, obžalovaný z obracení lidu ke Kristu.

Legenda popisuje jejich rozhovor, v němž na panovníkovu otázku: „Kdo jsi, zlý duchu, že neúnavně přestupuješ mé příkazy a svádíš druhé, aby nás neposlouchali?“ – Ignác odpověděl: „Nikdo nemůže nazývat Theofora zlým duchem, protože zlí duchové se straní těch, kdo v svém srdci nosí Krista. Vidíš-li mne zlého vůči ďáblům, v tom smyslu mařím jejich úskoky.“

Císař odpověděl, že i oni nosí v srdci své bohy jako pomocníky proti svým nepřátelům, ale Ignác označil nazývání zlých duchů bohy za pomýlenost a vyznal svou víru v Krista jako jednorozeného Syna Božího. Byl za to odsouzen k roztrhání dravými šelmami pro obveselení lidu v Římě, kam ho měla dopravit skupina vojáků.

Umučení sv. Ignáce

Bylo zvykem, že při takovém transportu byl vězeň připoutáván k jednomu vojákovi, který za něj ručil. Dovoloval mu pozdržet se u přátel, dokonce i psát, ovšem vyžadoval za to zaplatit. Při cestě do Říma Ignáce provázeli též dva jáhni, kteří mu byli nápomocni v jeho potřebách i při povzbuzování věřících v městech, kde se zastavovali.

Ve Smyrně vznikl nápad využít známosti u římského dvora a někdo chtěl Ignácovo mučednictví odvrátit nebo aspoň zmírnit, s čímž biskup Ignác nesouhlasil. Napsal pak věřícím v Římě úžasný list, v němž je napomínal, aby nezasahovali do Božího díla, chce-li svého služebníka tak vznešeně oslavit. List je obhajobou mučednictví a zároveň vyjádřením touhy Ignáce patřit na Boha, na jeho oblažující tvář přinášející spásu.

Ignác byl připraven prolít krev, být na kusy rozerván šelmami, doslova rozemlet jejich zuby, aby byl shledán čistým chlebem Božím. Psal: „Má touha je ukřižována a žádný oheň pozemské žádosti už ve mně neplane, to spíš je ve mně živá, mluvící voda, která mi uvnitř říká: »Vzhůru k Otci!« Nekochám se pomíjejícím pokrmem ani radovánkami tohoto života, chci chléb Boží, to jest tělo Ježíše Krista, ze semene Davidova, a za nápoj chci jeho krev, to jest lásku nepomíjející… Proste za mě, abych došel cíle.“

Ze Smyrny pokračovala skupina vedoucí biskupa Ignáce k Troadě. Odtud napsal list křesťanům do Filadelfie. Vyzýval je k jednotě, která byla ohrožována sabatisty, jenž se domnívali, že má být zachovávána sobota. Další list křesťanům do Smyrny a třetí biskupovi Polykarpovi, jemuž doporučoval péči o opuštěnou antiochijskou církev.

Z Troady Ignáce převezli po moři do Neapole v Makedonii, odtud do Filip a po Via Egnatia do přístavu Dyrachia nebo Apollonie na západním pobřeží. Pak do Brindisi a po Via Appia vstoupili do Říma, kde zamířili k Fláviovu amfiteátru (Koloseu). Zde jako mučedník podstoupil vytouženou smrt, skrze kterou vstoupil do nebeského království.

SV. LUKÁŠ, 18. října

Sv. Lukáš

svátek, evangelista                                 

Patron: lékařů, lékárníků, chirurgů, knihařů, spisovatelů, krajkářek, malířů

Atributy: býk (často okřídlený), pe­ro, kniha nebo svitek, malíř obrazu Panny Marie

Podle jeho podrobnějších zmínek ve Skutcích apoštolů, pocházel ze syrské Antiochie. Také Eusebius a Jeroným uvádějí, že byl Syřanem. Vystudoval lékařství a nakonec se ukázal jako schopný spisovatel a znalec lidí s velmi citovým postojem. Roku 50-51 se připojil k Pavlovi v Troadě (byl s ním na druhé apoštolské cestě) a podle některých úsudků ho provázel do konce jeho života. Je však dost pravděpodobné, že poté co s Pavlem došel do Filip, setrval v nich do roku 57, aby pomáhal upevnit Pavlovo dílo.  

Apoštola Pavla dále provázel na cestě do římského vězení a byl u něj za jeho vazby v Římě v letech 61-63. Tehdy měl možnost seznámit se s evangelistou Markem. Při dalším římském věznění Pavla v letech 66-67, kdy Pavel očekával smrt, zůstal opět v jeho blízkosti.

Po Pavlově smrti koncem června Lukáš zřejmě velmi brzy opustil Řím, ale další zprávy o jeho životě a hlásání evangelia nejsou dost spolehlivě doložené a místa působení se liší.

Sv. Lukáš se svým atributem – býkem

Lukáš zemřel ve věku 84 let, podle písemnosti sv. Řehoře údajně v Patras, vzdáleném od dnešní Thisvi asi 100 km západně. Má se jednat o mučenickou smrt oběšením na olivovém stromě. Původní Lukášův hrob je uváděn v Thébách (Thisvi), odkud byly jeho ostatky přeneseny přes Konstantinopol do Padovy a Prahy.

Císař Karel IV. 6.11. 1354 získal v Padově pro pražskou katedrálu lebku s  čelistmi a 15 zuby sv. Lukáše i s darovací listinou. Během let byly menší části z ostatků odděleny. Lebka sv. Lukáše, stále uchovávaná ve Svatovítském pokladu, je každoročně 18.10. o svátku evangelisty vystavovaná k uctění v pražské katedrále.

Nejznámějším se Lukáš stal sepsáním evangelia a Skutků apoštolů. Italský básník Dante označil jeho evangelium za nejkrásnější knihu světa. Lukáš v něm krásně ukazuje milosrdnou lásku Spasitele ke všem lidem, zdůrazňuje, že Ježíš přišel nejen pro Židy, ale i pro pohany a především pro hříšníky, pro lidi, kteří se vzdálili Božímu řádu. Ústřední myšlenku Lukášova evangelia vidíme ve větě: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co by zahynulo.“ (Lk 19,10)

Druhým Lukášovým dílem (po evangeliu, které je naukou Krista) jsou Skutky apoštolů. Znakem a hlavním atributem sv. Lukáše je býk, protože jeho evangelium začíná Zachariášovou obětí a býk byl pro Židy obětním zvířetem.

 SV. PAVEL OD KŘÍŽE, 19. října

Sv. Pavel od Kříže

připomínka, kněz, zakladatel řádu pasionistů

Atributy: kniha, kříž, lebka, lilie, nápis Jesu Christi Passionis

Narodil se 3.1. 1694 v Ovadě v severozápadní Itálii. Byl prvním nebo druhým ze 16 dětí obchodníka ze zchudlého šlechtického rodu Danei. Při křtu dostal jméno Pavel František.

V dětském věku spadl do řeky a uvádí se, že byl zachráněn díky zvláštní ochraně Panny Marie. V 19 letech se s Pannou Marií setkal zvláštním způsobem při vidění a tento silný duchovní zážitek označoval jako dobu svého obrácení k hlubšímu životu. 

V roce 1714 reagoval na výzvy papeže Klementa XI. do boje proti Turkům a jako dobrovolník vstoupil do armády, organizované Benátskou republikou. Brzy ale poznal, že ho Bůh na tuto cestu nepovolal, proto se dříve jak po roce vrátil. Ve 22 letech měl vidění Spasitele, po kterém se rozhodl svůj život zasvětit službě Bohu. 

V listopadu 1720 přijal černý kajícnický oblek od alexandrijského biskupa. S jeho souhlasem odešel na 40 dní do samoty, kde žil jako poustevník. Krom toho se začal snažit o založení řádu k uctění a šíření památky Kristova utrpení (odtud název – pasionisté) a připravil řádová pravidla. V nich ke třem obvyklým slibům připojil slib úcty k Ježíšovu utrpení.

V Římě roku 1725 mu papež Benedikt XIII. vyjádřil souhlas k založení nového řeholního společenství. Zde Pavel zůstal i v letech 1726-1728 a s rodným bratrem Giambattistou v nemocnici S. Gallicano ošetřovali nemocné. V červnu 1727 oba přijali kněžské svěcení. 

Sv. Pavel, zakladatel řádu pasionistů

Pavel od svého zasvěcení Bohu se začal nazývat Pavlem od Kříže. V roce 1737 otevřel v Orbetello první klášter pasionistů. Řádové stanovy byly – po zmírňujících úpravách tvrdosti – papežem oficiálně schváleny v roce 1741. 

Pavlův duchovní život, jehož středem byl trpící Kristus, překypoval mystickými zážitky. Ty se odrážely i v mnoha jeho dopisech, kterých napsal přes 2000. Zde je úryvek jednoho z nich, vystihující Pavlovu nauku:

„Láska je síla, která spojuje, a útrapy svého milovaného Dobra pokládá za své vlastní. Její oheň zasahuje až do morku kostí, proměňuje milujícího v milovaného, láska se vznešeným způsobem mísí s bolestí … proto se milující duše ve své bolesti raduje a ve své bolestné lásce plesá.“

„Jednejte tak, aby mohli všichni poznat, že jste nejen uvnitř, ale i navenek obrazem ukřižovaného Krista; on je vzor veškeré dobroty a mírnosti. Kdo je vnitřně spojen se Synem živého Boha, je jeho obrazem také navenek… Ukryjte se tedy v Ježíši ukřižovaném a nemějte žádné jiné přání, než aby se všichni ve všem zcela podřídili jeho vůli.“

Pokoj Pavla od Kříže, ve kterém zemřel 18. října ve věku 81 let, se nachází v původním stavu v přízemí velkého kláštera na Celiu jižně od Kolosea v Římě. Jeho ostatky jsou uchovávány v klášterní kapli.

SV. MARIE BERTILLA BOSCARDIN, 20. října

Sv. Marie Bertilla Boscardin

připomínka, řeholnice

Atributy: lilie, pacient

Narodila se 6.10. 1888 v Brendola v Itálii. Při křtu dostala jméno Anna Františka. Otec Angelo Boscardin patřil k chudým rolníkům. Často projevoval žárlivost a pod vlivem alkoholu byl násilnický. Matka Marie Tereza Benetti měla pověst dobré a pokorné ženy. 

V 16 letech se rozhodla, že bude řeholnicí a potom podle rady svého zpovědníka nastoupila jako uchazečka do kláštera „Sester učitelek sv. Doroty, dcer nejsvětějších Srdcí“, nazývaných krátce dorotejky.

V této komunitě byla nejprve zařazena na práci v kuchyni, pak s topením a v prádelně. Pro mladou venkovanku to nebylo nic obtížného. Noviciát začala 15.10. 1905 s přijetím řeholního hábitu a dostala nové jméno Marie Bertilla.

V roce 1907 dělala kurz zdravotní sestry. Byla poslána do 20 km vzdálené nemocnice v Treviso, kterou měly dorotejky na starosti, a velmi se zde osvědčila u malých pacientů. Pro svou oddanost k dětským, zvláště závažně postiženým pacientům, se stala známou.

Sv. Marie Boscardin na dobové fotografii

V roce 1910 se ale u ní propuklo velmi vážné onemocnění a byl dignostikován rakovinný nádor. Podrobila se operaci a následné rekonvalescenci, která probíhala jen pomalu. Jak to bylo možné vrátila se do nemocnice v Treviso.

Vše začala komplikovat první světová válka. Nemocnice byla pro bombardování i s personálem přeložena do Lombardie. Sestra Marie Bertilla se dostala do vojenské nemocnice ve Viggiù v Como. Zde se hrdinsky starala o pacienty nemocné tyfem.

V roce 1919 se v Treviso vrátila na dětské oddělení. Roku 1921 se zdravotní stav sestry Marie Bertilly začal silně zhoršovat. Tři dny po poslední operaci v Trevisu, ve věku 34 let zemřela.

Jejího pohřbu ve Vicenza se zúčastnily davy lidí. K jejímu hrobu mnozí konali pouť a staly se zde zázraky. Od papeže Pia XII. byla blahořečená 8.6. 1952 a papežem Janem XXIII. 11.5. 1961 svatořečena. Kanonizace se účastnili i členové její rodiny a někteří z Mariiných pacientů. 

SV. VORŠILA A JEJÍ DRUŽKY, 21. října

Sv. Voršila a její družky, mučednice

připomínka, panny a mučednice

Patronka: pedagogů, vychovatelek, dívek, nemocných dětí

Atributy: holubice, korouhev, koruna, kuše, loď, mučednická palma

Zprávy o Voršile zařazené do „Legendy aurea“ ve 13. století Jakubem z Voragine, biskupem OP, pocházejí z ústních podání, která sahají do 10. století. Podle nich byla Voršila královskou dcerou v Británii, rozhodnutá žít jako panna zasvěcená Bohu.

Ucházel se však o ni pohanský kníže a Voršila chtěla, aby její snoubenec přijal křesťanskou víru a dal jí tři léta času, aby v doprovodu svých panen se mohla plavit do Říma a navštívit posvátná místa.

Pohanský panovník prý souhlasil a Voršila se svými družkami vyplula na velkou pouť. Zastávka v Colonia Agrippina, které se později stalo Kolínem nad Rýnem, byla osudnou příčinou jejich mučednictví. 

Jak velký byl její doprovod je poněkud spornou otázkou. V určitém legendárním podání družinu napadli Hunové a Voršila měla možnost zachránit se tím, že by se stala ženou Attily. Za odmítnutí této nabídky byla zastřelena šípem. Pokud by toto bylo pravdou, smrt všech by spadala do 5. století. Plná skutečnost nám zůstává z velké části zahalena.

Světici si za patronku, ctěnou jako ochránkyni mladých děvčat, vzala pro své řeholní společenství, založené r. 1535, Anděla Mericiová. Smyslem tohoto řádu je duchovní mateřství, uskutečňované především evangelizační výchovou a úsilím o povznesení žen, současně se zpřítomněním tváře Krista, snoubence řeholnic.