SV. JOSEF DĚLNÍK, 1. května

nezávazná památka

Patron: všech pracujících, otců, rodin, Církve

Atributy: tesařské nástroje, koš, lilie, hůl, Ježíšek

Máme před sebou vzor Josefa dělníka, s nímž spolupracoval nějaký čas i Ježíš. Josef se staral o hmotné potřeby svaté Rodiny. Josef, snoubenec Panny Marie a tesař, stal se ochráncem všech pracujících i jejich rodin, což potvrdil Pius XI. v roce 1937 a od r. 1955 má svůj zvláštní svátek jako Dělník s připomínkou potřeby uskutečňování míru ve společnosti. Tento den se tak stal svátkem křesťanských ideálů velké rodiny pracujících, v němž Církev chce zdůraznit důležitost práce pro život časný i věčný.

Stvořitel dal člověku práci za nástroj lásky, se kterým se má podílet na jeho díle, sebe i svět zdokonalovat a vytvářet přátelské vztahy ke svým bližním. Josef, opora sv. Rodiny, se dovedl vždy dokonale podřídit Božímu vedení a pevně důvěřoval v Boží prozřetelnost. Svým životem ukazuje moudrost, která učí, že silou k překonávání překážek je spojení s Kristem, modlitba.

SV. ATANÁŠ, 2. května

památka, patriarcha a učitel církve

Patron: pomocník proti bolestem hlavy

Atributy: starší biskup s delším vousem a někdy i s pleší, svitek spisu

Narodil se kolem roku 295 pravděpodobně v Alexandrii, která byla hlavním městem Egypta. V tomto městě se mu také dostalo toho nejlepšího vzdělání a jako dorůstající chlapec zažil krvavé pronásledování křesťanů. V mladém věku pak odešel do pouště, kde byl nějakou dobu žákem sv. Antonína Poustevníka. 

Atanáš se stal velmi aktivním bojovníkem proti bludu arianismu. V roce 328 byl zvolen biskupem. Horlivě se věnoval pastoraci ve své diecézi, která zaznamenala velký rozkvět. 

Bývá nazýván „Sloup církve“, někde bylo později k jeho jménu přidáváno i „Veliký“. Veliký byl svou věrností, vytrvalostí i láskou. Měl soucit s trpícími a nešťastnými, uměl si podmaňovat srdce posluchačů a hodně cestoval., z důvodů apoštolské horlivosti i z důvodů pronásledování.

Jednou, když unikal svým pronásledovatelům po Nilu, zahlédl své nepřátele ve větší a rychlejší veslici. Spočítal si, že neunikne a tak svou loďku obrátil proti nim po proudu. Brzy se s nimi setkal, ale protože ho osobně neznali a ani nemohli tušit, že by ten, koho stíhají, měl odvahu klidně si plout proti nim, tak na něj ze své lodi křičeli: „Znáš biskupa Atanáše?“ „Znám,“ odpověděl podle pravdy. „A nevesloval tady pře chvílí proti proudu?“ – „Vesloval, jako kdyby mu šlo o život.“ – „A je odtud daleko?“- „To není!“

„Můžeme jej tedy dohonit, když pospíšíme?“ – „Určitě!“ Pak jen zazněl rozkaz k rychlejšímu tempu a Atanáš se dal proudem unášet opačným směrem. Pán bděl nad svým věrným služebníkem a věřící lid si svého obětavého a horlivého pastýře velmi cenil. Zanechal mnoho různých spisů. 

SV. FILIP A JAKUB MENŠÍ, 3. května

svátek, apoštolové

Patron: kloboučníků, kramářů, valchařů, paštikářů, koželuhů a cukrářů

Atributy: Filipa – had, kříž, obrazy bůžků. Jakuba M.- valchařská tyč nebo kyj a kamení

Apoštol Filip se narodil v Betsaidě u Genezaretského jezera podobně jako apoštolové Petr a Ondřej. Povolán byl mezi prvními apoštoly. Evangelista Jan o něm píše: „Ježíš se rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: Následuj mě! – Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“(Jan 43-45).

V Janově evangeliu se Ježíš obrátil na Filipa před zázračným nasycením davu (Jan 6,5n). Čteme tam také, že řečtí poutníci, chtějíce se setkat s Ježíšem, požádali Filipa o zprostředkování (Jan 12,21). A později se Filip táže po Otci. Kristus mu s jemnou výčitkou nechápavosti odpovídá: „..Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí i Otce…“ (Jan 14,8-11).

Po seslání Ducha svatého kázal sv. Filip v Malé Asii, poslední léta života hlásal evangelium ve Frýgii. Život skončil ukamenováním na kříži v Hieropoli.

O apoštolu Jakubovi mladším nebo-li Alfeově (či Kleofášově) se hovoří jako o Ježíšově bratru, ač byl bratrancem. Ve způsobu hebrejské mluvy se nazývali bratry blízcí pokrevní příbuzní a dokonce i přátelé.

Apoštol Jakub také napsal list určený okruhu křesťanských obcí, v němž vyzývá k životu z víry, požaduje spravedlnost k bližním i dobré skutky a ukazuje na zlo zneužívání jazyka k hříchu. Rovněž odsuzuje pýchu. 

V roce 62 velekněz Hanan II. nařídil shodit Jakuba z chrámové hradby. Ten se však po pádu ještě prý vzchopil k modlitbě za své nepřátele. Ti ho za to kamenovali a jeden muž mu zasadil smrtelnou ránu dřevěným kyjem. Pohřben byl na místě umučení. 

SV. FLORIÁN, 4. května

připomínka, mučedník

Patron: hasičů, hrnčířů, kovářů, kominíků, sládků, bednářů, zedníků, horníků; vzýván jako ochránce proti suchu, ohni, povodním a neúrodě

Atributy: brnění, dům, hrnec, kámen, kámen mlýnský, korouhev, koruna, kříž, meč, oheň, orel, plamen, požár, praporec na kopí, řeka

Dle některých údajů se narodil v Cetii změněné ve Zeiselmauer (později na St.Pöllten) u dnešní Vídně. Tenkrát ve III. stol. šlo o území připojené k Římské říši. Tam také začínala jeho působnost.

Florián se stal významným důstojníkem římské armády. Jeho sídlo bylo v jejím hlavním městě v Lauriacum (což je dnešní Enns v Rakousku). V Římě tehdy vládl Dioklecián, známý a krutý pronásledovatel křesťanů, k nimž Florián patřil. O jeho životě je plno legend a pověstí.

Do Lorch mělo být nebo už bylo uvězněno asi 40 křesťanů. Florián je chtěl zachránit a skončil u soudu, kde neohroženě vyznal svou víru. Císařský náměstek Akvilín ho odsoudil k smrti. 

Legendární pojednání hovoří o jeho dvojím bičování, kterým se nepodařilo zlomit jeho věrnost ani oslabit jeho lásku. Proto mu pak prý ještě ze zad kleštěmi odtrhávali maso, někde se hovoří o stažení z kůže. Nakonec byl usmrcen tím způsobem, že mu k hrdlu byl uvázán těžký kámen, většinou se uvádí mlýnský, a byl shozen do řeky Emže, v níž se utopil.

Podle legendy voda poponesla tělo ke skále, kde na ně upozornil orel. Uvádí se také, že tělo bylo nalezeno křesťankou Valerií, která se postarala o pohřeb na území svého statku. Později došlo k přenesení ostatků.

Nad hrobem sv. Floriána u Lince postavili pasovští biskupové v VIII.stol. kanonický klášter s kostelem sv. Floriána a pak byly kosterní ostatky mučedníka přeneseny do Říma a odtud je pro Krakov v roce 1183 dostal Kazimír II. s krakovským biskupem jako záštitu proti Rusům.

Část ostatků z Polska získal také Karel IV. do chrámu sv. Víta v Praze. Části relikvií sv. Floriána se nacházejí i v jiných našich městech, např. v Olomouci u sv. Václava a v Havlíčkově Brodě. V kryptě klášterního kostela sv. Floriána u Lince je snad dosud vystaven mlýnský kámen vytažený z Emže jako relikvie.

K prvním jeho atributům patří palma a meč, pak se přidávaly další: kříž na prsou a praporec. Nakonec se nejčastějším ztvárněním stal římský voják s korouhví v ruce, jak z nádoby v druhé ruce hasí hořící dům, hrad nebo kostel.

Legendární pojednání směřující k hasičství je prý ale výsledkem pozdních legend, např. že modlitbou v mládí zachránil hořící dům. První nádoby v jeho ruce prý měly obsahovat vodu života, která má hasit vyprahlost a zlo.

Patronem hasičů a ochráncem proti požárům se stal zřejmě prý až po XV. stol., samozřejmě nejspíš v souvislosti s tím, že vodou, v níž byl utopen, se hasí oheň.

Jedno z pořekadel uváděných ve spojení s úctou ke sv. Floriánovi, zní: „Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián.“ Z toho plyne, že jeho přímluva může hasit i oheň zloby a nenávisti. Nezapomínejme, že toto hašení je neméně potřebné jako hašení požárů. A láskou se uhasí i oheň zloby.

SV. GOTHARD, 5. května

připomínka, opat a biskup

Patron: zedníků; vzýván jako pomocník proti dně, revmatismu, proti dětským nemocem a při těžkém porodu

Atributy: biskup, drak, model kostela, kříšení mrtvého

Narodil se roku 960 v Reichersdorfu v pasovské diecézi v Bavorsku. Jeho otec hospodařil na pozemcích blízkého kláštera Niederaltaich. V klášterní škole získal první vzdělání a stal se oblíbeným pro inteligenci i dobrotu srdce.

Tam si ho také všiml při své návštěvě solnohradský arcibiskup Fridrich a vzal ho k sobě. Zajistil mu další vzdělání a po vysvěcení na podjáhna Godehard biskupovi dělával průvodce. Na přání představených z kláštera Niederaltaich ho biskup poslal zpět jako jáhna. Brzy se stal vzorným řeholníkem.

Godehard byl horlivý v práci, vytrvalý v rozjímání, zbožný, k sobě přísný a shovívavý k druhým bratrům. V každém jeho jednání byla pokora i důstojná vážnost. Všichni prý k němu chovali lásku a úctu. Opat jej velmi brzy ustanovil převorem a od pozdějšího světce biskupa Wolfganga přijal kněžské svěcení.

Byl zvolen biskupem. Jeho působením klášter Niederaltaich vzkvétal jak po stránce duchovní a vzdělanosti, tak i po stránce hospodaření, udržování krajiny. Na blízkém lesnatém kopci společným úsilím vystavěli mniši tvrz s chrámem Panny Marie a věnovali se i výchově mládeže.

Jeho působení lze pozorovat ve třech směrech, v nichž budoval Boží království na zemi: Viděl a oslavoval Boha v nejpotřebnějších, v chudých, nemocných a opuštěných, pro které stavěl nemocnice a ústavy, rozvíjejíce s láskou charitativní činnost.

Na druhém místě jej stravovala horlivost pro příbytky Boží a oslava Boha v nich. Stavěl a zveleboval chrámy, rozšířil biskupský chrám a v diecézi prý za jeho vedení také vzniklo kolem třiceti nových klášterů.

Třetí směr jeho působení se týkal malých. Věnoval se dětem a mládeži, aby v nich rostl Boží život úměrně s věkem. Nešetřil prý na katolické literatuře ani výchově. Za něj vyrostly nové školy a posílal mládež i na studie do ciziny. Největší péči věnoval mládeži z chudých rodin.

Při všech úkolech, které si předsevzal, neztratil na laskavé a veselé povaze, kterou byl blízký všem lidem. Až do posledního roku života velmi přísně zachovával 40ti denní půst. Práce s láskou, ukázněnost a modlitba s postem bylo to, čím přetvářel svět kolem sebe.

Poslední dny svého života Godehard strávil v rozjímání a předvídaje svou smrt, rozloučil se se svým duchovenstvem. Na počátku slavení Nanebevstoupení Páně zemřel ve věku 78 let. Pochován byl v hildesheimském chrámu.

SV. JAN SARKANDER, 6. května

nezávazná památka, kněz a mučedník

Patron: Moravy; pro zachovávání zpovědního tajemství

Narodil se 20.12.1576 ve Skočově na Těšínsku ve Slezsku. Jednalo se o území národnostně smíšené, ale Sarkandrova rodina byla česká. Po smrti otce r. 1589 se rodina přestěhovala do Příbora, k Matouši Vlčovskému, který byl synem z prvního manželství.

Jan měl ještě tři bratry a sestru. V Příboru navštěvoval farní školu a v 17ti letech odešel na vyšší latinská studia do Olomouce. Po čtyřech letech pokračoval ve studiích v Praze. Po roce začal studium teologie ve Štýrském Hradci, které po dvou letech přerušil.

Ve Velkém Meziříčí 3.9. 1606 uzavřel svatební smlouvu s Annou Plachetskou. Není jisté, zda k svatbě vůbec došlo, do roka mu Anna zemřela a on od 22.12. 1607 přijal nižší svěcení. Po dokončených studiích 22.3. 1609 přijal kněžské svěcení v Brně.

Tehdy byla jen jediná moravská diecéze a on pak působil na sedmi jejích místech. Osudným se mu stalo působení v Holešově, kde sídlil katolický hejtman Ladislav Popel z Lobkovic, který o Jana požádal.

Jan tam r. 1616 nastoupil na faru po evangelickém faráři a brzy získal zpět ke katolické víře 250 farníků, kteří před tím byli protestanty. Tenkrát k úkolům faráře patřilo i vybírání desátků a to se stalo příčinou sporu s protestantským šlechticem Václavem Bítovským z Bítova na Bystřici pod Hostýnem.

Pražskou defenestrací v r. 1618 začalo napjaté období českých dějin. Morava se k českému stavovskému povstání přidala až v květnu 1619. Se sesazením Ladislava Popela z Lobkovic, který nad Janem Sarkandrem držel ochranou ruku.

Skryté nepřátelství propukalo plnou silou a Jan na radu farníků opustil Holešov. Se souhlasem kroměřížského probošta odjel v červnu toho roku na pouť k Panně Marii Čenstochovské do Polska.

Byl vroucím ctitelem Panny Marie a s její pomocí vytrval v dobrém až do konce. Po měsíčním poutním pobytu odešel na Lobkovické statky do Rybníka u Ratiboře. Zatím došlo k propuštění Popela z Lobkovic a ten po Janovi chtěl, aby se vrátil do Holešova. 

Moravští stavové pak pojali podezření, že Jan při návštěvě Polska vyjednal ve Varšavě poslání kozáků na Moravu. Tam ale nebyl, záležitost měl ve skutečnosti na svědomí generál Michal Althan.

Jan byl přesto zatčen a od 13. do 18.2. 1620 v Olomouci čtyřikrát vyslýchán. Při druhém až čtvrtém výslechu na něm použili tzv. útrpného práva a krutě ho mučili i za to, že do obce vracel katolickou víru.

Při čtvrtém výslechu jej nataženého pálili na bocích. Kat poté smočil peří v síře a ve smole a zapálené kousky házel Janovi na prsa a na ramena, ale ani tím způsobem z něj nic nedostali. Z jeho úst jen jako střelná modlitba vycházela slova: „Ježíš, Maria, Anna!“- jakoby z nich čerpal sílu.

Po třech hodinách mučení, při němž krev tekla po zemi a bylo vidět jeho útroby, ho s vymknutými údy biřici odvázali ze skřipce a nechali svému osudu s nadějí na jeho brzkou smrt.

Později ho přenesli do vězení, kde k němu měli přístup olomoučtí katolíci. Zhrozili se jeho těla a rozplakali se nad ním. A on se je snažil utěšovat šeptajíce v bolestech: „Oplývám radostí… Mám velkou útěchu…“ Ta radost pramenila z vědomého spojení s Bohem a Marií, kteří mu s přímluvou Anny pomáhali vytrvat v nejtěžších chvílích. Mučení podlehl 17. března.

Po smrti byl pohřben v Předhradí, odkud byly později jeho ostatky slavnostně přeneseny do Olomouce a jsou uloženy v katedrále sv. Václava.

Jeho památka stanovená na den jeho smrti byla v českých zemích přenesena na den jeho beatifikace 6.5. protože v březnu je období postní a památka světce by nemohla být slavnostní. Blahořečen byl v roce 1860 a kanonizován při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci 21.5.1995.

SV. FLÁVIE DOMITILLA, 7. května

připomínka, mučednice

Pochází z Říma. Žila v době pronásledování císaře Domiciána. Záhy se obrátila na křesťanství. Legendy hovoří o tom, že Aurelian se vážně ucházel o ruku Flávie Domitilly a jednou, když se krášlila pro jeho návštěvu ji její křesťanští služebníci napomenuli se slovy: „Jak by byla naše velitelka šťastná, kdyby stejnou péči, kterou věnuje svému tělu kvůli smrtelnému ženichovi, věnovala zkrášlení své duše, aby se zalíbila nebeskému ženichu, Ježíši Kristu!“ Domitilla se nakonec se rozhodla místo Aurelianovi zasnoubit se Kristu.

Oba bratři domluvili schůzku s papežem Klementem a on jí připomněl, že s jejím zaslíbením se Kristu ji bude čekat kvůli Aurelianovi a Domiciánovým zákonům krutý boj, aby proto vše znovu uvážila. Ona však trvala na svém, že spoléhá na Ježíšovu milost a že věří, že tento ženich ji neopustí. Nato složila slib doživotního panenství.

Legenda dál vypráví o tom, jak ji chtěl Aurelian přimět k odpadnutí od Krista. Ta se však nevzdala. Domitillu nešlo pro vznešený původ jen tak popravit. Byla proto deportována i s doprovodem na ostrov Pontia a tam bylo postaráno o její zdlouhavé mučednictví.

Je jisté, že zemřela mučednickou smrtí, ale konkrétní způsob smrti zase udávají jen legendy. Podle nich byla se svými společnicemi Eufrosinou a Teodorou uzamčena v domku, který byl zapálen, ale jejich mrtvá těla se ve spáleništi našla neporušena.