MALÁ HOUSENKA
Byla jednou jedna housenka, která se ze všech sil svých miniaturních nožiček
odhodlaně sunula směrem ke slunci. Viděla ji luční kobylka, a jak byla zvědavá, ptala
se jí: „Kam jdeš?“ Housenka ani nezpomalila a odpověděla: „Zdál se mi dnes v noci
takový sen. Byla jsem na vrcholu támhleté hory a mohla jsem si prohlížet celé údolí.
Moc se mi ten výhled líbil a rozhodla jsem se tu výpravu uskutečnit.“
„Zbláznila ses? Jak si můžeš
myslet, že tam nahoru vylezeš? Pro
tebe je malý kamínek obrovskou
horou, louže jako moře a větvička
nepřekonatelná překážka!“
Housenka ani neposlouchala a
dál se smršťovala a natahovala
kupředu.
Viděl ji chrobák s lesklými
černými krovkami: „Kam tak pospícháš, housenko?“ Housenka oddechovala námahou
a odpověděla: „Zdál se mi sen a chci ho uskutečnit. Vylezu tamhle na tu horu a podívám
se na náš svět odtamtud.“
Chrobák se hlasitě rozesmál: „To bych nedokázal ani já na svých dlouhých a
pevných nohách. Natož pak ty, ošklivko!“ Smál se tolik, že se obrátil nohama vzhůru,
kdežto housenka dál s velkou námahou lezla centimetr po centimetru kupředu.
Všichni, kdo ji potkali, pavouci, krtci, žáby, květiny, dokonce i jedna myš, jí opakovali
stejnou písničku: „Nech to být. To nemůžeš nikdy dokázat!“
Ale housenka lezla dál. Sil jí ale ubývalo, až se nakonec vyčerpaná zastavila, aby
si odpočinula. Předtím, než usnula, si však postavila na noc přístřešek. Byl to takový
pevný spacák, do něhož se celá zabalila. „Tak to bude lepší,“ řekla si.
Všechna lesní zvířátka se sešla, aby se podívala na hrob nejhloupějšího živočicha
na světě, který zemřel únavou při uskutečňování neuváženého snu.
Jednou ráno, když slunce obzvlášť pěkně svítilo, se sešli v hojném počtu kolem
housenčina hrobu, jenž se stal pomníkem lehkomyslnosti a výstrahou pro blázny, kteří
se vrhají do neuskutečnitelných dobrodružství.
Najednou si ale všimli, že se ta neporušená schránka trhá, z trhliny vykukují dvě
tykadla a pak pomalu, pomaličku dvě nádherná měňavá křídla připevněná na maličkém
tělíčku motýla. Osvobodil se a roztáhl křídla v celé jejich nádheře.
Všechna zvířátka zmateně zmlkla. Mýlila se a cítila se velmi hloupě. Housenka
nyní snadno uskutečnila sen, pro který žila, zemřela a vrátila se do života: dostat se na
vrcholek hory.
Přeji vám nekonečné sny, šílenou touhu
z nich
některé
uskutečnit, přeji vám,
abyste milovali, co je
třeba milovat, a zapomněli na to, nač je třeba zapomenout.
Přeji vám ticha, přeji
vám zpěv ptáků za svítání a smích dětí, přeji vám, abyste neztroskotali, odolali
lhostejnosti, odvráceným ctnostem naší doby. Přeji vám především, abyste byli
sami sebou, (Jacques Bret)
PRAVIDLO
V každé rodině existují nepsaná pravidla a ani ta naše není výjimkou. Naším
hlavním nepsaným pravidlem bylo: „Tatínek nemyje nádobí.“ Můj otec sekal trávu,
čvachtal se ve špíně, když natekla do sklepa spodní voda, staral se o dost velkou
zahradu, rozvážel nás po městě a vstával o hodinu dřív, aby nás dovedl do školy, a po
škole tu byl jen pro nás.
Neustále se pro nás obětoval
a dělal téměř všechno, o co jsme
ho požádali. Přesto jsme věděli, že
nesmíme čekat, že ho uvidíme
dělat jedinou věc: mýt nádobí.
Tohle pravidlo jako by bylo
vytesané do kamene. Maminka a
tatínek nás dál milovali a pomáhali nám, i když už jsme byli dospělí. Když jsem si
koupila dům, můj otec se mi snažil tisícerými možnými způsoby pomáhat.
Potřebovala jsem nové dveře? Žádný problém. Potřebovala jsem pomoci s izolací
vodovodního potrubí, vymyslet šikovné poličky, něco vymalovat? Dělal všechno s chutí.
Velmi jsem si vážila jeho ochoty a vždycky jsem byla otci vděčná za jeho moudrost a
pomoc. Učím se přijímat jeho pomoc proto, čím je: darem z lásky.
Jednou večer jsem ale dostala zvláštní dárek, který předčil všechna moje
očekávání. V posledních týdnech jsem byla doma velmi málo a všechen volný čas jsem
musela věnovat psaní článků.
Tím pádem to u mě doma vypadalo, jako by tam řádilo tornádo. Především
nechyběla obrovská hora špinavého nádobí. Slibovala jsem si, že ho co nejdříve umyji,
ale nestíhala jsem.
Jednou jsem se vrátila po obzvláště únavném dni v práci, automaticky jsem doma
zapnula počítač a šla si do kuchyně uvařit kafe, abych se dala dohromady.
Tam však něco náhle upoutalo moji pozornost: odkapávač byl plný… plný
nádherně umytého nádobí!
Napadlo mě, že je umyla moje maminka, tak jsem jí zavolala, abych jí poděkovala,
protože to by byla opravdu anděl. „To jsem nebyla já,“ řekla mi, „to byl tatínek.“ Když
jsem zavěsila, vhrkly mi slzy do očí.
Pravidlo vytesané do mé mysli, „tatínek nemyje nádobí“, se před mýma očima
rozsypalo na prach. Možná se to někomu bude zdát málo. Ale pro mě to byl největší
skutek lásky, co jsem v životě dostala.
„Můj otec se jmenoval Kole
Bojaxhiu. Protože byl obchodník, byl
pořád na cestách po Evropě. Když se
vrátil domů, svolal k sobě všechny děti a
vyprávěl, co viděl a zažil. Byl to přísný
muž a byl na nás náročný. Ale byl také
velmi velkorysý. P
Rozdával všem jídlo a peníze, aniž
by na sebe upozorňoval nebo se chlubil. Vždycky říkal: „Musíte být ke všem velkorysí
tak, jak byl velkorysý Bůh k nám: dal nám mnoho, mnoho, a proto čiňte všem lidem
dobro!“
Jednou mi řekl: „Dcero moje, nikdy si neber ani
kousek chleba, když se o něj nepodělíš s ostatními.“
(Matka Tereza z Kalkaty)
TOBIÁŠOVA MODLITBA
Jak se stává všem dětem, měl Tobiáš přes den mnohem více práce než samotný
prezident. Ráno v sedm přišla maminka a vrčela jako nelítostný vrtulník: „Tobiáši,
lenochu, ven z postele… nožky dolů!“
Chlapec dělal, že spí, a maminka ho celého zlechtala. Pak přišly na řadu vážné
věci: „Uši! Obě! Zuby! Nevidíš, že ty ponožky k sobě nepatří? Ne, to určitě ne! Do školy
v bačkorách nepůjdeš! To mě nezajímá, že jsou pohodlné! Pozor, ať neuklouzneš…,
říkala jsem ti, že uklouzneš…“
V kuchyni bzukot pokračoval: „Jez v klidu! Žádné
housky! Chleba s marmeládou. Nesrkej to mléko jako
čerpadlo. Neumaž se! Už ses zase umazal!“
Mezitím na něj dělala opičky sestřička a on jí to
nemohl oplatit, protože maminka vždycky byla na její
straně.
Když se konečně usadil v autobuse, ulehčeně
vydechl úlevou. Úleva však netrvala dlouho. Učitelky
bzučí stejně jako maminka: „Nevrťte se. Dnes se
naučíme minulý čas slovesa libovat si.
Tobiáši, zkus to ty!“ Pak angličtina: „Toby, can you please speak more slowly,
please!“ A matematika: „Když mám pět hrušek, dvě jablka, čtyři kiwi, ale ztratím jednu hrušku a dvě kiwi, co mi zbude?“
Dokud nebyl čas vrátit se domů. A tam nanovo: „Tobiáši, nech sestřičku na
pokoji!“ „Schválně mi počmárala sešit!“ „Tobiáši, umyj si ruce! Tobiáši, nedávej si lokty na stůl! Tobiáši, jez taky zeleninu!“
Konečně skončil i každodenní rituál pyžamo-nohy-zuby a Tobiáš mohl jít spát.
Rituál na dobrou noc byl nejlepší z celého dne. Tatínek ho objal, sestřička dělala, že mu dává pusu, a kousla ho do ucha, maminka ho pevně objala.
Maminčina vůně byla podle Tobiáše to nejkrásnější na světě. „Ty můj mužíčku.
Mám tě moc ráda, Tobiáši.“ „Já taky, mami.“ „Než usneš, nezapomeň se pomodlit!“
„Ano, mami.“ Prostěradla voněla po květinách a po mamince. Tobiáš se zabořil
do postele a zavřel oči.
Vzpomněl si na modlitbu. A tak se modlil takto: „Pane, jsem opravdu unavený. A nevzpomenu si na žádnou modlitbu.
Tak to uděláme takhle: budu hodně pomalu říkat
abecedu, a ty, protože znáš všechny modlitby, můžeš ta
písmena poskládat tak, aby z nich byla modlitba, která by se ti líbila nejvíc.“
Toho večera řekl Bůh svým andělům: „Ze všech
modliteb, co jsem dnes slyšel, byla tahle určitě
nejkrásnější, protože byla z prostého a upřímného
srdce.“
„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou
vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co
potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8)