Katecheze papeže Františka, 11.11.2020: Vytrvalá modlitba

Drazí bratři  a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o modlitbě. Kdosi mi řekl: „Příliš mluvíte o modlitbě. To není nutné.“ Ano, je to nutné. Pokud se totiž nemodlíme, nebudeme mít sílu dál žít. Modlitba je kyslík života. Modlitbou na sebe stahujeme pozornost Ducha svatého, který nás neustále nese dál. Proto mluvím tolik o modlitbě.

Ježíš dal příklad neustálé modlitby, praktikované s vytrvalostí. Ustavičný dialog s Otcem, mlčky a v usebrání, je oporou celého jeho poslání. Evangelia nám podávají také jeho pobidky učedníkům, aby se modlili naléhavě a neochabovali. Katechismus připomíná tři podobenství z Lukášova evangelia, jež zdůrazňují tuto charakteristiku Ježíšovy modlitby (srov. KKC, 2613).

Modlitba musí být především houževnatá: jako onen člověk z podobenství, který neodbytně žádá přítele uprostřed noci o tři chleby pro svého nenadálého hosta. Přítel odpoví záporně, protože je už na lůžku, ale on naléhá a naléhá, dokud jej nedonutí vstát, aby mu dal chléb, o který prosí (srov. Lk 11,5-8). Neúprosně prosí. Bůh je však trpělivější než my, a ten, kdo s vírou a vytrvalostí klepe na bránu jeho srdce, nebude zklamán. Bůh vždycky odpoví, vždycky. Náš Otec dobře ví, co potřebujeme; neodbytnost nemá za cíl jej informovat nebo přesvědčit, nýbrž živit v nás touhu a očekávání.

Druhé podobenství je o vdově, která se obrací na soudce, aby se jí zastal. Soudce je muž bez skrupulí, ale nakonec se rozhodne vdově vyhovět, dohnán její neodbytností (srov. Lk 18, 1-8). Říká si: „Raději se jí zastanu, aby mne pořád neobtěžovala.“ Toto podobenství dává pochopit, že víra není nějaký momentální impuls, nýbrž odvaha dovolávat se Boha, ba „diskutovat“ s Ním a nerezignovat před zlem a nespravedlností.

Třetí podobenství představuje farizeje a celníka, kteří se jdou modlit do chrámu. První se obrací k Bohu chválou svých zásluh; druhý se necítí hoden ani vstoupit do svatyně. Bůh však nevyslyší modlitbu toho prvního, tedy pyšných, nýbrž modlitbu pokorných (srov. Lk 18,9-14). Není pravé modlitby bez pokorného ducha. A právě pokora nás vede, abychom prosili v modlitbě.

Učení evangelia je jasné. Je třeba se modlit ustavičně, i když se všechno jeví jako marné, zdá se, že Bůh je hluchý a němý a že jde o ztrátu času. I když je nebe potemnělé, křesťan se nepřestává modlit. Jeho modlitba je souběžná s vírou. A víra může mnohdy v životě vypadat jako iluze a jalová námaha. V našem životě jsou temné chvíle, kdy se víra jeví jako iluze. Praktikovat modlitbu však znamená přijímat také tuto námahu. Někdo řekne: „Otče, já se modlím a necítím nic… mám vyprahlé srdce.“ Musíme pokračovat i v těchto chvílích, kdy nic necítíme. Mnoho svatých a světic zakusilo noc víry i mlčení Boha – kdy klepeme a Bůh neodpovídá – a svatí vytrvali.

V těchto nocích víry není nikdy sám ten, kdo se modlí. Ježíš totiž není pouze svědkem a mistrem modlitby, je víc. On nás zahrnuje do svojí modlitby, abychom se mohli modlit v Něm a skrze Něho. A to je dílo Ducha svatého. Z tohoto důvodu nás evangelium nabádá prosit Otce v Ježíšově jménu. Svatý Jan přináší tato Pánova slova: »za cokoli budete prosit v mém jménu, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi« (Jan 14,13). Katechismus vysvětluje, že „jistota vyslyšení našich proseb je založena na Ježíšově modlitbě“ (KKC, 2614). Ta dává lidské modlitbě křídla, která toužila mít vždycky.

Jak tady nezmínit slova 91. Žalmu, plné důvěry, prýštící ze srdce, které všechno očekává od Boha: »Ochrání tě svými perutěmi, uchýlíš se pod jeho křídla, štít a pavéza je věrnost jeho. Nemusíš se bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne, moru, který se plíží ve tmě, nákazy, jež pustoší o polednách« (Žl 91,4-6). V Kristu se tato nádherná modlitba naplňuje, v Něm nachází plnost svojí pravdy. Bez Ježíše by našim modlitbám hrozilo, že budou redukovány na lidské snahy, určené nejspíše k nezdaru. On však vzal na Sebe každé zvolání, každý vzdech, každý jásot, každou úpěnlivou prosbu… každou lidskou modlitbu. Nezapomeňme, že se v nás modlí Duch svatý, vede nás k modlitbě a přivádí k Ježíši. Je darem, který nám daroval Otec i Syn na cestu k setkání s Bohem. Když se modlíme, pak se v našem srdci modlí Duch svatý.

Kristus je pro nás vším, také v našem životě modlitby. Svatý Augustin to říká působivým výrazem, který nacházíme také v Katechismu. Ježíš „se za nás modlí jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava; my se modlíme k němu jako k svému Bohu. Poznávejme tedy naše hlasy v něm i jeho hlas v nás“ (KKC, 2616). Proto se křesťan, který se modlí, ničeho neobává, svěřuje se Duchu svatému, který nám byl darován, prosí v nás a vzbuzuje modlitbu. Kéž nás Duch svatý, Mistr modlitby vede a učí modlitbě.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 4.11.2020: Ježíš, učitel modlitby

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Během svého veřejného života Ježíš ustavičně vyhledává posilu v modlitbě. Evangelia popisují, jak se uchyluje na odlehlá místa, aby se modlil. Jedná se nicméně o střídmé a diskrétní postřehy, díky nimž si pouze můžeme představovat, jak mohly ony rozhovory v modlitbě vypadat. Jasně však dosvědčují, že i ve chvílích nejvyššího zájmu o chudé a nemocné Ježíš nezanedbával svůj vnitřní dialog s Otcem. Čím více se nořil do lidské nouze, tím více vnímal nezbytnost odpočinku v trojičním společenství, návratu k Otci a Duchu.

V Ježíšově životě tedy existuje tajemství, skryté lidským očím, které se stává těžištěm všeho. Ježíšova modlitba je tajemná skutečnost, o níž jen cosi vytušíme, avšak která nám umožňuje, abychom celé jeho poslání vykládali ze správného hlediska. V oněch hodinách osamění – před svítáním anebo v noci – se Ježíš hrouží do své niternosti s Otcem, tedy do oné Lásky, po které žízní každá duše. Toto vychází najevo již od prvních dní jeho veřejného působení.

Jedné soboty se kupříkladu městečko Kafarnaum mění v „polní nemocnici“. Po západu slunce lidé k Ježíšovi přinášejí všechny nemocné a On je uzdravuje. Ovšem před rozedněním se Ježíš vzdaluje, odchází na opuštěné místo a modlí se tam. Šimon a další se pouští za ním a když ho najdou, říkají mu: „Všichni tě hledají!“ Co na to Ježíš odpovídá? „Musím jít kázat do blízkých městeček, protože kvůli tomu jsem přišel“ (srov. Mk 1,35-38). Ježíš stále zachází o něco dál – v modlitbě s Otcem i kázání, k němuž se ubírá do dalších vesnic, k novým horizontům a národům.

Modlitba je kormidlem, které udává směr Ježíšově kurzu. Etapy jeho misie nejsou diktovány úspěchy, konsenzem, onou svůdnou větou: „Všichni tě hledají!“. Ježíšova pouť se ubírá po méně pohodlné cestě, poslušné Otcových vnuknutí, kterým Ježíš naslouchá a která přijímá ve své osamělé modlitbě.

„Když se Ježíš modlí, už tím nás učí modlit se“, prohlašuje Katechismus (2607). Z Ježíšova příkladu tudíž můžeme vyvodit několik rysů křesťanské modlitby.

Modlitbě především musíme přiznat jedno prvenství: je první touhou nového dne, která se uvádí ve skutek za rozbřesku, před probuzením světa. Navrací duši k tomu, co by jinak zůstalo bez dechu. Dni, prožívanému bez modlitby, hrozí, že se změní v protivný či nudný zážitek. Vše, co se nám přihodí, by se mohlo zvrátit ve špatně snášený a slepý osud. Ježíš nás naopak vychovává k poslušnosti vůči realitě, a tudíž k naslouchání. Modlitba je hlavně nasloucháním Bohu a setkáním s Ním. Z každodenních problémů se tak nestávají překážky, nýbrž výzvy samotného Boha, abychom naslouchali člověku, kterého máme před sebou, a setkávali se s ním. Životní zkoušky se mění v příležitosti k růstu ve víře a milosrdné lásce. Každodenní život včetně jeho veškeré námahy se díky tomuto nadhledu stává „povoláním“. Modlitba svou mocí mění v dobro to, co by jinak v životě bylo odsouzením; otevírá rozlehlý obzor v mysli a rozšiřuje srdce.

Modlitba je dále uměním, které je třeba konat s vytrvalostí. Sám Ježíš říká: tlučte a tlučte…Všichni jsme schopni příležitostných modliteb, které se rodí z emocí daného okamžiku, ale Ježíš nás vychovává k jinému typu modlitby – takové, která zná kázeň, a jejíž výkon se povyšuje na pravidlo života. Vytrvalá modlitba působí postupnou proměnu, posiluje v čase soužení a dopřává milost opory v Tom, který nás miluje a ustavičně chrání.

Další vlastností Ježíšovy modlitby je samota. Kdo se modlí, neprchá před světem, ale upřednostňuje opuštěná místa. Tam mohou v tichu vyniknout mnohé hlasy, které skrýváme v nitru – nejzasutější touhy, urputně potlačované pravdy a podobně. Především ale v tichu promlouvá Bůh. Každý člověk potřebuje svůj prostor, kde by pěstoval svůj vnitřní život a jeho skutky nabývaly smyslu. Bez vnitřního života jsme povrchní, zmocňuje se nás neklid a úzkost, což nám škodí! Proto se musíme věnovat modlitbě. Bez vnitřního života totiž unikáme realitě i sami sobě, jsme věčně prchajícími muži a ženami.

A nakonec se Ježíšova modlitba stává místem, na kterém vnímáme, že vše pochází od Boha a navrací se k Němu. My lidé se občas považujeme za pány veškerenstva, anebo naopak ztrácíme jakoukoli sebeúctu, pohybujeme se mezi těmito dvěma krajnostmi. Modlitba nám napomáhá najít správný rozměr vztahu s Bohem, naším Otcem, a vším stvořením. Ježíšova modlitba je konečně odevzdáním do Otcových rukou, jako to učinil Ježíš za smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě: Otče, jestliže je to možné…ale ať se stane tvá vůle“. Odevzdání do Otcových rukou. Je pěkné, když jsme neklidní či trochu znepokojení, že nás Duch svatý v nitru proměňuje a přivádí k tomuto odevzdání do Otcových rukou: „Otče, ať se stane tvá vůle“.

Drazí bratři a sestry, objevme v evangeliu Ježíše Krista jako učitele modlitby a vydejme se do jeho školy. Ujišťuji vás, že tak najdeme radost a pokoj.

vaticannews

Katecheze papeže Františka, 28.10.2020: Ježíš, muž modlitby

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě jsme prošli Starý zákon a nyní přistupujeme k Ježíši, který se modlí. Svoje veřejné poslání zahájil křtem v řece Jordán. Této události přikládají evangelisté svorně zásadní důležitost. Vyprávějí o tom, jak byl veškerý lid usebrán v modlitbě , a upřesňují, že zřejmým znakem tohoto shromáždění bylo pokání (srov. Mk 1,5; Mt 3,8). Lid přicházel k Janovi, aby přijal křest na odpuštění hříchů, což je výraz kajícnosti a obrácení.

První Ježíšův veřejný čin je tedy účast na sborové modlitbě, kajícné modlitbě lidu, přicházejícího ke křtu, kde se všichni považují za hříšníky. Proto Jan Křtitel namítá: »Já bych měl být pokřten od tebe, a ty přicházíš ke mně?« (Mt 3,14). Křtitel chápe, kým Ježíš je. Ježíš však trvá na svém, protože plní Otcovu vůli (v. 15). Koná úkon solidarity s naší lidskou situací. Modlí se s hříšným Božím lidem. Zapamatujme si, že Ježíš je Spravedlivý, nikoli hříšník. Chtěl však sestoupit až k nám, hříšníkům, a modlí se s námi. A modlíme-li se k Němu, modlí se s námi. Ježíš je s námi, protože je v nebi a modlí se za nás. Ježíš se za nás modlí neustále. Nikdy se nemodlíme sami, vždycky se modlíme s Ježíšem. Nezůstává na opačném břehu řeky – [jako by říkal] „Já jsem spravedlivý a vy hříšníci“ – aby zvýraznil svoji odlišnost a distanci od neposlušného lidu, nýbrž vstupuje do téže očistné vody. Počíná si jako by byl hříšníkem. A v tom je velikost Boha, který poslal svého Syna, zřekl se sám sebe a ukázal se jako nějaký hříšník.

Ježíš není a nemůže být vzdáleným Bohem. Vtělení to zjevilo plným a lidsky nemyslitelným způsobem. Ježíš svoje poslání zahájil tím, že se postavil do čela kajícího se lidu, aby vytvořil průchod, k jehož projití máme my všichni po Něm sebrat odvahu. Je to těžké, ale On razí cestu.  Katechismus katolické církve vysvětluje, že toto je novost plnosti času, a praví: „Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi“ (KKC, 2599). Ježíš se modlí s námi. Chovejme to v mysli i v srdci: Ježíš se modlí s námi.

V onen den je tedy na březích Jordánu celé lidstvo s touhami svých nevyslovených proseb. Je to především lid hříšníků, kteří měli za to, že nemohou být Bohem milováni, neodvažovali se překročit prahy chrámu, nemodlili se, protože se toho necítili hodni. Ježíš přišel pro všechny, i pro ně, a začíná právě sjednocením s nimi a v jejich čele.

Zvláště Lukášovo evangelium poukazuje na klima modlitby, ve kterém probíhal Ježíšův křest: »Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe« (Lk 3,21). Modlitbou Ježíš otevírá nebeskou bránu a touto průrvou sestupuje Duch svatý. A shůry provolává hlas úžasnou pravdu: »Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení« (v. 22). Tato jednoduchá věta obsahuje nesmírný poklad: dává nám tušit něco z Ježíšova tajemství a z Jeho srdce, neustále obráceného k Otci. Ve víru života a světa, který se přižene, aby Jej odsoudil; i v těch nejtvrdších a nejtristnějších prožitcích, které bude muset snést; i tehdy, až nebude mít, kde složit hlavu (srov. Mt 8,20), i tehdy, až se kolem něho rozpoutá nenávist a pronásledování, Ježíš nikdy není bez útočiště a bez příbytku: přebývá věčně v Otci.

V tom je jedinečná velikost Ježíšovy modlitby: Duch svatý na Něj sestoupil a Otcův hlas osvědčuje, že miluje Jeho, Syna, ve kterém se plně zračí.

Tato Ježíšova modlitba, která je naprosto osobní u břehů Jordánu a bude takovou po celý Jeho pozemský život, se o Velikonocích skrze milost stane modlitbou všech pokřtěných v Krista. On nám daroval tento dar a vybízí nás modlit se tak, jak se modlil On.

Pokud se proto někdy při večerní modlitbě cítíme zemdleni a prázdní a zdá se nám, že život je zcela nesmyslný, v té chvíli je třeba úpěnlivě prosit, aby se Ježíšova modlitba stala také naší modlitbou. „Já se dnes nedokážu modlit, nevím, co si počít, necítím se hoden, hodna…“ V té chvíli, Ježíši, ať je Tvoje modlitba mojí. A svěřit se Jeho modlitbě za nás. On je v té chvíli před Otcem a přimlouvá se za nás, ukazuje Otci svoje rány [utrpěné] za nás. Mějme tuto velkou důvěru. Pak, budeme-li mít tuto důvěru, znovu uslyšíme z nebe hlas, silnější než ten, který stoupá z hloubi nás samotných, uslyšíme, jak něžně šeptá: „Ty jsi Bohem milovaný, ty jsi syn, ty jsi radost nebeského Otce“. Právě kvůli nám a pro každého z nás zní Otcova slova, i kdybychom byli odmítnuti všemi jako ti nejhorší hříšníci. Ježíš nesestoupil do vod Jordánu kvůli sobě, nýbrž pro nás všechny. Veškerý Boží lid se přicházel k Jordánu modlit, prosit o odpuštění a o křest obrácení. A jak praví jeden teolog, přicházel „s obnaženou duší a bos“. Pokorně. Modlitba totiž vyžaduje pokoru. Otevřel nebesa jako Mojžíš, který zjednal průchod Rudým mořem, abychom všichni mohli projít za Ním. Ježíš nám daroval svoji vlastní modlitbu, která je dialogem Jeho lásky s Otcem. Daroval nám ji jako zárodek Trojice, která se chce uchytit v našem srdci. Přijměme ji. Přijměme tento dar, dar společné  modlitby s Ním. A nepochybíme.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Katecheze papeže Františka, Modlitba Žalmů,14.10. a 21.10.

Drazí bratři a sestry!

Při četbě Bible neustále narážíme na modlitby nejrůznějšího druhu. Avšak nacházíme také knihu, tvořenou výhradně modlitbami, knihu, která se těm, kdo se modlí, stala vlastí, zápasištěm i domovem. Nazývá se Kniha Žalmů. Stopadesát Žalmů k modlitbě.

Je to součást takzvaných mudroslovných knih, protože sděluje „moudrost modlitby“ zkušeností dialogu s Bohem. V Žalmech nacházíme všechny lidské city: radosti, bolesti, pochyby, naděje i hořkosti, jimiž je náš život prostoupen. Katechismus říká, že každý Žalm je „tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob“ (KKC, 2588). Opakovanou četbou  Žalmů si osvojujeme jazyk modlitby. Bůh Otec totiž svým Duchem inspiroval srdce krále Davida a dalších žalmistů, aby každého muže a ženu učil chválit Jej, děkovat Mu, prosit Ho, vzývat Jej v radosti i bolesti a vyprávět o Jeho podivuhodných dílech a o Jeho Zákoně. Žalmy jsou vlastně Boží slovo, kterým my lidé mluvíme s Bohem.

V této knize se nesetkáváme s éterickými, abstraktními lidmi, kteří zaměňují modlitbu za nějaký estetický nebo odcizující prožitek. Žalmy nejsou texty vzniklé na psacím stole, nýbrž často dramatické invokace, jež prýští z hlubin života. K jejich modlitbě postačí být tím, čím jsme. Nesmíme zapomínat, že modlit se máme takoví, jací jsme, bez líčení. Duše se nepotřebuje k modlitbě líčit: „Pane, já jsem takový a takový.“ Předstupujme před Pána takoví, jací jsme, s tím, co je hezké i co je nehezké, co nezná nikdo, jenom my.  V Žalmech vnímáme modlící se hlasy těch, kdo jsou z masa a kostí a jejichž život je, podobně jako život každého, plný nesnází, námah a nejistot. Žalmista nijak radikálně toto utrpení nepopírá. Ví, že patří k životu. V Žalmech se však utrpení mění na otázku.

Mezi mnoha otázkami zůstává nezodpovězena jedna, která jako nepřetržité volání  prostupuje touto knihou skrz naskrz: „Jak dlouho?“. Otázka, kterou opakujeme často: „Jak dlouho Pane?“. Každá bolest se domáhá osvobození, každá slza prosí o útěchu, každé zranění očekává zahojení, každá pomluva prominutí. „Jak dlouho, Pane. Jak dlouho to mám snášet. Vyslyš mne!“. Kolikrát jen se takto modlíme? „Jak dlouho? Dost, Pane!“

Vznášením neustálých požadavků tohoto druhu nás Žalmy učí nezvykat si na bolest a připomínají nám, že život není zachráněn, není-li uzdraven. Život člověka je jako dech; jeho úděl je  prchavý, avšak ten, kdo se modlí, ví, že v očích Boha je drahocenný, takže má smysl volat. To je důležité. Když se modlíme, činíme tak, protože jsme si vědomi, že v očích Božích jsme drahocenní. Milost Ducha svatého v nás zevnitř probouzí vědomí, že jsme v Božích očích drahocenní. To nás přivádí k modlitbě.

Modlitby Žalmů jsou svědectvím tohoto volání. Mnohostranného volání, protože bolest má tisíceré formy, nazývá se nemoc, nenávist, válka, pronásledování, nedůvěra… Až k tomu největšímu „skandálu“, kterým je smrt. V Žaltáři vystupuje smrt jako ten nejnesmyslnější nepřítel člověka. Jaký delikt si zaslouží potrestání tak kruté, že přivodí zničení a konec? Žalmista prosí Boha, aby zasáhnul tam, kde jsou všechny lidské snahy marné. Modlitba samotná je tedy cestou i počátkem spásy.

V tomto světě trpí všichni, ať už v Boha věří nebo nevěří. V Žaltáři se však bolest stává vztahem, voláním o pomoc, které čeká, že dojde sluchu. Nemůže být nesmyslné, bezúčelné. Ani bolesti, které snášíme, nemohou být jen zvláštními případy všeobecného zákona. Vždycky jsou to „moje“ slzy. Přemýšlejte o tom, že slzy nejsou obecné, jsou „moje“. Každý má svoje. Moje slzy a moje bolest mne ženou v modlitbě vpřed. Moje slzy neprolil nikdo jiný přede mnou. Ano, plakali mnozí, ale moje slzy jsou moje, moje bolest je má.

Než jsem vstoupil sem do auly setkal jsem s rodiči onoho kněze z diecéze Como, který byl zabit, byl zabit ve službě druhým. Slzy oněch rodičů jsou jejich, a každý z nich ví, jak trpí, když vidí svého syna, který ve službě chudým vydal svůj život. Když chceme někoho utěšit, nenacházíme slova. Proč? Protože k té bolesti nemůžeme dosáhnout. Je to jejich bolest. Stejně to platí o nás. Moje bolest a moje slzy jsou moje, a s nimi se obracím k Pánu.

Všechny bolesti lidí jsou u Boha posvátné. Tak se modlí Žalmista v 56. Žalmu: »Ty sám si zapiš mou bídu, vpiš mé slzy do svého záznamu, mé trampoty do svého svitku« (v.9). Před Bohem nejsme neznámé nebo číselné položky. Jsme tváře a srdce, zná nás jménem, jednoho po druhém.

Věřící nachází v Žalmech odpověď. Ví, že i kdyby všechny lidské brány byly zataraseny, Boží brána je otevřena. I kdyby celý svět vynesl odsouzení, v Bohu je spása.

„Pán naslouchá“ – toto vědět někdy v modlitbě stačí. Ne vždycky se problémy vyřeší. Kdo se modlí, není snílkem. Ví, že mnohé otázky vezdejšího života zůstávají nevyřešeny, bez východiska. Utrpení nás bude provázet, a po jedné bitvě nás budou čekat další. Avšak, pokud jsme slyšeni, všechno se stává snesitelnějším.

Nejhorší co se může stát, je trpět v osamocení, být v zapomnění. Před tím nás zachraňuje modlitba. Může se totiž – i nezřídka – stát, že nerozumíme záměrům Boha. Naše volání však nevázne tady, stoupá k Bohu, jenž má srdce Otce a pláče nad každým synem a dcerou, kteří trpí a hynou. Řeknu vám jednu věc, která mi pomáhá v těžkých chvílích. Myslím na Ježíšův pláč. Když plakal nad Jeruzalémem a u Lazarova hrobu, Bůh plakal pro mne. Bůh pláče pro naše bolesti. Bůh se stal člověkem – říká jeden duchovní autor – aby mohl plakat. Pomyslet, že v bolesti pláče Ježíš se mnou, je útěcha, která nám pomáhá jít dál. Setrváme-li ve vztahu s Ním, náš život nebude ušetřen utrpení, ale otevře se širokému obzoru dobra a vydá se ke svému naplnění. Odvahu, jděme vpřed s modlitbou. Ježíš je stále s námi.

Dokončíme dnes katechezi o modlitbě Žalmů. Zaznamenejme nejprve, že se v Žalmech často vyskytuje záporná postava „bezbožníka“, tedy toho nebo té, kteří žijí jako by Bůh nebyl. Je to postava bez opory v transcendentnu, bez uzdy na svoji aroganci, a neobávající se soudů nad tím, co myslí a co činí.

Z tohoto důvodu Žaltář prezentuje modlitbu jako základní životní realitu. Oporu v absolutnu a v transcendentnu nazývají mistři asketiky „posvátnou bázní Boží“, a je tím, co nás plně zlidšťuje. Je to mez, která nás chrání před námi samotnými, a brání nám počinat si v životě kořistnicky a nenasytně. Modlitba je spásou lidské bytosti.

Jistě, existuje také nepravá modlitba, tedy taková, která se koná proto, aby u druhých budila obdiv. Když někdo chodí na mši, aby ukázal, že je katolík či katolička, anebo ukázat nejnovější model šatů či vyjádřit společenské postavení, pak taková modlitba je falešná. Před takovou Ježíš důrazně varoval (srov. Mk 6,5-6; Lk 9,14). Je-li však duch pravé modlitby přijat upřímně a sestupuje  do srdce, pak nám umožní nazírat realitu očima samotného Boha.

Modlitbou cokoli dostává „váhu“. To je na modlitbě kuriózní. Někdy začínáme maličkostí, která však v modlitbě nabyde vážnosti, dostane váhu, jako by se jí chopil Bůh a proměnil ji. Nejhorší možný způsob, jak sloužit Bohu i člověku, je modlit se omrzele, ze zvyku. Modlit se jako papoušci. Nikoli, je třeba se modlit srdcem. Modlitba je střed života. Pokud se koná tato modlitba, dostává se důležitosti bratru, sestře, ba i nepříteli. Starobylé rčení prvních křesťanských mnichů praví: „Blahoslavený je mnich, který všechny lidi po Bohu považuje za Boha“ (Evagrius Pontský, O modlitbě, č.123). Kdo se klaní Bohu, má rád Jeho děti. Kdo ctí Boha, váží si lidí.

Modlitba tedy není nějaký tišící prostředek na zmírnění životních úzkostí anebo takováto  modlitba na každý pád není křesťanská. Modlitba spíše každého z nás činí zodpovědným. Jasně to zjišťujeme na modlitbě Otčenáš, kterou Ježíš naučil svoje učedníky.

Žaltář je velkou školou pro osvojení si tohoto druhu modlitby. Viděli jsme, že žalmy neužívají vždycky vytříbená a laskavá slova a nezřídka na sobě nesou existenciální jizvy. A přece byly všechny tyto modlitby užívány nejprve v Chrámu a potom v synagogách, i ty důvěrné a osobní. Katechismus katolické církve podotýká: „Rozmanité výrazové formy modlitby žalmů se rodí při chrámové bohoslužbě i v srdci člověka“ (č. 2588). Osobní modlitba tak čerpá a živí se nejprve modlitbou izraelského lidu a pak lidu církve.

Také žalmy v první osobě jednotného čísla, sdělující i ty nejdůvěrnější myšlenky a problémy jednotlivce, jsou kolektivním pokladem, takže se je modlí všichni a za všechny. Modlitba křesťanů má tento „nádech“, toto duchovní „napětí“, které drží pohromadě chrám a svět. Modlitba může začínat v přítmí chrámové lodi, ale dokončovat svůj běh v ulicích města. I naopak, může vzklíčit mezi každodenními starostmi a dovršit se v liturgii. Brány kostelů nejsou bariéry, nýbrž propustné  „membrány“ schopné shromažďovat volání všech.

Svět je v modlitbě Žaltáře vždycky přítomen. Žalmy například propůjčují hlas božskému příslibu spásy těch nejslabších: »Pro útisk ubohých, sténání chudých už povstanu, praví Hospodin, spásu dám tomu, kdo po ní touží« (Žl 12,6). Anebo varují před nebezpečím světského bohatství, protože »člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou« (Žl 49,21). Anebo též otevírají obzor Božího pohledu na dějiny: »Plány pohanů Hospodin maří, v nic uvádí myšlení národů. Hospodinův úmysl trvá navěky, myšlenky jeho srdce po všechna pokolení« (Žl 33,10-11).

Zkrátka, kde je Bůh, tam je také člověk. Písmo svaté je kategorické: »My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. – On jde vždycky před námi. Čeká na nás, protože nás miluje jako první a jako první nás vidí a rozumí nám. Stále nás očekává. – Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale přitom nenávidí svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. – Modlíš-li se denně spoustu růženců, ale pak pomlouváš, chováš v sobě zášť a nenávidíš, pak je to čirá strojenost, nikoli pravda. – A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra« (1 Jan 4,19-21). Písmo připouští případ, že člověk, ačkoli upřímně Boha hledá, nedokáže se s Ním nikdy setkat. Bůh nestrpí „ateismus“ toho, kdo popírá božský obraz, který je vtištěn do každé lidské bytosti. To je každodenní ateismus. Věřím v Boha, ale vůči druhým mám odstup a troufám si druhé nenávidět. To je praktický ateismus. Neuznávat v člověku Boží obraz je svatokrádež, ohavnost a ta nejhorší urážka, kterou lze zasadit chrámu a oltáři.

Drazí bratři a sestry, kéž nám modlitba žalmů pomáhá neupadnout do pokušení „bezbožnosti“, to znamená žít, popřípadě modlit se tak, jako by Bůh neexistoval, a jako by neexistovali chudí.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews – 1 díl.

vaticannews – 2 díl.

Katecheze papeže Františka z 7.10.2020, Modlitba Eliáše

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Navážeme dnes na katecheze o modlitbě, které jsme přerušili katechezemi věnovanými péči o stvoření. Budeme tedy pokračovat a nyní se setkáme s jednou z nejúchvatnějších postav celého Písma svatého: prorokem Eliášem. Překračuje hranice svojí doby, a můžeme jej zaznamenat také v několika evangelních epizodách. Objevuje se po Ježíšově boku spolu s Mojžíšem ve chvíli Proměnění (srov. Mt 17,3). A poukazuje na něho sám Ježíš, aby dodal vážnosti svědectví Jana Křtitele (srov. Mt 17, 10-13).

V Bibli se Eliáš objeví nečekaně, tajemně, přichází ze zapadlé vesničky (srov. 1 Kr 17,1) a na konci, před očima učedníka Elizea, odchází ze scény na ohnivém voze, který jej unáší do nebe (srov. 2 Kr 2,11-12). Je tedy mužem bez přesného původu a zejména konce, vzatým do nebe; proto byl očekáván jeho návrat jakožto předchůdce Mesiášova příchodu.

Písmo nám prezentuje Eliáše jako muže ryzí víry. Samo jeho jméno, které by mohlo znamenat „Jahve je Bůh“, obsahuje tajemství jeho poslání. Tak tomu bude po celý život: bezúhonný muž, neschopný mrzkých kompromisů. Jeho symbolem je oheň, obraz očišťující Boží moci. On sám bude jako první podroben tvrdé zkoušce a zachová věrnost. Je příkladem pro všechny věřící lidi, kteří zakoušejí pokušení a utrpení, ale nikdy nepřijdou o ideál, pro který se narodili.

Modlitba je mízou, která jeho život nepřetržitě sytí. Proto je jednou z osobností, jež jsou nejvíce drahé mnišské tradici, takže někteří jej vybrali za duchovního otce života zasvěceného Bohu. Eliáš je Boží muž, který se postavil na obranu prvenství Nejvyššího. A přece je i on nucen vyrovnávat se s vlastními slabostmi. Těžko říci, které zkušenosti pro něho byly užitečnější: zda vítězství nad falešnými proroky na hoře Karmel (srov. 1 kr 18,20-40) anebo krušná chvíle, v níž konstatuje, že »není lepší než jeho otcové« (srov. 1 Kr 19,4). V modlící se duši je pocit vlastní slabosti cennější než euforie, v níž se zdá, že život je vítězná jízda prodchnutá úspěchy. V modlitbě je tomu vždycky tak. Někdy vnímáme povznesení a nadšení, jindy žal a vyprahlost. Modlitba spočívá v tom, že se necháme přitahovat Bohem a snášíme také údery nezdarů a pokušení. Tato skutečnost se vyskytuje u mnoha jiných biblických povolání, také v Novém zákoně, pomysleme například na svatého Petra a svatého Pavla. I jejich život byl takový, obsahoval nadšené i krušné chvíle.

Eliáš je mužem kontemplace a zároveň činu, zajímá se o dění svojí doby, dovede se postavit králi a královně poté, co zabili Nábota, aby se zmocnili jeho vinice (srov. 1 Kr 21,1-24). Potřebujeme věřící, horlivé křesťany, kteří před vládnoucími představiteli jednají odvážně, aby jako Eliáš řekli: „Toto není dovoleno! Toto je vražda.“ Potřebujeme Eliášova ducha. On nám ukazuje, že v životě toho, kdo se modlí, nemůže existovat dichotomie: stojí před Pánem a jde vstříc bratřím, ke kterým jej Pán posílá. Modlit se neznamená zavřít se s Pánem a líčit si duši. Nikoli, to není modlitba, ale fikce. Modlit se znamená konfrontovat se s Bohem a nechat se poslat k službě bratřím. Prubířským kamenem modlitby je konkrétní láska k bližnímu. A naopak: věřící ve světě jednají až poté, co se ztišili a pomodlili, jinak je jejich činnost impulsivní, nerozlišená a bezcílná. Věřící, kteří se dopouštějí nespravedlností, se předtím nemodlili k Pánu, aby rozpoznali, co mají dělat.

Bible dává vytušit, že také Eliášova víra doznala pokroku: také on v modlitbě rostl a byl tříben. Boží tvář se mu cestou rozjasňovala, což dosáhlo svého vrcholu v onom ojedinělém prožitku, kdy se na jedné hoře Bůh Eliášovi zjevuje (srov. 1 Kr 19,9-13). Zjevuje se nikoli v prudkém vichu, v zemětřesení či šlehajícím ohni, nýbrž v  »šumu jemného vánku« (v.12). Lépe tuto zkušenost překládá výraz „sotva postřehnutelný zvuk ticha“.  Tímto skromným znamením se Bůh sdílí Eliášovi, který byl v té chvíli prorokem na útěku a postrádal pokoj. Bůh jde vstříc tomuto zmoženému člověku, který měl dojem, že na všech frontách selhal, a tímto laskavým vánkem vrací do jeho srdce klid a pokoj.

Toto je Eliášův životní příběh, ale patrně je napsán pro nás všechny. Někdy večer můžeme mít dojem, že jsme zbyteční a osamocení. A tehdy přichází modlitba a klepe na bránu našeho srdce. Cíp Eliášova pláště můžeme chytit všichni, jako dostal polovinu jeho učedník Elizeus. I kdybychom v něčem pochybili anebo měli pocit ohrožení či strachu, vrátíme-li se před Boha v modlitbě, vrátí se nám jako zázrakem také klid a pokoj. Tomu nás učí příklad Eliáše.

Přeložil Milan Glaser

Vaticannews

O pedagogice získávání chybujícího bratra

Promluva papeže Františka, 6. září, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Mt 18,15-20) je vzato ze čtvrté Ježíšovy promluvy v Matoušově podání, známé jako „komunitní“ nebo „církevní“ poučování apoštolů. Dnešní úryvek mluví o bratrském napomenutí a vybízí nás uvažovat o dvojí dimenzi křesťanského života: té komunitní, jež vyžaduje ochranu společenství, jednoty církve, a té osobní, která ukládá pozornost a respekt vůči každému individuálnímu svědomí.

K napomenutí bratra, který pochybil, Ježíš navrhuje pedagogiku opětovného získávání. Ježíšova pedagogika je vždycky zaměřena na získání. Ježíš vždycky usiluje o získání, obnovu a spásu. A tato pedagogika získávání se člení na tři etapy. Za prvé: »Jdi a pokárej – bratra, který pochybil – mezi čtyřma očima« (srov. v.15), to znamená neukazovat jeho hřích všem. K bratru je třeba přistupovat diskrétně, nikoli jej odsoudit, nýbrž pomoci mu, aby si uvědomil, čeho se dopustil. Mnohokrát jsme zažili, že nám někdo přišel říci: „Poslyš, tady jsi udělal chybu. Měl bys to nějak napravit.“ Možná se zprvu rozzlobíme, ale potom poděkujeme, protože je to bratrské gesto společenství, pomoci a obnovy.

Praktikovat toto Ježíšovo učení není snadné z různých důvodů. Jednak z obav, že bratr či sestra bude reagovat rozmrzele, někdy zase chybí dostatek důvěrnosti… a podobně. Jakmile to však učiníme, pocítíme, že právě to byla Pánova cesta.

Může se však stát, že navzdory dobrým úmyslům mým i onoho dotyčného či dotyčné, první zásah neuspěje. V takovém případě je však dobré nepřestat – a neříci: „Dělej, jak myslíš, mně je to jedno!“. To není křesťanské. Nepřestat, nýbrž požádat o pomoc nějakého jiného bratra či sestru. Ježíš říká: »Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby „každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků“« (v. 16). Takový je předpis Mojžíšského zákona (srov. Dt 19,15). Ačkoli se může zdát, že to míří proti obžalovanému, ve skutečnosti to sloužilo jeho obraně před falešným žalobcem. Ježíš jde však dál: dva svědkové jsou vyžádaní nikoli k obžalobě a odsouzení, nýbrž ku pomoci. Dohodněme se s někým a jděme za tím, kdo pochybil či pochybila a dělá ostudu. Avšak promluvme si jako bratři. Tuto snahu získat druhého požaduje Ježíš od nás. Ježíš narozdíl od Mojžíšského zákona, podle něhož dva či tři svědkové stačí k odsouzení, totiž počítá s tím, že ani tento druhý pokus se svědky nemusí uspět.

Vskutku ani láska dvou či tří bratří nemusí nutně stačit, protože dotyčný je zatvrzelý.  V takovém případě – dodává Ježíš – »to pověz církvi« (v.17). V některých situacích se zapojuje celé společenství. Jsou věci, jež nemohou nechat druhé bratry lhostejnými: je třeba větší lásky k získání bratra. Někdy nestačí ani to. Ježíš říká: »Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník« (tamt.). Tento výraz zdánlivého pohrdnutí je ve skutečnosti vydáním bratra do rukou Božích: jenom Otec může prokázat lásku větší než všichni bratři dohromady.

Toto Ježíšovo učení je nám velikou pomocí. Když například vidíme u bratra či sestry nějaké pochybení, defekt, uklouznutí, obvykle to nejprve říkáme druhým a drbeme. A klevety zamykají srdce společenství, překážejí jednotě církve. Velký mluvka, velký mluvka je ďábel, který stále hledá, co špatného říci o druhých, protože je lhář, který se snaží rozdělit církev, oddálit bratry od sebe a nevytvářet společenství. Prosím vás, bratři a sestry, snažme se neklevetit. Klevetění je mor horší než Covid! Horší. Vynasnažme se neklevetit. Žádné drby.

Ježíš přijímal s láskou celníky i pohany, což pohoršovalo tehdejší správně smýšlející. Nejde proto o neodvolatelné odsouzení, nýbrž o uznání, že naše lidské snahy mohou někdy selhat a že jedině, ocitne-li se bratr sám před Bohem, může stanout před svým svědomím a odpovědností za svoje skutky. Pokud to nejde, pak mlčet a modlit se za chybujícího bratra či sestru, ale nikdy neklevetit.

Panna Maria ať nám pomáhá činit z bratrského napomenutí zdravý návyk, aby se v našich komunitách mohly vždy navazovat nové bratrské vztahy, založené na vzájemném odpuštění a zejména na nepřemožitelné síle Božího milosrdenství.

vaticannews

Katecheze papeže Františka z 24.6.2020, Modlitba Davida

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě se dnes setkáme s králem Davidem. Od chlapeckých let miláček Boží byl vybrán k jedinečnému poslání, jež má ústřední místo v dějinách Božího lidu a samotné naší víry. V evangeliích bývá Ježíš vícekrát nazýván „Synem Davidovým“. Narodil se totiž jako on v Betlémě. Z Davidova pokolení podle příslibu vzejde Mesiáš: Král, který je naprosto podle Božího srdce, dokonale poslušný Otci a věrně naplňuje Jeho plán spásy (KKC, 2579).

Davidovy životní osudy začínají na stráních kolem Betléma, kde pase stáda svého otce Jesseho. Je ještě chlapcem, posledním z řady mnoha sourozenců, a když prorok Samuel na Boží pokyn přijde hledat nového krále, zdá se, že jeho otec na svého nejmladšího syna zapomněl (srov. 1 Sam 16,1-13). Pracoval na čerstvém vzduchu, představujeme si, že měl rád vítr, hlas přírody a sluneční paprsky. Jedinou průvodkyní jeho duše byla citera, na kterou během dlouhých dnů v samotě rád hrál a zpíval Bohu. A uměl také zacházet s prakem.

David je tedy především pastýř: muž starající se o živé tvory, které chrání před nebezpečím a pečuje o jejich obživu. Až se bude David starat z Boží vůle o lid, nebude jeho jednání přiliš odlišné. A proto se v Bibli často vyskytuje obraz pastýře. I Ježíš se označuje za dobrého pastýře. Jeho jednání se liší od jednání toho, kdo najatý za mzdu. Nabízí za ovce svůj život, vede je a každou zná jménem (srov. Jan 10,11-18).

Ze svého řemesla se David naučil mnohému. Když mu tedy prorok Nátan vytkne jeho těžký hřích (srov. 2 Sam 12,1-15), David ihned pochopí, že byl špatným pastýřem, okradl jiného muže o jedinou milovanou ovečku, přestal být pokorným služebníkem, nakazil se zpupností a stal se pytlákem, který vraždí a loupí.

Druhý charakteristický rys Davidova povolání je jeho básnické nadání. Z této drobnosti lze vytušit, že David nebyl obhroublý, jak se často může stát tomu, kdo je dlouho nucen žít v izolaci od společnosti. Je naopak citlivý, miluje hudbu a zpěv. Citera jej provází neustále. Někdy zpívá Bohu hymnus radosti (srov. 2 Sam 6,16), jindy dává průchod nářku nebo vyznává vlastní hřích (srov. Žl 51,3).

Svět, který pozoruje, není němá scéna. V odvíjejícím se dění objímá svým pohledem obrovské tajemství. Právě odtud se rodí modlitba, totiž z přesvědčení, že život není něčím, co nás míjí, nýbrž úžasným tajemstvím, které v nás budí poezii, hudbu, vděčnost, chválu anebo bědování a úpěnlivou prosbu. Když někomu tato poetická dimenze chybí, jeho duše se belhá. Proto spatřuje tradice v Davidovi velikého tvůrce žalmů. Ty jsou v záhlaví často výslovně připisovány izraelskému králi a vztahují se k některým více či méně ušlechtilým činům jeho života.

David má jedno přání: být dobrým pastýřem. Někdy dokáže být na výši tohoto úkolu, jindy méně, avšak to na čem v kontextu dějin spásy záleží, je proroctví, které pronáší o jiném Králi, jehož je pouhou zvěstí a předzvěstí.

Podívejme se na Davida a přemýšlejme o něm. Byl světec i hříšník, pronásledovaný i pronásledovatel, oběť i vrah, což je rozpor. David byl to všechno. I my ve svém životě často zaznamenáváme protiklady. Všichni lidé ve svém životě hřeší nedůsledností. Davidův život má jednu červenou nit, která dává všemu dění jednotu, a tou je jeho modlitba. Je to hlas, který nikdy neumlká. Světec David se modlí, hříšník David se modlí, pronásledovaný David se modlí, pronásledovatel David se modlí, oběť David se modlí a modlí se vrah David. Modlitba je pojítkem jeho života. Ať už se nese v jásavém či bědujícím tónu, vždycky je modlitbou, která mění pouze melodii. A takto nás David učí plně navazovat dialog s Bohem: radost i vina, láska i bolest, přátelství i nemoc. Všechno se může stát slovem, adresovaným Tomu, který nám naslouchá neustále.

David, který zakusil samotu, ve skutečnosti nikdy nebyl osamocen! A to je podstatná moc modlitby v každém, kdo jí ve svém životě dává prostor. Modlitba zušlechťuje a David je šlechetný, protože se modlí. Když se stane vrahem, modlí se, a díky modlitbě se mu opět vrátí šlechetnost. Modlitba je s to zajišťovat vztah s Bohem, který je člověku opravdovým Druhem na cestě, uprostřed tisícera životních strastí, v dobrém i zlém. Vždycky však modlitba. Děkuji, Pane. Bojím se, Pane. Pomoz, Pane. Odpusť, Pane. Velká je Davidova důvěra, když prchá před pronásledováním, ale nedovolí, aby se jej někdo zastával: „Když mne Bůh pokořil, ví proč.“ Ušlechtilost modlitby nás ponechává v rukou Božích. Tyto ruce probodené láskou jsou jediné bezpečné ruce, které máme.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews