Autor: admin

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní katechezi věnujeme modlitbě spravedlivých.

Záměr, který má s lidstvem Bůh, je dobrý, ale v našem každodenním životě zakoušíme výskyt zla. První kapitoly knihy Geneze popisují postupné šíření hříchu v lidských dějinách. Adam a Eva (srov. Gn 3,1-7) pochybují o laskavých úmyslech Boha a domnívají se, že mají co do činění se žárlivým božstvím, které překáží jejich štěstí. Z toho plyne vzpoura: už nevěří ve velkomyslného Stvořitele, který touží po jejich štěstí. Jejich srdce podléhá pokušení Zlého a propadá blouznění  všemohoucnosti: »Budeme-li jíst z toho stromu, budeme jako Bůh« (srov. v.5). Toto je pokušení, to je ambice, jež se vtírá do srdce. Zkušenost však vede opačným směrem: otevřou se jim oči a poznají, že jsou nazí (v. 7), bez ničeho. Nezapomínat, že pokušitel je špatný plátce, platí špatně.

Zlo se v druhé lidské generaci stává ještě pronikavější, mocnější, jak je patrné z příběhu Kaina a Ábela (srov. Gn 4,1.16). Kain, ač prvorozený, závidí bratrovi a vidí v něm soupeře, který ohrožuje jeho prvenství. V jeho srdci se usídlí zlo, a Kain jej nedovede ovládnout. Zlo začíná v srdci, kam vnáší myšlenky, které na druhého hledí zle a podezřívavě. A tak se příběh prvního bratrství končí vraždou. Myslím dnes na lidské bratrství… války, které jsou všude…

V Kainově pokolení se rozvíjejí řemesla a umění, ale také násilí, což nachází výraz v Lamechově zlověstném popěvku, který zní jako píseň pomsty: »Zabiji muže, abych pomstil svou ránu, a jinocha, abych pomstil svou podlitinu […] Měl-li být Kain pomstěn sedmkrát, Lamech bude pomstěn sedmasedmdesátkrát« (Gn 4,23-24). Pomsta: „Udělal jsi, zaplatíš!“. To však neříká soudce, říkám to já sám. Sám ze sebe dělám soudce situace. A tak se zlo šíří jako olejová skvrna, až se zmocní všeho: »Hospodin viděl, že je mnoho lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení lidských srdcí stále jen směřuje ke zlému« (Gn 6,5). Velkolepé obrazy potopy světa (kap. 6-7) a Babylónské věže (kap.11) vyjevují, že je zapotřebí nového začátku, jakéhosi nového stvoření, které bude dovršeno v Ježíši Kristu.

A přece zachycují tyto první stránky Bible také jiný, méně nápadný, mnohem skromnější a bohabojný příběh vynahrazující naděje. Třebaže se skoro všichni chovají zvráceně a vytvářejí z nenávisti a dobývání hybnou sílu lidských dějin, existují také lidé, schopní upřímně se modlit a psát lidské dějiny jiným způsobem. Ábel přináší Bohu oběť prvotin. Po jeho smrti mají Adam a Eva třetího syna, Seta, z něhož se narodí Enoš (což znamená „smrtelný“), a je psáno: »Tehdy se začalo vzývat Hospodinovo jméno« (Gn 4,26). Potom se objevil Henoch, který »chodil s Bohem« a kterého Bůh vzal do nebe (Gn 5,22.24). A nakonec je tu příběh Noeho, spravedlivého muže, který »chodil s Bohem«  (Gn 6,9) a před nímž Bůh pojal záměr zahubit lidstvo (srov. Gn 6,7-8).

Z četby těchto příběhů vyvstává dojem, že modlitba je hrází, útočištěm člověka před přívalem zla, jež ve světě narůstá. Aby bylo jasno, modlíme se také, abychom byli chráněni před námi samotnými. Je důležité modlit se: „Pane, prosím tě, chraň mne přede mnou samotným, před mými ambicemi a náklonnostmi.“ Lidé modlitby na prvních stránkách Bible jsou tvůrci pokoje. Autentická modlitba je totiž zbavena násilnických pudů a obrací pohled k Bohu, aby přišel a ujal se péče o lidské srdce. V Katechismu čteme: „Tuto vlastnost modlitby prožívá množství spravedlivých ve všech náboženstvích“ (KKC, 2569). Modlitba kultivuje záhon v místech, kde je lidská nenávist schopna šířit jenom poušť. A modlitba je mocná, protože přitahuje Boží moc, která vždycky dává život. Bůh je Bohem života, obrozuje.

Svrchovanost Boha tedy prostupuje řetězcem mužů a žen, kteří jsou často ve světě neuznáváni nebo odsouváni stranou. Avšak svět žije a roste díky Boží síle, kterou tito jeho služebníci přitahují svojí modlitbou. Tvoří řetězec, který nijak nerámusí a zřídka se objevuje v titulcích zpráv, ale přece má značný význam pro navracení důvěry světu!

Vzpomínám si na příběh jistého muže, jednoho předsedy vlády z minulosti, významného muže, který byl ateistou. Neměl náboženské cítění, ale jako dítě slýchal babičku, jak se modlí, což mu utkvělo v srdci. A jednou, když na něho dolehla těžká chvíle, vyvstala mu v srdci vzpomínka na modlící se babičku. Začal se tedy modlit stejně jako ona a objevil Ježíše. Modlitba je vždycky řetězcem života. Množství mužů a žen rozsévá svojí modlitbou život. Modlitba – i ta nepatrná – rozsévá život, a proto je tolik důležité učit děti modlitbě. Působí mi bolest, když potkám děti, které se neumějí pokřižovat. Je třeba je naučit, jak se dělá znamení kříže, protože to je první modlitba. Je důležité naučit děti modlitbě. Potom možná pozapomenou, vydají se jinou cestou, ale první modlitby osvojené v dětství zůstávají v srdci, protože jsou zárodkem života, setbou dialogu s Bohem.

Putování Boha v Božích dějinách vedlo skrze lidi oddané modlitbě, procházelo oním „zbytkem“ lidstva, který se nepřizpůsobil zákonu silnějšího, ale prosil Boha, aby konal divy, a zejména proměňoval naše srdce z kamene v srdce z masa (srov. Ez 36,26). Modlitba otevírá dveře Bohu, který naše nezřídka kamenné srdce proměňuje v srdce lidské. Je zapotřebí hodně lidskosti. S lidskostí jde modlitba dobře.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezi o modlitbě, a to rozjímáním o tajemství Stvoření. Život, pouhý fakt, že existujeme, otevírá lidské srdce modlitbě.

První stránka Bible se podobá velkolepému chvalozpěvu díků. Příběh Stvoření je rytmizován refrény, které neustále podtrhují dobrotu a krásu všeho, co existuje. Bůh svým slovem volá k životu a všechno začíná existovat. Slovem odděluje světlo od tmy, střídá den a noc, mění roční období, otvírá paletu barev rozmanitostí rostlin a živočichů. V těchto překypujících hvozdech, jež rychle přemahájí chaos, se jako poslední ukazuje člověk. Toto zjevení vzbuzuje přemíru plesání, které zvětšuje zadostiučinění i radost: »Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré« (Gn 1,31). Dobré, ale i krásné. Je vidět krása veškerého stvoření!

Nádhera a mysterium Stvoření rodí v lidském srdci prvotní hnutí, které podněcuje k modlitbě (srov. KKC, 2566). Tak praví osmý žalm: »Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je člověk, že se o něho staráš?“« (Žl 8,4-5). Žalmista rozjímá o tajemství existence kolem sebe a nad sebou vidí hvězdné nebe, které nám dnešní astrofyzika ukazuje v celé jeho nezměrnosti, a táže se po záměru lásky, jež za tak mohutným dílem musí být! A čím je v tomto nedozírném prostoru člověk? „Téměř ničím,“ říká jiný Žalm (srov. 89,48): bytostí, která se rodí a umírá, křehkým stvořením. A přece, ve vesmíru je lidská bytost jediným stvořením, jež si tuto tak překypující krásu uvědomuje. Nepatrná bytost, která se rodí a umírá, dnes je a zítra není, ale jediná, která si je toho vědoma. My jsme ti, kdo si tuto nádheru uvědomují.

Modlitba člověka těsně souvisí s pocitem úžasu. Velikost člověka je infinitezimální v porovnání s dimenzemi vesmíru. I jeho největší výdobytky vypadají jako maličkost… Člověk však není nicota. V modlitbě se mocně osvědčuje milosrdenství. Nic neexistuje náhodou: tajemství veškerenstva spočívá ve vlídném pohledu, který někdo skříží s tím naším. Žalm prohlašuje, že jsme učiněni jen o málo menšími než Bůh a byli jsme korunováni ctí a slávou (srov. Žl 8,6). Vztah k Bohu je velikostí člověka, jeho intronizací. Přirozeně jsme téměř nic, ale povoláním jsme potomci velikého Krále!

To je zkušenost, kterou učinili mnozí z nás. Pokud běh života s jeho všemi hořkostmi někdy hrozí udusit v nás dar modlitby, stačí pohlédnout na hvězdné nebe, zapadající slunce, květ… aby byla znovu zažehnuta jiskra díků. Možná, že tato zkušenost tvoří základ prvních stran Bible.

Když tento velkolepý biblický popis  Stvoření vznikal, neprožíval izraelský lid šťastné dny. Nepřátelská mocnost okupovala zemi, mnozí byli deportováni a ocitli se v Mezopotámii jako otroci. Nebyla už vlast, ani chrám, ani sociální a náboženský život, nic.

A přece, právě velkým příběhem Stvoření začal někdo znovu objevovat důvody díků a chválit Boha za život. Modlitba je prvotní silou naděje. Když se modlíš, naděje sílí a rozvíjí se. Řekl bych, že modlitba otevírá brány naději. Naděje existuje, ale svojí modlitbou jí otvírám dveře. Vždyť lidé, kteří se modlí, opatrují základní pravdy. Jsou těmi, kdo opakují především sobě a potom všem ostatním, že tento život je navzdory všem námahám, zkouškám a těžkostem plný podivuhodné milosti. A jako takový je třeba vždycky jej bránit a chránit.

Muži a ženy, kteří se modlí, vědí, že naděje je silnější než malomyslnost. Věří, že láska je mocnější než smrt a jednoho dne bude zajisté triumfovat, třebaže nevíme kdy a jak. Tvář modlících se mužů a žen září, protože i v těch nejtemnějších dnech nepřestávají být osvěcováni sluncem. Modlitba tě osvěcuje. Prozařuje tvoji duši, tvoje srdce i tvoji tvář, i v těch nejtemnějších a nejvíce bolestných dobách.

Všichni jsme nositeli radosti. Pomysleli jste na to? Že jsi nositelem radosti? Anebo raději přinášíš špatné zprávy, jež skličují. Všichni jsme schopni přinášet radost. Tento život je darem, který nám daroval Bůh, a je příliš krátký, než aby byl spotřebováván smutkem a hořkostí. Chvalme Boha, buďme prostě spokojeni, že jsme. Pohleďme k veškerenstvu, pohleďme na krásu i na svoje kříže a řekněme: „Ty existuješ, učinil jsi nás pro Sebe.“ Vnímat onen neklid srdce, který mne vede, abych vzdával Bohu díky a chválu. Jsme potomci velikého Krále, Stvořitele, a jsme schopni přečíst ve stvoření Jeho podpis.  Stvoření, kterého si dnes nehledíme, nese podpis Boha, který ho učinil z lásky. Pán ať nám umožní stále hlouběji to chápat a přivádí nás k projevu díků. Děkování je krásnou modlitbou.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes začínáme nový cyklus katechezí na téma modlitba. Modlitba je dech víry a její nejvlastnější výraz. Jako zvolání stoupající ze srdce toho, kdo věří a svěřuje se Bohu.

Připomeňme si příběh o Bartimaiovi, postavě z evangelia (srov. Mk 10, 42-52 a par.), která – přiznám se – je mi ze všech nejsympatičtější. Byl slepý, seděl a žebral u cesty na okraji svého města, Jericha. Není bezejmennou osobou, má obličej a jméno: Bartimaios, tzn. „syn Timaův“. Jednoho dne slyšel, že půjde kolem Ježíš. Jericho bylo vskutku křižovatkou lidí, kteří jím neustále procházeli, buď poutníků či obchodníků. Bartiamios se tedy usadil a učinil vše, co mohl, aby se setkal s Ježíšem. Spousta lidí si přála totéž. Vzpomeňme Zachea, který vylezl na strom, a mnoho dalších, kteří chtěli spatřit Ježíše.

Tento muž se v evangeliích prezentuje křikem svého hlasu. Nevidí, neví, zda se Ježíš nachází blízko či daleko, ale poznává to podle zástupu, který se rozrůstá a bliží. On je však naprosto sám, nikdo se o něho nestará. A co učiní Bartimaios? Volá a křičí. Užívá jedinou zbraň, kterou má, totiž hlas. Zvolá: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!« (v.47). A tak volá pořád.

Jeho opakované výkřiky vadí, působí nevychovaně, takže jej mnozí okřikují, aby zmlknul: „Chovej se způsobně. Nech toho!“ Bartimaios však nemlčí, ba dokonce křičí ještě víc: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!«. Je to krásná zarputilost těch, kteří hledají milost a tlukou na dveře, na Boží srdce. On tluče svým křikem. Výraz „Synu Davidův“ je velice příznačný. Označuje Mesiáše, vyznává Mesiáše. Je to vyznání víry, vycházející z úst muže všemi opovrženého.

A Ježíš jeho křiku naslouchá. Bartimaiova modlitba se dotýká Jeho srdce, Božího srdce, a otevírá mu dveře spásy. A Ježíš si jej nechá zavolat. On tedy vstane, a ti, kteří mu před chvílí říkali, ať zmlkne, jej nyní přivádejí k Mistrovi. Ježíš s ním rozmlouvá a žádá, aby vyjádřil svoje přání. Toto je důležité! Tehdy se křik stává prosbou: »Mistře, ať vidím!« (v.51).

Ježíš mu řekne: »Jdi, tvá víra tě zachránila« (v.52). Rozpoznává v bezbranném a opovrhovaném ubožákovi veškerou moc jeho víry, přitahující Boží smilování a moc. Víra jsou dvě pozvednuté ruce a hlas, který voláním prosí o dar spásy. Katechismus říká: „Pokora je základem modlitby“ (Katechismus katolické církve, 2559). Modlitba se rodí ze země, latinsky humus, odkud pochází slovo humilis – pokorný. Pochází z naší nedostatečnosti, z naší žízně po Bohu (srov. tamt., 2560-2561).

Víra, jak jsme viděli u Bartimaia, je voláním. Nevíra dusí toto volání. Lidé, kteří ho okřikovali, aby mlčel, nebyli věřící. Měli jakýsi druh omerty. Víra je protest proti strádání, jehož důvod neznáme. Nevíra se spokojuje se situací, do níž jsme upadli. Víra je naděje, že budeme spaseni. Nevíra je uvykání zlu, které nás tísní.

Drazí bratři a sestry, začínáme tento cyklus katechezí Bartimaiovým zvoláním, protože v jeho postavě je zřejmě vepsáno všechno. Bartimaios je vytrvalý muž. Měl kolem sebe lidi, kteří mu vysvětlovali, že volání je zbytečné a pokřikování zůstane bez odpovědi, protože ruší, a je třeba s tím přestat. On však nezůstal zticha. A nakonec dosáhnul, čeho si přál.

V srdci člověka je hlas, který je silnější než jakákoli opačná argumentace. Všichni máme tento hlas v sobě. Hlas, který se ozývá spontánně, bez něčího rozkazu. Hlas, který se ptá po smyslu naší pozemské pouti, zejména nacházíme-li se v temnotě: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Krásná je tato modlitba.

Nejsou snad tato slova vepsána do veškerého stvoření? Všechno vzývá a prosí, aby tajemství smilování dosáhlo svého definitivního naplnění. Nemodlí se jenom křesťané. Ti pouze sdílejí prosebné volání se všemi ostatními muži a ženami. Tento horizont lze však ještě rozšířit. Pavel říká, že »celé tvorstvo zároveň sténá« (Řím 8,22). Umělci často interpretují toto tiché volání tvorstva, které dřímá v každém tvoru a vyjevuje se zejména v srdci člověka, protože „člověk je Boží žebrák“ (KKC, 2559). To je nádherná definice člověka: Boží žebrák.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews