Autor: admin

Publikováno

Papež František, nedělní promluva, 17.5.2020

Jan 14,15-21

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Evangelium této neděle (srov. Jan 14,15-21) prezentuje dvě poselství: zachovávání  přikázání a přislib Ducha svatého.

Ježíš pojí lásku k Sobě se zachováním přikázání, na což klade důraz ve své řeči na rozloučenou: »Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15); »Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje« (v.21). Ježíš od nás žádá, abychom Jej milovali, ale vysvětluje, že tato láska se nevypotřebuje v nějaké touze či citu. Nikoli, vyžaduje ochotu následovat Jej Jeho cestou, kterou je Otcova vůle. Shrnuje ji přikázání vzájemné lásky, vyslovené Ježíšem samotným: »Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy« (Jan 13,34). Neřekl: „Milujte mne, jako jsem já miloval vás“, nýbrž „milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“. Miluje nás, aniž by za to žádal něco na oplátku, a chce, aby se tato Jeho zdarma darovaná láska stala konkrétní náplní života mezi námi: taková je Jeho vůle.

Aby pomohl učedníkům jít touto cestou, slibuje Ježíš, že bude prosit Otce, aby seslal »jiného Přímluvce« (v.16), tedy Těšitele, Obhájce, který zaujme Jeho místo a daruje jim chápavost slyšet a odvahu zachovávat Jeho slova. Toto je Duch svatý, který je Darem Boží lásky, sestupující do srdce křesťana. Poté co byl Ježíš zabit a vstal z zmrtvých, dostává se Jeho lásky těm, kdo v Něj uvěří a jsou pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Samotný Duch je vede, osvěcuje a posiluje, aby se každý mohl ubírat životem i v protivenstvích a těžkostech, v radostech i bolestech a zůstávat na Ježíšově cestě. To je možné právě zachováváním poddanosti Duchu svatému, aby mohl Svojí činorodou přítomností nejenom těšit, nýbrž i přetvářet srdce a otevírat je pravdě a lásce.

Vzhledem ke zkušenosti pochybení a hříchu, kterou všichni máme, nám Duch svatý pomáhá, abychom nepodlehli, a umožňuje nám plně chápat a žít smysl Ježíšových slov: »Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání« (v.15). Přikázání nám nejsou dána jako určitý druh zrcadla, ve kterém vidíme odraz svých ubohostí a svých nedůsledností. Nikoli, k tomu nejsou. Boží Slovo je nám dáno jako Slovo života, které proměňuje, obnovuje, nesoudí proto, aby zavrhovalo, nýbrž uzdravuje a má za účel odpuštění. Takové je Boží milosrdenství. Slovo je světlo našich kroků. A to vše je dílo Ducha svatého! On je Boží Dar, Bůh sám, který nám pomáhá být svobodnými lidmi, kteří chtějí a umějí milovat a pochopili, že život je posláním zvěstovat divy, jež uskutečňuje Pán v každém, kdo Mu důvěřuje.

Panna Maria, která je vzorem církve, dovede naslouchat Božímu Slovu a přijímat dar Ducha svatého, ať nám pomáhá, abychom prožívali evangelium radostně a uvědomovali si, že nás nese Duch svatý, božský oheň, který zahřívá srdce a osvěcuje naše kroky.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Publikováno

Katecheze papeže Františka, 13.5.2020, Křesťanská modlitba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes přistoupíme k druhé katechezi cyklu, věnovaného modlitbě, který jsme zahájili minulý týden.

Modlitba patří všem, tedy lidem každého náboženského vyznání a pravděpodobně i těm, kteří nevyznávají žádné. Modlitba se rodí ve skrytu nás samotných, v onom vnitřním místě, které duchovní autoři často nazývají „srdce“ (srov. Katechismus katolické církve, 2562-2563). Modlitba v nás tedy není něčím periferním, naší druhotnou a marginální schopností, nýbrž nejintimnějším tajemstvím nás samotných. Toto tajemství se modlí. Modlí se emoce, ale nelze říci, že modlitbou jsou jenom emoce. Modlí se inteligence, ale modlitbou není jen intelektuální úkon. Modlí se tělo, ale s Bohem je možné mluvit i v plné invaliditě. Modlí se tedy celý člověk, pokud se modlí jeho „srdce“.

Modlitba je rozlet, zvolání, jež nás přesahuje; rodí se v našem nitru a vyklání, protože teskní po setkání. Toto je třeba zdůraznit: stesk po setkání. Tato nostalgie je víc než potřebou, více než nezbytností, je cestou, steskem po setkání. Modlitba je hlas tápajícího „já“, snažícího se dopátrat jednoho „Ty“. Toto setkání mezi „já“ a „Ty“ nelze uskutečnit na počítačích. Je to lidské setkání, a nezřídka tápání s cílem nalézt „Ty“, hledané mým „já“.

Křesťanská modlitba se však rodí ze zjevení: „Ty“ nezůstalo zahaleno tajemstvím, nýbrž navázalo s námi vztah. Křesťanství je náboženství, které nepřetržitě slaví Boží „zjevení“, tedy epifanii. První svátky liturgického roku slaví tohoto Boha, který nezůstává skryt, nýbrž nabízí lidem svoje přátelství. Bůh zjevuje svoji slávu chudobou v Betlémě, rozjímáním mudrců, křtem v Jordánu, zázrakem na svatbě v Káni. Velkolepý Prolog Janova evangelia končí tímto shrnutím: »Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu« (Jan 1,18). Ježíš nám zjevil Boha.

Křesťan navazuje modlitbou vztah k Bohu, který má laskavou tvář a nechce nahánět lidem strach. Toto je první charakteristika křesťanské modlitby. Odedávna byli lidé zvyklí přistupovat k Bohu poněkud bázlivě, trochu ustrašení před tímto fascinujícím a úděsným tajemstvím; zvykli si prokazovat Bohu úctu servilně jako poddaný, jenž nechce být neuctivý vůči svému pánu. Avšak křesťané se k Němu odvažují obracet důvěrným oslovením „Otče“. Ježíš používá ještě důvěrnějšího slova: tatínek.

Křesťanství odstranilo ze vztahu k Bohu jakýkoli feudální akcent. V pokladu naší víry se nevyskytují výrazy jako „nevolnictví“, „otroctví“ či „vazalství“, nýbrž slova jako „smlouva“, „přátelství“, „příslib“, „společenství“, „blízkost“. Ve své obsáhlé promluvě na rozloučenou s učedníky Ježíš říká: »Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém« (Jan 15,15-16). To je jakýsi bianko šek: „Dám vám všechno, oč budete prosit Otce v mém jménu.“ Zkusme to!

Bůh je přítel, spojenec, ženich. Modlitbou s Ním lze navázat důvěrný vztah, a Ježíš nás v modlitbě Otče náš opravdu naučil obracet se k Němu řadou proseb. Boha můžeme prosit o všechno, o všechno; vysvětlit všechno a vypovědět všechno. Nezáleží na tom, pociťujeme-li ve vztahu k Bohu svoje nedostatky. Nejsme dobrými přáteli, nejsme vděčnými dětmi, nejsme věrnými manželi. On nás miluje nadále. Ježíš to dokazuje definitivně na Poslední večeři, když říká: »Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá« (Lk 22,20). Tímto gestem ve večeřadle Ježíš předjímá mysterium Kříže. Bůh je věrný spojenec. Pokud lidé přestanou milovat, On miluje dále, třebaže Jej láska vede na Kalvárii. Bůh je stále u dveří našeho srdce. Čeká. Čeká, že otevřeme. Někdy zaklepe, ale není dotěrný, čeká. Bůh s námi má trpělivost, která je otcovská, jako tatínek, který nás má rád. A řekl bych, že je to trpělivost tatínka i maminky. Je stále nablízku našemu srdci, a když zaklepe, činí tak jemně a laskavě.

Zkusme se všichni takto modlit, vstupme do tajemství Smlouvy. Svěřme se modlitbou do milosrdných rukou Boha, dejme se prostoupit tajemstvím blaženosti, jímž je život Trojice, považujme se za pozvané, kteří si nezaslouží takovou poctu. A říkejme Bohu v úžasu modlitby: copak Ty znáš jenom lásku? Bůh nezná nenávist. Je nenáviděn, ale nezná nenávist. Zná pouze lásku. K tomuto Bohu se modlíme. Toto je žhnoucí jádro každé křesťanské modlitby. Bůh lásky, náš Otec, který nás očekává a doprovází.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Publikováno

Papež František, nedělní promluva, 10.5.2020

Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“
Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“
Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‘Ukaž nám Otce’? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V dnešním evangeliu (srov. Jan 14,1-12) slyšíme začátek takzvané Ježíšovy „řeči na rozloučenou“. Jsou to slova, jimiž se obrací k učedníkům na závěr Poslední večeře před nadcházejícím Umučením. V této tak dramatické chvíli Ježíš praví: »Ať se vaše srdce nechvěje!« (v.1). Říká to i nám v dramatických životních chvílích. Co však dělat, aby se srdce nechvělo? Srdce je totiž rozrušeno…

Pán indikuje dva prostředky, jak čelit rozrušení. Prvním je: »Věřte ve mne« (v.1). Zdálo by se, že jde o radu poněkud teoretickou, abstraktní. Ježíš nám však chce říci něco přesného. On ví, že vnitřní rozrušení a rozechvění se v životě rodí z pocitu, že to nezvádneme, z pocitu opuštěnosti a z nedostatku opor vzhledem k tomu, co nadchází. Tato úzkost, v níž jedna těžkost střídá druhou, je o samotě nepřekonatelná. Potřebujeme Ježíšovu pomoc, a  proto Ježíš žádá, abychom měli víru v Něho, to znamená, abychom se neopírali o sebe, nýbrž o Něho. Od rozrušení osvobozuje spolehnutí. Svěřit se Ježíši, učinit skok. Toto osvobozuje od rozrušení. Ježíš vstal z mrtvých a žije právě proto, aby byl neustále po našem boku. Můžeme mu tedy říci: „Ježíši, věřím, že jsi vstal z mrtvých a jsi mi po boku. Věřím, že mne slyšíš. Svěřuji Ti, co mnou zmítá, svoje soužení: věřím Ti a svěřuji se Ti.“

Druhý prostředek proti rozrušení formuluje Ježíš těmito slovy: »V domě mého Otce je mnoho příbytků. […] Odcházím vám připravit místo« (v. 2). Toto pro nás Ježíš učinil: objednal nám místo v nebi. Vzal na sebe naše lidství a provedl je smrtí na nové místo v nebi, abychom tam, kde je On, byli také my. Tato jistota je naší útěchou: místo je rezervováno pro každého. Také pro mne je místo. Každý z nás si může říci: je tu místo pro mne. Nežijeme bez cíle a bez určení. Jsme očekáváni, jsme drahocenní. Bůh je zamilován do nás, svých dětí. A připravil pro nás to nejdůstojnější a nádherné místo: Ráj. Nezapomeňme: příbytkem, který nás očekává, je Ráj. Tady jsme přechodně. Jsme učiněni pro nebe, pro život věčný, abychom žili věčně. Navždy – to si nyní nedokážeme ani představit. Ještě krásnějším je však pomyšlení, že navždy bude všechno v radosti, v plném společenství s Bohem a s druhými, už nebudou slzy, ani zloba, ani rozdělení a rozrušení.

Ale jak dosáhnout Ráje? Jakou cestou? To je ta zásadní Ježíšova věta, kterou nám dnes říká: »Já jsem cesta« (v.6). Do nebe stoupá cesta, kterou je Ježíš, tzn. mít osobní vztah k Němu, napodobovat Jej v lásce a jít v Jeho stopách. A já křesťan, ty a každý z nás křesťanů se může ptát: „Jakou jdu cestou?“. Jsou cesty, které nevedou do nebe: cesty zesvětštění, cesty sebeprosazování, cesty sobecké moci. Ježíšova cesta je cestou lásky, modlitby, umírněnosti, důvěry a služby druhým. Není to cesta mojí potřeby vyniknout, nýbrž cesta, na níž v  mém životě vyniká Ježíš. To znamená ubírat se každý den vpřed a žádat Jej: „Ježíši, co myslíš o tomto mém rozhodnutí? Co bys učinil v této situaci, s těmito lidmi?“ Prospěje nám, budeme-li Ježíše, který je cestou, žádat o ukazatele k Nebi. Madona, Královna nebe, ať nám pomáhá následovat Ježíše, který nám otevřel Ráj.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Publikováno

Katecheze papeže Františka, 6.5.2020, Modlitba

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes začínáme nový cyklus katechezí na téma modlitba. Modlitba je dech víry a její nejvlastnější výraz. Jako zvolání stoupající ze srdce toho, kdo věří a svěřuje se Bohu.

Připomeňme si příběh o Bartimaiovi, postavě z evangelia (srov. Mk 10, 42-52 a par.), která – přiznám se – je mi ze všech nejsympatičtější. Byl slepý, seděl a žebral u cesty na okraji svého města, Jericha. Není bezejmennou osobou, má obličej a jméno: Bartimaios, tzn. „syn Timaův“. Jednoho dne slyšel, že půjde kolem Ježíš. Jericho bylo vskutku křižovatkou lidí, kteří jím neustále procházeli, buď poutníků či obchodníků. Bartiamios se tedy usadil a učinil vše, co mohl, aby se setkal s Ježíšem. Spousta lidí si přála totéž. Vzpomeňme Zachea, který vylezl na strom, a mnoho dalších, kteří chtěli spatřit Ježíše.

Tento muž se v evangeliích prezentuje křikem svého hlasu. Nevidí, neví, zda se Ježíš nachází blízko či daleko, ale poznává to podle zástupu, který se rozrůstá a bliží. On je však naprosto sám, nikdo se o něho nestará. A co učiní Bartimaios? Volá a křičí. Užívá jedinou zbraň, kterou má, totiž hlas. Zvolá: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!« (v.47). A tak volá pořád.

Jeho opakované výkřiky vadí, působí nevychovaně, takže jej mnozí okřikují, aby zmlknul: „Chovej se způsobně. Nech toho!“ Bartimaios však nemlčí, ba dokonce křičí ještě víc: »Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!«. Je to krásná zarputilost těch, kteří hledají milost a tlukou na dveře, na Boží srdce. On tluče svým křikem. Výraz „Synu Davidův“ je velice příznačný. Označuje Mesiáše, vyznává Mesiáše. Je to vyznání víry, vycházející z úst muže všemi opovrženého.

A Ježíš jeho křiku naslouchá. Bartimaiova modlitba se dotýká Jeho srdce, Božího srdce, a otevírá mu dveře spásy. A Ježíš si jej nechá zavolat. On tedy vstane, a ti, kteří mu před chvílí říkali, ať zmlkne, jej nyní přivádejí k Mistrovi. Ježíš s ním rozmlouvá a žádá, aby vyjádřil svoje přání. Toto je důležité! Tehdy se křik stává prosbou: »Mistře, ať vidím!« (v.51).

Ježíš mu řekne: »Jdi, tvá víra tě zachránila« (v.52). Rozpoznává v bezbranném a opovrhovaném ubožákovi veškerou moc jeho víry, přitahující Boží smilování a moc. Víra jsou dvě pozvednuté ruce a hlas, který voláním prosí o dar spásy. Katechismus říká: „Pokora je základem modlitby“ (Katechismus katolické církve, 2559). Modlitba se rodí ze země, latinsky humus, odkud pochází slovo humilis – pokorný. Pochází z naší nedostatečnosti, z naší žízně po Bohu (srov. tamt., 2560-2561).

Víra, jak jsme viděli u Bartimaia, je voláním. Nevíra dusí toto volání. Lidé, kteří ho okřikovali, aby mlčel, nebyli věřící. Měli jakýsi druh omerty. Víra je protest proti strádání, jehož důvod neznáme. Nevíra se spokojuje se situací, do níž jsme upadli. Víra je naděje, že budeme spaseni. Nevíra je uvykání zlu, které nás tísní.

Drazí bratři a sestry, začínáme tento cyklus katechezí Bartimaiovým zvoláním, protože v jeho postavě je zřejmě vepsáno všechno. Bartimaios je vytrvalý muž. Měl kolem sebe lidi, kteří mu vysvětlovali, že volání je zbytečné a pokřikování zůstane bez odpovědi, protože ruší, a je třeba s tím přestat. On však nezůstal zticha. A nakonec dosáhnul, čeho si přál.

V srdci člověka je hlas, který je silnější než jakákoli opačná argumentace. Všichni máme tento hlas v sobě. Hlas, který se ozývá spontánně, bez něčího rozkazu. Hlas, který se ptá po smyslu naší pozemské pouti, zejména nacházíme-li se v temnotě: „Ježíši, smiluj se nade mnou.“ Krásná je tato modlitba.

Nejsou snad tato slova vepsána do veškerého stvoření? Všechno vzývá a prosí, aby tajemství smilování dosáhlo svého definitivního naplnění. Nemodlí se jenom křesťané. Ti pouze sdílejí prosebné volání se všemi ostatními muži a ženami. Tento horizont lze však ještě rozšířit. Pavel říká, že »celé tvorstvo zároveň sténá« (Řím 8,22). Umělci často interpretují toto tiché volání tvorstva, které dřímá v každém tvoru a vyjevuje se zejména v srdci člověka, protože „člověk je Boží žebrák“ (KKC, 2559). To je nádherná definice člověka: Boží žebrák.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

Publikováno

Papež František, nedělní promluva, 3.5.2020

Jan 10,1-10

Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Čtvrtá neděle velikonoční, připadající na dnešek, nese titul Ježíše, dobrého Pastýře. Evangelium říká: »Ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem« (Jan 10,3). Pán nás volá jménem, volá nás, protože nás má rád. Evangelium však dále říká, že existují jiné hlasy, cizí hlasy zlodějů a lupičů, které chtějí ovcím působit škodu.

Tyto odlišné hlasy znějí v nás. Existuje hlas Boží, který laskavě promlouvá do svědomí, a hlas pokušitele, svádějící ke zlu. Jak rozeznat hlas dobrého Pastýře od hlasu lupiče; jak rozlišit Boží inspiraci od ponoukání Zlého? Rozlišovat oba tyto hlasy je možné. Mluví totiž odlišnými jazyky, dotýkají se totiž našeho srdce protichůdným způsobem. Mluví různými jazyky, a jako dovedeme rozlišovat jeden jazyk od druhého, umíme také rozlišovat hlas Boží od toho Zlého. Boží hlas nikdy nenutí. Bůh navrhuje, nenařizuje. Avšak zlý hlas svádí, přepadá, nutí: vzbuzuje oslnivé iluze a vábivé, leč pomíjivé emoce. Zpočátku se podbízí, sugeruje, že jsme všemohoucí, ale potom nás ponechává s prázdnotou v srdci a obžalovává: „Jsi ničím.“ Boží hlas nás však s velikou trpělivostí koriguje, utěšuje a neustále živí nadějí. Boží hlas má obzor, avšak hlas Zlého přivádí ke zdi, do kouta.

Další rozdíl. Hlas nepřítele odtrhává od přítomnosti a chce, abychom se soustředili na obavy z budoucnosti či na smutek z minulosti, nepřítel nechce přítomnost; probouzí zahořklost, vzpomínky na utrpěná příkoří a na ty, kdo nám ublížili. Boží hlas však mluví do přítomnosti: „Nyní můžeš konat dobro, nyní můžeš uplatnit tvořivost lásky, nyní se můžeš zbavit žalu a výčitek, které vězní tvoje srdce. Oživuje nás a vede vpřed, ale mluví k přítomnosti, nyní.

A dále: tyto dva hlasy v nás vzbuzují odlišné otázky. Od Boha přichází otázka: „Co mi prospěje?“. Avšak pokušitel naléhá jinou otázkou: „Co se mi chce?“ Co se mi chce. Hlas Zlého krouží stále kolem ega, sobeckých popudů a potřeb tady a teď. Je jako dětský vrtoch, tady a teď.  Boží hlas však nikdy neslibuje radost za nízkou cenu. Zve nás, abychom překračovali svoje já hledáním pravého dobra a pokoje. Pamatujme: zlo nikdy nedává pokoj, nejprve podnítí dychtivost a potom zanechává hořkost. Takový je styl Zla.

A nakonec, hlas Boží a ten pokušitelův promlouvají v odlišných „prostředích“. Nepřítel má v oblibě temnotu, faleš a pomluvu. Pán má rád slunce, pravdu a jasnou průzračnost. Nepřítel nám říká: „Uzavři se do sebe, vždyť tě nikdo nechápe, ani neslyší. Nedůvěřuj!“ Naopak dobro vybízí k otevřenosti, ryzosti a důvěře v Boha i v druhé. Drazí bratři a sestry, v této době nás mnohé myšlenky a starosti vedou, abychom šli do sebe. Popřejme pozornost hlasům, které se objevují v našem srdci. Ptejme se odkud přicházejí. Prosme o milost rozpoznat a následovat hlas dobrého Pastýře, který nás vyvádí z ohrádek sobectví a vede na pastvu pravé svobody. Madona, Matka dobré rady, ať naše rozlišování usměrňuje a provází.

Přeložil Milan Glaser

vaticannews

 

Publikováno

Slovo biskupa Františka Václava Lobkowicze k obnovení bohoslužeb

Drazí bratři a sestry,

chtěl bych vás všechny nejprve upřímně pozdravit. Uvolňování protiepidemických opatření nám dovolilo vrátit se ve stanoveném počtu do našich kostelů. Jistě jste po týdnech u televizních přenosů mší svatých radostně prožili přítomnost vzkříšeného Pána v Božím slově, v eucharistii, ale také ve společenství věřícího lidu. Kéž vás tato radost provází i nadále a kéž si uchováte onu touhu po eucharistii, která vás dnes na mši svatou přivedla. Ano, některá omezení stále trvají: hygienická opatření, nošení roušek, vzájemné rozestupy a možná ne všichni se do kostela hned dostanou. Naše ohleduplnost, se kterou tyto požadavky bereme vážně na sebe, je takovým vzájemným pozdravením pokoje, gestem, které vyjadřuje úctu, lásku i starostlivost o druhé.


I po rozvolnění přísných opatření dále trvá dispenz od povinné účasti na nedělní bohoslužbě a je jistě moudré, aby ho dále využívali ti, kteří patří do takzvaných ohrožených skupin především lidé starší a chronicky nemocní. Tyto především chci povzbudit a ujistit o Pánově blízkosti a lásce, která nezná zavřené dveře, vyjma zavřených srdcí. Naše modlitby vás provázejí a vy sami se pro nás stáváte znamením touhy po plném společenství, abychom při liturgickém slavení mohli zakoušet něco z radosti, že Kristus je všechno ve všech. Kéž by po tom zatoužili i ostatní naši spoluobčané. Modleme se za to.

V evangeliu nás Ježíš sám utěšuje: „Kdo mne miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,21) Spojme to, co jsme načerpali doma v době odloučení, s novým odhodláním chválit a oslavovat Pána ve společenství bratří a sester.

Žehná

Váš biskup František Václav

www.doo.cz

Publikováno

Znovuobnovení bohoslužeb v farnosti od neděle 26. dubna

Díky rozhodnutí otce Piotra, bude od neděle 26.4. sloužena mše svatá ve všech kostelích farnosti. Mše svaté budou probíhat dle původních plánů. V něděli 26.4. začínáme ve Slatině v 8 hodin. Dále v Těškovicích v 9.15. a v Tísku v 10.30 hodin. Další dny budou mše dle plánu.

Účast na bohoslužbě je podmíněna splněním řady hygienických pravidel. Za jejich dodržování budou zodpovědni všichni účastních bohoslužby. Jsou uvedena níže.

Během první vlny uvolnění je stanoven maximální počet přítomných na 15 věřícich. Předpokládá se, že se mše svaté zúčatní ti, kteří si objednali úmysl mše svaté. Vhodné upozornit, že staří lidé jsou pro onemocnění COVID nejvíce rizikoví. Prosím, velmi zvažte svou účast na bohoslužbě.

Rozhodnutí je podloženo vyjádřením České biskupské konference (celý článek zde), kdy od 27. dubna se budou moci za určitých podmínek konat veřejné bohoslužby a náboženské obřady. Na mši svatou bude zprvu moci přijít jen patnáct účastníků. Počty se budou po čtrnáctidenních intervalech navyšovat až do 8. června, kdy bude možné do kostela přicházet bez omezení. Pro všechny však bude platit celá řada hygienických opatření.

Pravidla pro realizaci bohoslužeb:

V bohoslužebném prostoru (kostele, sboru apod.) musí lidé dodržovat minimální rozestupy dva metry mezi účastníky bohoslužeb (s výjimkou členů v rámci jedné rodiny nebo jinak propojených osob), což s sebou přináší omezení počtu účastníků bohoslužeb.

Účastníci si před vstupem do bohoslužebného prostoru povinně vydesinfikují ruce.

Všichni účastníci bohoslužeb mají roušku vyjma okamžiku přijetí Eucharistie

Vynechává se pozdravení pokoje a žehnání se svěcenou vodou a obdobné obřady

Duchovní si desinfikuje ruce minimálně před začátkem bohoslužby, před podáváním Eucharistie a po ní

Délku bohoslužby je třeba při zachování liturgických předpisů zbytečně neprodlužovat.

Bohoslužebný prostor je po bohoslužbě řádně vyvětrán a jsou desinfikovány kontaktní plochy (kliky, lavice apod.) Údržbě a čistotě prostoru je věnována mimořádná péče.

Je omezen přístup věřících do dalších míst v kostele mimo hlavní bohoslužebný prostor.

Obdobná pravidla platí pro svatby a křty.

Až do odvolání je zrušen veškerý další program ve farnostech, který vyžaduje shromažďování lidí.

Kostely mimo bohoslužeb zůstávají otevřené jako obvykle pro osobní modlitbu a individuální duchovní péči.

(R.Hodan)