Vánoce jsou tím nejpodivuhodnějším svátkem, který existuje. Jsou překvapením, které Bůh připravil lidem. O vánocích totiž živý a všemocný Bůh ukazuje plnost svého milosrdenství tím, že se z lásky stává zcela malým a slabým. Stvořitel se vydává svému stvoření, aby mu dokázal: „Podívej se, nechci ti způsobit nic zlého.“
 
Dítě Vánoc nám říká: „Já jsem Bůh, který se stal člověkem. Chci vám dokázat, že jsem Láska, že vás miluji a že vám nejsem schopen učinit něco zlého.“
 
Je-li Bůh dítětem položeným tam na slámě v jeskyni, pak už mi nic nenahání strach. Strach mohu mít z čehokoliv, ale ne z dítěte.  Z dítěte, které hladím a které se ke mně vine. Už nemám strach. Jedinou námahu, kterou musím vynaložit, je věřit.  Věřím-li, pokračuji tím v procesu, kterým Ježíš – dítě přichází na svět.

„Ježíš Kristus, ačkoliv byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby“ (srov. 2 Kor 8,9).

Bůh nepřichází jen k nějakým ideálním, či idylickým lidem. On v Ježíši Kristu přišel do tohoto našeho reálného světa, poznamenaného dobrotou i špatností, rozdělením, zlobou, chudobou, utiskováním a válkami. Bůh se rozhodl obývat naše (osobní) dějiny takové, jaké jsou, s veškerou tíží jejich omezení a dramat.

Prokázal tak svoji milosrdnou a láskyplnou náklonnost k lidským tvorům. Jedno z biblických jmen pro Ježíše zní „Emmanuel“, což znamená „Bůh-s-námi“!

Ježíš je „Bůh s námi“ od počátku a navždy. Je s námi i v utrpeních a bolestech našich dějin. Ježíšovo narození je zjevením toho, že se Bůh jednou provždy postavil na stranu člověka, aby nás zachránil, pozvednul z prachu naší ubohosti, našich těžkostí, našich hříchů.

Odtud plyne velký „dárek“ Betlémského Dítěte: přináší nám duchovní sílu, která nám pomáhá nepropadat únavě, beznaději a smutku, protože je energií, jež rozehřívá a proměňuje srdce.

Bůh se k nám sklání. I my pak / tak můžeme přicházet k ostatním

Bůh se zjevuje ne jako někdo, kdo je nahoře a vládne nade vším, ale jako Ten, kdo se snižuje; Bůh se sklání, sestupuje na zem jako maličký a chudý.  

Abychom se mu mohli připodobnit, nesmíme se stavět nad ostatní, nýbrž snížit se a být tu i pro druhé, stát se maličkými spolu s maličkými a chudými spolu s chudými. Počínejme si tak, aby se lidé v našem okolí necítili sami!

Pokud se Bůh skrze Ježíše spojil s člověkem až do té míry, že se stal jedním z nás, znamená to, že cokoli bychom učinili někomu v našem okolí, jako činili bychom Jemu. Připomínal nám to sám Ježíš: kdo nasytil, přijal, navštívil a miloval jedno z těch nejmenších a nejchudších mezi lidmi, učinil tak samotnému Bohu.

Ježíš jim řekl: “Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“  Odpověděli mu: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít …?“ On jim odpoví: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili“ (srov. Mt 25,35-40).

 

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist