Svátost kněžství

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. (KKC 1536) Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „svaté kněžstvo“. (KKC 1546)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. Skrze svátostné kněžství, zvlášť biskupů a kněží, se přítomnost Krista jako hlavy církve stala viditelná uprostřed společenství věřících. Podle krásného obratu sv. Ignáce z Antiochie biskup je jakoby živý obraz Boha Otce. Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení. Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. (KKC 1548-1551) 

Kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista – hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť. (KKC 1552)

V případě této svátosti se jedná o tzv. služebné kněžství vycházející již ze starého zákona. Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, v životě podle Ducha, služebné kněžství je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí (vkládáním rukou biskupa), svátostí kněžství. (KKC 1547)

Kdo může přijmout svátost kněžství?

„Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž.“ Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. (KKC 1577)

Nikdo nemá právo obdržet svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí být povolán Bohem. Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar. Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem, a tak se zcela dávají Bohu a lidem. (KKC 1578-1579)

Svatý farář arský o kněžství říká: „Kněz pokračuje v díle vykoupení na zemi… Kdyby člověk dobře pochopil, čím je kněz na zemi, nezemřel by hrůzou, ale láskou… Kněžství je láska Ježíšova srdce.“

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist