Svatí měsíce září

SV. JILJÍ, 1. září

Sv. Jiljí

připomínka, opat

Patron: Korutan, Štýrska, Třeboně; myslivců, pastevců, žebráků; vzýván při manželské neplodnosti, při rakovině

Atributy: laň, šíp

Pocházel údajně ze zámožnější rodiny v Athénách v Řecku. Jiljí přesto od dětství vynikal svou štědrostí, která je připomínána příběhem o tom, jak cestou do školy svým svrchním oděvem obdaroval žebráka. Po smrti rodičů rozdal zděděný majetek a odplul do Gallie. Z této cesty je vzpomínána bouře, která poděsila i zkušené námořníky, ale Jiljího klid pramenil z důvěry v Boha.

Z přístavu v Marseille zamířil do Arles, kde přispěním biskupa Césaria po dva roky získával vzdělání v duchovní oblasti. Další jeho kroky vedly do lesnatého okolí řeky Garudu, kde se setkal s poustevníkem Vardemem, který byl nějakou dobu jeho učitelem. Za čas ale Jiljí odešel hledat větší samotu směrem na jih a usadil se v blízkosti pobřeží při ústí řeky Rhony. Za obydlí si zvolil jeskyni, u níž našel pramen. 

Legendární vyprávění o ochočené lani, jejímž mlékem se živil, z ní učinilo světcův výrazný atribut. Tato laň se stala i příčinou objevení Jiljího a jeho dalšího povolání.

Visigotský král Flavius Wamba se na lovu, při pronásledování laně, dostal k poustevníkově jeskyni, kde po zvířeti údajně některý z lovců vystřelil šíp, který však zasáhl Jiljího, u něhož laň hledala ochranu. Příhoda měla pokračování v přátelství krále s poustevníkem, které vedlo k založení kláštera, v němž Jiljí dal mnichům řeholní pravidla sv. Benedikta. Klášter se stal požehnáním pro široké okolí. Jiljí přijal kněžské svěcení a vedl bratry jako opat. Aby se na klášter vztahovala apoštolská ochrana, putoval do Říma.

Kolem jeho kláštera vzniklo město Saint-Gilles. S šířením úcty sv. Jiljí také souvisí jeho zařazení mezi tzv. 14 pomocníků. V naší zemi mezi významné chrámy zasvěcené sv. Jiljí patři kostel na Starém Městě v Praze, založený kolem r. 1210 a další v Třeboni, uváděný za farní již r. 1280 (u něj je od r.1367 klášter augustiniánů). Část světcových ostatků v r. 1356 obdržel Svatovítský chrám v Praze.

SV. JUSTUS, 2. září

připomínka, biskup

Sv. Justus

Pocházel z Lyonu ve Francii. Asi roku 350 byl zde jmenován biskupem a v této hodnosti působil přes 30 let. Vynikal štědrostí a láskou k chudým. Byl obzvláště horlivý ve věci čistoty víry a získávání duší pro Krista. To mu však přinášelo i mnoho nepříjemností a utrpení.

Později se v hornoegyptské poušti připojil k mnišskému společenství. Dle některých to bylo v roce 382 a zemřel r. 390. To však není doloženo a je pouze jisté, že žil v roce 381, kdy se účastnil synody a teprve později se vydal do Egypta. Z toho vychází i údaj v martyrologiu. Jeho ostatky byly přeneseny z Egypta v V. století. Lyonská diecéze slavila toto přenesení 4. srpna.

SV. ŘEHOŘ VELIKÝ I., 3. září

Sv. Řehoř Veliký

papež a učitel církve

Patron: dolů; zpěváků, hudebníků, studentů sborového a chorálního zpěvu, zedníků

Atributy: holubice, chudí, kniha, Kristus (z jehož boku vychází proud krve do kalicha), liturgie, pero

Narodil se kolem roku 540 v Římě do významné patricijské rodiny, která měla velký majetek na Sicílii. Řehoř měl velké nadání, nevšední vlohy a po vysokoškolských studiích, které se týkaly i práva, se mu nabízela skvělá budoucnost. Výchova, i když byla křesťanská, ho směřovala k světské dráze. Pracoval v občanské správě a asi ve 30ti letech se stal „městským prétorem“ (tj.nejvyšší státní n. soudní úředník). 

Otcovský dům na Monte Coelia přeměnil v klášter sv. Ondřeje a dalších šest klášterů založil na svých rozsáhlých sicilských statcích. Mnoho zděděného majetku prodal a rozdal chudým. 

Předpokládá se, že se Řehoř stal benediktinským mnichem, i když jsou jen nepřímé doklady jako je údaj o osvojení si benediktinských zásad a spolupráce s benediktiny. Po dosti krátkém klášterním životě byl Řehoř povolán papežem za jeho pomocníka a bylo mu od něj uděleno jáhenské svěcení.

Papežem Pelágiem II. byl jako jeho vyslanec poslán do Cařihradu, kde ve službě setrval do r. 586. Navázal mnohá přátelství, seznámil se s rodinou císaře i s četnými biskupy a získával zkušenosti. Po návratu do Říma přebýval ve svém klášteře i jako papežův tajemník.

V Římě po strašné povodni nastal hlad a následně vypukl mor, podobný skvrnitému tyfu (luesinguinária). Mezi prvními oběťmi byl 7.2 590 papež Pelagius II. Všichni prý hned uvažovali o Řehořovi jako jeho nástupci.

Sv. Řehoř, papež a učitel církve

Dalším smírným aktem, který se po sv. Řehoři dochoval, jsou tzv. gregoriánské mše. Řehoř, když se dozvěděl, že u mnicha Justy z jeho kláštera bylo nalezeno při umírání několik dukátů, čímž se mnich závažně provinil proti slibu chudoby a zásadám v klášteře, dal za něj sloužit třicet mší sv. po 30 dní bezprostředně za sebou. Po poslední se duše Justy, který pro provinění nemohl být pohřben na posvátném místě, zjevila v nebeské září. Tím rodnému bratru Kapisu prý oznámil vysvobození z očistce. 

Řehořův nástup na papežský stolec se počítá od doručení souhlasu císaře a přijetí biskupského svěcení, k němuž došlo 3.9. 590. Po nástupu zavedl na papežském dvoře pořádek a kázeň. Bydlel v lateránském paláci a obklopil se jen osobami z řad duchovenstva. Mezi důvěrníky patřil opat z jeho kláštera a někteří mniši. Zakročil proti hrabivosti na papežském dvoře a zbavil lakomé laiky jejich míst. 

Podle slov Řehoře I., když se ujal Kristovy lodičky teklo do ní ze všech stran. Mezi prvním v chrámech nabádal k pokání a mimo ně se staral lidu o živobytí a pokojný život uprostřed hladu, bídy a pustošení ariánských Langobardů, kteří šířili bludy po Itálii. Denně posílal chudým, podle pečlivého rozpisu, vůz naložený potravinami z církevních statků. Do Lateránu k jeho stolu bylo denně zváno 12 velmi chudých lidí, se kterými se vítal a myl jim i ruce. 

V roce 593, když přitáhl k Římu langobardský král Agiluf, přerušil papež Řehoř I. homilii a šel se starat o obranu města. S bolestí hleděl jak nepřátelská armáda zajímá římské obyvatele. Z nich některé poslali na trh jako otroky, jiné mrzačili a s useknutýma rukama vraceli do města. Řehoř I. na to reagoval tím, že vyšel z města vstříc ke králi Agilulfovi. Jeho zjev a prosby přispěly k zastavení boje a k návratu vojsk do Pavie, ač zde hrálo roli i dojednání ročního poplatku 500 zlatých hřiven za příměří. 

Patron hudebníků

Řehoř I. dál pracoval na poklidném soužití Italů, císařského dvora i Langobardů. S králem Agilulfem prodlužoval příměří a k roku 603 dosáhl uzavření mírové dohody. K dobrému výsledku napomohla i královna Teodelinda, katolička, která pocházela z knížecího rodu v Bavorsku a byla manželkou langobardských králů. 

Sjednotil a upevnil podstatnou část liturgie, která nebyla jednotná. Opravil antifonář, složil nové texty a nápěvy. Hudba a církevní zpěv mu ležely na srdci jako prostředek k Boží oslavě i jako prostředek, který má přitahovat, stmelovat a povznášet lid. 

Zdálo by se, že Řehoř Veliký byl podle své činnosti pevného zdraví, ale opak je pravdou. Většinu pontifikátu byl sužován chorobami, zejména onemocněním žaludku.

Tělesná slabost ho od roku 599 nutila k převážnému setrvávání na lůžku a přesto pevnou rukou řídil církev do 65ti let, kdy 12.3. 604 skonal. Do poslední chvíle učil svou láskou a mnoho poučení ostatním diktoval svým písařům.

SV. RŮŽENA Z VITERBA, 4. září

Sv. Růžena z Viterba

připomínka, řeholnice

Patronka: katolických dívek

Atributy: koš s chlebem, růže v ruce

Narodila se v chudé rodině ve Viterbu v Itálii r. 1233. Již od dětství ráda vyhledávala ústraní, zamilovala si modlitbu a rozjímání. Legendy vyprávějí, že jako malá již vzkřísila mrtvou tetu, od osmi let se začala ocitat ve stavu vytržení. 

Kolem 15ti let Růžena vážně onemocněla, při čemž setrvávala častěji v bezvědomí a při procitání vyprávěla, že ji Panna Maria ve snu vyzvala, aby vstoupila do třetího řádu sv. Františka a v rodném domě si upravila jednu malou místnost jako celu, v níž by nerušeně mohla konat modlitby a skutky kajícnosti. Po uzdravení, v roce 1250, se stala terciářkou františkánského řádu a ze své domácí cely vycházela do města s křížkem v ruce a při každé příležitosti napomínala lidi k pokání. 

Jejím přáním byl vstup do kláštera klarisek. Ten jí však byl odepřen pro její chudobu, protože neměla řeholními pravidly požadovanou výbavu. Přesto se dvakrát znovu pokoušela o dovolení složit sliby klarisek. Také předpověděla, že když ji klarisky nepřijaly za života, přijmou ji mezi sebe po smrti. Krátce nato těžce onemocněla a ve věku 19ti let zemřela. Její předpověď se splnila. Její tělo, po šesti letech bylo zcela neporušené. Dodnes odpočívá ve skleněné schránce. 

SV. BERTIN, 5. září

Opatství sv. Bertina

připomínka, opat

Atributy: loď

Narodil se r. 615 ve Francii. Vzdělání získal ve westminsterském benediktinském opatství v Luxeuil. Zde se rozhodl následovat sv. Kolumbána a stal se mnichem řídícím se jeho řeholí. V roce 638 se odtud vydal se dvěma řeholními bratry severním směrem na misie. Působili v bažinatém kraji Pas-de-Calais.

Vedle evangelizace pracovali na odvodnění a zúrodnění země. Nejprve zbudovali klášter Saint-Mommolin, asi po osmi letech zřídili klášter v Sithiu a za patrona byl zvolen sv. Petr. Bertin byl opatem a horlivým hlasatelem evangelia. S velkým úsilím civilizoval kraj. 

SV. MAGNUS, 6. září

Sv. Magnus

věrozvěst a opat

Patron: bývá vzýván při očních chorobách a uštknutí

Atributy: anděl, benediktin, drak, hadi, chlapec, medvěd, slepec

Narodil se asi na konci VII. století a předpokládá se, že na území kantonu St. Gallen ve Švýcarsku. Spolehlivé údaje o jeho narození a mládí nejsou. Tento světec působil v benediktinském klášteře sv. Havla (St. Gallen) a všeobecně se uvádí, že zde měl hodnost opata. Z nejistého důvodu odešel Magnus jako misionář do jihozápadního Bavorska.

Legendární podání uvádí, že Magnus se vydal na misijní cestu s holí sv. Havla, s níž zaháněl hady a medvědy a bojoval proti pohanství. Cesta trojice misionářů vedla přes Bergence do Švábska ke zpustlému městu Kempten ze starořímské doby. Zde duchovně zanedbanému lidu nějakou dobu hlásali evangelium a založili křesťanskou osadu.

Na jihu Bavorska se Magnus dostal ke křižovatce čtyř obchodních cest. Začal pak budováním kaple a malé osady, která se stala základem pozdějšího opatství a města Füssen. Po vysvěcení zde byl Magnus opatem a se svými mnichy pomáhal okolnímu obyvatelstvu i v získávání práce k obživě. Naučili je kácet lesy a obdělávat půdu.

Magnus objevil několik míst s ložiskem železné rudy a otevřel její dobývání. K tomuto faktu se pojí legendární vyprávění o jeho setkání s medvědem, s nímž se skamarádil pomocí koláče a který pomohl k dalšímu odhalení zdroje železné rudy. Proto je mezi atributy. K nim patří např. drak – jednak jako symbol pohanství, které Magnus přemáhal, zvláště z Füssen, a dále legendární vyprávění hovoří o papírovém draku, s jehož pomocí prý pomáhal zemědělcům vyhánět hraboše. 

 SV. MELICHAR GRODECKÝ, 7. září

Sv. Melichar Grodecký

nezávazná památka, mučedník

Melichar Grodziecki (také Grodecký) se narodil v roce 1584 ve slezském Těšíně. Byl příbuzným mučedníka Jana Sarkandra. Studoval v jezuitské koleji ve Vídni a v 19ti letech vstoupil do noviciátu v Brně. Při dalších studiích v Praze a ve Štýrském Hradci také sám vyučoval.

Vysvěcen na kněze byl r. 1614 v Praze. Zde pak působil v klementinské koleji a věnoval se výchově a vzdělávání chudých chlapců. Stal se i ředitelem ústavu pro tyto hochy v semináři sv. Václava.

V prosinci r. 1618 byl poslán jako misionář a kaplan císařského vojska do Košic. Zde byl ubytován u místodržitele Ondřeje Dóczhy jako Štěpán Pongracz a 3. či 4. září při obsazení Košic byl u nich na návštěvě i Marek Crisini.

Všichni tři se stali zajatci vojáků v místodržitelově domě. Byli zde drženi o hladu a žízni. Protestanští představitelé, kteří k nim osobně došli, požadovali od nich zřeknutí se katolické víry. Neměli však úspěch a tak je vydali vojákům ke krutému nakládání. Kněží si pak vzájemně udělili svátost smíření a hlasitě se začali modlit. Vojáci začali postupné mučení Markem, kterého pálili pochodněmi a nakonec sťali. Také Melicharu Grodzieckimu po mučení usekli hlavu.

Na prince Bethhlena se o povolení k pohřbení mučedníků všichni obraceli marně. Podařilo se to až asi po šesti měsících komtese Katalině Pálffyové, která povolení požadovala za tanec, který po ní princ chtěl. Slavnostní pohřeb se pak uskutečnil do hrobky v Mariánském chrámu v Šebetové u Prešova.

V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Kanonický proces, na žádost ostřihomského arcibiskupa Petra, zahájil papež Urban VIII. (1623-44). K prohlášení za blahoslavené však došlo až 15.1. 1905 papežem Piem X. v Římě. Kanonizováni byli 2.7. 1995 papežem Janem Pavlem II. za jeho návštěvy na letišti v Košicích.

NAROZENÍ PANNY MARIE, 8. září

Narození Panny Marie

svátek

Mimořádné Mariino místo a postavení v dějinách spásy vyplývá z toho, že je Matkou Spasitele podle přislíbení, o němž hovoří již začátek Bible a nejedno proroctví. V Marii se nenarodila pouze nejvýše postavená žena, ale i nejpokornější služebnice.

V tom je obrazem svého Syna, jímž byla „předem vykoupena“, vzhledem k uskutečňování spásy. Maria je nazývaná „Jitřenkou spásy“ a od anděla již před početím Ježíše milostiplná.

Panna Maria si nejen přeje, ale ve svých zjeveních přímo prosí, abychom svůj život stavěli na modlitbě, na modlitbě otevřeného srdce, díky které naše duše budou co nejčastěji v Boží blízkosti. Vybízí nás k modlitbě na její úmysly, „abychom tak svými modlitbami zastavili satanův plán s touto zemí, která je každý den stále dál od Boha a na místo Boha dává sebe a ničí vše, co je krásné a dobré v duších každého z nás.“ A dodává: „Proto vyzbrojte se modlitbou a půstem, abyste si tak byli vědomi, jak vás Bůh miluje a plňte Boží vůli.“

SV. PETR CLAVER, 9. září

Sv. Petr Claver

připomínka, misionář

Patron: misií mezi africkými domorodci, otroků

Atributy: černí otroci a děti, jezuita, kříž v ruce

Narodil se 26.6. 1580 v městečku Verdú poblíž Barcelony ve Španělsku. Od 16ti let studoval na barcelonské univerzitě, vedené jezuity. Během studia se rozhodl pro vstup do jejich řádu a r. 1602 začal noviciát. Po dvou letech byl poslán na studium filozofie do Palmy na Mallorku.

Rozhodl se pro misijní působení v oblasti Karibského moře, nazývané Západní Indií. Po podané žádosti byl ještě 14 měsíců na teologii v Barceloně. Provinciál ji schválil v lednu 1610 a Petr Klaver v polovině dubna odplul ze Španělska s dalšími misionáři k Nové Granadě (dnešní Kolumbie).

Cílovým městem bylo Santa Fé de Bogotá, kde dokončil teologii a v přístavním městě Cartageně přijal 19.3. 1616 kněžské svěcení. Zde zůstal po 36 let, aby sloužil těm nejubožejším, černým otrokům, kteří do tohoto karibského přístavu byli přiváženi na lodích z Afriky.

Asi kolem roku 1620 učinil slib, že bude „navždy otrokem černošských otroků“ a z tohoto slibu udělal i své celoživotní heslo. Charismatickou milostí a nejvýraznější ctností Petra Klavera byla tato jeho odevzdanost do služeb těm nejubožejším. Jezuity byl označen za mystika plného dynamismu. Pro misijní působení na obrácení druhých platí i jemu přisuzovaná myšlenka: „Málo mluvit s lidmi, mnoho s Bohem.“ 

Sv. Petr Claver, misionář

Vnějšími projevy Petrova srdce byla jeho milosrdná služba těm, kteří byli zbaveni domova a rodiny, trpěli nelidským zacházením, nemocemi a nedostatečnou hygienou. Cítil s nimi a zasvětil jim svůj život. Dary základní pomoci, které přinášel pohanským otrokům, byly prvním komunikačním prvkem s ubožáky různého jazyka, kmene a národnosti. Petr jim z města do přístavu nosil jídlo, šaty, léky. Přitom se učil řeč angolských černochů. 

Petrovi pro jeho činnost byl dán i titul „apoštol Cartageny“, neboť dělal mnoho i pro duše obyvatel města. Přes vyčerpávající námahu se dožil dost vysokého věku. Poslední léta byl postižen Parkinsonovou nemocí a nakonec ochrnul. Jako „otrok otroků“ dostal nejvyšší uznání Církve. Papežem Piem IX. byl 21.9. 1851 prohlášen za blahoslaveného a papežem Lvem XIII. 15.1. 1888 za svatého. Tentýž papež udělil sv. Petru Klaverovi v roce 1896 titul patrona černošských misií.

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist