Svatí měsíce února

BL. GODŠALK, 19. února

připomínka, opat

Blahoslavený Godšalk se narodil roku 1118 v Kolíně nad Rýnem. Vstoupil do nově založeného premonstrátského řádu, stal se tak žákem jeho zakladatele svatého Norberta z Xantenu. Na pozvání pražského biskupa Daniela přišla na jaře roku 1149 ze Steinfeldu v Porýní premonstrátská komunita, aby se ujala opuštěného benediktinského kláštera v Želivě.

Mezi příchozími byl také bl. Godšalk. Stal se prvním želivským premonstrátským opatem, proslul jako vynikající kazatel, pod jeho vedením klášter vzkvétal. Mohly tak být založeny nové dceřiné kláštery v rakouském Gerasu a v Milevsku. Vznikly také kláštery sester premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem, v Dolních Kounicích a v rakouském Perneggu. Na zakládání všech těchto komunit se bl. Godšalk osobně podílel a řídil stavby jejich budov. Při návratu z jedné z těchto cest v únoru r. 1184 zemřel v pověsti svatosti.

SV. EUCHERIUS, 20. února

připomínka, biskup

Sv. Eucharius

Narodil se v Orleans, ve Francii. Úspěšně studoval a pak několik let žil v klášteře v Jumièges. Ač chtěl žít skrytě, pověst o jeho učenosti a ctnostech pronikla za prostory kláštera a ve 25 letech byl zvolen za biskupa orleánského.

Mezi první jeho reakce patřila slova: „Jak snadno bych mohl, omámen rozkoší světa, ztratit korunu spásy, kterou jsem si zde chtěl zajistit.“ Volbě se podřizoval s velkou obezřetností a skromností. Byl vzorným biskupem svého lidu. Miloval Písmo svaté a častěji si připomínal: „Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem.“(1 Kor 3,19)

Pověst o něm vyvolala nespokojenost mezi dvořany Karla Martella a u vladaře ho pomlouvali. Karel Martell se rozhodl, že zestátní církevní majetek a Eucherius mu jej nechtěl vydat. Asi po 13 letech svého působení byl proto Martellem vypovězen do Kolína a nakonec do kláštera St.Truijen. Po šesti letech vyhnanství zemřel.

SV. PETR DAMIANI, 21. února

Sv. Petr Damiani

nezávazná památka, kardinál a učitel církve

Patron: vzýván jako ochránce od bolesti hlav

Atributy: důtky,kardinálský klobouk, kříž, lebka, poustevník

Narodil se v Ravenně r. 1007 do početnější a chudé rodiny. Oba rodiče mu zemřeli velmi brzy a pak pocítil i šikanování od sourozenců, bosý, v roztrhaných šatech musel pást vepře svého nejstaršího bratra. Jednou našel peníz a místo na své potřeby jej použil na mši svatou za své rodiče.

Z tvrdého dětství mu pomohla sestra Roselinda, jež se ho v opuštěnosti ujala a dál jeden mnohem starší bratr. Vedle základních potřeb mu poskytl možnost vzdělání, kterou Petr s velkou pílí využil. Gramatiku, rétoriku a právo studoval ve Faenze a v Parmě. Pak se stal profesorem na střední škole v Revanně. Snad bylo projevem vděčnosti za pomoc s vystudováním, že si dal druhé jméno Damiáni po bratrovi.

V 28 letech, r. 1035 vstoupil do přísného kláštera benediktinských poustevníků. Dodržovali asketický režim, který Petrovi zprvu působil potíže, ale přesto se tam věnoval studiu Písma a teologie. Jeho manuální prací bylo opisování rukopisů.

V roce 1043 byl zvolen převorem. Na jednu stranu byl laskavý, s velkým porozuměním pro chudé a opuštěné, na druhou energický a přísný s organizátorskými schopnostmi. Ve své horlivosti poměrně brzy založil pět dalších řeholních komunit a napsal pro ně několik příruček o mnišském a poustevnickém životě.

Sv. Petr Damiani

Měl styky s německým císařským dvorem, s Konrádem II. a Hendrichem III. I s papeži, počínaje Lvem IX. Ten i jeho nástupce Viktor II. ho pověřovali některými úkoly a radili se s ním o věcech církevní reformy.

V té době Petr Damiani napsal traktáty Gratissimus a Gomorrhianus, namířené proti svatokupectví a mravním nepořádkům mezi duchovenstvem. Další papež Štěpán IX. jmenoval Petra ostijským biskupem a kardinálem, chtěje ho zapojit do reformní činnosti papežské kurie. 

Petr Damiani ve funkci zástupce římské kurie v r. 1059 reformoval milánské biskupství i další lombardská. Žil v době sporů mezi světskou a duchovní mocí. V Roce 1069 byl v Německu zabránit rozvodu Hendricha IV. s Bertou Savojskou.

Za Mikuláše II. si Petr přál zbavit se biskupských povinností a návrat do kláštera Fonte Avellana, v čemž mu papež vyhověl. Tam se zabýval i řezbářskou prací. Zemřel v benediktinském klášteře ve Faenze. Tam byl i pohřben. V případě Petra Damiani církev uznala spontánní a všeobecnou úctu tohoto světce, kterého papež Lev XII. v roce 1828 vyhlásil za církevního učitele.

STOLEC SV. PETRA, 22. února

svátek

Stolec sv. Petra

Dnes si připomínáme mimořádnou hodnost, kterou Pán Ježíš svěřil Petrovi k zachování víry a jednoty božího lidu. Sv. Cyprián ve 3. stol. napsal: „Je jeden Bůh, jeden Kristus, jedna Církev a jeden stolec založený na Petrovi Kristovým slovem.“ Svátek  se v Římě slaví od IV. století. 

Ježíš jako hlava a zakladatel své církve pro ni ustanovil z směrodatné vedení. Víme, že jednal z rozhodnutí Otce. Připomeňme si dvě místa z Nového zákona, která mluví o založení církve vedené jedním, a to konkrétním člověkem.

Prvním místem je příslib, kterému předchází Ježíšova otázka k apoštolům: „Za koho mě pokládáte vy?“ A Petr v horlivosti odpověděl za všechny: „Ty jsi Mesiáš,“ tedy ten, kterého předpověděli proroci. A k tomu dodal: „Syn Boha živého.“ 

Toto vyznání víry v Kristovu Božskou přirozenost nepocházelo z lidského poznání, jak Ježíš řekl, ale vyšlo od Otce, proto ukazuje na Petrovo vyvolení (srov. Mt 16,13-17). Ježíš pak na Petrovo vyznání odpovídá: „A já ti říkám: Ty jsi Petr Skála a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Mt 16,18-19).

Chrám sv. Petra, Vatikán

Toto místo nám ukazuje Petrův úřad s všeobecnou mocí rozhodovat. To, že církev svěřená Petrovi a na něm vybudovaná jako na pevné skále nezanikne, znamená pokračování Petrova úřadu i po jeho smrti.

 Uvedení Petra do úřadu se událo u Tiberiadského jezera, kde Ježíš po svém zmrtvýchvstání třikrát položil Petrovi otázku: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Na Petrovo vyznání lásky, kterou od něho Ježíš vyžadoval ve větší míře, odpovídal: „Pas moje beránky!“ „Pas moje ovce!“ (Jan 21,16). Dříve Ježíš v podobenství uváděl sám sebe jako dobrého pastýře, který dává život za své ovce.

U Tiberiadského jezera Ježíš předal vedení církve jako pastýřský úřad Petrovi a tím i jeho nástupcům, neboť jemu zároveň předpověděl smrt. Ovce a beránci představují celé stádo, tedy všechny, kdo přijmou Krista. Všichni zde na zemi jsme střídáni dalšími generacemi. Trvání církve, předpověděné v evangeliu (Mt 16,18), však platí. Její vedení je vázáno vždy na stále nově nastupujícího pastýře všech. Jeho hodnost a funkce má sloužit k zachování víry a jednoty.

SV. POLYKARP, 23. února

Sv. Polykarp

památka, biskup a mučedník

Patron: pomocník proti bolestem uší

Atributy: biskup, hranice, plameny

Narodil se asi v roce 69 až 70 a byl prý nalezen ve Smyrně jako odložené dítě zbožnou vdovou, která ho vychovala. Již v mládí se začal setkávat s apoštoly a dobře se znal s mnohými učedníky Krista. To o něm napsal jeho žák sv. Irenej. Obzvlášť byl blízký apoštolu Janovi, který ho ve 30ti letech ustanovil biskupem ve Smyrně, což je dnešní Izmir v Turecku.

V době svého padesátiletého biskupského působení hájil křesťanství proti gnostické herezi, byl zásadový a raději chtěl mít zacpané uši než by naslouchal kacířskému učení. S tím souvisí to, že později byl volen za pomocníka proti bolestem uší.

Za pronásledování císařem Markem Aureliem, odešel Polykarp na prosbu svých věřících do vesnice nedaleko Smyrny. Jeho úkryt ve statku nakonec prozradil vojákům jeden otrok. Polykarp nejdříve vojáky pohostil a sám se na cestu připravil modlitbou za všechny lidi, které kdy potkal a za celou církev.

Po hodině modlitby s nimi odešel do města. Soudce Herodes ho vzal do vozu a přemlouval ho k modloslužbě. Protože Polykarp odmítl obětovat modlám, shodil jej soudce z vozu a biskup si zlomil nohu.

Umučení sv. Polykarpa

Když pak byl ve městě znovu nucen, aby odpadl od víry, prohlásil: „Osmdesát šest let sloužím Kristu a nikdy mi neublížil, ale zahrnoval mě dobrodiním. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě vykoupil?“ Ta slova definitivně rozhodla o jeho životě. Vojáci ho svlékli a dali mu smolnou košili, chtěli ho také přibít ke sloupu.

On jim však řekl: „Nechte mě tak. Ten, který mi dá sílu snést oheň, mi pomůže i bez přibití stát nepohnutě na hranici.“ Proto ho jen přivázali a zapálili hranici. Oheň prý utvořil kolem něho klenbu a vojáci ho proto probodli.

SV. MODEST, 24. února

připomínka, biskup

Byl biskupem v Trevíru, v Galii Belgické. Podrobnější zprávy se k nám o dnešním světci nedostaly. Podle legendy byl manželem sv. Krescencie a společně byli vychovateli sv. Víta. S ním byli mučeni a vězněni za císaře Diokleciána. Jde však o velmi staré záznamy, jejichž věrohodnost není dostatečně doložena. Ostatky sv. Modesta jsou dodnes ctěny v trevírském benediktinském kostele sv. Matěje. Světec je oblíbený zejména na Slovinsku.

SV. VALBURGA, 25. února

Sv. Walburga

připomínka, abatyše

Patronka: šestinedělek a rolníků, ochránkyně domácích zvířat

Atributy: abatyše, klasy, lahvička

Narodila se v Anglii ve Wessexu. Otcem byl sv. Richard. Její matka Wuna, byla sestrou sv. Bonifáce. Bratři Valburgy, Winebald a Vilibald se později také stali svatými. První řeholní formaci Valburga získala ve smíšeném benediktinském klášteře ve Wimborne v Dorsteu.

Její bratři vstoupili do téhož řádu v Itálii, v Montekasinském klášteře, kde byli vysvěceni na kněze a odtud pak přešli za Bonifácem do Německa. Valburgu pak požádali, aby i ona přišla do misijní oblasti Německa. Neodmítla a připlula lodí.

Cestou zažili nebezpečnou bouři, kterou šťastně překonali za pomoci modliteb. Šťastně pak i s družkami přicestovala do Mohuče, kde byla radostně uvítána Vilibaldem i Bonifácem. Druhý bratr je uvedl v Durynsku do kláštera sester v Bischofsheimu, jehož první abatyší se stala Lioba. Valburga byla jejím zástupcem a pomocnicí.

Vilibald byl od r. 741 biskupem v Eichstättu a v blízkých horách zakoupil pozemek, na němž vystavěl kostel s malým klášterem pro sestry, jejichž představenou se stala Valburga. Brzy tam vystavěl další dva velké benediktinské kláštery, jeden mnichům, druhý sestrám a místo nazval Heidenheim.

Sv. Walburga, abatyše

Klášter mužů dostal na starost Winebald a pro sestry byla abatyší Valburga. Ta v roce 761, když její bratr Winebald zemřel, převzala starost o celý klášterní komplex v Heidenheimu. Obě komunity řídila s pokorou, dobrotivostí a láskou.

Bylo o ní napsáno, že v radostech i v bolestech a starostech měla ustavičně Boha před očima. Milovala samotu a mlčenlivost, přesto musela přijímat mnoho návštěv prosících o radu a pomoc, kterou neodmítala.

Zámožní příznivci přicházeli s dary, které vděčně přijímala, ale pro klášter podržela jen to, čeho bylo nezbytně třeba, ostatní rozdávala strádajícím. Přispívala i ke stavbě chrámů a k zabezpečování sirotků. Čím více chudé podarovávala, tím více prý dostávala.

Legenda vypráví, že blízkému zámeckému pánu těžce onemocněla dcera a nic nepomáhalo. Valburga, když se o tom dozvěděla, byť už začala noc, vydala se k zámecké bráně.

Tam se k ní přihnali psi a přispěchal zámecký pán, maje o ni strach. Řekla jen, že je služebnicí Ježíše Krista, který ji ochraňuje. A psi se stáhli. Pán ji dovedl k umírající dcerce a ona poprosila, aby se rodiče připojili k modlitbám za její záchranu.

Pak zůstala s dítětem sama, prosíc, aby Bůh ukázal svou moc na dívce, pokud je to Jeho vůle. A druhý den bylo dítě dokonale zdravé. Šťastní rodiče chtěli Valburgu zahrnout dary, ale ta si nic nevzala. Žádala je však, aby milovali Boha z celého srdce a sloužili mu.

Setkání se psy je vyobrazeno např. na rytině Ludvíka Seitze z 19.stol. Po smrti Valburgy byl její hrob oslaven divy mnohých zázračných uzdravení. Její ostatky byly uloženy v kamenné rakvi a na povrchu prý vytékal čistý léčivý olej.

Pages: 1 2 3 4 5

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Postní almužna

banner_nk_mid

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist