SV. JAN PAVEL II, 22. října
památka, papež
Narodil se 18.5.1920 ve Wadovicích jako druhorozený syn vojenského důstojníka Karla Wojtyly a Emílie, roz. Kaczorowské. Ve věku necelých devíti let mu 13. dubna zemřela matka a 25. května pak přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Další rok, kdy jeho bratr Edmund byl již na medicíně v Krakově, nastoupil do osmiletého gymnázia. O dva roky později Edmund zemřel.
Na začátku května 1938 přijal Karel svátost biřmování, následně odmaturoval a téhož roku v srpnu se s otcem přestěhovali do Krakova. Zde se aktivně zapojil do studentského života Jagellonské univerzity. Psal také básně, jejichž sbírka má název „Renesanční žaltář“.
V červnu 1939 složil zkoušky prvního ročníku vysoké školy, které mu umožňovaly pokračovat ve studiu polské filologie a následující měsíc nastoupil povinnou vojenskou službu u Akademické legie. Měsíc září znamenal v Polsku oficiální počátek druhé světové války, kdy Němci překročili hranice.
Oba Wojtylovi, otec a syn, s mnoha dalšími lidmi prchali z Krakova na východ, ale když asi po 200 km zjistili, že na Polsko zaútočili i Rusové, vrátili se domů. Karel nejdříve začal pracovat jako poslíček u jedné restaurace a ve volném čase se věnoval knihám.
Od podzimu 1940 začal pracovat u důlních vozíků v zakrzówském kamenolomu chemické továrny Solvay. Nízký Karlův plat byl u Wojtylů jediným příjmem, neboť nacisté jeho otci vzali důchod. V říjnu 1941 byl převelen do chemičky v Borku Fałęckém a po noční směně se v Podgórzu stavoval na ranní mši svatou. Ta byla podle jeho slov posilou k přežití okupačních let.
V tovární čističce vod se dostal ke spisu sv. Ludvíka Grigniona de Montfort (s pam.28.4.), který ukazoval, že oddanost Panně Marii je zároveň nejlepší cestou bezvýhradného plnění Boží vůle. Život v sjednocení s Marií je životem s Kristem a pro Krista a proto si ho Karel nakonec zvolil. Později to vyjádřil heslem „Totus, Totus!“ – „Celý Tvůj“ a písmenem M ve svém znaku.
Karlův otec zemřel 18.2.1941. Asi po roce začalo v Karlovi dozrávat přesvědčení, že je volán ke kněžství a na podzim 1942 požádal na arcibiskupství, aby byl přijat za kandidáta. Z rozhodnutí arcibiskupa se stal jedním z prvních desíti seminaristů, kteří se připravovali na kněžství za neobvyklých podmínek – v ilegalitě.
Docházel dál do zaměstnání, tajně studoval a občas docházel k profesorům na přezkoušení. Do té doby hrál s Rapsodickým divadlem, kde se ho někteří přátelé snažili od jeho rozhodnutí pro kněžství odvrátit, zdůrazňujíce především význam polské kultury.
Hned po válce v Polsku vystřídaly nacisty otěže komunismu. Na podzim r. 1945 se Karel dostal do posledního ročníku teologie a prof. Ignác Rózycki si všiml, že tento nejlepší žák připisuje na horní okraj každé práce slova „Ježíši skrze Marii“ nebo „Ježíši, Marii, Josefovi.“
Od kard. A.Š. Sapieha byl 13.10. 1946 vysvěcen na podjáhna, 20.10. na jáhna a 1.11. 1946 přijal v kapli soukromé arcibiskupské rezidence kněžské svěcení. Následujícího dne sloužil hned první tři mše svaté. Po 14 dnech již cestoval vlakem přes Paříž do Říma, kam ho poslal arcibiskup, aby na papežském Athenaeu sv. Tomáše Akvinského (zv. Angelicum) pokračoval ve studiu teologie a dosáhl doktorátu. Jako kaplan nastoupil do malé vesnice Niegowice. Jak se naučil od sv. Jana Vianneye, na hranici farnosti poklekl a políbil zem. To gesto úcty si osvojil a dělal i později, při návštěvě různých zemí jako papež.
Ve 38 letech byl papežem Piem XII. jmenován biskupem Ombie a pomocným biskupem v Krakově. Biskupské svěcení přijal 28.9. 1958. Zvolil si nižší mitru než bylo obvyklé a heslo „Totus, Totus!“
Po necelých šesti letech se stal arcibiskupem a papež Pavel VI. jej zároveň jmenoval poradcem Papežské rady pro záležitosti laiků. Ve 47 letech, 26.6. 1967, přijal v Sixtinské kapli od téhož papeže kardinálský biret. Po smrti papeže Jana Pavla I. byl 16.10. 1978 ve svých 58 letech zvolen 265. nástupcem apoštola Petra a přijal jméno Jan Pavel II.
Od roku 1523 byl prvním papežem neitalské národnosti. Jeho povolání na Petrův stolec mu prý předpověděl otec Pio již v roce 1947. Už v programovém projevu 17. října se Jan Pavel II. hlásil k závěrům II. vatikánského koncilu. Slavnostní inaugurace se konala 22.10. 1978. V ten den se obrátil na mladé lidi slovy: „Vy jste naděje církve a světa. Vy jste moje naděje“.
Celý papežův život byl obrazem Kristovy lásky a vyplnila se na něm i jeho slova: „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20).
V roce 1981 došlo k prvnímu pokusu o atentát na Jana Pavla II., kdy na něj 13.5. střílel turecký terorista Mehmet Ali Agca, když po 17 hodině v otevřeném papa-mobilu projížděl desetitisícovým davem po náměstí sv. Petra. Následovala 5 hodinová operace na jeho záchranu. On sám věděl, že za svou záchranu vděčí Panně Marii, která odchýlila dráhu kulky, takže o milimetr minula aortu v jeho těle.
Rychlý a úspěšný operativní zákrok pak byl možný tím, že Jan Pavel II. se podle svého zvyku ve středu postil o kousku chleba a vodě. Operováno muselo být i tlusté střevo a část střeva odstraněna. Papež atentátníkovi odpustil již v sanitce a pak v nemocnici, kdy za něj pronesl modlitbu. Později své odpuštění potvrdil písemně a po dvou letech Ali Agcu navštívil ve vězení a v soukromém rozhovoru s ním hovořil jako bratr 20 minut.
Láska k mládeži, k níž měl tento papež vždy vřelý vztah, ho vedla k vyhlášení Světových dnů mládeže, při nichž se setkával s mladými lidmi všech národů ve velkém počtu.
Je třeba připomenout i jeho prohlubování dialogu se Židy a s představiteli jiných náboženství. Svolával je na setkání, aby se společně modlili za mír. Do nového století dal papežskému úřadu výraznější pastýřskou tvář a otevřel svou náruč celému světu.
Oživil a obnovil evangelní primát Petrova úřadu. Kristovu výzvu jít ke všem národům a získávat učedníky vzal velmi vážně a na rozdíl od předchozích papežů začal s pastoračními návštěvami po celém světě. A s přáním o největších svátcích při Urbi et orbi, začal oslovovat jednotlivé národy v jejich jazycích. Osobně ovládal více než 10 jazyků a stále se učil další.
S velkým úsilím se snažil o to, aby Kristovu láskyplnou péči jeho prostřednictvím pocítily všechny církve a všichni lidé. Od zočátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost pastoračním cestám, kterých vykonal 104 do zahraničí, 146 po Itálii a 748 po římské diecézi. Na cestách mimo Itálii urazil 1,25 milionu kilometrů a navštívil 129 zemí. Doprovázel ho věrný sekretář z rodného Polska P. Stanisław Dziwisz, který později svědčil o jeho mimořádném úsilí o jednotu.
Ke druhému pokusu o atentát došlo 12.5. 1982, kdy se ho v Portugalsku Juan M. Fernández y Krohn pokusil bodnout bajonetem, byl ale včas zastaven bezpečnostními strážemi. Jan Pavel II. tehdy konal děkovnou pouť do Fatimy a na Mariin oltář donesl kulku z blízkosti svého srdce, která byla vsazena do zlaté koruny fatimské Panny Marie.
Při setkání s lidmi byl velmi bezprostřední, plný laskavosti, ať šlo o malé děti, které bral do náruče nebo takoví, od nichž se mnozí odvracejí. Při návštěvě domu umírajících v Kalkatě 3.2. 1986 nerozpakoval se obejmout jednotlivé trpící muže, z nichž tři byli malomocní.
Vedle 14 encyklik, 13 apoštolských exhortací, 11 apoštolských ustanovení a 45 apoštolských dopisů napsal také 5 knih, z nichž je nejznámější první z r. 1994 „Překročit práh naděje.“
Zaměřil se na příklady svatosti jako pobídky pro lidi této doby a blahořečil 1.338 světců a 482 jich kanonizoval.
Dokázal být velkým příkladem sebeobětování a zhodnocení vlastního utrpení. Tím nebyly pouze následky po atentátu, ale i všechna ostatní. Od r. 1996 trpěl parkinsonovou chorobou, která se stále více zhoršovala a v roce 2002 se přidal zánět levého kolenního kloubu. Také měl neustálý třas v levé paži, který byl označován za důsledek atentátu či za nervosvalové postižení.
Přes všechna utrpení zůstával stále velmi aktivní a blízký mládeži, kterou v roce 2001, v pozvání na další rok do Toronta, vyzýval: „Objevujte své křesťanské kořeny, poznávejte historii církve, prohlubujte svou znalost duchovního dědictví, které vám bylo předáno, následujte kroky svědků a učitelů, kteří šli před vámi! Pouze tím, že zůstanete věrni Božím přikázáním, smlouvě, kterou Kristus zpečetil svou krví prolitou na kříži, se stanete apoštoly a svědky nového tisíciletí.“
V únoru 2005 Jan Pavel II. nastoupil do nemocnice se zánětem hrtanu po chřipce. Asi po měsíci se zhoršily potíže s dýcháním a byla potřebná tracheotomie. Zemřel s pověstí svatosti v předvečer svátku Božího milosrdenství 2.4.2005 ve 21.37 hodin, po více jak 26 letech svého pontifikátu, za modliteb velkého množství mladých, přítomných na svatopetrském náměstí.
K blahořečení 1.5. 2011 přispělo zázračné uzdravení, k němuž došlo na přímluvu zemřelého Jana Pavla II. u francouzské řeholní sestry Marie-Simone-Pierre, která trpěla pokročilým stádiem Parkinsonovy choroby. Kanonizován byl papežem Františkem 27.4. 2014, společně s papežem Janem XXIII.
Jan Pavel II. byl papežem lásky: „Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji aktivně druhým. … Člověk je základní cestou, po níž církev jde…, je také cestou pro každého člověka.“
SV. JAN KAPISTRÁNSKÝ, 23. října
památka, kněz
Patron: Vídně, Brna; právníků, vojenských kaplanů
Atributy: františkán, kniha, kříž, korouhev se jménem Ježíš
Pocházel z Capestranu, vystudoval práva a začal kariéru ve službách neapolského krále. Z velice vysokého postavení se dostal do vězení, kde prožil obrácení. V roce 1416 vstoupil k františkánům, pak se stal knězem a byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Stal se věhlasným kazatelem a strhoval posluchače po celé střední Evropě.
Přišel i do Brna, kde kázal, konal zázraky a založil klášter. Cesta do naší země však není hodnocena jako úspěšná. Za nejvýznamnější působení je považována jeho činnost ve vojsku, s nímž byl ve věku 70 let u Bělehradu, kdy byla poražena několikanásobná přesila tureckého vojska. Brzy pak na následky vyčerpanosti, po ošetřování umírajícího velitele nakaženého morem a po posledním povzbuzení vojska v Iloku, zemřel.
SV. ANTONÍN MARIA KLARET, 24. října
připomínka, biskup, zakladatel klaretínů
Narodil se 23.12. 1807 poblíž Barcelony ve Španělsku jako pátý z jedenácti dětí Jana Klareta a Josefíny. Od 12 let se u otce učil tkalcovskému řemeslu. V 17 letech se odešel zdokonalit do Barcelony.
Tvrdě pracoval a v 21 letech začal uvažovat o povolání ke kněžství. Vstoupil do semináře ve Vich a 13.6. 1835 přijal kněžské svěcení, po kterém začal pastorační službu v rodném Sallentu.
Se zájmem o misijní činnost odešel v srpnu 1839 pokračovat ve studiu do Říma. Zde nastoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, který ze zdravotních důvodů musel přerušit. Na radu představených se v roce 1840 vrátil do Španělska a od roku 1843 působil po celém Katalánsku jako lidový misionář a konal exercicie.
V roce 1847 založil křesťanské vydavatelství a knihkupectví, které šířilo ponejvíce brožurky s náboženským obsahem. V červenci r. 1849 pak založil kongregaci misionářů Synů Neposkvrněného Srdce Panny Marie, nazývané též klaretíni.
Roku 1850 byl jmenován arcibiskupem v Santiagu na Kubě. Při biskupském svěcení si přidal jméno Maria a vysvětlil to slovy: „Ona je moje matka, můj ochránce, můj učitel, všechno chce pro Ježíše.“
S horlivostí se pustil do obnovy diecéze, které po 14 let chybělo vedení a strádala i v sociální oblasti. Antonín Maria Klaret se projevil jako dobrý reformátor. Navštěvoval nemocnice, po zemětřesení a za epidemie sloužil nemocným a umírajícím. Rozdával almužny a pomáhal ze všech sil.
V roce 1854 začal ve farnostech zakládat lidové spořitelny. Další rok začal budovat charitativní středisko ve spojení se zemědělskými aktivitami a rolníky prý učil i hospodařit pro dosažení soběstačnosti.Také otevřeně prosazoval zrušení otroctví černochů.
Biskup Antonín M. Klaret asi rok před smrtí napsal: „Kdo opravdu miluje, miluje Boha i bližního; a kdo miluje, je opravdu horlivý… Kdo je plný horlivosti, touží po velkých věcech, dělá je a snaží se, aby byl Bůh stále více poznáván a milován a aby se mu sloužilo v nynějším i budoucím životě, protože tato svatá láska nemá konce. A právě tak jedná i s bližním: přeje si a snaží se, aby byli všichni na tomto světě spokojeni a v nebeské vlasti šťastní a blažení.“
Blahořečený byl 25.2. 1934 papežem Piem XI. a kanonizován 7.5. 1950 papežem Piem XII.
SV. KRYŠPÍN A KRISPINIÁN, 25. října
připomínka, mučedníci
Patroni: obuvníků, sedlářů, koželuhů, rukavičkářů, krejčích, tkalců
Atributy: boty, kůže, ševcovské nářadí, palmová ratolest
Narodili se ve 3. století v Římě, podle legendy údajně ve šlechtické rodině jako sourozenci. Jejich jména poukazují na osoby s kudrnatými vlasy. S biskupem Dionýsiem přišli prý do Galie a rozhodli se následovat příklad apoštola Pavla.
Ve francouzském městě Soissonsu ležícím asi 120 km severovýchodně od Paříže, se poctivě živili ruční prací jako obuvníci. Pro nejchudší pracovali zdarma, ke všem zákazníkům projevovali velkou laskavost a hovory s nimi zaměřovali křesťanským způsobem k Bohu. Mluvili s nimi o smyslu světa a života, o nesmrtelnosti a Ježíši Kristu. Často pracovali v noci, neboť se přes den více zabývali evangelizací. Tito horliví laici nakonec dovršili své svědectví mučednickou smrtí.
Písemné zprávy o jejich umučení pocházejí asi až z 8. století a proto podrobný popis jejich muk je považován za méně věrohodný. Jedná se o natahování na skřipec, odřezávání pruhů kůže ze zad, ponoření do kotle i marný pokus utopit je s mlýnským kamenem v řece Aisne, aby zapřeli svou víru. Na hrobech těchto dvou mučedníků byla v Soissons postavena bazilika, která je doložena již ze 6. století.
SV. RUSTIK, 26. října
připomínka, biskup
Atributy: biskupské symboly, model katedrály
Narodil se na Azurovém pobřeží středozemního moře. Je uváděn jako syn biskupa Bonosa. Byl vychován v Římě. Přijal kněžské svěcení a v Římě působil jako nadaný kazatel. Zde se Rustik seznámil se sv. Jeronýmem, který mu později psal do Marseille. V roce 427 byl jmenován biskupem v Narbonne a biskupské svěcení přijal 9. října. Působil v těžké době, kdy germánskými kmeny byla obléhána určitá část Gálie a i jeho diecézi zasahovalo šíření arianismu. Osvědčil se jako moudrý pastýř.
Biskup Rustik po požáru v Narbonne postavil novou katedrálu a po 10 letech prý i druhou, za hradbami města. Posvěcení nové katedrály vykonal v roce 448.
Rustika opakovaně táhla touha odejít zpět do samoty, ale od sv. Řehoře Velikého byl povzbuzován, aby tak nečinil a dbal závazků pastýře duší. O zproštění úřadu žádal i papeže Lva Velikého, ale nakonec se nechal přesvědčit a zůstal v řízení diecéze.
SV. EVARIST, 27. října
připomínka, papež
Podle záznamu kronikáře byl synem Judovým z Betléma, ale národnosti řecké. Na Petrův stolec byl povolán jako jeho čtvrtý nástupce, a to po Klementu I.
Evarist Církev římskou řídil asi 8 let a na pomoc měl sbor kněží, jáhny i jáhenky. Řím prý rozdělil na farnosti, které svěřil do správy jednotlivých kněží.
Evarist byl nazván „nenápadným papežem,“ protože o jeho životě před nástupem pontifikátu nemáme žádný historický pramen a o následném řízení „Petrovy lodičky“ je zmínek poskrovnu, často jakoby nejistých zpráv. Byl papežem disciplíny a pevné organizace, dbalým na čistotu víry.
Podle jedné staré tradice Evarist zemřel jako mučedník za císaře Trajána a byl pohřben poblíž hrobu svatého Petra. Neexistují však o tom důkazy a mnozí historici jsou přesvědčeni, že zemřel přirozenou smrtí.
SV. ŠIMON A JUDA, 28. října
svátek, apoštolové
Patroni:
Šimon Kananejský – barvířů, koželuhů, pracovníků s kůží, dřevorubců, lesních dělníků, řezbářů tkalců, zedníků
Juda Tadeáš – těch, kteří se ocitají v krizové situaci (zoufalé a těžké nouzi)
Atributy:
Šimon Kananejský – pila, člun, kniha, krátký meč nebo sekera
Juda Tadeáš – kyj, vyskytuje se i meč,kopí či halapartna a v ruce loďka, kniha nebo svitek
Oba apoštolové jsou v seznamech Dvanácti uváděni společně. První, než se stal Ježíšovým učedníkem, patřil zřejmě mezi zelóty. Od druhého je zaznamenána otázka při poslední večeři (viz Jan 14,22) a je mu připsán jeden novozákonní list. Apoštol Šimon je evangelisty Matoušem a Markem nazýván „Kananejský,“ Lukášem „Zelóta“-„Horlivec“. Juda je v seznamech apoštolů uveden jako Juda Jakubův (Lk 6,16; Sk 1,13) nebo „Tadeáš.
Pravděpodobně zemřeli mučednickou smrtí na své společné cestě do Persie. Juda byl ubit kyjem a Šimon rozřezán pilou. Tím tato legenda vysvětluje jejich hlavní atributy.