Svatí měsíce října

SV. HUGO, 8. října

Sv. Hugo

připomínka, řeholník

Narodil se asi roku 1168 v Alessandria v Itálii. Stal se rytířem Řádu sv. Jana z Jeruzaléma, založeného blah. Gérardem a účastnil se tažení do Svaté země, kde strávil delší dobu. Po návratu do vlasti vykonával službu ve špitálu řádu v Janově a na některých místech je uváděn jako představený i jako kněz. S velkou pokorou a laskavostí sloužil především nemocným.

Uvádí se, že byl drobnější postavy, pohledný a ke všem přívětivý. Žil velmi asketicky. Mši sv. prožíval s mimořádným soustředěním. Podle legendy se při ní někdy dostával do extáze a před očima přítomných se nadnášel.

Stal se známým zejména pro charisma zázraků týkajících se přírodních živlů, které popisují legendy. V jednom horkém dni zůstala nemocnice bez zdroje vody a ženy mající na starost praní prádla pro nemocné se obrátily o pomoc k Hugovi, protože si nedovedly představit donášení vody z velké dálky.

Snad chtěl problém řešit přirozeným způsobem, ale ženy prý naléhaly s otázkou: „Copak byste ji nemohl dostat od Boha?“ Vyzval je k modlitbě a když dál naléhaly řekl: „Já nejsem Pán, ale on řekl, že vírou můžeme všechno.“ Pro jejich nářky nakonec udělal u fontány, v níž voda vyschla znamení kříže a za nadšení přítomných voda začala téci.

Jednoho večera, v němž nastala na moři silná bouře, se Hugo od věže nemocnice starostlivě v modlitbě zahleděl k přístavu v Janově. V dáli vlny zmítaly s lodí, která se marně snažila dostat k přístavu a námořníkům hrozila smrt. Hugo padl na kolena a v soucitu i velké lásce mu vytryskly slzy.

Pak sebevědomě vstal a směrem k místu, kde se loď chystala potopit, udělal veliké znamení kříže. V tom okamžiku prý nastal velký klid, utichl vítr i moře a na obloze zazářil měsíc. Když se loď dostala do přístavu, všichni námořníci z ní zamířili průvodem do kostela při nemocnici a chvalozpěvem zde vyjadřovali vděčnost Bohu a jeho sluhovi. – S tímto příběhem souvisí i hlavní Hugův atribut – loď.

Poté co zemřel, byl v Janově pochován v kostele San Giovanni di Pré a místní krypta je mu zasvěcena. U jeho hrobu se udály další zázraky. 

SV. LUDVÍK BERTRÁN, 9. října

Sv. Ludvík Bertrán

připomínka, převor a misionář

PatronKolumbie, dominikánů

Atributy: had (v poháru), Indián, kříž, pohár

Narodil se 1.1. 1526 ve Valencii ve Španělsku. Již od útlého dětství projevoval zbožnost. Večer dlouho setrvával při modlitbě a velmi rád četl duchovní knihy a měl touhu následovat svaté. Vnitřní touha po duchovním životě však Ludvíkovi vydržela a v 18 letech vstoupil do řádu sv. Dominika. Hábit oblékl 26.8. 1544. V roce 1547 přijal kněžské svěcení.

Po sedmi letech v řádu se stal představeným noviců v Llombay a převzal zodpovědnost za jejich výchovu. Dobrý příklad dával nejen jim, ale i starším řeholníkům. V roce 1557, kdy ve Valencii řádil mor, Ludvík vzdoroval všem nebezpečím a ze všech sil sloužil duchovním i fyzickým potřebám postižených. S něžností a oddaností ošetřoval nemocné a vlastníma rukama pohřbíval mrtvé.

V roce 1562 odplul jako misionář do Jižní Ameriky, kde zůstal až do roku 1568. Přistál u severním pobřeží Kolumbie (tehdejší Nové Granadě) v Cartageně de Indias. Působil s velkým úspěchem nejprve v Kolumbii a pak v Panamě. Udává se, že zde přivedl tisíce pohanů ke katolické víře. 

Jak uvádějí legendární vyprávění, nejednou bylo usilováno o jeho život. Byl mu podán pohár s jedem, ale zázrakem mu neublížil (proto se také ocitl mezi atributy). Ludvík byl také jedním z prvních misionářů, kteří pozvedli hlas proti chamtivosti španělských dobyvatelů a odsoudil zneužívání, kterého se dopouštěli.

Sv. Ludvík, převor a misionář

Díky Boží ochraně se Ludvík v roce 1569 vrátil do Sevilly a do Valencie. Po návratu se stal proslulým kazatelem a v roce 1571 převorem. V roce 1580 měl Ludvík poslední kázání v katedrále ve Valencii. Pak ho bolestivé onemocnění upoutalo na lůžko a trápilo ještě 18 měsíců. Na bolesti reagoval modlitbou: „Zde mne Pane pal a

řež, jen na věčnosti mne ušetři!“

Zemřel u patriarchy San Juan de Ribera, který byl jeho přítelem. Jak později v procesu svatořečení svědci potvrdili, krátce po smrti vycházela z jeho těla vůně a záře. Jeho tělo po 350 let vzdorovalo rozpadu, až během španělské občanské války v roce 1936 bylo zničeno. Blahořečený byl 19.7. 1608 papežem Pavlem V. a kanonizován 12.4. 1671 papežem Klementem X.

SV. PAULÍN, 10. října

připomínka, biskup

Sv. Paulín

Narodil se asi 584, pravděpodobně v Itálii. Není známo, ve kterém období vstoupil do kláštera sv. Ondřeje v Římě. V roce 601 se dostal do druhé skupiny misionářů, kterou papež Řehoř Veliký vyslal do Anglie, v níž příchodem dobyvatelů vzniklo sedm království se silně převládajícím pohanstvím.

Křesťanství se dostalo na Britské ostrovy již za římské nadvlády, ale nová situace potřebovala k obnově víry nové hlasatele. Paulín dostal za úkol připojit se k Augustinovi, jenž byl dříve převorem v římském klášteře sv. Ondřeje a nyní biskupem v Canterbury v Kentu. Od něj byl Paulín také 21. 7. 625 vysvěcen na biskupa.

Když Edwin, král Northumbrie, se rozhodl oženit s Ethelburgou, dcerou kentského panovníka, měl ji Paulín, který byl jejím duchovním rádcem, doprovázet do Yorku, ležícího od Canterbury asi 270 km na sever. V Yorku později založil biskupství a odtud podnikal evangelizační cesty mezi anglosaské pohany.

V Yorku začal jako biskup budovat kamennou katedrálu, jejíž dostavby se nedožil. Paulínovu působnost v Yorku narušily následky smrti krále Edvína i s jeho synem Osfridem v boji s Pendou, pohanským králem Mercie, v říjnu 633. Po bok pohanského krále se v boji postavil i pokřtěný velšský vládce Cadwallon. Paulín tehdy odvedl do bezpečí alespoň královnu s dětmi a to zpět do Kentu. Církevní zřízení byla pádem království nemálo poškozena. 

Ethelburga vedena Paulínem založila v Lyminge benediktinský klášter a stala se abatyší. Po smrti biskupa Romana se Paulín ještě stal biskupem v Rochesteru, kde zemřel asi ve věku 70 let.

SV. DANIEL COMBONI, 10. října

Sv. Daniel Comboni

připomínka, misionář

Narodil se 15.3. 1831 v Limone sul Garda v Itálii do chudé rodiny zaměstnanců majitele citrusových plantáží nad jezerem Lago di Garda. Z osmi dětí Ludvíka a Dominiky roz. Paceové byl čtvrtý, ale nakonec se stal jedináčkem, protože všech jeho 7 sourozenců v dětství a v době dospívání zemřelo.

Daniel byl poslán do školy P. Mikuláše Mazziho ve Veroně. Ten svůj institut založil pro chudé a opuštěné děti. Přijímal sem i africké dívky a chlapce vykoupené z nevolnictví a to jej i Daniela přivedlo k myšlence na misijní práci.

Daniel Comboni přijal povolání ke kněžství. Vystudoval filozofii a teologii a 31.12. 1854 přijal v Tridentu od Jana Nepomuka Tschiderera (pam.3.12.) kněžské svěcení.

Na pozvání vedoucího misií v Africe, Ignáce Knoblechera, odcestoval 6.12. 1857 s pěti druhy z ústavu ve Veroně do Chartúmu v Súdánu na stanici nazvanou „Svatý kříž.“ Skupinu misionářů zde zasáhla tropická horečka, na jejíž následky tři z nich v následujícím roce zemřeli. Onemocněl i Daniel a byl odvolán zpět do Verony. Další rok tam zamřelo ještě 12 misionářů, proto byl r. 1863 vikariát v Africe zrušen.

Daniel Comboni v následujícím roce vykonal pouť ke hrobu sv. Petra a tam se začal zabývat myšlenkou jak opět začít s náboženskou obnovou v Africe, a to pomocí vlastních obyvatel.

Po návratu do Verony vypracoval plán, podle kterého bylo zapotřebí: aby se misie staly záležitostí celé církve; aby v Africe hlásali evangelium sami Afričané a evropští misionáři byli jen jejich pomocníky, a aby misie obsahovala evangelizaci v celém komplexu včetně humanitární pomoci, která by znamenala i osvobození od jakéhokoliv útlaku.

Sv. Daniel Comboni, misionář

Tento plán byl přeložen do mnoha jazyků a rozeslán misijním řeholním společenstvím i různým místním církvím. Získal též podporu papeže a vyvolal mnohé diskuse. Daniel, aby získal podporu, cestoval po Evropě a vysvětlováním vyvracel pochybnosti. 

Na radu apoštolského stolce 1.6. 1867 založil vlastní „Institut afrických misií“, zvaný též „Combonianium.“ V lednu 1872 k němu přibyla ženská kongregace, později označovaná jako „Misijní sestry z Verony.“ P. Daniel začal také vydávat misijní časopis, který dnes pokračuje pod názvem „Nigrizia.“

Po jmenování apoštolským vikářem Afriky byl P. Daniel Comboni 12.8. 1877 v Římě vysvěcen na biskupa pro Chartúm. Odtud řídil misijní stanice v El-Obeidě, Berbeře, Dillingu a v Malbese. V

Pro podlomené zdraví se v březnu 1879 biskup Daniel musel vrátit do Itálie. Zpět se vracel v prosinci dalšího roku se skupinou misionářů pro Egypt. Pokračoval ještě v boji proti otrokářství a v upevňování misijní práce samotnými Afričany. Skonal ve věku 50 let.

K vyhlášení jeho hrdinných ctností došlo 26.3. 1994 a 6.4. 1995 byl uznán potřebný zázrak na jeho přímluvu, kterým bylo uzdravení afro-brazilské dívky Marie José de Oliveira Paixao. Blahořečený byl 17.3. 1996 v Římě papežem Janem Pavlem II. Po dalším uznaném zázraku  uzdravení Lubny Abdel Aziz, muslimské matky ze Súdánu, byl stejným papežem 5.10. 2003 kanonizován.

SV. FILIP, 11. října

Sv. Filip

připomínka, jáhen

Jednoho dne apoštolé poznali, že služba při stole a rozdělování darů chudým je brzdí v hlásání Božího slova, v tom nejvlastnějším povolání. Rozhodli se proto vybrat ze středu křesťanů 7 mužů, kteří by byli plní Ducha svatého a moudrosti a ustanovit je za své pomocníky, zvláště na „službu při stole.“ Filip byl pro tuto službu zvolen jako druhý.

O jeho ustanovení jáhnem či diákonem (diakonia = služba) hovoří začátek 6. kap. Skutků apoštolských. Po ukamenování prvního jáhna Štěpána odešel Filip do Samaří, kde získal pozornost obyvatel nejen pro svá slova, ale i proto, že konal zázraky. „Z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno.“ (Sk 8,7.) 

Z těchto míst Boží anděl poslal Filipa na opuštěnou cestu vedoucí z Jeruzaléma do Gazy. Tudy se z pouti do Jeruzaléma vracel jeden Etiopan, dvořan či komoří etiopské královny-kandaky (slovo označuje hodnost). Nebyl zřejmě židem, protože byl údajně eunuch, což vylučovalo z židovského společenství. V tomto označení však mohlo jít také o hodnost tohoto správce královniných pokladů. Jisté je, že si cestou četl Izaiáše. Filip se připojil k vozu a dal se s ním do řeči s otázkou, zda rozumí tomu, co čte.

Tento komoří si posteskl, že mu to ještě nikdo nevyložil a pozval Filipa do kočáru. Zeptal se ho, o kom se hovoří v textu: „Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa…“ Filip mu vyložil, že Izaiáš těmi slovy předpověděl Mesiášovu tichost a trpělivost při utrpení za spásu všech lidí a další slova týkající se jejich nepochopitelného odporu.

Pokračoval pak vyprávěním o Kristu, až komoří s velkým pohnutím se zeptal, zda je něco, co brání, aby nebyl pokřtěn? Filip mu odpověděl, že pokud věří z celého srdce, může to být hned. Po vyznání víry, že Ježíš Kristus je Boží Syn, Filip ho pokřtil. Poté uchvácen Duchem Páně se Filip octl v Azotu a v městech při cestě do Césareje hlásal radostnou zvěst.

 SV. RADIM, 12. října

Sv. Radim s bratrem Vojtěchem, Libice

připomínka, arcibiskup

Patron: Čech a Polska

Narodil se v letech 960—970 jako syn libického knížete Slavníka. Byl nevlastním bratrem sv. Vojtěcha (pam.23.4.) a život obou byl velmi úzce spojen. Velkou část života prý prožil po Vojtěchově boku, ale za Radimova dětství, prožívaném na Libici, už Vojtěch začal devítileté studium v Magdeburku.

Tam odešel později studovat i Radim. Vojtěch od r. 981 už vykonával v pražské katedrále podjáhenskou službu. Uvádí se, že poté co se Vojtěch stal pražským biskupem a otevřel biskupskou školu v Praze, vzal Radima k sobě, aby pečoval o jeho další vzdělání.

Ze života Radima nám chybí přesnější údaje, protože nebyly zaznamenány jeho současníky a jsou čerpány z legend zaměřených na sv. Vojtěcha, byť věrohodných. S ním roku 989 přišel do Říma. Důvodem byla Vojtěchova žádost o osvobození z úřadu pro zatvrzelost lidu, počínaje velmoži, kteří ho znevažovali a na jejichž stranu se stavěli i někteří duchovní.

Papež Jan XV. Vojtěchovi vyhověl a ten i s Radimem byl rozhodnut vykonat pouť do Svaté Země. Před cestou navštívili ovdovělou císařovnu Theofano, která je obdarovala množstvím stříbra, jež po cestě rozdali chudým. Při cestě udělali zastávku na Monte Cassino u řeckého opata Nila a pak změnili plán a vrátili se do Říma. Zde na Aventinu v klášteře sv. Bonifáce v dubnu 990 složili řeholní sliby a chtěli žít jako prostí mniši v modlitbě, práci a pokání.

Jakmile Radim oblékl řeholní hábit, začal být nazýván Gaudencius, což je latinský překlad slovanského jména Radim, které se na rozdíl od latinského mezi světci nevyskytovalo a bylo snad považováno za pohanské. V aventinském klášteře pravděpodobně přijal i svátost kněžství.

Sv. Radim, arcibiskup

Oba bratři zamířili také k pohanům na severu Polska a dál na území pohanských Prusů. Zde poblíž Královce byl Radim v dubnu 997 svědkem Vojtěchovy mučednické smrti a sám byl od Prusů zajat. Po propuštění se vydal k Boleslavovi Chrabrému a postaral se, aby tělo jeho bratra Vojtěcha bylo uloženo nejprve v Třemešně a pak v Hnězdně.

Podle přání Boleslava Chrabrého navštívil Radim opět Řím, byl přijat novým papežem Silvestrem II., který ho r. 999 vysvětil na biskupa a jmenoval arcibiskupem v Hnězdně. Podléhaly mu také diecéze Krakov, Vratislav a Kolobřeh.

Radim byl podoben svému svatému bratru Vojtěchovi svou učeností, mnišskou horlivostí, výmluvností i duchem zaníceným pro věc Boží a spásu duší.

Rok jeho úmrtí je nejistý a údaje se pohybují mezi léty 1006 až 1020, s největší pravděpodobností zemřel kolem r. 1011.

SV. HERALD, 13. října

Sv. Herald

připomínka, hrabě

Narodil se asi roku 855 v Auvergne ve Francii jako syn hraběte z Aurillaku. V dětství měl problémy se zdravím a otec jej proto vedl ke studiu. Teprve po jeho uzdravení mu chtěl napomoci k vojenské kariéře. Gerald, který trávil hodně času modlitbou, začal uvažovat o duchovním povolání. Po otcově smrti ho biskup Gozbert vedl k tomu, že člověk jeho postavení, vzdělání a smýšlení může konat mnoho dobra i jako laik.

Gerald žil po smrti rodičů skromně, po vzoru asketických mnichů a velkou část příjmů z majetku rozdával chudým. Vykonal více poutí do Říma a po návratu v roce 894 na svých pozemcích založil v Aurillaku benediktinský klášter sv. Petra, který podléhal přímo pravomoci papeže. Gerald se opatem nikdy nestal, ač je uváděn jako duchovní otec kláštera. Mimo klášter založil také několik charitativních zařízení.

V roce 902 ztratil zrak a odešel do ústraní na rodinné nemovitosti v Cezeinac-en-Guercy. Zde také zemřel a jeho tělo bylo později přeneseno do Aurillaku.

SV. KALIST, 14. října

Sv. Kalist I., papež

připomínka, papež

Atributy: papež s delšími vousy, kámen na krku, studna, kniha

Narodil se asi kolem roku 155 v Trastevere za řekou Tiber. Je uváděn jako syn Římana Domitia. Traduje se také, že byl synem římského námořníka a jako mladistvý se stal otrokem císařského náměstka Karpofora. Jeho pán mu později svěřil obchodování na Rybím trhu, při kterém se mu dobře nevedlo a proto uprchl. Karpoforovi sluhové jej však dostihli a za trest musel v okovech vykonávat těžké práce ve mlýně při nedostatku stravy a za častého bití. Později byl osvobozen.

Po návratu byl prý poslán papežem Viktorem do přímořského Ancia a byla pro něj povolena podpora z almužen. Papež Zefyrin, který rovněž pocházel ze třídy propuštěných otroků, se pak Kalixta ujal a po seznámení se s jeho schopnostmi ho vysvětil na jáhna a svěřil mu správu křesťanského pohřebiště na Via Appia (později vedeného jako Kalistovy katakomby).

V roce 218 byl po smrti Zefyrína zvolen novým papežem Kalixt. Kalixt jako papež prohlásil, že všechny hříchy mohou být po patřičném pokání odpuštěny, protože žádný z nich není tak veliký, aby nemohl být odpuštěn mocí Kristem Církvi propůjčenou. Tento papež také nechtěl, aby byli podrobováni veřejnému pokání ti, kteří se z některé křesťanské sekty chtěli vrátit do katolické Církve. Tím mnohé z nich přivedl ke kajícímu smíření se s Církví.

Dále uznával platnost manželství i když k přijetí svátosti došlo mezi svobodnými ženami a otroky. Povolil sňatky mezi rozdílnými třídami lidí, ale zakázal sňatky mezi blízkými příbuznými. Prohlášením církevního práva za nezávislé na pohanském římském právu, zejména ve věci sňatků otroků, učinil krok k odstranění otroctví.

O smrti Kalixta je uvedeno, že 14.10. 222 byl ubit protikřesťanskými výtržníky, i když se v tom všichni neshodují. Podle některých životopisců ho vyhodili z okna ústavu, ukamenovali a pak hodili do studny s kamenem na krku. Římští věřící, kteří jeho tělo vytáhli, se za dané situace neodvážili přenášet je přes Tiberu až do vzdálených katakomb, a proto ho pohřbili na bližším Kalepodiově hřbitově při Via Aurelia. Později byl přenesen do baziliky S. Maria in Trastevere a uváděn jako mučedník.