Svatí měsíce října

SV. TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE, 1. října

Sv. Terezie v mládí

památka, panna a učitelka církve

Patron: Francie; misií, misionářů, karmelitek; zahradníků, letců, nemocných

Atributy: růže, karmelitka

Narodila se 2.1. 1873 v Alençonu na severozápadě Francie a hned dostala čtyři jména: Marie Františka Terezie Martinová. Pro 48letého tatínka Ludvíka a 40tiletou maminku Zélii to byla prostě Terezka. Byla jejich deváté dítě.

Maminka jí ve čtyřech letech zemřela. Velmi citlivá Terezka její odchod na věčnost nesla bolestně a jako náhradní matku si zvolila tehdy 16tiletou sestru Pavlínu. Měla i vřelý vztah k tatínkovi, s nímž ráda chodila do přírody a byla od něj nazývána královničkou.

Na podzim r. 1877 se otec s dětmi přestěhoval do Lisieux, kde žili příbuzní z matčiny strany. Terezka tam v roce 1881 začala chodit do školy v opatství benediktinek. V říjnu dalšího roku její „maminka“ Pavlína vstoupila v Lisieux do karmelitánského kláštera.

Od té doby Terezka přijímala jen její listy a občas s ní hovořila přes mříže oddělující hovornu od klauzury. Má se zato, že její záhadné onemocnění v březnu 1883 souviselo s žalem z odloučení. Pomohly modlitby a nemoc 13.5. ukončil zázračný úsměv (její sošky) Panny Marie.

První svaté přijímání prožila 8.5. 1884 v devíti letech. Terezka v 15ti letech 9.4. 1888 byla přijata v karmelitánském klášteře a stala se postulantkou. Na začátku dalšího roku, 10.1., měla obláčku s oblečením v řeholní hábit a přijetím jména Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře.

Sv. Terezie v řádovém oděvu

Život v klášteře není ještě nebem, ale často namáhavou cestou, na níž jsou i trny. Terezka se snažila všechny těžkosti přijímat s láskou v duchu předem nabídnuté oběti.

Řeholní sliby při profesi složila 8.9. 1890 a před nimi při kanonické zkoušce prohlásila: „Přišla jsem zachraňovat duše a zvláště modlit se za kněze.“ Své povolání viděla nejen ve výsadě být Kristovou snoubenkou a ve spojení s ním jako karmelitánka být matkou mnohým duším, ale toužila být apoštolem, misionářem, mučedníkem a ještě víc. A nakonec objevila to nejvznešenější povolání, které to vše může obsáhnout a rozhodla se pro ně – povolání být LÁSKOU.

Terezka si celý život uvědomovala svoji nepatrnost a velkou radostí byly pro ni v Bibli místa, upozorňující na velkou Boží lásku vůči maličkým. Zůstávala prostou maličkou s vědomím, že takové Bůh touží objímat a pozvedávat jako matka své maličké. S velkou prostotou upřednostňovala „výtah“ Boží lásky před namáhavým výstupem.

Významným dnem se pro Terezku stal 9. červen 1895, kdy v díkučinění o slavnosti Nejsv. Trojice se nabídla za celopal Boží Milosrdné lásce. Na začátek velkého pátku následujícího roku začala vykašlávat krev a její duše pak procházela tvrdou zkouškou víry a naděje. Její láska však nemohla být oslabena a její srdce stále vyprošovalo víru nevěřícím, obrácení hříšníkům.

Terezčin fyzický stav se zhoršil na začátku dubna 1897, tuberkulóza zmohla její tělo a od 8.7. ležela na ošetřovně. Koncem měsíce přijala svátost pomazání nemocných a 19.8. naposled Eucharistii. Cele do dimenze Ježíšovy lásky vstoupila 30.9. 1897 ve 24 a půl letech.

Přislíbeným deštěm růží sypajícím se z nebe bylo množství dobrodiní, kterými Ježíš oslavil svou malou snoubenku. Pro množství zázraků papež Pius XI. Terezii z Lisieux, v době kdy ještě žily všechny čtyři rodné spolusestry, blahořečil 29.4 1923 a po dvou letech ji 17.5 1925 kanonizoval. V roce 1927 byla vyhlášena za hlavní patronku misionářů a všech misií. V letech 1929-1954 byla v Lisieux postavena basilika a do ní ke skleněné rakvi s Terezčiným tělem proudí statisíce poutníků. V roce 1997 byla prohlášena za učitelku církve.

SV. ANDĚLÉ STRÁŽNÍ, 2. října

památka

Sv. Andělé strážní, orodujte za nás

Žijí s námi, ale jak moc je známe? Poznávat je znamená poznávat jejich pomoc, počítat s nimi. Jsou pro nás darem poslaným z Boží lásky. Stále na nás dotírá zlo v nejrůznější podobě a právě proto, abychom mu nemuseli pro svou slabost podlehnout, máme u sebe nebeského přítele, který lépe než my zná nejen taktiku nepřítele, ale také nás může vést a pomáhat nám podle Božího záměru.

Každé obdarování má dvě podmínky: někdo něco dává a druhý přijímá. K našemu užitku nestačí, že Bůh každému z nás dal strážného anděla, my ho také musíme přijmout. Když budeme mít doma Bibli a nikdy z ní nebudeme číst a snažit se podle ní řídit, je to stejné jako bychom ji neměli. Podobné to může být s anděly. Važme si svých přátel a žijme s nimi v živém společenství, jak nás to učí velké množství světců.

Slovo anděl pochází z řeckého „angelos“ a znamená „posel“. Katechismus nám dává toto poučení: „Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. ,Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.´ Křesťanský život má již zde na zemi ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu. (KKC 336) Na otázku „Kdo jsou andělé?“ je nám v Kompendiu KKC (60) řečeno, že jsou to čistě duchoví, netělesní tvorové, neviditelní a nesmrtelní, jsou to osobní bytosti vybavené rozumem a vůlí.

Andělé nemají poslání pouze k naší ochraně, ale aby také spolu s námi oslavovali Boha. Děje se to zejména při liturgické bohoslužbě. V čl. 335 KKC uvádí: „Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu.“

Je zapotřebí naučit se žít s anděly strážnými. Naše vlast potřebuje, aby se křesťanské rodiny naučily s nimi počítat a přijímat jejich pokyny, protože jen tak zvládnou podávat věrohodná svědectví o Bohu, k nimž jsou povolány.

SV. DIONÝSIUS AREOPAGITA, 3. října

připomínka, biskup

Sv. Dionysius

Pocházel z Athén, hlavního města Řecka. Údajně studoval v Heliopoli dnešním Libanonu. V Athénách pak patřil do čela soudního sboru, zvaného Aeropag podle athénského vrchu, na němž se konaly soudy. Místo bylo stranou od ruchu velkoměsta a sloužilo k filosofickým rozhovorům.

Sem Athéňané vyvedli apoštola Pavla, aby zde objasnil nové učení, kterým byla radostná zvěst o Kristu. Mezi těmi, kdo zůstali a přijali víru, je jmenován člen Aeropagu Dionýsius, česky též Diviš a žena Damaris. 

Dionýsius Areopagita přijal nejen sv. křest, ale nakonec se stal prvním athénským biskupem. To dokládá i historik Eusébius z Cesareje.

SV. FRANTIŠEK Z ASSISI, 4. října

Sv. František z Assisi

památka, zakladatel řádu OFM

Patron: Assisi, Filipín; ochránců přírody, chudých; kupců, krejčích, tkalců; vzýván proti bolestem hlavy, proti moru

Atributy: beránek, bořící se dům, krucifix, lebka, lilie, ptáci, stigmata, vlk, zeměkoule

Narodil se v roce 1182 v Assisi v Umbrii ve střední Itálii a při sv. křtu dostal jméno Jan. Jeho otec Petr Bernardone pocházel z Florencie a byl bohatým obchodníkem s látkami. Matka Dominika,  měla ještě syna Angela, který se později oženil.

Vzhledem k tomu, že otec obchodoval s Francií, naučili se francouzštině i jeho děti a malý Jan začal být příbuznými nazýván Francouzem a Franciskem (z toho Francesco – František). Otec si přál, aby se kupcem stal i František, který znal i latinu, ale jeho život se ubíral jiným směrem. Zprvu bychom ho snad mohli označit za bouřlivého mladíka, v němž ale převládala dobrota srdce.

Ve svém postavení nehleděl na peníze a pěkně oblékaný pobýval rád ve veselé společnosti. Zároveň byl štědrý k chudým a když jednou pro nedostatek času odbyl žebráka, s lítostí se pak za ním rozběhl. Žil ve světské společnosti, ale nikdy v něm nebyla sobeckost ani se nedopustil mravního provinění. – Toto, s ušlechtilou povahou, otevíralo jeho srdce působení Boží milosti, na kterou se snažil horlivě odpovídat a tím rostl ke svatosti.

Sv. František se znameními Kristova utrpení

Kvůli zábavám mu otec občas činil výčitky, ale matka ho omlouvala a jeho společníci ho měli v oblibě. Brzy si uvědomil, že dosavadní způsob života není ten pravý a jak řekl svým společníkům, objevil snoubenku, u které viděl všechna nej… i když jí bylo maximálně pohrdáno – byla to absolutní chudoba.

K tomu, aby se s ní zasnoubil, ho vedla láska ke Kristu, který se do ní z lásky k nám narodil, pro nás obětoval svůj život a zanechal nám „evangelní“ rady, jako spolehlivou cestu.

Již tehdy byl František natolik znalý Písma, že když při vyjížďce na koni potkal malomocného, přestože se ho zhrozil, snížil se k němu, políbil jeho ruku a obdaroval ho. Takovým způsobem dorůstal svému budoucímu povolání.

Jednou v polorozpadlém chrámu sv. Damiána poklekl před křížem a ve svém nitru jasně uslyšel výzvu: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“

Výzvu si vyložil doslovně ve vztahu k onomu chrámu a aby získal prostředky na jeho opravu, šel a ve Foligna prodal z otcova skladu nějaké látky i s koněm. V důsledku toho se jeho vztah s otcem vyostřil a setkání s ním měl František za nebezpečné. Když se otec ve věci majetkového sporu obrátil na biskupa, František před oběma svlékl své šaty s prohlášením, že za svého otce bude nadále považovat jen toho v nebi. Tak se definitivně rozešel s minulostí na jaře 1206.

V hrubém hábitu převázaném provazem pak převážně vlastními silami a s vyžebranými prostředky dokončil opravu chrámu. Bůh ale od něj chtěl víc. Františkovo opravování kostela bylo předobrazem jím později zakládaného řádu, sloužícího k nápravě v církvi.

Zakladatel františkánského řádu

Jedním z dalších pohnutek na Františkově životní cestě bylo slyšení slov evangelia: „Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty.“(Lk 9,3 srov. 10,4) 

František, který začal žít opravdovou láskou k trpícímu Kristu, sobě i druhým často připomínal další Ježíšova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (Lk 9,23)

V tomto duchu a s bezmeznou láskou vytvářel František kolem sebe společenství a se svými druhy v hrubé kutně, prostými slovy skrze kázání na různých místech a osobním příkladem ukazoval ostatním lidem, jak je zapotřebí žít podle evangelia.

V doprovodu prvních dvanácti bratrů, z poustevny na Rivotortu, přišel František v roce 1209 do Říma s prosbou o potvrzení řehole, kterou žili, jako nového řádu. Zdálo se nemyslitelné, že by tato skupina „žebráků“ mohla s něčím takovým předstoupit před papeže. Papež Inocenc III. s Františkem nechtěl při prvním setkání mluvit. Druhý den si však znění jeho řehole vyslechl a i když ho dojala, namítl, že ta pravidla přesahují lidské síly. Papež pak vyzval Františka: „Synu, modli se k Pánu Ježíši, aby nám zjevil svou vůli …“

František po modlitbě obhajoval vytvoření svého řádu podobenstvím s výkladem, které se papeži zamlouvalo a mimo to papeže ovlivnil sen, v němž viděl Lateránský chrám (při němž bylo papežské sídlo) nachylovat se k pádu a muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak budovu podpírá.

Následně papež s řeholí souhlasil a hned r. 1210 ji potvrdil pro začátek jen ústně, spíše jako bratrstvo kajícníků. Měli nosit mnišskou tonsuru a přijmout nižší svěcení. František přijal jáhenské a byl ustanoven generálním představeným. Se závazkem poslušnosti a s papežským požehnáním se vydali na zpáteční cestu.

Život Františka a jeho druhů byl přes maximální chudobu neobyčejně bohatý. František byl mužem paní chudoby a ještě víc Kristova kříže, na který silou lásky přibil vlastní vůli. V tomto spojení s Kristem a v jeho lásce začal dobývat svět.

Bazilika sv. Františka v Assisi

Papež Honorius III. 29.11. 1223 potvrdil bulou Solet annuere Františkem připravená řádová pravidla. František téhož roku o vánocích, se souhlasem papeže, poprvé v dějinách postavil v Grecciu betlém. Vytvořil ho jako živé jesličky v přírodní jeskyni upravené podle evangelia na betlémskou stáj.  

V následujícím roce, 14. září, při modlitbách na hoře La Verna (lat. Alverno), se Františkovi zjevil seraf v podobě ukřižovaného Spasitele a na Františkově těle zanechal stigmata – pět Kristových ran. Jednalo se o první předání stigmat v dějinách.

V roce 1225 František oslepl. Z toho roku pochází i jeho „Píseň bratra slunce“. František měl jedinečný vztah k přírodě a ke všem tvorům. Je znám jeho vztah ke zvířatům a jejich přítulnost k Františkovi. Kázal ptactvu, které ho obletovalo a domlouval se s vlky. Pozornost ptáčků měla vést lidi k ochotě naslouchat Božímu slovu, zkrocený vlk zas naznačit, že i největší hříšník se s Boží milostí může napravit. Ve Františkově životě vše vedlo k probouzení lásky k Bohu, kterou žil.

Zhoršení zdravotního stavu pokračovalo a pozemskou pouť František dokončil za pozdního sobotního večera, 3. října, jako kajícník na holé zemi kláštera v Porciunkule. Již za necelé dva roky po jeho smrti jej 16.7. 1228 papež Řehoř IX. prohlásil za svatého. Do baziliky postavené ke cti sv. Františka v r. 1230 ukryl bratr Eliáš jeho ostatky bez zveřejnění místa, z obav před zloději. V podzemní kryptě byly objeveny až r. 1818.

MODLITBA SV. FRANTIŠKA

Pane,

udělej ze mne nástroj svého pokoje,

abych přinášel lásku, kde je nenávist,

odpuštění, kde je urážka,

jednotu, kde je nesvornost,

víru, kde je pochybnost,

pravdu, kde je blud,

naději, kde je zoufalství,

radost, kde je smutek,

světlo, kde vládne tma.

Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil,

po porozumění, ale rozuměl,

po lásce, ale miloval.

Vždyť, kdo dává, ten dostane,

kdo odpouští, tomu se odpustí,

kdo umírá, vstane k životu.

SV. FAUSTYNA KOWALSKA, 5. října

připomínka, řeholnice

Sestra Faustyna v mladém věku

Narodila se 25.8. 1905 v Głogowci v Polsku, Stanislavovi a Marianě Kowalských, jako třetí dítě z deseti. Rodina žila z velmi chudého hospodářství a otec pracoval i jako tesař. Helena, pozdější sestra Faustýna, už v sedmi letech pocítila před vystavenou Nejsv. svátostí první pozvání k hlubšímu životu s Pánem.

K prvnímu svatému přijímání přistoupila v 9 letech a od té doby v ní rostla touha po apoštolském působení. Jakmile se naučila trochu číst, sedávala nad knihou Životopisy svatých, která prý byla jedinou knihou v rodině. Příběhy svatých pak vyprávěla druhým. Do školy chodila asi od 11 let a jen tři roky, pak začala polsko-ruská válka.

Velká chudoba znemožňovala Kowalským společnou nedělní návštěvu bohoslužeb v sousední vesnici, protože neměli potřebné oblečení a obuv pro všechny členy. Malá Helena doma proto organizovala společné modlitby používané při liturgii, aby mši svatou prožívali alespoň duchovně. Po skončení války 16letá Helena, aby finančně vypomohla rodině, odešla sloužit do Aleksandrówa u Łódži, vzdálené 50 km jihovýchodně od rodné vesnice.

Po necelém roce, zneklidňována viděním neznámého světla, pocítila naléhavé volání do kláštera. O souhlas rodičů však žádala marně, proto začala zkoušet žít světským životem. Při jedné taneční zábavě měla vidění zkrvaveného Ježíše a vnímala jeho výčitku: „Jak dlouho tě mám trpět, jak dlouho mě budeš pokoušet?“ Pak ji v lodžské katedrále vnitřní hlas vyzval, aby jela hned do Varšavy. Strýc se ji pokoušel zadržet, ale nakonec se stal jejím pomocníkem v útěku od rodiny.

Sv. Faustyna Kowalska

V neznámém prostředí Varšavy se Helena obrátila s prosbou k Panně Marii, aby vedla její kroky. Poté v duši obdržela výzvu jít za město. Tam u dobrých lidí přenocovala a ráno se vrátila hledat klášter, který by ji přijal. Nemohla ale takový najít a již znechucena zaklepala na dveře posledního – u sester Božího milosrdenství.

Zde jí představená poradila, aby alespoň rok pracovala a vydělala si na výbavu. Uposlechla a práci našla u Lipszyců v Ostrówku. Když se 1.8. 1925 vrátila za představenou, ta ji poslala zeptat se „Pána domu“ zda ji přijme. Šla tedy do kaple, kde uslyšela: „Ano, přijímám, jsi v mém srdci.“

Ještě jako kandidátka prožila mystické vidění očistce, na jehož konci jí Ježíš řekl: „Mé milosrdenství to nechce, ale nařizuje to spravedlnost.“ Po postulátu ve Varšavě byla 23.1. 1926 poslána do Krakova-Łagiewnik, do velkého domu kongregace (Matky Božího Milosrdenství) s internátem a ústavem Josefov, pro výchovu dívek. Zde, 30. dubna téhož roku, měla obláčku s přijetím nového jména Marie Faustýna. Tehdy jí také bylo zjeveno kolik bude muset vytrpět, přičemž omdlela.

Koncem jara 1930 nastoupila do kongregačního domu v Płocku, kde 22.2. 1931 měla v cele vidění „Pána Ježíše oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a druhý světlý. …Po chvíli Ježíš řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne.“

SV. BRUNO, 6. října

Sv. Bruno

poustevník, zakladatel řádu kartuziánů

Patron: kartuziánů; vzýván proti moru

Atributy: kartuziánský hábit, kniha, kříž, lebka, prst na ústech, sedm hvězd

Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem do šlechtické rodiny Hartenfaust. Brzy se u něj projevilo nadání a upřímná zbožnost. První studia, včetně filozofie, začal v rodném Kolíně. Pokračoval ve francouzském městě Remeši, kde začal studium teologie. Kněžské svěcení ale přijal v katedrále rodného města asi roku 1055. 

Do Remeše, kam se vrátil učit na katedrální školu jako kanovník, přišel znovu na přání arcibiskupa Gervasia, který ho od roku 1057 pověřil správou školy. Byl zde profesorem gramatiky a teologie, vyučoval i filozofii, latinu a řečtinu. Později byl v Remeši jmenován kancléřem.

Za nepříznivé církevní situace v Remeši  odešel Bruno do ústraní neboť poustevnický život ho již delší dobu lákal. Odešel do blízkosti Grenoblu. Zde si Bruno se svými druhy po způsobu egyptských poustevníků vybudovali chýšky a začali žít nadmíru přísným životem, k němuž zvláště patřilo mlčení. Mimo společné modlitby mlčení přerušovali jen o nedělích a svátcích. Zachovávali přísné posty. 

Socha sv. Bruna, Vatikán

Bruno, když zde položil základy kartuziánského řádu, pojmenovaného podle místa (zv. lat. Cartus), kde později byl vybudován klášter, byl odtud povolán do Říma. Jeho bývalý žák a biskup ostijský Odo de Châtillon, který se stal papežem Urbanem II. (pam.29.7.), si ho totiž r. 1090 zvolil za poradce. Bruno mu pomáhal provést reformu duchovenstva. 

I v samotě se Bruno nadále zabýval studiem a spisovatelskou činností. Před smrtí v La Torre shromáždil kolem sebe své druhy, slavnostním vyznáním své víry s dalšími slovy prakticky obnovil své křestní sliby. Varoval před bludy důrazem na víru v Nejsvětější Trojici a Eucharistii a když se s nimi těmi slovy rozloučil, skonal.

Pohřben byl v klášteře San Stefano, kde se jeho tělo uchovalo údajně do roku 1514 neporušené. Ke schválení jeho kultu došlo téhož roku tím, že papež Lev X. schválil kartuziánům Brunovu úctu modlitbou kněžských hodin. Papež Řehoř XV. ji rozšířil v roce 1623 na celou církev.

Panna Maria Růžencová, 7. října

památka

Panna Maria Růžencová

Slavení této liturgické památky ustanovil od roku 1572 papež Pius V. ve výroční den vítězství křesťanů v boji s Turky u Lepanta. Dne 7.10. 1571 došlo k rozhodující námořní bitvě mezi islámem a křesťanstvím.

U řeckého pobřeží v ústí zálivu u Lepanta se na začátku října střetly dvě flotily o počtu 500 lodí a asi 200 000 mužů. Ve vítězném boji zahynulo celkem na 40 000 mužů. Šlo o velmi významnou porážku Turků. Památka, která se začala slavit, byla už r. 1573 přeložena na první říjnovou neděli.

Na celou církev byla rozšířena v r. 1716 po vítězství nad Turky u Petrovaradina (v Jugoslávii). Při potvrzení svátku v r. 1883 papež Lev XIII. přidal do litanií invokaci „Královno posvátného růžence.“ Slavení svátku je od r. 1913 ve výroční den vítězství u Lepanta.

Modlitba růžence spočívá v opakování andělského pozdravení s rozjímáním o událostech z Ježíšova života (narození, veřejného působení, výkupného utrpení a oslavení).

Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Růženec je současně meditací i prosbou. Naléhavost prosby o přímluvu Matky Boží spočívá na důvěře, že její mateřská přímluva může u Srdce Syna dosáhnout všeho.“ Připomenul, že „růženec Panny Marie, který se z vnuknutí Ducha Svatého postupně rozvíjel v druhém tisíciletí, je oblíbená modlitba mnoha světců a učitelský úřad Církve k ní často vybízí.“ Proti hrozbám válek, terorismu a všem druhům zla, tento papež pozvedl růženec se slovy: „Toto je největší lék. Modlete se, modlete se a více se neptejte. Všechno ostatní svěřte Matce Boží.“.

Růženec je modlitbou prostou i náročnou. Je pro každého a přitom k ní patří plné zapojení srdce i mysli. Má 4 x 5 desátků s 20 tajemstvími. Radostným růžencem je nám nabízeno zpřítomnění si Otcovy lásky, s níž nám poslal svého Syna, abychom skrze něj měli věčný život v jeho společenství.

Růžencem světla (přidal jej papež Jan Pavel II.) je nám nabízen správný pohled na životní cestu až po tajemství eucharistie, které je láskyplným sjednocením se s Bohem, díky výkupné smrti na kříži dovršené vzkříšením.

Bolestným růžencem je nám nabízeno pohroužení se do díla vykoupení utrpením Božího Syna až po vylití veškeré krve za hřích každého jednoho z nás. Je připomínkou toho, jak velké zlo je hřích.

Slavným růžencem je náš pohled směrován k věčnému cíli, kterým je trvalé spojení s Bohem. Je to pohled za hranici smrti do náruče všeobjímající Otcovy lásky. Růženec je dar Mariiny lásky, Matkou podaný prostředek k úspěšnému projití životem a průvodcem na cestu ke svatosti.

SV. HUGO, 8. října

připomínka, řeholník

Sv. Hugo

Narodil se asi roku 1168 v Alessandria v Itálii. Stal se rytířem Řádu sv. Jana z Jeruzaléma, založeného blah. Gérardem a účastnil se tažení do Svaté země, kde strávil delší dobu. Po návratu do vlasti vykonával službu ve špitálu řádu v Janově a na některých místech je uváděn jako představený i jako kněz. S velkou pokorou a laskavostí sloužil především nemocným.

Uvádí se, že byl drobnější postavy, pohledný a ke všem přívětivý. Žil velmi asketicky. Mši sv. prožíval s mimořádným soustředěním. Podle legendy se při ní někdy dostával do extáze a před očima přítomných se nadnášel.

Stal se známým zejména pro charisma zázraků týkajících se přírodních živlů, které popisují legendy. V jednom horkém dni zůstala nemocnice bez zdroje vody a ženy mající na starost praní prádla pro nemocné se obrátily o pomoc k Hugovi, protože si nedovedly představit donášení vody z velké dálky.

Snad chtěl problém řešit přirozeným způsobem, ale ženy prý naléhaly s otázkou: „Copak byste ji nemohl dostat od Boha?“ Vyzval je k modlitbě a když dál naléhaly řekl: „Já nejsem Pán, ale on řekl, že vírou můžeme všechno.“ Pro jejich nářky nakonec udělal u fontány, v níž voda vyschla znamení kříže a za nadšení přítomných voda začala téci.

Sv. Hugo, řeholník

Jednoho večera, v němž nastala na moři silná bouře, se Hugo od věže nemocnice starostlivě v modlitbě zahleděl k přístavu v Janově. V dáli vlny zmítaly s lodí, která se marně snažila dostat k přístavu a námořníkům hrozila smrt. Hugo padl na kolena a v soucitu i velké lásce mu vytryskly slzy.

Pak sebevědomě vstal a směrem k místu, kde se loď chystala potopit, udělal veliké znamení kříže. V tom okamžiku prý nastal velký klid, utichl vítr i moře a na obloze zazářil měsíc. Když se loď dostala do přístavu, všichni námořníci z ní zamířili průvodem do kostela při nemocnici a chvalozpěvem zde vyjadřovali vděčnost Bohu a jeho sluhovi. – S tímto příběhem souvisí i hlavní Hugův atribut – loď.

Poté co zemřel, byl v Janově pochován v kostele San Giovanni di Pré a místní krypta je mu zasvěcena. U jeho hrobu se udály další zázraky. 

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist