Svatí měsíce listopadu

VŠECH SVATÝCH, 1. listopadu

slavnost

Ve 4. století se na Východě začal slavit společný svátek všech mučedníků. V Římě se slavnost všech mučedníků začala slavit 13. 5. 609 jako výroční den posvěcení (Bonifácem IV.) římského Pantheonu, který byl původně chrámem všech olympských bohů. Chrám byl zasvěcen Panně Marii a všem mučedníkům.

Papež Řehoř III. (731—741) v bazilice sv. Petra určil jednu oratoř památce Spasitele, jeho Matky, apoštolů, vy­znavačů, mučedníků a všem v Pá­nu zemřelým. To je považováno za základ pro společný svátek. Slavení všech svatých (martyr i confessores) se objevilo v 8. století i v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků. Dnem slavení se stal 1. listopad možná prý proto, že u Keltů šlo zároveň o začátek nového roku. K rozšíření svátku v listopadu napomohla potom návštěva tohoto papeže u krále Filipa Zbožného ve Francii kolem r. 835.

Oslava těch, kteří dosáhli Božího království i následná připomínka všech věrných zemřelých v období nastávajícího vegetačního klidu nás vybízí k zamyšlení nad údělem ve věčnosti. Zároveň si připomínáme vzory těch, kteří nás předešli ve spojení s Kristem, od nichž se můžeme učit, následovat jejich příklad a také je prosit o pomoc.

SV. JUSTUS, 2. listopadu

připomínka, mučedník

Za císaře Diokleciána žil prý u Akvileje v Itálii. Když místní vládce Mannaccius oznámil všem křesťanům v kraji nařízení panovníka o vzdávání božské pocty císaři, Justus neuposlechl.

Pro něj byl Bohem Ježíš Kristus, i když mu za věrnost této víře hrozila smrt. Odsouzení k utonutí přijal s touhou po setkání s pravým Pánem. Se zátěží byl pak vhozen do Jaderského moře, ale jeho mrtvé tělo se brzy objevilo na pobřeží u Trestu, kde je nalezl kněz Šebestián.

Na vyvýšeném místě, kde původně byla uctívána antická božstva, byla v 5. století postavena křesťanská bazilika a v ní byly uloženy ostatky Justa mučedníka. 

SV. MARTIN DE PORRES, 3. listopadu

Sv. Martin de Porres

nezávazná památka, laický bratr

Patron: holičů a kadeřníků

Atributy: koště, myši, pes, kočka

Narodil se 9. 12. 1579 v Limě v Peru jako nemanželský syn španělského šlechtice Juana de Porres z Burgosu a bývalé černošské otrokyně Anny Velasquez z Panamy. Otec se zprvu k němu nechtěl znát, proto byl při Martinově křtu v kostele sv. Šebestiána uveden jako neznámý.

Měl o dva roky mladší sestru Janu. Po nějaké době se otec k dětem, jimž matka dala křesťanskou výchovu, přiznal a vzal je na čas do Guayaquil, přístavu v Ekvádoru. Poté co se stal vládcem Panamy, svěřil Janu do výchovy příbuzného a Martina s tmavou pletí nechal v Limě u matky.

Z prostředků otce se měl Martin v Limě vyučit nějakému řemeslu a tak se v 15 letech stal holičským učněm a zároveň se seznámil s léčitelstvím, které se tehdy s tímto oborem praktikovalo. Získal jisté základy medicíny a farmacie a stal se uznávaným odborníkem v přírodním léčitelství. Jeho touhou však bylo stát se dominikánem, jejichž první klášter se nacházel právě v Limě. Zákony v té době však byly proti přijímání Indiánů, černochů a jejich potomků do řeholního řádu. 

Představený konventu Santa Rosario, Juan de Lorenzana, byl nakonec ochoten tento problém přehlížet a Martina, kterého vzal nejprve mezi terciáře nechal 2. 6. 1603 složit řeholní sliby. Již od doby co se Martin stal terciářem, s velkou svědomitostí a láskou vykonával v klášteře úklidové i některé další služebné práce.

Sv. Martin, patron holičů a kadeřníků

V souvislosti s touto starostí se o něm rozšířila pověst, že je neuvěřitelným ochráncem zvířat a proto byl po čase nazýván i „americkým Františkem z Assisi“. Vysvětlil prý potkanům a myším, z nichž jednu vzal do ruky, že nemohou žít tam, kde má klášter jídlo pro chudé ani nikde mezi oblečením, natož v sakristii a proto musí odejít z prostor kláštera.

Nastavil velký koš, do něhož se všechny myši po jeho projevu lásky shromáždily a vynesl je v něm do přírody za hranice kláštera. Proto se myši, vedle atributu koštěte, objevují s dalšími zvířaty na jeho vyobrazeních. Jedná se o psy a kočky, protože pro ně vytvořil první útulek. V legendě se hovoří i o tom, že vzkřísil psa, kterého majitel usmrtil kvůli stáří.

Po slibech mu byla v klášteře svěřena péče o nemocné, při níž vynikal velkou pokorou a obětavou láskou. Dokázal pomoci nejen léčením těla, ale i duchovní radou. Martin de Porres trpělivě a neúnavně pečo­val především o chudé nemocné, nedělal rozdíly mezi lidmi různé pleti a postavení.

Prostory kláštera, jehož část změnil na nemocnici, brzy přestávaly stačit a tak prý zřídil nemocnici v domě své sestry, kde později vznikl i sirotčinec. Založil také školu pro vzdělávání chudých dětí, která byla první v zemi.

Za epidemie moru se sám staral o šedesát spolubratrů a nikdo z nich nezemřel. Žil velmi skromně, asketicky. Toužil být i misionářem, ale pro svůj původ se tehdy nesměl stát ani knězem. Když bylo třeba, objevoval se ve stejnou dobu na dvou různých místech a byl obdařen charismaty zázraků i levitace. Vysloužil si tím přezdívku „Martin od lásky,“ ale i velkou vyčerpanost.

Před dovršením 60 let onemocněl malárií. Přítomným požehnal a 3. 11. zemřel. Pohřben byl o den později večer pro velký příliv lidí. Ke hrobu ho prý nesli preláti a šlechtici. Na místě jeho uložení se děla zázračná uzdravení a přípravný proces kanonizace začal již v roce 1660. Martin de Porres byl blahořečen 29. 10. 1837 papežem Řehořem XVI. a svatořečený 6. 5. 1962 papežem Janem XXIII.

SV. KAREL BOROMEJSKÝ, 4. listopadu

Sv. Karel Boromejský

památka,biskup

Patron: boromejek, biskupů, duchovních rádců, katechetů, nemocných, kněžských seminářů

Atributy: kardinálský oděv, eucharistie, nemocní, provaz kolem krku, kříž, lebka

Narodil se 2.10. 1538 na hradě nad městem Arona, na jihozápadním břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Byl druhorozeným synem hraběte Gilberta a Markéty Medicejské. 

Již v sedmi letech ho na otcovo přání milánský arcibiskup přijal do stavu kleriků a ve 12 letech mu dal první beneficium – trvalé právo na úřad opata, z něhož mu hned plynul důchod zv. obročí. Karel však prohlásil, že beneficiální zisk daruje chudým.

Karel se s velikou pečlivostí věnoval studiu. Dokončil jej 6.12. 1559 získáním doktorátu obojího práva (civilního i církevního) s vynikajícími výsledky. Karel byl jmenován 31.1. 1560 jáhnem v Santa Prassede a administrátorem milánského arcibiskupství s povinností zůstat v Římě, kde měl funkci tajemníka. Karel se až nad očekávání osvědčil, vynikal vytrvalostí a skromností.

V listopadu 1562 se Karla dotklo úmrtí jeho bratra Federica a začal nový život. Rozhodl se pro svátost kněžství, na jejíž přijetí se v následujícím roce svědomitě připravoval, v létě duchovním cvičením za vedení o. Ribera (TJ), který zůstal jeho duchovním vůdcem. Svátost prý přijal neveřejně 4.9. 1563. Téhož roku 7.12. přijal v Sixtinské kapli biskupské svěcení a následně byl jmenován arcibiskupem v Miláně.

Arcibiskup Karel měl ve své církevní provincii údajně 15 biskupství v Lombardii, Ligurii a Piemonte. Jeho arcidiecéze měla přes 750 farností, více jak 2000 diecézních a 1200 řeholních kněží, 1000 řeholních bratří a 3400 řeholnic.

Krom toho 886 náboženských sdružení, 740 katechetických škol. Dále 24 charitativních středisek, které pomáhaly necelým sto tisícům chudých, 16 útulků pro nejpotřebnější a domovy pro opuštěné i padlé ženy. Při seznamování s diecézí viděl zpustlé kostely, úpadek víry i morálky mezi lidem i u některých duchovních. 

Sv. Karel Boromejský, kardinál

Kard. Karel Boromejský neúnavně získával důvěru lidí. Začal redukovat vlastní majetek svého sídla, prodejem drahých příborů a dalšího zařízení prý získal 30.000 dolarů, které dal na pomoc potřebným rodinám.

Staral se zároveň o všechna církevní zařízení jako školy, sdružení, charitativní střediska, aby co nejlépe plnily svůj účel a někde zakládal nové. Vizitační cesty nejednou konal pěšky nebo na koni, navštěvoval farnosti až ve vzdálených alpských údolích.

V srpnu 1576, v době kdy byl arcibiskup na vzdálených vizitacích, vypukla v Miláně epidemie moru. Beze strachu před nákazou uděloval svátosti nemocným, utěšoval je a vyprošoval na různých místech pomoc. Epidemie si v Miláně vyžádala na 18.000 obětí. Kard. Karel Boromejský se však ani přes dlouhodobé vypětí a neustálý styk s nemocnými nenakazil.

Kard. Karel Boromejský se 2.10. 1584 dožil 46 let. Na jeho zdraví, i když to nedával znát, byly již patrny následky dlouholetého nadměrného zatížení a on cítil blížící se konec pozemského života. Zemřel  3. listopadu 1584.

Při pohřbu 7.11. se s ním přišly rozloučit veliké zástupy těch, kterým sloužil až do konce svých sil. K jeho hrobu chodilo mnoho věřících s dary za vyslyšení. Při přípravě blahořečení byla jeho rakev 6.3. 1606 otevřena v přítomnosti dvou biskupů a jeho tělo bylo dosud neporušené. Po dočasném uložení bylo 7.3. 1607 v nových šatech i rakvi dáno na původní místo. Blahořečený byl v roce 1602 papežem Klementem VIII. a kanonizován 1.11. 1610 papežem Pavlem V.

SV. ZACHARIÁŠ A ALŽBĚTA, 5. listopadu

Sv. Zachariáš a Alžběta

připomínka, rodiče sv. Jana Křtitele

Patroni: pilařů

Atributy: 

Zachariáš: kaditelnice, kniha nebo svitek, tabulka s nápisem

Alžběta: starší žena v dlouhém šatě, těhotná nebo s dítětem v náruči, beránek

Dlouho spolu žili jako bezdětní manželé v Ain Karim v judských horách. Lukášovo evangelium o nich říká: „Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech přikázání a nařízení Páně. Neměli však děti, protože Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.“ (Lk 1,6-7)

Zachariáš byl knězem. Pocházel z rodu lévijců, které král David rozdělil do 24 tříd. Na každou připadla 2x za rok týdenní služba v jeruzalémském chrámu. Kadidlovou oběť ráno i večer přinášel kněz vylosovaný ze třídy, která měla službu.

Jednou, když los určil Zachariáše a on vešel do nejposvátnější části chrámu obětovat, zjevil se mu na pravé straně kadidlového oltáře anděl Gabriel a řekl mu: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození…“ Zachariáš zapochyboval, že by s Alžbětou ještě mohli mít dítě a to dokonce předchůdce Mesiáše. Žádal znamení a proto uslyšel z andělových úst: „Zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas.“

Tak se stalo a teprve osmého dne po narození dítěte, když došlo k obřízce, při které se dávalo jméno a Zachariáš napsal na tabulku „Jeho jméno je Jan“, otevřela se mu ústa a chválil Boha. 

Alžběta s P. Marii

O konci Zachariášova života se v jednom spisu ze 3. století uvádí, že byl na rozkaz krále Heroda zavražděn a jeho krev zanechala na chrámovém dláždění nesmazatelné stopy. 

Alžběta byla rovněž z kněžského rodu a byla Mariinou příbuznou. Alžběta byla k Božímu plánu otevřenější, jak vidíme z uvítacího pozdravu své mladší příbuzné, v níž působením Ducha svatého poznala matku Mesiáše.

Tento její pozdrav „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!opakujeme při každé modlitbě „Zdrávas Maria.“ Alžběta ve velké pokoře dodala: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

V duchu se pak připojovala k Mariině chvalozpěvu „Velebí má duše Pána“, který se církev modlí denně ve večerních chválách.“

Pages: 1 2 3 4 5

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist