Svatí měsíce ledna

SV. MAUR, 15. ledna

Sv. Maur

připomínka, opat

Patron: měditepců a uhlířů

Atributy: voda, opatská berla a zobrazení benediktina

Maurus byl synem římského senátora a oblíbeným žákem sv. Benedikta z Nursie. Znal se s ním již od dětství a vyrůstal pod jeho vlivem. Toužil po dokonalém duchovním životě a snažil se žít v asketické kajícnosti.

Další Maurovou, obzvlášť charakteristickou vlastností, byla bezprostřední a dokonalá poslušnost. Vykresluje ji sv. Řehoř ve svých „Dialozích“. Vypráví o záchraně Placidia z vody, kam spadl a proud jej unášel.

Benedikt zvolal na Maura, aby jej běžel rychle vytáhnout. Ten v běhu pokračoval i po vodě. Zázrak si prý uvědomil až Placidia vytáhl a Benedikt jej přičítal dokonalé Maurově poslušnosti.

Sv. Maur zachraňuje tonoucího chlapce

Maurus měl i mimořádný dar uzdravování. Stalo se, že za Benediktem dovedli němého chlapce s prosbou o požehnání. Pro jeho nepřítomnost byl požádán Maur, vracející se zrovna z pole s motykou přes rameno. Žádost ho zarazila, bez konkrétního pověření se nechtěl odvážit Benedikta zastoupit. Nechal se však přemluvit a s jeho požehnáním byl němý uzdraven. Proto také bývá vzýván s prosbou o různá uzdravení.

V Montecassinském klášteře býval považován za zástupce sv. Benedikta. Ten jej asi se čtyřmi druhy poslal na území dnešní Francie, odkud obdržel nabídku k založení kláštera. Na cestu Maurovi požehnal, předal stanovy řádu a pověřil ho úkolem jeho šíření.

Maurus tedy založil v určeném místě benediktinské opatství. Se svými druhy vybudoval klášter v Glanfeuil u břehu řeky Loiry, první mimo Itálii a jako opat jej vedl. Byl snad i opatem v sabinských horách kláštera Subiaco. Po smrti sv.Benedikta byl jeho nástupcem ve vedení řádu.

SV. MARCEL, 16. ledna

Sv. Marcel I.

připomínka, papež

Patron: čeledínů, metařů, uklízeček

Atributy: jesle, osel, papež

Roku 303 bylo rozpoutáno kruté pronásledování křesťanů a po smrti papeže Marcelina roku 304 zůstával Petrův stolec neobsazen. Ke zvolení Marcela za papeže došlo až 27. 5. 308.

Byl synem Benedikta z Via Lata. Po Diokleciánově pronásledování začal obnovovat Církev. Jedním z nových úkolů papeže Marcela bylo řešení otázky, která se týkala návratu odpadlých křesťanů zpět do Církve. 

To vše měl papež na mysli, toužil po návratu odpadlých, ale při zachování spravedlnosti, která vyžaduje úctu a lásku ke Kristu. Kde chyběla vůči Bohu věrnost, tam je k návratu zapotřebí kajícnosti.

Římský císař Maxentius dal papeže potupit a vyhnat. Byl údajně nucen poklízet po zvířatech. Ale i v té době prý psal biskupům do Antiochie list o přednostním postavení papeže, bez jehož souhlasu nemá být církevní sněm. Po necelých osmi měsících vedení Církve podlehl soužení a byl pohřben v cemeteriu sv. Priscilly u silnice Salaria.

SV. ANTONÍN VELIKÝ, 17. ledna

Sv. Antonín Veliký

památka, opat

Patron: rytířů, řezníků, hrobníků, košíkářů, cukrářů, tkalců

Atributy: ďábel a pokušení, hůl ve tvaru T, jeskyně, prase, zvonek

Narodil se v polovině 3. století u Herakleje. Byl vychován v křesťanském duchu a v mládí pracoval na poli svých rodičů. Ti mu ve 20 letech zemřeli a on zdědil větší majetek i starost o mladší sestru. V té době se jeho srdce dotkla výzva z evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, dej to chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak pojď a následuj mě!“ (viz Mt 19,21) Evangelní rady se chopil doslova.

Jen co zabezpečil výchovu své sestry a její výživu, rozdal svůj majetek a začal žít asketickým životem v jeskyni na okraji pouště. Duchovním rádcem si zvolil jiného staršího asketu a navštěvoval zprvu i jiné poustevníky, aby u nich poznal, čím by se mohl zdokonalovat v započaté životní cestě.

Svůj duchovní život propojoval s prací – pletením rohožek. Hodně se postil a spával na holé zemi. Prožíval doby velkých pokušení, proti kterým bojoval tuhou kázní. Proti různým ďábelským útokům a mámením mu nepomohlo ani ubytování ve staré pohanské hrobce. 

Antonín si po nějaké době vyhledal další skrýš, v níž strávil asi 20 let v samotě. Věděl o něm pouze jeden poustevník, který mu donášel chléb. Později se Antonín začal setkávat s prosebníky o duchovní rady a pomoc.

Přiblížil se k nim i přestěhováním do roviny Thébské pouště, která se začala zalidňovat zájemci o poustevnický život. Ze svých učedníků vytvořil několik družin, které navštěvoval a vedl. Napsal pro ně rady a pravidla prvního mnišského života. 

„Den začnu prospěšně s úmyslem, že začínám sloužit Bohu a právě tento den by mohl být posledním v mém životě.“

„Zlý duch opustí toho, kdo se vytrvale modlí, usiluje o bdělost, postí se, zachovává dobrovolnou chudobu, je plný milosrdenství i pokory a žije láskou ke Kristu.“

Jednou sv. Antonína navštívili pohanští mudrci a nazvali jej rozumným. Řekl jim: „Máte-li mne za rozumného, buďte takoví jako já.“

Antonín obdržel od Boha mnoho milostí (v podobě charismat), dar uzdravování, moc nad zlými duchy a částečné poznání budoucnosti.

Antonínův hrob byl do r. 561 neznámý, neboť ti, kdo jej pohřbili, splnili Antonínovo přání a neprozradili místo, kam jej uložili. Když byl za císaře Justiniána I. objeven, byly Antonínovy ostatky přeneseny do Alexandrie. Po dobytí Egypta mohamedány byly převezeny do Cařihradu r. 635, odkud se jich velká část dostala kolem r. 1000 do Francie a od r. 1491 jsou uloženy v kostele St. Julien v Arles.

PANNA MARIA, MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ, 18. ledna

památka

Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem sbližujícím Západ s Východem i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. A Panna Maria znovu nám všem připomíná, že všichni jsme její děti. Usilujíce o jednotu, prosme ji, aby lidstvo pod jejím vedením brzy dospělo ke spojení v jedné církvi.

Přečtěme si slova papeže sv. Jana Pavla II. o  této památce:

Maria pospíchá k Alžbětě, o které se dozvěděla, že se jí v životě přihodilo něco podobného, že zažila s Bohem něco podobného jako ona. Dalo by se možná říci, že se šla přesvědčit, zda je to pravda a jak to Alžběta prožívá.

Toto setkání vedlo k veliké radosti. K radosti, že Bůh působí. K radosti, že Bůh dává naději tam, kde jí už není. K radosti, že Bůh dává své věrné služebnici nakonec to, po čem dlouhá léta toužila – dítě. Tato spontánní radost, kterou obě sdílejí, vede nakonec ke sdílení radosti s Bohem, k Mariinu chvalozpěvu.

Podobně tomu bylo i s apoštoly a jejich přáteli po nanebevstoupení Pána, drželi se pohromadě, společně sdíleli radost, naději, smutek a obavy… Toto vše také přešlo do společné modlitby.

Maria je v obou případech chápána jako ta, která má nějak zvlášť blízko k Bohu, jejíž modlitba a život nejsou zatíženy postranními zájmy – její život je „spravedlivý“…- „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16).

Maria je matkou Ježíšovou, je jeho tělesnou matkou, proto se k ní obracíme s prosbou o její pomoc skrze přímluvu u Boha o jednotu těla svého Syna – o jednotu církve.

Rozdělení křesťanů má svou pravou a poslední příčinu v hříchu člověka, který je vzpourou proti Boží vůli. Právě proto opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení a bez smíření. Smíření má dvojí rozměr: především smíření s Bohem a pak smíření mezi sebou…

SV. MAKARIUS VELIKÝ, 19. ledna

připomínka, poustevník

Sv. Makarius Veliký

Makarius prožil mládí jako pastevec. Později zatoužil žít jako poustevník a živil se pletením košů, za které mu jeho přítel přinášel chléb. Lidé si o něm vyprávěli a chodili jej mnohdy prosit o radu. Připomínal jim, aby pamatovali na všudypřítomnost Boží a to co konají, konali ke cti a chvále Boží.

Později odešel na Nitrijskou horu, kde prožil asi tři roky v jeskyni. Chudobu kladl u sebe na jedno z předních míst. Na dotaz spolubratra, zda své vzácné knihy, z nichž předčítá bratřím, si má ponechat či zpeněžit a obnos rozdat chudým, Makarius užitečnost pochválil, ale dodal že chudoba je nadevše.

Stalo se později, že nachytal zloděje, nakládajícího jemu uloupený majetek. Nerozčílil se, ale pomohl mu s nakládáním. Nakonec prý připomenul: „Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něj neodneseme.“

Ve čtyřiceti letech byl vysvěcen na kněze a obdržel dar zázraků a proroctví. Byl zvolen představeným komunity v Thebaidě. Snad z každé nahodilé příležitosti vyvodil poučení.

Na dotaz jednoho mladíka, jak se stát dokonalým poustevníkem, odpověděl tak, že ho poslal dvakrát na hřbitov; jednou mrtvé hanit, podruhé chválit a v závěru poučení dodal: „Jdi a uč se od mrtvých pohrdat hanou i chválou.“ Jedno ani druhé nemá narušit náš klid a rovnováhu. 

Po Makariu se zachovaly také jeho spisy, podávající návod k bohumilému životu. Devět dní před smrtí prozradil datum svého úmrtí, které znal ze zjevení. Jeho ostatky se nacházejí v Amalfi v Itálii.

SV. ŠEBESTIÁN, 20. ledna

Sv. Šebestián

nezávazná památka, mučedník

Patron: hrnčířů, koželuhů, umírajících, vojáků, zahradníků

Atributy: šípy, kterými je probodán 

Šebestiánova matka byla z Milána, otec byl úředníkem v Narboně, na jihu Francie. V Římě se stal důstojníkem císařské stráže.

Navštěvoval uvězněné křesťany, sytil je, těšil a povzbuzoval k vytrvalosti ve víře. Na utvrzení svých slov o ceně věčného života uzdravil z němoty Zoё, manželku kancléře a obrátil na víru žalářníky, prefekta a další.

Císař, když se dozvěděl, že Šebestián je křesťanem, rozkázal, aby svlečen byl přivázán ke sloupu a vojíni do něj stříleli šípy. Stalo se tak a vojíni jej pak v bezvědomí opustili. Irena, která jej chtěla pohřbít, zjistila že žije a ve svém domě jej ošetřila. Po uzdravení opět předstoupil před císaře, aby hájil křesťany, a žádal i na něm obrácení. Ten jej však dal v cirku zbičovat a dotlouci železnými sochory.

Jeho tělo bylo vhozeno do stoky, ale křesťané je nalezli, vytáhli a pohřbili v katakombách při Via Appia. Začátkem IV. století byl prostor u jeho hrobu rozšířen na kryptu. Dnes se zde nachází trojlodní bazilika San Sebastiano fuori le mura.

SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, 21. ledna

SV. Anežka Římská

památka, panna a mučednice

Patronka: panen a zahradníků

Atributy: beránek, dýka nebo meč, hořící hranice, kniha, palma

Měla necelých 13 let, ale svou statečností předčila muže. Byla ušlechtilého srdce a velmi krásná. Tím nejpodstatnějším na její svatosti bylo její srdce, o němž legenda mnoho nemluví.

Vznešeně zní slova, která cituje jako definitivní rozhodnutí: „Ať mne dostane ten, který si mne první vyvolil!“ Myslí tím Ježíše, který ji měl v srdci od počátku a vážnost svého vyvolení potvrdil na kříži. Anežka na lásku odpovídá láskou, kterou načerpala u svého milého.

O Ježíšovi, kterého si zvolila hovoří podle legendy takto: „Můj snoubenec je nad všechny smrtelné hochy. Jeho kráse se diví slunce a žasne nad ní měsíc. Můj ženich je všemohoucí, třesou se před ním knížata, andělé mu slouží a nebe je jeho trůnem. Dotkne-li se hor, vydávají dým, pohrozí-li moři, utiší se jeho vlny. Jeho dech uzdravuje nemocné a jeho slovo křísí mrtvé… On jediný má lásku pravou, nikdo nemiluje nad něj srdečněji a upřímněji. Vše dal za svou choť (= Církev). Kvůli mně opustil nebeskou blaženost, mnoho trpěl a za mne obětoval svůj život. Zlatým prstenem víry si mne zasnoubil, ve skvostné roucho milosti mne oblékl, opásal páskou statečnosti, ověnčil čistotou panenskou. Ještě mnohem více mi slíbil, zůstanu-li mu věrna. Kterak bych mohla takového opustit?“

Sv. Anežka, panna a mučednice

Věrna Kristu se nenechala přinutit k obětování kadidla bohyni Vestě a věříc v pomoc svého nebeského snoubence nezalekla se zhýralců, kterými jí hrozili, když ji vlekli do nevěstince. Dle legendy délka vlasů nahradila stržený oděv a oslnivá zář vyvolala u mnohých respekt. Jen jeden se opovážil k ní přiblížit a padl jak mrtev. Anežka byla obviněna z čarodějnictví a na základě jeho rozsudku popravena.

Způsob popravy popisuje jen legenda, podle níž jí plameny hranice neublížily. A chvalozpěv uvádí: „Když byla násilím vlečena k pohanským oltářům v plamenech, rozpřáhla ruce ke Kristu a v modlářském obětišti byla připravena znázornit trofej Pána.“ 

Po zázraku nařídil druhý soudce Anežku popravit mečem. „Přijmi Ježíši mou duši, za kterou jsi podstoupil bolestnou smrt“, to byla její poslední slova. Naříkajícím rodičům se později zjevila ozářena nebeskou slávou, s bělostným beránkem u boku.

Beránek je symbol pro Ježíše Krista jako Beránka Božího. Beránek je v latině agnus a Agnes je Anežka.

Nad jejím hrobem na Via Nomentana nechal Konstantin Veliký na prosbu své dcery zbudovat basiliku, které dal dnešní podobu papež Honorius I. V ní se každoročně o svátku svaté Anežky žehnají dva beránci, jež jsou darem pro papeže. Z jejich vlny se tkají pásy zv. palia, které papež předává novým arcibiskupům jako odznak jejich úřadu. 

Pages: 1 2 3 4 5

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist