Svatí měsíce ledna

SV. SEVERIN, 8. ledna

Sv. Severin

připomínka, opat

Patron: Bavorska, zajatců, vinařů, tkalců opratí a lněného plátna

Atributy: křížek a zobrazení kazatele, oděv mnicha

Procházel území Norika a Panonie a hlásal evangelium. Tato oblast byla římskou provincií, v místech dnešního Rakouska a částečně Maďarska. Na katolickou menšinu zde útočili divoké pohanské kmeny a také sektáři.

Severin, vyšší postavy s veselou i produševnělou tváří, se z Božího vnuknutí vydával tam, kde ho bylo nejvíce třeba. Severin se často postil, nosil spodní žíněný oděv, chodil bos a spal na holé zemi v chatrné poustevně. Slovem i příkladem učil Severin křesťanské lásce.

S radostí pomáhal chudým a zmírňoval utrpení mnohým vězňům v zajetí. Nemocným poskytoval úlevu, vyprošoval uzdravení, hladové sytil, slabé podpíral, zkoušeným byl oporou. Mluvilo se o něm jako o andělu útěchy s nadpřirozenou mocí modliteb.

Působil v okolí města Faviána, na území dnešní Vídně, kde vládli Rugové a hlad. Hodně lidí uposlechlo jeho výzvy ke kajícnosti. Všude napomáhal k pokojnému soužití a vedl k obrácení. Jako pomoc k udržení duchovního života zakládal kláštery. Začal ve Faviani (Mautern), pak v Lorchu nad Ennsem, v Pasově, v Boitru a v Juvavii. Ponejvíce se zdržoval v Dolních Rakousích v klášteře Heiligenstadtském.

Heroické ctnosti a obdaření prorockým darem vzbuzovaly nejen respekt, ale i úctu nevěřících panovníků, kteří za ním přicházeli s prosbami a stávali se ochotnými vyhovět prosbě o propuštění vězňů či zmírnění nároků na poddané. 

SV. HADRIÁN, 9. ledna

připomínka, opat

Sv. Hadrián

Narodil se v Africe, studoval v Itálii a v Neridě. Blízko Neapole se ve velmi mladém věku stal opatem. Papež Vitalian v roce 664 měl zájem jej ustanovit v Anglii, v Canterbury arcibiskupem, avšak Hadrián se zdráhal to místo přijmout, proto místo sebe navrhl Řeka Theodora s příslibem ochoty být mu nápomocen.

Při příjezdu do Francie byl zatčen a dva roky prožil v zajetí pro podezření ze špionáže. V Canterbury u sv. Petra byl zvolen opatem a měl dohled nad tamní školou, která byla považována za významné středisko vzdělání v Anglii. Tam, vedle světského vzdělání, byli studenti jím vyučováni v posvátném písmu, v teologické nauce o spáse.

SV. PAVEL, POUSTEVNÍK THÉBSKÝ, 10.ledna

Sv. Pavel Thébský

připomínka, poustevník

Patronpoustevníků, košikářů, výrobců rohožek

Atributy: havran s, chléb, lvi, palmový oděv z palmového listí

Pavel z Théb, velmi významná osobnost mezi poustevníky, v mládí se stal sirotkem, ale dostalo se mu po rodičích dvojího nemalého bohatství. Dostalo se mu i vzdělání ve vědách. 

Za Decia, v začátku pronásledování křesťanů, se Pavlovu nevěřícímu švagrovi naskytla příležitost, aby se zmocnil jeho majetku. Zřejmě byl  Pavel upozorněn svojí sestrou na zrádné kroky jejího muže a jelikož dal přednost své víře, vzdálil se do pouště, aby tam sloužil Pánu, po kterém toužilo jeho srdce.

Po strastiplném hledání našel Pavel místo, které přijal jako dar od Boha. Byl to skalní útvar s palmou i s pramenitou vodou u jeskyně. Pavel ji modlitbou přetvářel ve chrám. 

Tím prvním, co musel Pavel udělat, aby se mohl modlit a vést poustevnický život jako své povolání, bylo odpuštění. Pro modlitby si vytvořil praktický základ a vypomáhal si při něm třemi sty kamínků, které mu sloužily podobně jako později věřícím zrnka růžence. Jeden kamínek, jedna modlitba. Co modlitba, to úkon lásky. – K Bohu i k lidem, za které Spasitel zemřel na kříži. 

Ochránce poustevníků

V životopise sv. Pavla Poustevníka se ještě traduje podobnost s prorokem Eliášem v tom, že Bůh oběma poskytoval obživu za pomoci krkavce donášejícího chléb.

U Pavla Poustevníka je psáno o 90 letech prožitých v poušti. Data se nedají spolehlivě určit tak přesně jako jeho osoba, o jejíž existenci svědčí sv. Antonín a popisuje ji sv. Jeroným.

Antonín jej vyhledal na popud ze snu a po delším vzájemném hovoru i po noci na modlitbách Pavel předpověděl svou smrt a žádal, aby mu Antonín daroval Atanášův plášť.

Když se s ním Antonín od bratří vrátil, nalezl už jen jeho klečící mrtvé tělo. Legenda vypráví o tom, že mu s hrobem pro sv. Pavla vypomohli dva lvi a proto se dostali i mezi atributy. Spis o skutečném životě sv. Pavla od sv. Jeronýma schválil a doporučil papež Gelasius I.

SV. ALFRÉD, 12. ledna

připomínka, opat

Byl Angličan, z rodiny faráře. V mládí se mu zalíbilo vojenské povolání a vstoupil do služeb skotského krále Davida. Po prožitém duševním boji vstoupil do prvního cisterciáckého kláštera v Anglii, v Rievaulx (v Yorkshirru), aby se tam stal mnichem. Po deseti letech se stal představeným v Revesby v Lincolnshiru a od roku 1147 opatem v klášteře, do nějž původně vstoupil.

Býval plný energie a s každým jednal velmi vlídně a přátelsky. Vztahům k bližním učil příkladem i slovem. Po spisu „O duchovním přátelství“ napsal „Zrcadlo křesťanské lásky“, v němž pojednává o dokonalosti k níž mají křesťané dozrávat. 

Každý rok objížděl ostatní řádové domy v Anglii, navštěvoval i kláštery ve Skotsku a udržoval styky i s konventy jinde v cizině. V pozdějším věku snášel bolesti dlouhodobé nemoci a přesto s velkou láskou dál vedl svých 600 bratrů. Umíral vyčerpáním, s pověstí svatosti, známý pod přezdívkou „Bernard Severu“.

SV. HILARIUS Z POITIERS, 13. ledna

Sv. Hilarius z Poitiers

nezávazná památka, biskup a učitel církve

Atributy: hadi, bývá zobrazován jako jejich zaklínač nebo jako drakobijce

Narodil se v Galii (dnešní Francii), v dnešním Poitiers, ve vznešené pohanské rodině. Studoval filosofii v Řecku a v Římě. Stal se řečníkem, spisovatelem, oženil se a měl dceru. Studium ho přibližovalo víře v jednoho Boha, protože pohanská filosofie jej neuspokojila.

Hledal pravdu a postupně se vzděláním propracoval ke křesťanské pravdě. Starozákonní knihy mu otevřely nový svět, jehož naplnění poznal v Novém zákoně a stal se křesťanem. V celém jeho chování bylo poznat, že přijal Krista do svého života.

Roku 350 došlo k jeho zvolení biskupem pro diecézi Pictavienskou (jde o dnešní Poitiers). V té době začal vládnout římský císař Konstans, jenž byl přítelem ariánů, kteří popírali božství Kristovo. Hilárius hájil pravou víru a ve své zemi od bludařství odvracel všechny biskupy. Císaři napsal list, v němž obšírně vyložil bludy Ariánů i jejich zhoubné následky a požadoval, aby věrní katolíci nebyli od bludařů utiskováni. 

Biskup a učitel Církve

Konstans zůstal v zajetí pýchy a svévolně vyměňoval katolické biskupy za ariánské. Hilarius, který se postavil proti jeho neoprávněnému jednání, musel do vyhnanství v Elinasien ve Frygii v Malé Asii, kam byl vypovězen. Na něm ještě neohroženě obhájil víru proti bludu zastávanému císařem, načež byl křivě obžalován. 

Hilariovi o toto nešlo, a tak měl ve vyhnanství jiný úspěch, úspěch věrného a vzdělaného božího služebníka. Napsal tam dvanáct spisů o nejsvětější Trojici, v nichž obhájil pravou víru. Jde o dílo uznávané za nejlepší na toto téma.

Dovedl mnoho pobloudilých zpět k pravé víře a stal se nejsilnější oporou pravověrného učení na Východě. Říkalo se i to, že Boží Prozřetelnost dopustila jeho vyhnanství, aby jeho působením byla zachráněna celá Církev.

Po návratu z vyhnanství viděl jak jeho pictavienská diecéze zpustla. Plný apoštolské horlivosti se pustil do její obnovy a dosáhl i toho, že nejen na celém území své vlasti vymýtil bludařství, ale rozšířil svou činnost i na sousední Itálii. Poslední léta svého života věnoval Písmu svatému. Napsal výklad k evangeliu sv. Matouše a pojednání o žalmech. 

V jednom ze spisů napsal: „Je vlastností Církve, že kvete, když trpí pronásledováním, vítězí, když je potlačována, prospívá, když je stíhána pohrdáním, stojí pevně, když se zdá, že je přemáhána.“ Titul církevního učitele mu udělil papež Pius IX. r. 1851. Jeho hrob je v kryptě kostela Saint-Hilaire-le Grand v Poitiers. Část z jeho ostatku byla za Karla IV. dovezena i do chrámu sv. Víta v Praze.

SV. NINA, 14. ledna

Sv. Nina

připomínka, panna

Patronka: podkavkazských křesťanů

Je pokládána za apoštolku Gruzie, které se ve starověku říkalo Hibérie. Její jméno bylo Nina (Ninona), ale nazývali jí Kristiana nebo Kristina, protože byla křesťankou (= cristianou). Do Hibérie (Gruzie) byla převezena jako zajatec a pravděpodobně prodaná do otroctví arménskými lupiči, kteří vyjížděli do sousedních zemí na přepady, ze kterých si jako kořist dováželi i zajatce, jež prodávali jako otroky.

Její páni s ní proto zpočátku zacházeli značně nemilosrdně. Ona si však připomínala bolestné utrpení Krista, rozjímala o něm a u něj nacházela úlevu. Proto ji páni viděli často zbožně se modlit, postit a na zlé odpovídat s nepředstíranou laskavostí. 

Za čas si získala důvěru pánů a přízeň spolusloužících. Jednou, tak jak matky s nemocnými dětmi měly ve zvyku chodit hledat pomoc dům od domu, přišla nešťastná matka s nemocným dítětem v náručí a ptala se Kristiny, nedokáže-li nemocnému pomoci.

Kristina přiznala, že nezná sice přirozený lék, ale Ježíš Kristus, kterému se klaní, může ihned vyléčit jakoukoliv nemoc. Na prosby v očích matky, která jí podávala nemocné dítě, je od ní vzala, položila na své lůžko z žíní, klekla vedle a modlila se za jeho uzdravení. Potěšená matka si pak domů odnášela uzdravené dítě a pověst o zázraku se rychle roznesla.

Patronka Podkavkazska

Doslechla se o ní i královna, které lékaři nebyli schopní pomoci. Zde některé prameny uvádí, že se jednalo o její nemoc, věrohodnější, že o nemoc jejího chlapečka. Rozhodně chtěla po Kristině uzdravení. Ta nejen že nechtěla nic slibovat, ale neodvažovala se ani pozvání královny přijmout.

Jenže královna se jejím zdráháním nenechala odradit, nechala se k ní donést a prosila ji o přímluvu u Boha. Té se také dočkala a s ní i milosti uzdravení, protože důvěřovala a Kristina byla oddána Kristu.

Legenda pokračuje, že král Mirian měl radost z uzdravení, ke kterému v jeho rodině došlo, ale již ne z obrácení své ženy a z požadavku, aby i on přijal křesťanskou víru. Informace, které dostal, mu postačily k tomu, aby v krizové situaci, když selhala pomoc jeho bůžků, začal mluvit s Bohem.

Stalo se to při jednom lovu, když zabloudil. Octl se v husté mlze a vnímal velké setmění v hlubokém lese. Myslel na nejhorší a pak se začal modlit, učinil nabídku své vděčnosti a důvěry, když se dostane ze situace, v níž vězel. Nato se rozjasnilo a zakrátko se setkal i se svou družinou.

Po návratu povolal Kristinu, aby ho v té křesťanské víře učila. Ta se tentokrát již nezdráhala přijít. Učení o Kristu cítila jako povinnost. Vyprávěla králi pravdy o Ježíši tak, že byl uchvácen a dal na její rady jak o stavbě kostela, tak o požádání císaře Konstantina o misionáře a biskupa. Víru také sám šířil na svém dvoře.

Pages: 1 2 3 4 5

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist