Svatí měsíce ledna

SLAVNOST MATKY BOŽÍ P. MARIE, 1. ledna

Rafael, Madonna

slavnost Matky všech křesťanů, kteří se k ní utíkají s prosbou o pomoc

Církev slavností na začátku roku svěřuje pod ochranu Bohorodičky celý nastávající rok – další úsek našeho života. Panna Maria je Matka Boží ne v tom smyslu, že by zrodila Kristovo božství, ale tím, že dala Kristu pravou lidskou přirozenost, kterou on ve chvíli vtělení přijal.

Se vznešeným  mateřstvím tělesným se úzce pojí duchovní mateřství Mariino. Duchovní Matkou církve je proto, že je Matkou Boha Vykupitele, s kterým úzce spolupracovala v díle vykoupení, aby se nám dostalo zrození pro nadpřirozený život. Panna Maria se od počátečního poznávání Boha podřizovala jeho svaté vůli, ztotožňovala se s ní.

Byla plná pokory před Bohem právě proto, že pokora je postojem pravdy a i sám Boží Syn je plný pokory vyvěrající z lásky k nám. V Mariině srdci našel takovou odezvu, že se za účasti Ducha svatého mohl v ní vtělit a spolu s ní mohlo začít dílo vykoupení – dílo Božího milosrdenství.

  1. leden je zároveň i Světovým dnem míru. Ale i toto jakoby bylo výzvou k vyprošování míru za prostřednictví Bohorodičky.

Nezapomínejme na modlitbu Mariina chvalozpěvu: 

„Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté. A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. 

Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.“

SV. BASIL VELIKÝ A ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, 2. ledna

Sv. Basil Veliký

památka, biskupové a učitelé církve

Patroni: básníků

Řehoř Naziánský, biskup a učitel církve byl druhem sv. Basila Velikého. Řehoř se narodil v Kappadocii, v Arianzu u města Naziánu. Řehoř měl zájem o studium rétoriky a začal v Kapadocké Cézarei, kde se seznámil se Basilem.

Ve studiu pokračoval v Palestinské Cézarei a za dalším vzděláním se rozhodl cestovat po moři do Alexandrie. Poblíž Kypru se loď ocitla v prudké bouři a Řehoř, vida jak se i lodníci bojí o život, v úzkosti a v souvislosti s vědomím, že ještě nebyl ani pokřtěn (neboť křest se konával až v dospělosti), učinil Bohu slib, že bude-li zachráněn, zasvětí mu celý svůj život. Loď pak z nebezpečí vyvázla a šťastně přistála v Alexandrii. 

Slova o tom, že si jeden druhému byli normou k rozpoznávání… nebo že vzájemně rozněcovali v sobě touhu, ukazují na to, že jeden druhému byl zřejmě i duchovním vůdcem. 

Řehoř po odchodu Basila do Egypta, zůstal v Aténách, kde přijal učitelské místo. Dalšímu povolání k biskupskému úřadu, byť skrze přítele, se dlouho bránil, než je přijal. Po krátkém působení v Sasimu se přes oblíbený klášter Řehoř opět vrátil do Naziánu, kde po smrti všech nejbližších příbuzných jej chtěli zvolit na místo po jeho otci, on však nechtěl tamní biskupství převzít a uchýlil se do ústraní, v němž psal věroučné spisy.

Sv. Řehoř Naziánský

Roku 379 umírá i jeho přítel a on přece jen, když viděl útisk ze strany ariánů, vyhověl žádosti katolíků z Cařihradu, kteří měli už jen v soukromí jedinou kapli, a nastoupil tam úřad prozatímního správce arcibiskupství. Pro jeho kázání kaple brzy nestačila a byl z ní vybudován chrám jenž prorocky nazval „Anastasis“ (Vzkříšení). Tam přednášel významné teologické přednášky o Nejsvětější Trojici. 

Kolem roku 383 se Řehoř usadil ve stavení po rodičích v Arianzu, kde žil až do konce oblíbeným kajícím způsobem života a psal básně i listy. Zanechal po sobě četné spisy, které jsou svědectvím o hlásání týchž pravd katolické církve tenkrát i dosud. 

Pohřben byl v Naziáně r. 389. Jeho ostatky byly r. 950 přeneseny do Cařihradu, odkud se jejich část dostala do Říma a byla uložena v bazilice sv. Petra.

NEJSVĚTĚJŠÍ JMÉNO JEŽÍŠ, 3. ledna

Svatý Bernardin Sienský nám říká: „Veliký základ víry je jméno Ježíš a utváří Boží syny. Víra katolického náboženství spočívá totiž v poznání Ježíše Krista jako světla, které je světlem duše, branou k životu, základem věčné spásy.“ Vždyť v jeho lidství, jak na to poukazuje sv. Pavel: „Bůh smířil svět se sebou skrze Krista.“ (2 Kor 5,19)

„Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc -Jména nad každé jiné jméno- viz Flp 2,9-10. Zlí duchové se jeho jména bojí a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky; vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu.“ (KKC 434)

Jméno Ježíš, hebrejsky Ješua, znamená: „Bůh zachraňuje.“ V tomto jménu je zdůrazněno jeho poslání, v němž „spasí svůj lid od hříchů.“ (Mt 1,21) V něm se nám ukazuje nejvyšší svatost a milosrdenství.

Litanie k  nejsvětějšímu jménu s prosbami o potřebnou milost nás vedou k poznávání Vykupitele světa jako Syna Boha živého, odlesku Otce, jasu věčného světla, krále slávy a slunce spravedlnosti. V nich vyznáváme, že Syn Panny Marie je láskyhodný, obdivuhodný, Bůh silný a Otec budoucího věku. S nadějí k němu voláme: Anděli velké rady, nejmocnější, nejtrpělivější, nejposlušnější, tichý a pokorný srdcem, smiluj se nad námi – a učiň naše srdce podobné srdci svému.

SV. ALŽBĚTA ANNA SETONOVÁ, 4. ledna

Sv. Alžběta Anna Setonová

připomínka, zakladatelka kongregace milosrdných sester

Patronka: USA

Alžběta Seton, narozená v New Yorku 28. 8. 1774 je první svatou, rodilou Američankou. Její otec byl v době války o svrchovanost Spojených států vlivným lékařem. Alžběta, vychovaná v episkopální církvi se v 19 letech přivdala do rodiny bohatých obchodníků Setonových a přivykla si na ještě vyšší životní úroveň.

Přátelili se s těmi, kdo se počítali k zakladatelům Spojených států (Washington, Adams, Franklin). Pomáhala však i potřebným, chodíce do protestantského kostela. S Williamem měli pět dětí a jak se zdá, prožívali šťastné manželství, které však netrvalo dlouho.

Období zkoušek začalo úmrtím Williamova otce, po kterém syn musel převzít řízení obchodní činnosti, v níž se začaly množit neúspěchy. Došlo ke zkrachování, které ač nebylo jeho vinou, nesl velmi těžce a jeho sebevýčitky, stres a nedostatek začaly poznamenávat jeho rodinu. Sám k tomu onemocněl tuberkulózou, s níž si lékaři nevěděli rady a doporučili mu změnit klima. Alžběta se tedy s ním a s nejstarší dcerou Annou vydala na cestu lodí přes Atlantický oceán do Itálie. 

Milující Alžběta jež se starala o manžela vykašlávajícího krev, nesměla dávat najevo svou bolest ani před svou malou Annou. A bolestná cesta pokračovala i po skončení karantény. Tatínek zakrátko zemřel. Z Alžběty se stala mladá vdova, která o katolících stále ještě nic nevěděla. Rodina jejích přátel ji pozvala na mši svatou do katolického kostela. V úžasu srovnávala jeho krásu s prázdným a chladným protestantským v Americe. 

Po návratu za ostatními dětmi do New Yorku začala vykonávat různé práce, které by v minulosti nikdy nedělala. A protože z majetku rodiny Setonových už nic nezůstalo, pronajala si malý domek, v němž znovu s dětmi prožívala radost ze života. 

Patronka USA, zakladatelka kongregace

Alžběta hledala Boha a Bůh byl s ní i v jejích pochybnostech. Přejít k jiné víře nebylo vůbec snadné. Protestantská farnost jí už nic neříkala, její pastor jí řekl, že ztratila hlavu a ti z přátel, kteří se od ní neodvrátili při ztrátě majetku, se od ní odvrátili nyní, když se rozhodovala pro katolickou víru. 

Přijímáním eucharistie se cítila bohatší než královna a za své obrácení vděčila právě Nejsvětější Svátosti. V ní měla stálý zdroj své radosti a nic ji nedokázalo odradit od účasti na mši svaté. Chodila mezi špinavé a chudé a nevzdělané farníky do kostela sv. Petra na ulici nu Barclay. 

Bůh ji povolal k její oblíbené učitelské dráze prostřednictvím kněze Williama Dabourga z Baltimore. Ten ji vybídl, aby v Baltimore založila farní školu. S nadšením se úkolu ujala a brzy také soustředila kolem sebe skupinu mladých obětavých učitelek, se kterými dala vznik kongregaci: „Sisters of Charity“ s řeholí podle Vincence z Pauly.

Jako její představená ji vedla necelých 10 let a ve věku 46 let zemřela. Bylo to 4. 1. 1821. V roce 1963 byla blahořečena Janem XXIII. a 14. 9. 1975 kanonizována Pavlem VI., jako první svatá ze Spojených Států.

SV. EDUARD VYZNAVAČ, 5. ledna

Sv. Eduard Vyznavač

připomínka, král

Patron: Anglie a jejich panovníků

Atributy: holubice, královské odznaky, nemocný

Je synovcem sv. Eduarda, krále a mučedníka. Rodiče s ním uprchli před Dány do Normandie. Eduard byl vychován příbuzným, vévodou Richardem, zatím, co jeho matka se znovu vdala zpět do Anglie za Knuta Velikého. Eduard zatím v zemi, z níž matka pocházela, vyrostl ve skromného, ctnostného a váženého mladíka, kterého přezdívali „dvorní anděl“.

Jeho zbožné srdce zamítlo jakýkoliv návrh, aby podnikl do své rodné vlasti válečnou výpravu, vypudil Dány a převzal otcův trůn násilím. Když byl do dvou let trůn znovu prázdný, velmožové v  Anglii si žádali za krále Eduarda, ten se zdráháním nabídku přijal. Bylo mu asi 37 let.

Po nástupu na trůn se snažil napravovat zlo po předchůdcích, odstraňoval křivdy. Proslul svým právním kodexem, známým jako „Zákoník Eduarda vyznavače“. Označení vyznavač má král Eduard pro svůj heroický postoj ke křesťanské víře, kterou více než slovy dával najevo svým vlastním životem. Přes královský vzhled a vystupování zůstal vždy laskavým a skromným člověkem. 

Patron Anglie a jejich panovníků

Král Eduard sloužil i nemocným a je o něm zaznamenáno, že dotýkáním léčil skrofulózní vředy. Podle legendy byl nemocný dnou, jím donesený do kostela, uzdraven. Na žádost velmožů se oženil s Edithou, s níž se domluvil, že bude ochotna s ním žít v ustavičném panenství, protože sám dal Bohu již slib. Pro lásku, kterou všem prokazoval, je panovníkům dáván za vzor.

Po opravě Westminsterského opatství byl tento chrám posvěcen na svátek Mláďátek. Král Eduard se slavnosti zúčastnil i přes svoje onemocnění, které se pak zhoršilo natolik, že osmého dne rozloučil se s blízkými a dokonal své pozemské putování. 

Po 46 letech bylo zjištěno, že jeho tělo zůstalo neporušené a roku 1161 jej papež Alexandr III. prohlásil za svatého.

SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ – TŘI KRÁLOVÉ, 6. ledna

Příchod tří vznešených mužů předpovídal např. David. Na tyto vznešené mudrce či krále působila ještě zvláštním způsobem Boží milost. Sestra Marie od Ježíše, z Agredy, ve své církevně schválené knize „Mystické město Boží“ při popisech zjevení hovoří o andělích, skrze které ve snu byla králům sdělena tajemství vtělení a narození Krista, našeho Vykupitele.

Králové byli zběhlí v přírodních vědách i sečtělí v Písmu Božího lidu. Byli šlechetného a velkomyslného smýšlení, prosti hrabivosti a lakoty. Jejích území spolu sousedila a jako přátelé si vzájemně sdělovali své vědomosti a v důležitých záležitostech se spolu radili.

Jednou věcí bylo znamení trojkonjunkce na obloze a druhou hvězda vedoucí „tři krále“, jejíž neobyčejný třpyt se ve dne mísil s leskem slunce. Zprvu tuto hvězdu každý viděl z jiné strany a jdouce za ní se sešli. Podporovali se ve svých plánech, ve víře a ve zbožnosti. Hvězda v cíli jejich cesty se proměnila v záři kolem Božího Dítěte.

Anna Kateřina Emmerichová ve svém zjevení uvádí další informace zaznamenané básníkem Klementem Brentanem. Dva ze tří králů sledovali souhvězdí z věže, sloužící jako hvězdárna. „Nebyla to hvězda, ve které obrazy spatřovali, bylo to více hvězd v jednom obrazci, určitě souhvězdí.“

Šlo o obrazy týkající se Panny Marie a Krista. Tytéž obrazy v té době sledoval i třetí z králů ve své zemi. U těchto popisů jsou uvedena i původní jména tří králů: Mensor – hnědavý; Chaldejec Sair – snědý a Theokeno.

Jejich známá jména jim byla dána dodatečně pro jejich významovou přiléhavost: Kašpar – „přichází s láskou“; Melichar – „potuluje se kolem, přichází s lichocením či přibližuje se tak něžně“; Baltazar – „přikládá ruku k dílu celou svou vůlí, hbitě svou vůlí přijímá vůli Boží“. V téže knize se také mluví o datování ve smyslu posunu kalendáře, takže narození Páně mělo nastat asi o 7 let dříve než vychází začátek našeho letopočtu. 

Mocní a učení vzdělanci se nachází u Kristových jeslí. Klanějí se mu prostí i ti, co vládnou, pokud jejich srdce není zatíženo věcmi, které brání v poznávání Boha. Poznávají jej ti, kdo mu otevírají svá srdce.

Hlavní svědectví svatých tří králů je v jejich hluboké a obětavé víře, pro kterou se stali prvními zvěstovateli narození Božího Syna, našeho Vykupitele z hříchů. Z Písma a z mystických zážitků věděli předem o něm tolik, že je to vedlo k volbě darů – zlata, kadidla a myrhy – které představují i symbolické vyznání: důstojnost královskou, přirozenost božskou a úděl lidské přirozenosti. Tito cizinci našli pravdu a poklonili se dítěti na klíně matky. Poznali v něm Tvůrce pokoje světa.

SV. RAJMUND Z PENAFORTU, 7. ledna

Sv. Rajmund z Penafortu

nezávazná památka, právník, kněz dominikánského řádu

Patron: učitelů církevního práva 

Atributy: moře, dominikánský hábit

Jeho rodné jméno je spojeno s hradem jeho předků v Pennafortu, v Katalánsku, jehož hlavním městem je Barcelona. Tam úspěšně studoval v katedrální škole, kde působil i jako choralista.

Ve 20 letech se z něj stal učitel filosofie a po 9 let svým žákům vštěpoval zásady pravé křesťanské moudrosti a byl jim příkladem života z víry. Pak se roku 1205 rozhodl pro další studium v italské Bononii (dnešní Boloni), ve Vlaších. Po získání doktorátu přednášel církevní právo jako veřejný učitel. 

Patron učitelů církevního práva

Barcelonský biskup Berengar jej při své cestě z Říma přiměl k návratu do vlasti a po vysvěcení jej učinil kanovníkem, později proboštem a generálním vikářem. Ve věku kolem 46 let vstoupil do dominikánského řádu schváleného teprve r. 1216. Vynikal jako věhlasný kazatel, zpovědník a velmi dobrý rádce. Generálem řádu byl mimo jiné pověřen sepisováním teologických spisů. 

Papež Řehoř IX. v roce 1230 povolal Rajmunda do Říma, aby z něj učinil svého zpovědníka, poradce a domácího kaplana. Je známo, že Řehoř IX. od něj jednou dostal za pokání pečlivě se ujímat chudých a poskytovat jim pomoc. 

Rajmund na příkaz papeže sepsal předpisy církevního práva do sbírky v pěti svazcích, zvané Dekretálky. Ty se staly hlavním pramenem právního učení a základem kodexu církevního práva.

Pro jeho vyčerpanost z aktivního života mu lékaři radili opustit Řím. Řehoř IX. k němu nerad dával svolení. Radostně byl Rajmund přivítán ve svém rodišti, kde začal působit k rozkvětu své řehole. Po tragické smrti generála řádu Jordána Saského byl zvolen novým generálem řádu dominikánů, třetím od jeho založení. 

Celý život Rajmund usiloval o šíření Církve a o spásu bližních, k větší cti a slávě Boží. Jeho život pak byl provázen i zázraky, z nichž je nejznámější jeho šestihodinová plavba po moři na vlastním plášti. 

Pages: 1 2 3 4 5

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist