Svatí měsíce dubna

SV. MARIE EGYPTSKÁ, 1. dubna

Sv. Marie Egyptská

připomínka, poustevnice

Patronkakajícnic, zkroušených hříšnic, vzývána při horečce

Atributy: chleby, mouřenínka, vlasy

Narodila se v Egyptě asi kolem roku 345 a vyrostla v krásnou dívku. Legendy vyprávějí, že již ve 12ti letech utekla z domova do Alexandrie. Zneužívala svého půvabu a začala žít hříšným životem. Velmi brzy se z ní stala kurtizána. Po sedmnácti letech šla za námořníky na loď, která nabírala poutníky do Jeruzaléma na svátek Povýšení svatého kříže.

Napadlo ji prohlédnout si ta posvátná místa, když viděla, jak všichni odcházejí brzy ráno do chrámu. Šla s nimi na nádvoří před chrámem a když s ostatními chtěla vstoupit dovnitř svatyně, tajemná síla ji tlačila proti vstupujícímu davu. Opakovaně se pokoušela vejít. Třikrát marně, pak unavená klesla v koutě nádvoří.

Když se vzpamatovala, začala uvažovat, co jí brání vstoupit. A tu se jejího srdce dotkla Boží milost a ona poznala, že je to velikost jejích hříchů. Hlas svědomí ji informoval, že není hodna přiblížit se k dřevu svatého kříže, na němž zemřel Spasitel světa. Uvědomila si celou hrůzu stavu své duše a hořce se rozplakala. Poprvé litovala svých hříchů a zatoužila po očistě od nich. Nad sebou si všimla obrazu Panny Marie, kterou požádala o pomoc se svým obrácením. 

Po vzbuzené lítosti a prosbě k Matce Boží znovu zkusila vstoupit a již žádné zábrany nepocítila. Po pobožnosti při vyjití z chrámu vnímalo její srdce výzvu: „Jdi za Jordán a dojdeš pokoje!“ znovu se svěřila ochraně Matky Boží, koupila si prý tři chleby a vydala se na cestu.

Sv. Marie Egyptská, poustevnice

Navečer došla do chrámu Jana Křtitele u Jordánu, strávila noc v lítosti nad svými hříchy, pak přijala svátost smíření a eucharistii a takto posilněna odešla za Jordán do pouště. Tam prý žila 47 let, živíce se rostlinnou stravou. Po celou dobu žila jen v modlitbách a v lítosti nad dřívějším životem.

Na počátku postní doby možná roku 420, otec Zosima odešel do pouště, jak bylo zvykem, setrvávat v ní přes postní dobu a po dvaceti dnech se prý setkal s kajícnicí, které chyběl oděv a zdáli jej požádala o část jeho oděvu. Pak teprve spolu více rozmlouvali.

Marie mu svěřila svůj životní příběh s tím, že ho smí říci dál až po její smrti. Vyzpovídala se a poprosila ho, aby jí na Zelený čtvrtek přinesl svátost oltářní, což potom učinil. Také se dohodli, že po roce zase na Zelený čtvrtek přijde.

Po roce ji však Zosima již nalezl mrtvou a v písku napsanou prosbu, aby byla pohřbena. V legendárním vyprávění je uvedeno, že pro ni hrob vyhrabal lev. Proto i ten se někdy objevuje na jejím obraze.

SV. FRANTIŠEK Z PAOLY, 2. dubna

Sv. František z Paoly

nezávazná památka, poustevník, zakladatel řádu paulánů

Patron: poustevníků a italských námořníků, vzýván na ochranu před morem; při manželské neplodnosti

Atributy: řádový hábit s kapucí, nápis Charitas

Narodil se asi 27.3.1416 v Paole u Neapole v jižní Itálii, v kraji Kalábrii. Dlouho bezdětní rodiče si jej vyprosili na přímluvu sv. Františka z Assisi a dali mu jeho jméno. Dle příslibu z doby, kdy mu pro onemocnění hrozila slepota, byl již ve 12-13ti letech dán do františkánského kláštera v San Maroco. Tam pomáhal v kuchyni a vykonával další různé práce. Asi po roce byl s rodiči na pouti v Římě, v Assisi, Spoletě a Monte Cassině.

Po návratu se rozhodl pro asketický život poustevníka. Zprvu poustevničil blízko rodiště ve skalách pod Paolou a pak, aby nebyl rušen návštěvami, v roklinatém mořském břehu, kde si vyhloubil jeskyni. Asi po šesti letech asketického života, při němž se bičoval, jedl byliny a věnoval se rozjímání, vytvořil kolem sebe poustevnickou družinu. Řeholí jim byla práce, noční bdění, modlitba a půst.

Heslem rodícího se řádu byly tři ctnosti: Láska, pokora a kajícnost. Původně se scházeli v malé svatyňce, kterou si zbudovali a kam docházel z blízké osady kněz sloužit mši svatou. S přibývajícím počtem poustevníků bylo potřebné vystavět kostel s klášterem.

V roce 1454 vznikl první klášter v Cosenze. Původní název „poustevníci sv. Františka z Assisi“ se změnil na řád „nejmenších bratří“, minimů nebo též paulánů. František chodil v žíněném oděvu a stále bos, málo spal, přitom lehal jen na zemi nebo na prkně. Jeho půst byl takový, že jedl jen jednou denně, navečer kousek chleba, někdy trochu zeleniny a zapil vodou.

Sv. František, zakladatel řádu paulánů

Stejný styl života vyžadoval i od svých duchovních bratrů, krom masa nesměli jíst ani mléčné výrobky a vejce. Chtěli tak odčiňovat hříšné chování druhých, vyvažovat jejich hříšnost. Konali nejrůznější asketické skutky z lásky jako smír za celý svět. Nejdůležitějším Františkovým heslem byla Láska, bez ní by i kajícnost ztratila svůj smysl. 

František konal také misijní cesty, na nichž zakládal kláštery, které svým kajícím životem měly být příkladem svému okolí. Těšil zarmoucené, učil nevědomé, radil chybujícím a hříšníky přiváděl na cestu pokání. Řeholi schválil r. 1474 papež Sixtus IV. a r. 1506 ji potvrdil Julius II.

Kláštery Františeka z Paoly se brzy šířily po Francii i ve Španělsku. Tam aragonský král Ferdinand se u města Malagu snažil vyhnat Maury. Chtěje už odtud sám odejít, obdržel od Františka vzkaz, aby neodcházel, načež se Maurové 18.8. 1487 vzdali. Ferdinand vítězství přičetl modlitbám Františka a zbudoval mu tam klášter.

Časem se ve Španělsku vytvořilo sedm řádových provincií. Na žádost Maxmiliána I. poslal František své řeholníky i do nového kláštera u města Völkrabrucku a na přelomu století byly paulánské kláštery už i v Čechách u Krumlova v Kuglvajtu a další pak u Nové Bystřice.

Po přípravě na svou smrt, kterou si František předpověděl, zemřel na Velký pátek, položen na ležící dřevo kříže, za zpěvu pašijí a slov „Dokonáno jest.“

SV. RICHARD, 3. dubna

Sv. Richard

připomínka, biskup

Atributy: biskupský oděv, kalich u nohou, oráč

Narodil se v roce 1197 ve Wichu, poblíž Worcesteru, v Anglii. Jeho otec byl zchudlý zeman. Měl staršího bratra, jemuž po smrti rodičů připadl zadlužený a zanedbaný statek. Richard bratru, který prožil zajetí, nezištně pomáhal, zejména když viděl, že se mu nedostává sil ani zdraví.

Hospodářství pozvedl a zasloužil se o splacení dluhů. Bratr pak nechal Richardovi celé hospodářství připsat. Na přání příbuzných se měl Richard ještě oženit s vybranou bohatou nevěstou. Jeho bratra přepadla ale závist a když to Richard zjistil, bez rozhořčení roztrhl právní doklady, vrátil mu majetek a nabídl i nevěstu.

Osvobozen od všeho odešel studovat do Oxfordu. Touha po dalším vyšším vzdělání ho zavedla do Paříže, kde žil s dalšími dvěma chudými studenty často o chlebu a vodě. Dohromady měli jen jeden kabát, který nosili střídavě. Aby měli z čeho žít, začal Richard se soukromým vyučováním.

Později rád vzpomínal na velmi šťastný pobyt v Paříži. Po dokončení filosofického studia odtud odešel do Bononie ve Vlaších, kde studoval církevní právo. Po sedmi letech zastupoval nemocného profesora a získal si všeobecnou přízeň.

Sv. Richard, biskup

Richard však odešel do Oxfordu, kde se stal na vysokých školách kancléřem a rozhodl se pro duchovní dráhu. Od canterburyského arcibiskupa Edmunda po určitém zdráhání přijal místo arcibiskupského kancléře. Byl tichý, pokorný, dobrotivý a zbožný.

Dokončil teologii a přijal kněžské svěcení. Pak se vrátil do vlasti, aby byl farářem jedné venkovské osady. Brzy se stal biskupem, jeho volbu však provázely těžkosti ze strany panovníka.

Richard navštěvoval chudé, nemocné a učil je trpělivosti a důvěře v Boha. Navrácený biskupský majetek využíval ve prospěch nejpotřebnějších a vedle chudobince založil i vzdělávací a výchovný ústav. Svou diecézi velmi pozdvihl.

Sám žil chudě a měl velký vliv na duchovenstvo i na lid. Byl důsledný a bylo-li třeba i přísný. Ke konci života také vystupoval jako horlivý hlasatel křížové výpravy na osvobození svaté země. Horlivý až do konce, ve výkonu svého povolání zemřel v Doveru.

SV. ISIDOR, 4. dubna

Sv. Isidor

nezávazná památka, biskup a učitel církve

Patron: internetu a uživatelů počítačů

Atributy: biskup s knihou, event. s pérem, jezdec na koni

Narodil se kolem r. 560 u Sevilly ve významné rodině, která dala církvi několik svatých. Byli to jeho dva starší bratři, Leandr a Fulgentius i sestra Florentina. V dětství mu zemřeli oba rodiče a starost o rodinu i o Isidorovu výchovu převzal Leandr, který byl o 20 let starší.

O Isidorově mládí se traduje, že byl netrpělivý a nestálý, až jednoho dne při svém záškoláctví přišel ke studni s kamenným roubením. Přisedl a bezděčně si všiml hlubokých zářezů na hřídeli a četných jamek na roubení. Když po chvíli přišla pro vodu žena, zeptal se jí, jak vznikly ty zářezy v tvrdém dřevě a jamky v kamenu. Dozvěděl se od ní, co všechno dovede vytrvalost!

Kapky dopadající na jediné místo na tvrdém  kameni vyhloubí jamku a dřevo se vydře každodenním navíjením provazu. Isidor si uvědomil, že i on by mohl dosáhnout vzdělání a moudrosti, bude-li s Boží pomoci vytrvale studovat. Od té chvíle pod vedením bratra rychle získával vědění až dosáhl i toho, že se stal učitelem celého středověku.

Naučil se latinsky, řecky i hebrejsky. Osvojil si výmluvnost, která je i dnes v jeho spisech obdivuhodná. Zdokonaloval nejen své myšlení, ale i srdce křesťanskými ctnostmi. Po studiích byl vysvěcen na kněze, utvrzoval španělské katolíky ve víře a zaměřoval se na obrácení ariánců. Po smrti svého bratra byl zvolen biskupem Isidor. Papež Řehoř Veliký mu poslal arcibiskupské odznaky.

Sv. Isidor, patron internetu

Isidorovi velmi ležela na srdci asketická i všeobecně odborná výchova kněží a dodržování církevní disciplíny. S tím zaměřením vystupoval i na mnohých provinciálních i národních synodách v Seville a Toledu. Počínal si velmi moudře a napsal i mnoho spisů. 

Největší Isidorovo dílo je 20ti svazková encyklopedie zvaná Etymologiarum libri XX seu Origines (Počátky). Jedná se o ucelený sborník informací z rozmanitých oblastí života a vědy podobný dnešním databázím. Španělští informatici z Observační služby internetu v Barceloně, inspirováni údaji a doporučeními Papežské rady pro sdělovací prostředky, uznali pro toto dílo sv. Isidora za patrona internetu a uživatelů počítačů.

Patronát potvrdil během jedné pouti do Španělska také papež Jan Pavel II. A kult sv. Isidora jako patrona internetu se popularizuje zejména i v Polsku. I při své literární činnosti žil Isidor na vysokém stupni ctností, pěstoval dobročinnost, neúnavně pracoval v Boží službě, žil velmi příkladně a s hlubokou zbožností i zemřel.

Před smrtí vše rozdal a pak podle vizigotského obřadu vykonal veřejné pokání. Na velikonoční neděli 31. března se nechal donést do kostela sv. Vincence v doprovodu podřízených biskupů, za přítomnosti dalšího duchovenstva i lidu. Od jednoho z biskupů přijal kající roucho, od druhého si dal posypat hlavu popelem a veřejně vyznal své poklesky. S hlubokou lítostí nad nimi poprosil přítomné o odpuštění a o modlitby.

Po přijetí eucharistie se polibkem pokoje rozloučil s okolostojícími, nechal se přenést zpět do své cely a o čtyři dny později zemřel. Za svatého byl prý prohlášen asi v roce 1598 Klementem VIII. V roce 1722 jej papež Inocenc XIII. jmenoval učitelem církve.

SV. VINCENC FERRER, 5. dubna

Sv. Vincenc Ferrer

nezávazná památka, řeholník, misijní kazatel

Patron: pokrývačů, stavitelů, drvoštěpů a slévačů olova; bývá vzýván při migrénách, epilepsii, horečce a je označován za přímluvce dobrého sňatku

Atributy: dominikán, IHS, kniha, plameny, slunce

Narodil se pravděpodobně v r. 1350 ve Valencii ve Španělsku. V 17ti letech tam vstoupil do dominikánského kláštera. Po studiích se asi roku 1374 stal knězem. Nějakou dobu vyučoval filosofii v Barceloně a v letech 1376 až 78 se věnoval dalšímu studiu teologie v Toulouse, v jižní Francii.

Asi po sedmi letech se stal učitelem teologie ve Valencii a zároveň byl známým kazatelem. To se již v Církvi odehrály povážlivé události, které ji pak poškozovaly a velmi zasáhly i do života svatého Vincence.

Žil v době papežského schizmatu, které trvalo 39 let. Vincenc Ferrer viděl hlavu církve v avignonském vzdoropapeži. Vincenc brzy poznal hrozivé účinky církevního rozkolu a pokoušel se přimět nového vzdoropapeže Benedikta XIII., aby odstoupil. V kurii se Vincenc necítil dobře a v roce 1398 se prý stáhl do avignonského dominikánského kláštera. Povážlivě onemocněl a 3. října ve zvláštním vidění jej prý uzdravil sám Spasitel a poslal kázat evangelium. 

Vincenc s velkým kazatelským úspěchem prošel v letech 1399 – 1412 jižní Francii, Švýcarsko, sever Itálie a Španělsko. Scházelo se kolem něho množství věřících. Častými náměty jeho kázání byly hřích, poslední soud a věčnost. Po jeho promluvách se mnoho lidí obracelo a mnoho nových věřících vstupovalo do církve. 

V  době Vincencovy misijní pouti sílilo hnutí za odstranění papežského rozkolu. Na jaře r. 1409 se církevní představitelé sešli v Pisy na způsob církevního sněmu a ve snaze odstranit současné dva papeže, zvolili třetího (jako Jana XXIII.). Tím však je neodstranili, jen zvýšili zmatek. Vincenc to prožíval zdrceně a začal podléhat představě, že se blíží konec světa.

Konání Kostnického sněmu nakonec schválil Řehoř XII., načež odstoupil a vzdal se i vzdoropapež Jan XXIII. V roce 1417 na plnoprávném všeobecném církevním sněmu zvolili papeže – Martina V., kterého uznala celá Církev. S jeho souhlasem i přes pokročilý věk se Vincenc vydal na další misijní cestu po severní Francii, kde asi po tři roky vedl lid k obrácení. V Bretani vysílením onemocněl a zemřel ve Vannes. V roce 1455 byl prohlášen za svatého.

SV. PETR VERONSKÝ, 6. dubna

Sv. Petr Veronský

řeholní kněz a kazatel, mučedník

Patron: dominikánů, šestinedělek a ochránce proti bolestem hlavy

Atributy: dominikán,často s prstem na ústech vyzývající k tichu,s ránou v hlavě a s nožem nebo mečem

Narodil se asi v roce 1205 ve Veroně rodičům, kteří patřili k sektě albigenských bludařů. Díky tomu, že školy ve městě byly jen katolické, Petr poznal pravou víru a přilnul k ní. Později Petr odešel na vyšší školu v Bologni. Pravou zbožnost i čistotu srdce si stále uchovával. V 16ti letech vstoupil v Bologni do dominikánského řádu. Svědomitě dbal řeholních pravidel. 

Jednou byl nařčen z nějakého závažnějšího přestupku, kterého se nedopustil. Převor ho v té věci vyslýchal a on místo toho, aby se bránil pokorně odpověděl: „Jsem velký hříšník a podrobím se jakémukoliv pokání.“ Převor to měl za přiznání a poslal ho vykonávat pokání do jiného kláštera. Petr vše trpělivě snášel.

Až snad po třech měsících si posteskl Ježíši s dotazem, proč dopouští, aby byl nespravedlivě odsuzován? A hned nato vnímal odpověď: „A co jsem učinil já, že mne přibili na kříž? Nebuď malomyslným a uč se trpělivě ode mne!“ Od té chvíle chtěl Petr snášet utrpení, aby se Ježíši alespoň trochu připodobnil. Jeho nevina však vyšla záhy najevo a bratři si ho velmi začali vážit.

Po severní a střední Itálii působil Petr jako úspěšný kazatel. V sobotu po svátcích, když se vracel ještě s jedním řeholním bratrem z Coma do Milána, byl napaden dvěma nájemnými vrahy. První zaútočil sekerou na jeho hlavu a Petr naposled vyznal svou víru, odevzdávaje duši Bohu. Od druhého zákeřníka byl ještě proboden dýkou. 

Tělo mučedníka Petra bylo přeneseno do Milána a pohřbeno v chrámě sv. Eustorgia. Na jeho hrobě se udály mnohé zázraky a již v roce 1253 byl kanonizován papežem Inocencem IV.

SV. JAN DE LA SALLE, 7. dubna

Sv. Jan de la Salle

památka, zakladatel řádu Školských bratří

Patron: křesťanského vyučování, učitelů a vychovatelů

Atributy: oděv školských bratří a žáci

Narodil se 30.4. 1651 v Remeši, v severní Francii, do šlechtické rodiny. Pocházel z devíti dětí. Přestože rodina patřila k zámožným, žila skromně a uspořádaně. Hlavou rodiny byl otec Ludvík, přísedící zemského soudu a duší rodiny matka Nicoletta, která za pomoci babičky, své matky, vychovávala děti k hluboké zbožnosti i křesťanskému cítění vůči druhým. Čtyři její děti pak zvolily duchovní povolání: jedna řeholnice a tři kněží.

Jan Křtitel de la Salle, od dětství zbožný, býval pozorným a šťastným ministrantem. Dobře se učil a se souhlasem rodičů si zvolil duchovní stav. Už v 15ti letech, jako klerik, získal výnosné kanovnické místo při katedrálním chrámu v Remeši.

Po studiích v tomto rodném městě pokračoval v teologických studiích v kněžském semináři u sv. Sulpice v Paříži. Smrt rodičů v letech 1671 a 1672 ho přiměla přerušit studium a nějaký čas se starat o své mladší sourozence. Nakonec studia dokončil a jako 27letý byl v roce 1678 vysvěcen na kněze.

Pod vlivem svého duchovního otce, kanovníka Mikuláše Rollanda, který založil ženskou řeholní kongregaci a školy na výchovu chudých děvčat, i pro soucit s chudými opuštěnými dětmi, pojal úmysl věnovat se jejich vzdělávání. Že tento vychovatelský ideál zapustí kořeny v jeho duši při rozhodnutí pro kněžství, s tím nepočítal.

Celý jeho výchovný systém, bez tělesných trestů, byl postavený jen na lásce a trpělivé výuce s povzbuzováním. Především mu šlo o chudé, protože v 17. století byly školy výsadou jen majetnějších vrstev. V roce 1679 založil první školu pro chudé chlapce. 

V roce 1681 vytvořil komunitu učitelů. Od začátku mu záleželo nejen na dobré výuce, ale i výchově. Zdůrazňoval především příklad vlastního křesťanského života. Jan de la Salle začal účelně dělit žáky do různých tříd podle věku i podle schopností a zájmů. Něčím ve školství nezvyklém bylo zavedení rodné francouzštiny jako vyučovacího jazyka i ve vyšších třídách. Dosud vyučovací řečí, zejména na středních a vyšších školách, byla latina.

Sv. Jan, patron učitelů a vychovatelů

Zřekl se i svého majetku ve prospěch chudých. Jeho životní cestou byl ideál evangelní chudoby. S více společníky založil pak řeholní společnost Bratrů křesťanských škol (FSC), známých jako školští bratři. Při založení se rozhodli, že budou zdarma vychovávat a vyučovat chudé chlapce.

Jan de la Salle také po mnoha modlitbách rozhodl, že nová řehole bude lépe plnit svou úlohu, když bude plně laická v tom smyslu, že do ní nebudou moci vstupovat kněží a bude složena jen z řeholních bratrů, kteří se nestanou kněžími. 

I přes mnohé další útrapy školští bratři pod Janovým vedením zakládali různé druhy škol. Založil první učitelský ústav v Remeši a po něm další semináře pro učitele v Saint-Denis a v Paříži v Saint-Sulpice. Zakládal nedělní lidové školy pro pracující i ústav pro opuštěnou mládež. Po smrti Jana de la Salle v Rouene měla jeho kongregace již 22 domů s 200 bratry a s desetitisíci studujícími žáky.

Janova pohřbu se zúčastnilo 30.000 lidí, kteří se s ním přišli rozloučit a poděkovat mu. Jeho pohřeb se tak stal manifestací úcty a uznání. Na jeho hrobě pak byla napsána slova:„Šlechticem byl od narození, a ještě větším šlechticem byl svými ctnostmi.“

V roce 1888 byl Jan de la Salle prohlášen blahoslaveným a v roce 1900 kanonizován. V roce 1950 papež Pius XII. vyhlásil Jana de la Salle nebeským ochráncem učitelů a učitelek.

SV. JULIE BILLIART, 8. dubna

připomínka, zakladatelka kongregace Naší milé Paní

Sv. Julie Billiart

Narodila se 12.7. 1751 v Cuvilly ve Franci chudým rodičům, kteří jí nemohli poskytnout vzdělání. Velkou ránu jí v roce 1774 zasadil atentát na jejího otce, který s ním prožívala. Postihlo ji nervové ochrnutí těla, kterým trpěla upoutána na lůžku 28 let. I při svém ochrnutí se snažila působit apoštolsky.

Snad právě proto byla za Francouzské revoluce obviněna, že poskytuje úkryt pronásledovaným kněžím. Na návsi v Cuvilly byla pro ni dokonce postavena hranice, aby byla upálena jako čarodějnice. Její přátelé ji však na poslední chvíli schovali do balíku slámy a pak odvezli do bezpečí.

Na útěku žila v různých městech ve Francii. Chtěla nadále učit a vychovávat. Nejvýznamnějším byl nakonec pobyt v Amiens. Tam v roce 1804, za pomoci šlechtičny Františky Blinové a s přispěním P. Josefa Variny, založila kongregaci sester Naší milé Paní, určenou k výchově a vyučování dívek. Po založení se Julie jako zázrakem začala uzdravovat a s větší horlivostí se zapojila do svého díla.  Kanonizována byla 22.6. 1969 papežem Pavlem VI.

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Postní almužna

banner_nk_mid

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist