Svatí měsíce července

SV. KRISTINA, 24. července

Sv. Kristýna

připomínka, panna a mučednice

Patronka: mlynářů, lodníků, námořníků, lučištníků

Atributy: hadi, kámen, kniha, loď, luk a šípy

Svatá Kristina pochází od Bolsenského jezera v Itálii. Byla dcerou významného pohana, údajně soudce Urbana. Ten byl tvrdým soudcem své dcery, kterou ke křesťanství dovedla otázka po zločinu lidí mučených jen kvůli tomu, že jsou pevní ve svém postoji úcty a vyznání Krista. 

V legendě o Kristině se snad vždy vyskytuje číslo 12. Někde jako její věk, v němž přijala křest, jinde jako počet služebnic či družek ve společném obydlí, označovaném také za věž a místo uložení stříbrných a zlatých modlářských sošek.

Aby pomohla chudým a pronásledovaným, rozbíjela ony modly a rozdávala výtěžek kovu. Otec po zjištění její křesťanské činnosti se na ni rozhněval až do nepříčetnosti a křičel, jak se mohla opovážit zneuctít Bohy. Kristininou odpovědí bylo vyznání víry v jediného Boha Stvořitele.

Sv. Kristýna, mučednice

Otcovy rozkazy katům pak byly velmi tvrdé a po ukrutném bití prý nabízela otci, aby se nasytil krví a cáry z jejího těla. V dalším pokračování byla vpletena do kola, otáčejícího se nad ohněm. K dalším mukám, o kterých prý rozhodoval vladař ve snaze o její krutou smrt, patřilo využití katovského nářadí a pak přivázána k čedičové desce, na které se měla utopit, byla spuštěna do jezera.

Tím, že přežila tolik krutých aktivit mělo být zřejmé, že Bůh je jejím ochráncem. Ale ani to, že se kámen s ní nepotopil, nemělo vliv na zatvrzelé srdce toho, kdo krutosti nařídil. Usmrcena však byla vystřelenými šípy.

Ostatky sv. Kristiny byly později umístěny do sarkofágu v kryptě kostela, který jí byl v Bolseně zasvěcen. Oltář v bolsenském kostele sv. Kristiny se v roce 1263 stal dějištěm zázraku, který dal podnět k zavedení svátku Těla a Krve Páně.

Český kněz Petr při své pouti z Prahy do Říma prosil o osvobození z pochyb o Kristově přítomnosti v Nejsvětější svátosti. K vyslyšení jeho prosby došlo, když v Bolseně sloužil mši svatou a v jeho rukou při proměňování část hostie začala krvácet. Krví se potřísnil i korporál a porifikatorium, které později biskup předal papeži Urbanovi IV. a byl jím byl uložen v blízkém městě Orvieta.

SV. JAKUB, 25. července

Sv. Jakub

svátek, apoštol

Patron: Španělska, poutníků, bojovníků, dělníků, horníků

Atributy: kniha či svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou, brašna, meč, kůň

Pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybář Zebedeus a Marie Salome, která byla dcerou Marie Kleofášové a sestrou dvou pozdějších apoštolů, Judy Tadeáše a Jakuba Alfeova (označovaného jako Mladší či Menší). Jméno Jakub bylo v obou rodinách dáno po Jákobovi, praotci Izraele. Jakub Zebedeův je také nazýván Starší nebo Větší.

Ježíš ho povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě. Byli totiž rybáři. Své plány do budoucna odložili, jakmile je Ježíš povolal. Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Předpokládá se, že k odchodu došlo po zázračném rybolovu.

Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Petr, Jakub St. a Jan byli Ježíšem přednostně přibíráni k důvěrným důležitým událostem. Ježíš je vzal sebou k zemřelé dceři Jairově, kterou vzkřísil jen podáním ruky se slovy: „Děvče, pravím ti vstaň!“ (Mk 5,41)

Dále stejnou trojici apoštolů vzal Ježíš na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. Událost si také připomínáme samostatným svátkem Proměnění Páně 6. srpna. Jakubova víra byla těmi událostmi velmi utvrzována a připravována i na to, aby mohla snést pohled na smrtelný zápas Ježíše zbroceného krvavým potem v Getsemanské zahradě. A pak později přijmout z lásky ke Kristu mučednickou smrt jako první z apoštolů. Jakub St. s Janem byli například pro svou vášnivější, unáhleně horlivou povahu, nazváni „Boanerges“ („synové hromu“). 

Sv. Jakub, apoštol

Jakub se stal prvním, který s Kristem sdílel mučednickou smrt. Předtím, po seslání Ducha svatého, se podílel na budování první křesťanské obce v Jeruzalémě, za kterou cítil spolu s Petrem odpovědnost a v níž měl i velkou autoritu.

Podle jedné pozdější tradice, sahající nejméně k Isidorovi ze Sevilly, Jakub hlásal evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Legenda se zmiňuje také o tom, že na jaspisovém sloupu měl v Zaragoze zjevení Panny Marie. 

V Jeruzalémě byl uvězněn a popraven mečem v letech 43-44 z nařízení palestinského vládce Heroda Agripy I., vnuka neblaze známého Heroda Velikého. Jakub přijal násilí Heroda bez vzpoury a z lásky ke Kristu svůj život obětoval na svědectví pravdy, kterou zvěstoval. Tak sdílel s Ježíšem pití hořkého kalicha, podle předpovědi.

První umučený apoštol byl zprvu pohřben v Jeruzalémě. Odtud byly jeho ostatky prý za císaře Justiniána I. přemístěny do palestinského kláštera Raithu. Najde se i legenda, podle které Jakubovy ostatky přenesli andělé do paláce pohanky Lupy, která se ve Španělsku stala křesťankou. Kolem místa hrobu v jejím paláci byl později vystavěn chrám a město Santiago de Compostella.

Santiago de Compostela, poutní místo sv. Jakuba

Pravděpodobnější je podání týkající se přenesení Jakubových ostatků do Španělska třemi mnichy. Ti se k tomu rozhodli v době, kdy strážci kláštera, ustanovení z potomků otroků, odpadli k mohamedánské víře. K přenesení snad tedy došlo na ochranu před mohamedány.

Když král Alfons nad hrobem vystavěl ke cti sv. Jakuba v roce 816 chrám, přeložil k němu biskup své sídlo a zároveň. začalo kolem vyrůstat město Santiago de Compostella.

O Jakubův hrob v Compostelle zprvu pečovali benediktíni. Král Alfons III. zvaný Veliký dal nad hrobem apoštola vystavět v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže.

Mezi její architektonicky nejvýznamnější části patří z jižní strany portál zlatníků a portál Slávy, tvořící hlavní průčelí katedrály. Ostatky sv. Jakuba byly uloženy do stříbrné rakve v chrámové kryptě.

Jeho svátek na 25.červenec stanovil papež Kallist II. s tím, že pokud padne na neděli, zahajuje v Compostelle svatý Jakubův rok. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia. Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a cílem četných poutí z Evropy i z celého světa. Do pražské katedrály sv. Víta se v roce 1212 dostaly zub a další dvě částky z ostatků svatého Jakuba.

SV. JÁCHYM A ANNA, 26. července

památka, rodiče P. Marie

Patroni: vzory pro všechny prarodiče

Jáchym: patron manželských párů, truhlářů a obchodníků s plátnem

Anna: patronka Florencie, Innsbrucku a Neapole; také se k ní obrací ti, kteří prosí za šťastný sňatek a manželství, za požehnání dětí, za šťastný porod

Atributy: pro Jáchyma:beránek, dítě, holubice, koš, Panna Maria pro Annu: Panna Maria a dítě Ježíš

Sv. Jáchym a Anna, rodiče P. Marie

Jsou rodiči Panny Marie, skrze kterou přišel na svět Boží Syn. Byli předmětem Boží lásky a milosti. Přes jejich význam se o nich Bible nezmiňuje a dvě evangelia uvádí jen předky sv. Josefa jako manžela té, z níž se narodil Ježíš Kristus, Syn Boží a Spasitel světa. 

Informace o rodičích Panny Marie nesou nejen starobylost a vážnost, ale zanechaly i značnou odezvu v liturgii, stejně tak v lidové zbožnosti, která se udržela jako církevní tradice. Navíc se s nimi shoduje i zpráva o vidění blahoslavené stigmatizované Kateřiny Emerichové.

Podle protoevangelia Jáchym pocházel z Galileje a Anna byla dcerou jistého betlémského kněze. Jáchym a Anna spolu žili jako manželé, přičemž po dobu 20ti let se jim údajně nenarodil žádný potomek.

Jelikož Jáchym byl starším knězem a neplodnost byla považována za Boží trest, jednoho dne byla Jáchymova oběť veleknězem odmítnuta. Jeho kroky pak vedly do přírody ke kající modlitbě. Ani přes pohrdání neztratili tito starší manželé svou nezlomnou důvěru a zůstali otevřenými Božím záměrům.

Podle protoevangelia se manželům žijícím v odloučenosti, modlitbě a práci zjevil archanděl Gabriel. Na jeho slovo se Jáchym vrátil k manželce, s níž se setkal pod Zlatou bránou v Jeruzalémě a díky jejich ctnostnému životu mohl se v jejich rodu dovršit Boží plán spásy.

Svoji dceru Marii „od Boha milovanou“ zasvětili coby malé dítě v Jeruzalémském chrámu, kde jí umožnili další výchovu. Jáchym a Anna splnili to, co Bůh od nich očekával a zůstali v pozadí. Jáchym se údajně Mariina návratu nedožil a Anna prý zesnula až ve vysokém věku.

Její hebrejské jméno znamená „milostiplná“ či „omilostněná“, jméno Jáchym se váže na význam „příprava na Spasitele“ či se překládá i jako „bude Bohem vyvýšen“. Památku svaté Anny prohlásil za závaznou pro celý svět papež Řehoř XIII. v roce 1584.

SV. GORAZD A DRUHOVÉ, 27. července

nezávazná památka, biskupové a kněz

Sv. Gorazd

Podle některých pocházel sv. Gorazd z Moravy. Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6.4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: „Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.“

V té době tedy Gorazd na Moravě žil jako jeden z dnes připomínaných pěti žáků sv. Metoděje. Vedle staroslovanské a řecké liturgie dosáhl znalosti latiny zřejmě u kněží latinského obřadu. V Metodějově arcidiecézi byl dvojí bohoslužebný obřad a Gorazdovy znalosti jako i zbožnost měly vliv na jeho volbě. Proto je v našich zemích dáván na první místo.

Gorazd byl obžalován u papeže. Štěpána V., který nastoupil v září 885, nařídil, aby se Gorazd dostavil a podal své vysvětlení. Nevíme zda se tam mohl dostavit, víme jen to, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni. Informace o dalších krocích Gorazda nejsou dostatečně spolehlivé.

Maďaři v roce 907 Velkomoravskou říši zničili a podle tradice se prý arcibiskup Gorazd přesunul do Krakova a o jeho přítomnosti na území Polska svědčí prý zápis v rukopisném kalendáři z nejstaršího církevního střediska v Polsku, z Wislice ve XIV. století. 

Jiná tradice pojednává o tom, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. 

SV. NAZARIUS A CELSUS, 28. července

připomínka, mučedníci

Patroni: dětí

Sv. Nazarius a Celsus, mučedníci

Říman Nazarius byl synem vznešeného pohana a křesťanky Perpetuy. Když se rozhodl pro křesťanskou víru, byl v ní od papeže Lina vyučen a pokřtěn. Za pronásledování Nerona odešel do Milána, kde povzbuzoval vězněnou dvojici světců, Gervasia a Protasia.

Byl přitom dopaden a zbit. Vyhnán z města pokračoval do Gallie, kde pokřtil Celsa. Po hlásání evangelia v Trevíru, kam ho Celsus doprovázel, se sám vrátil do Říma. S Celsem se znovu setkal v Miláně a spolu s ním zemřel mučednickou smrtí, byl sťat.

Nazarius byl pak přenesen do kostela před Římskou branou a nad Cesovým hrobem byla v Miláně postavena basilika. Asi pro důkaz nevinnosti se Nazárius stal patronem dětí.

SV. MARTA, 29. července

Sv. Marta

památka, hospodyně

Patronka: žen v domácnosti, hospodyň, kuchařek, služebných, hostinských, majitelů hotelů, sochařů, malířů a umírajících

Atributy: klíče, naběračka, vařečka

Bydlela s Marií a bratrem Lazarem v Betánii, kde je při svých cestách navštěvoval Ježíš. Marta si v lásce k Ježíši zakládala na pohostinnosti. Projevuje se proto v evangeliu přepečlivou starostlivostí o jeho pozemské potřeby.

Ježíš se nám zde zase projevuje jako zastánce těch, kterým je vytýkáno, že dávají přednost duchovním hodnotám a ukazuje správnost takové stupnice, neboť nepomíjející převyšuje pomíjející.

Zatímco Marie seděla u Ježíšových nohou, „Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10,40-42)

Po smrti Lazara šla Marta první Pánu Ježíši vstříc a řekla mu: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že ačkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ (Jan 11,21-22) A ve 27. verši vyznává: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

Její velká víra v Krista spojená s nadějí splývala v lásku a byla záhy velkoryse odměněna. Praktičnost Marty přitom vedla k potřebě upozornit Ježíše chtějícího odvalit hrobový kámen, že její bratr po čtyřech dnech od smrti již zapáchá. Ježíš jí ale odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš Boží slávu, budeš-li věřit? (Jan 11,40)

Marta se osvědčila jako žena víry, a proto Ježíš mohl vykonat zázrak vzkříšení jejího bratra. Po Ježíšově nanebevzetí pak podle legendy všichni tři sourozenci odešli z Palestíny do Provensálska ležícího v jihovýchodní části dnešní Francie. Tam byla Marta údajně pochována a byl jí tam zasvěcen kostel.

SV. PETR CHRYZOLOG, 30. července

Sv. Petr Chryzolog

nezávazná památka, biskup a učitel církve

Atributy: biskup, kalich nebo patena s hostií, oltář

Pocházel z Imoly v severní Itálii. V rodném městě pomáhal biskupovi Korneliovi, který ho pro jeho schopnosti r. 423 vysvětil na jáhna. Po roce ho papež Sixtus III. povolal do biskupského úřadu v Ravenně. Město bylo sídlem západořímského císaře a s povýšením na metropoli byl Petr povýšen na arcibiskupa.

Zároveň se před svým stádem zavázal hledat jen Boží slávu a spásu duší. Zvláště pak dbal o formaci a vzorný život svých kněží. Nejvíce proslul výmluvností, pro kterou mu bylo dáno čestné jméno Chryzologus, tj. Zlatořečník. K prostému lidu se zásadně snažil mluvit jeho jazykem.

Z jeho písemností se dochovalo 183 kázání. Zemřel u hrobu sv. Kassiána, v jehož chrámu v Imole se připravoval na smrt. V roce 1729 papež Benedikt XIII. prohlásil Petra Chryzologa za učitele církve.

Těm, kteří si myslí, že jejich život už nemá smysl i těm, kteří ho nekřesťanským způsobem promrhávají, Petr Chryzolog říká: „Člověče, proč si myslíš, že jsi bezcenný, když jsi Bohu tak vzácný? Proč se znevažuješ, když si tě Bůh tolik váží? Proč hledáš z čeho jsi stvořen a ne to, k čemu jsi stvořen?“

SV. IGNÁC Z LOYOLY, 31. července

Sv. Ignác z Loyoly

památka, kněz, mystik, zakladatel řádu jezuitů

Patronjezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen

Atributy: drak, kněz, srdce, znak IHS

Narodil se šlechtickým rodičům roku 1491 ve venkovském sídle v Loyole v severním Španělsku jako nejmladší třinácté dítě.

Po narození se dostal do péče kovářovy ženy. Jeho matka brzy zemřela. Otec chtěl, aby se stal knězem, ale jeho touhy ani život takové volbě neodpovídaly. Již od dětství si přál vyznamenat se jako voják a vítězit silou zbraně.

Tuto jeho tužbu otec respektoval, ustoupil a zajistil mu místo v paláci pokladníka královny Izabely, Juana Velázqueza de Cuéllar. Inigo Lopez tam v 9 letech nastoupil jako páže. V rytířském prostředí prožil 12 let.  

Ignác nastoupil do armády jako dost ješitný a zpupný mladík a upadal prý do světských neřestí. Ignác v pamplonské pevnosti povzbuzoval své vojsko k hrdinství a při rozhodujícím útoku 20.5. 1521 mu dělová koule rozdrtila pravou nohu pod kolenem.

Vítězní Francouzi svého nepřítele dva týdny v dobytém městě léčili a pak ho nechali přenést do jeho rodného sídla. Tamní lékaři se zprvu chirurgicky snažili nohu spravit, ale následky zranění byly tak vážné, že 25.6. přijal svátost umírajících. Den před svátkem Petra a Pavla lékaři už příbuzné připravili na smrt raněného. V noci na 29.6. pak došlo k náhlému obratu a jeho stav se rychle lepšil. Přičítal to přímluvě sv. Petra, neboť byl jeho ctitel.

Ignáciovy kosti však nesrostly dobře, jedna mu pod kolenem vyčnívala a proto se nechal znovu operovat. Jednalo se o bolestné zákroky před zavedením praxe umrtvování a narkóz. Znetvoření bylo spraveno, ale noha zůstala kratší. Navíc po dlouhé týdny nemohl z lůžka a v loyolském domě nebyl výběr četby.

Sv. Ignác, učitel církve

Četba mu přinesla objev duchovního rytířství. Uvědomoval si, že jeho dosavadní život byl bezduchý a prázdný. Začala se v něm probouzet touha vykonat v Boží službě velké věci jako sv. Dominik či František nebo mnozí jiní.

Brzy se vydal na Montserrat poblíž Barcelony. Tam vykonal obzvláště dlouhou generální zpověď. Mezka se kterým připutoval, dal tamnímu klášteru, meč a dýku položil coby votivní dar k obrazu Panny Marie a svůj rytířský oblek přenechal jednomu žebrákovi.

V kajícím rouchu z hrubé pytloviny při nočním bdění z 24. na 25.3. začal na kolenou před montserratskou Madonou nový život.

Po oslavě Zvěstování Páně odešel do blízké Manaresy, kde začal své „exercicie“ a vnitřní 11ti měsíční formaci. Žil asketicky bez masa a vína, jeden celý týden strávil o hladu a žízni. V každodenní modlitbě trávil 7 hodin. Prohluboval svou zbožnost a důslednost křesťanského života. 

Před papežem Hadriánem VI. stanul 29.3. s prosbou o souhlas a požehnání k putování na místa posvěcená Ježíšovým životem a spasitelnou obětí. Pěšky přešel do Benátek, kde 14.7. nastoupil na loď směřující k Svaté zemi. Po 53 dnech dorazil do Jeruzaléma a na svatých místech prožil 20 dnů. 

V roce 1524 přešel pěšky do Benátek, hned v únoru se vydal do Janova a odtud lodí do Barcelony. Tam ve 34 letech začal studovat latinu. Dál studoval filosofii na universitě v Alcale. Pak pokračoval v Salamance. Na obou studijních místech se vedle učení věnoval apoštolátu i duchovnímu vedení věřících, kteří ho o ně požádali. Ze Salamanky odešel až v září 1527, tři měsíce se zdržel v Barceloně a pěšky pak odešel do Paříže. Na universitě v Paříži získal přehled jak o politice v Evropě, tak o náboženské situaci v západním křesťanství. 

Sv. Ignác – zakladatel řádu jezuitů

Doktorátu z filosofie dosáhl 15.3. 1533 a v dalším roce se u dominikánů v Saint-Jacques upnul na studium teologie. Dne 15.8. 1534 se sešel v kapli sv. Dionýze na pařížském Montmartru se šesti druhy, kteří se pod jeho vedením rozhodli učinit s ním slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci. Tímto slibem začala existence řeholní společnosti jezuitů.  

Ve věku 46ti let, 25.6. přijal kněžské svěcení. V listopadu se vypravil do Říma. Cestou se mu dostalo Kristova ujištění, že v Římě jim bude pomáhat. O pomoc Ignác prosil i P. Marii a 10 km před cílem v La Sorta měl významný mystický zážitek. Ve zvláštním vidění ho Bůh Otec odporučil Synu nesoucímu kříž a ten ho přijal do své služby.

V Římě Ignác nabídl služby celého společenství papeži a s bratry začal vyučovat katechismus, kázat, ošetřovat nemocné a dávat duchovní cvičení významným osobnostem.

Papež Pavel III. schválil jejich řád ještě před vypracovanými stanovami jako Společnost Ježíšovu. Na příkaz papeže se pak bratři rozešli do Španělska, Portugalska, Francie, Německa, Rakouska a František Xaverský šel až do Indie a Japonska. Dva byli jmenováni papežskými teology na Tridentském koncilu v roce 1545. Ignác byl generálním představeným s ústředím v Římě, kde v r.1551 založil „Collegium Romanum“ z něhož vznikla dosud trvající Gregoriánská universita.

V dalším roce založil „Collegium Germanium“ pro výchovu kněží ze zemí ohrožených protestantismem ve střední Evropě. Jezuitský řád již ve svém počátku sehrál významnou roli při vnitřní obnově Církve i v boji se šířícím se bludným učením. Ignác trpělivě vedl a obhajoval svůj řád, spoléhaje se na nadpřirozenou Boží pomoc. Jeho základním heslem se stalo: „Vše k větší cti a slávě Boží!“

Poslední jeho léta byla přitom naplněná tělesným utrpením. Mnoho času věnoval až do konce života rannímu rozjímání a mši svaté, o čemž svědčí i jeho dochovaný duchovní deník. Když Ignác v ranních hodinách 31.7. ve věku 65 let zemřel, měl jeho řád již na tisíc členů ve 13ti provinciích se 110ti domy. Jeden i v Praze. Papež Pavel V. Ignáce z Loyoly blahořečil 27.7. 1609 a Řehoř XV. ho kanonizoval 12.3. 1622.

Svatým Ignácem založená společnost se ve XX. století stala nejpočetnější mužskou řeholí Církve. Jezuité mají dnes přes 500 vysokých škol s 30.000 členů, kteří každoročně učí přes 200.000 studentů.

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist