Svatí měsíce července

PANNA MARIA KARMELSKÁ, 16. července

Panna Maria Karmelská

nezávazná památka

Název karmelitán se odvozuje od hory Karmel, nacházející se ve stejnojmenném pohoří v Palestině. Slovo karmel se překládá jako „zahrada“ a na tomto místě uprostřed pouště také časem vyrostl háj staletých libanonských cedrů a dubů. Panna Maria jako nejlepší stvoření Boží lásky tuto lásku ve své zahradě (Karmelu) pěstuje, pečuje o ni a s láskou jí vládne s jediným cílem, aby byla krásnou pro Ježíše Krista, pro Boha.

Život karmelitánského řádu navazuje na poustevnickou tradici místa, v němž byla na hoře Karmelu poustevníky postavena Mariánská kaplička. V době křižáckých tažení tam mezi jinými zakotvil blah. Bertold (s pam. 29.3.), kterému se údajně od svatého proroka dostalo výzvy k uspořádání pospolitého života poustevníků. Ti se pak s ním snažili žít podle proroka Eliáše.

Z počátku řádu se nazývali „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. Neměli zakladatele a považovali se za vlastnictví Matky Boží, hlásili se k ní nejen jako k Matce a patronce, ale i jako k sestře, s níž chtěli mít co nejvíce podobného. Jako prvořadé bylo žít zasvěcený život v Bohu. Tedy po příkladu její odevzdanosti, plnění Boží vůle i čistoty. Pohled na Marii jako na Pannu nejčistší patřil mezi základní.

SV. HEDVIKA MAĎARSKÁ, 17, července

Sv. Hedvika

připomínka, královna Polska 

Atributy: královské odznaky, plášť s liliemi

Narodila se v Uhrách (v Maďarsku) jako dcera krále Ludvíka z Anjou. Jako pravděpodobné datum se uvádí začátek druhé pol. února 1374. Již ve čtyřech letech byla zasnoubena s osmiletým synem rakouského Leopolda, Vilémem. Otec jí tak chtěl zajistit uherský trůn, ale po jeho smrti určila matka k vládě v Uhrách dceru Marii.

Hedvika pak již v 11ti letech byla královnou Polska. Dne 15.10. 1384 byla korunována biskupem z Hnězdna a téhož podzimu dostavil se na Wawel čtrnáctiletý Vilém, aby překazil plány litevského velkoknížete Vladislava Jagelonského, který se ucházel o její ruku. Poláci si Viléma nepřáli a vykázali ho ze země.

K Vladislavu Jagelonskému měla Hedvika výhrady jen kvůli křtu. On se ale 15.2.1386 nechal v Krakově pokřtít a byl Poláky vítán snad i proto, že přislíbil pokřesťanštění Litvy a unii Litvy s Polskem. K sňatku Hedviky a Vladislava pak brzy došlo.

Po svatbě se manželé společně věnovali šíření křesťanství. V roce 1388 založili ve Vilnu biskupství. Královna Hedvika pomáhala chudým, vdovám i sirotkům. Mimo očekávaného kralování přinesla na Litvu Kristův kříž a usilovala o vzdělání lidu, umožňující získat Kristova ducha. Usilovala i o obrácení Rusi a na její přání benediktini otevřeli v Krakově noviciát pro ruskou mládež.

Sv. Hedvika, královna Polska

Další její prosba byla k papeži o otevření teologické fakulty. Již dva roky předtím se stala spoluzakladatelkou Jagellonské univerzity pro péči o studenty. Byla zastánkyní nejubožejších. V Bieciu, Soncu a v Krakově založila nemocnice a také navštěvovala nemocné s velkou láskou.

Její život byl poměrně krátký, zemřela již v 25ti letech, ale s pověstí svatosti. Pohřbena prý byla v katedrále ve Wawelu a 26. srpna je připomínáno přenesení jejích ostatků zřejmě do Krakova.

V krakovské katedrále věřící měli vždy ve velké úctě hrob polské královny Hedviky a ctili ji jako svatou. To v roce 1979 přispělo k jejímu zařazení mezi blahoslavené. Jan Pavel II. při své první návštěvě Polska 8.6. 1979 ji během mše svaté v Krakově prohlásil svatou.

SV. SIMEON DE LIPNICA, 18. července

připomínka, řeholní kněz

Sv. Simeon de Lipnica

Narodil se kolem roku 1438 v městečku Lipnice u Bochnia v Polsku jako syn Grzegorze a Anny. Své vzdělání začal v místní farní škole a od roku 1454 studoval na Akademii v Krakauer umění. Po třech letech obdržel akademický titul bakalář a pak prý ještě pokračoval na studiích v Krakově.

Rozhodujícím pro jeho život se stalo setkání s pozdějším světcem Janem Kapistránským. Úplně změnil svou životní dráhu, rozhodl se stát františkánským řeholníkem a začal studovat teologii. K jeho vysvěcení na kněze došlo před rokem 1465. Dalším jeho působištěm byl Krakov.

Stal se oblíbeným kazatelem a mnoho posluchačů přivedl i do františkánského řádu. Jako komisař polské provincie byl jejím delegátem na generální kapitule v r.1478. Z Pavie pak odešel navštívit Řím a vykonal pouť do Svaté země.

Ke konci života působil znovu v Krakově. Byl také šiřitelem úcty ke jménu Ježíš a úcty mariánské. Obětavě ošetřoval nemocné, až se nakonec z lásky k nim sám stal obětí a na morovou nákazu ve službě postiženým dne 18.7. 1482 zemřel. Papež Inocenc IX . ho 24.2. 1685 zařadil mezi blahoslavené. Kanonizován byl 3.6. 2007 papežem Benediktem XVI. v Římě.

SV. SYMACH, 19. července

připomínka, papež

Sv. Symach, papež

Byl synem Fortunátovým, původem ze Sardinie, ostrova v Tyrhénském moři, jihozápadně od Itálie. Stal se arcijáhnem a jako kandidát většiny římských voličů byl 22.11. 498, po týdnu od smrti papeže Anastásia II., zvolen jeho nástupcem a vysvěcen v lateránské bazilice.

V květnu r. 501 měla být konaná synoda za účasti 500 biskupů, z níž sešlo a druhá byla svolána na 1.9. do kostela sv. Kříže. Papež však byl cestou na ni od nepřátelských senátorů přepaden. Podařilo se mu uniknout smrti a uchýlit se do svatopetrské baziliky. V ní pak prý žil po více let jako vězeň.

Papež Symach se také ujímal afrického duchovenstva pronásledovaného vandalským králem Trasimundem a posílal materiální pomoc.

Papež Symach postavil a zvelebil mnohé stavby v Římě. O jeho velekněžství byla napsána krásná slova, že ač „bylo dobýváno lstí a zlatem mocných, zazářilo velkodušností horlivého velekněze.“ Ten, když po 15ti letech a necelých osmi měsících pontifikátu zemřel, byl pohřben v podloubí před bazilikou sv. Petra.

 SV. MARKÉTA – MARINA, 20. července

Sv. Marina

připomínka, mučednice

Patronka: dívek, rolníků

Atributy: drak, koruna, křížek, meč, palma, perla

Pocházela z pisidské Antiochie v Malé Asii. Je uváděna dvěma jmény. Důvod je ten, že původní jméno Marina se v řeckém textu uvádí jako Markéta. Byla dcerou pohanského kněze Edesia, který její výchovu po smrti matky svěřil chůvě, která byla tajnou křesťankou. Ta Markétě postupně odhalovala pravdy víry slovy i příkladem. Asi v 15ti letech přijala Markéta svátost křtu. 

Na projížďce pastvinami Markétčina krása zaujala panovníka Pisidie Olibria. Při rozhovoru s ní obdivoval její skromné a laskavé vyjadřování a z jeho rozhodnutí musela se Markéta další den dostavit do jeho sídla. Cestou se posilovala modlitbou o vytrvalost v křesťanských ctnostech.

Nebyla ochotna za nic na světě vyměnit víru a čistotu. K nabídce stát se manželkou panovníka uvedla, že si za chotě svého srdce zvolila Krista, který jí nabízí šťastný život ve věčném království v nebi. Olibrius na ta slova změnil tón řeči.

V jejím vězení jí byl ukázán jako nepřítel, nad nímž má zvítězit, ohyzdný drak. Připravoval se ji pohltit, ale ona nad ním zvítězila znamením kříže.

Jeho výhrůžky byly bez účinku. Nařídil proto kruté zbičování a další mučení statečné dívky. Mezi dalším dnem mučení se prý její rány zázrakem zhojily. Legenda popisuje další mučení ohněm při natažení na skřipci a pak pokus o utopení, když ji svázanou hodili do vody, ze které pak vyšla volná.

Olibrius, aby udělal konec neporazitelné mučednici, nařídil její stětí na náměstí. Její ostatky byly v roce 908 převezeny k Bolzanskému jezeru k sv. Petru a odtud v roce 1145 do katedrály v Montefiascone. V roce 1213 část z nich získaly Benátky.

SV. VAVŘINEC Z BRINDISI, 21. července

Sv. Vavřinec z Brindisi

připomínka, kněz a učitel církve

Patron: kapucínského řádu

Atributy: kapucín, kříž, kniha, lebka

Narodil se 22.7. 1559 v Brindisi v Itálii. Při křtu dostal jméno Julius Cézar, po římském státníku a vojevůdci. Jeho otec brzy zemřel a matka ho svěřila do výchovy františkánů v minoritském klášteře.

Tam Julius (pozdějším jménem Vavřinec) získával vzdělání do svých 14ti let, kdy mu zemřela matka. Po její smrti musel opustit rodné přímořské město a přestěhovat se ke strýci knězi do Benátek. U něho své vzdělání prohloubil a po seznámení se s kapucíny kláštera od Panny Marie Andělské na ostrově Giudecca vstoupil do jejich řádu.

Hábit i nové jméno přijal 19.2. 1575 ve Veroně. Po ročním noviciátu složil řeholní sliby. V 17ti letech pokračoval ve studiu logiky v Padově a pak v Benátkách studoval filozofii a teologii. Jeho nejmilejším oborem byla biblistika a zvládl i některé jazyky.

Mimo biblických, hebrejštiny a řečtiny, šlo o francouzštinu, španělštinu, němčinu a později i češtinu. Snažil se osvojit si zásady sv. Bonaventury s důrazem na vroucnost vůle a pozdvižení ducha. Po vysvěcení na kněze se zaměřil na kazatelskou činnost po Itálii. Při ní vycházel z dokonalé znalosti biblických textů, které objasňoval. Mnohé posluchače získával i z řad nekřesťanů.

Sv. Vavřinec, učitel církve

Od 27 let, kdy se stal kvardiánem a novicmistrem, jeho zodpovědnost v dalších funkcích rychle rostla. Z představeného kláštera se r. 1590 stal provinciálem toskánské a po třech letech benátské provincie, později i dalších. 

Na prosby pražského arcibiskupa Berky z Dubé přišel 13.11. 1599 do Čech se 12ti spolubratry. Kázal přes odpor protestantů, z nichž mnohé přivedl zpět do katolické církve a položil i základy kláštera. Ve své horlivosti stačil r. 1600 založit kláštery ve Vídni a ve Štýrském Hradci. 

Po návratu do Říma byl Vavřinec 24.5. 1602 zvolen generálním představeným řádu kapucínů. Tři roky chodil po rozsáhlém území Evropy z důvodů vizitace a povzbuzování řeholních bratrů, kterých tehdy bylo na 9 000. Na svých cestách důsledně zachovával pravidla, dlouhé posty a tvrdá odříkání.

Vyčerpán námahami těžce onemocněl a zemřel v den svých šedesátých narozenin v Lisabonu. Jeho tělo bylo převezeno do Villafranca del Bierzo v Galicii v severozápadním Španělsku.

Vavřinec z Brindisi zanechal množství spisů. Blahořečen byl r. 1783 Piem VI. a svatořečen r.1881 Lvem XIII. Papež Jan XXIII. ho v roce 1959 prohlásil za učitele církve s titulem „Doctor apostolicus“.

SV. MARIE MAGDALÉNA, 22. července

Sv. Maří Magdaléna

památka, učednice Páně

Patronka: kajícníků, studentů, zajatců, svedených, zahradníků 

Atributy: nádobka s mastí, kříž, kniha, lebka; zobrazována bývá také jako kajícnice v jeskyni 

Pocházela z Magdaly od Genezaretského jezera a píší o ní evangelia. Je ukazována jako žena, ze které Ježíš vyhnal sedm zlých duchů či démonů. Marie Magdaléna je obrazem zdánlivě ztraceného života, který skrze Krista se stává životem silně prožívané lásky, pro kterou jako

první hovořila se zmrtvýchvstalým Kristem.

Zmínku o vyhnání duchů spojovali západní církevní otcové s příběhem Marie, o níž Ježíš v domě farizeově řekl: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velkou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“(Lk 7,47)

Kristus jí dal smysl života a že se z ní stala věrná a milující duše. Nejen pravidelně bývala ve skupině žen, které Ježíše doprovázely, starajíce se o jeho běžné lidské potřeby, ale byla i na jeho bolestné cestě, kde apoštolé chyběli, a pod jeho křížem.

Sv. Maří Magdaléna

Setkání s Ježíšem po zmrtvýchvstání u jeho hrobu popsal sv. Jan ve 20. kapitole evangelia. Marie Magdaléna vyšla první den po sobotě už za tmy ke hrobu. Uviděla odvalený hrobní kámen a běžela to říci nejdříve Petrovi. Za nimi se vrátila zpět ke hrobu, kde Ježíše při setkání považovala zprvu za zahradníka, ale jak ji on oslovil zajásala s radostným zvoláním „Rabuni!“, v překladu Mistře! Ježíš jí však řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i k Bohu vašemu. A Marie Magdaléna se stala první hlasatelkou radostné zvěsti, o níž svědčila i svým životem.

Připomíná se, že byla mezi ženami při seslání Ducha svatého. Legendární zprávy se shodují na jejím odchodu z Jeruzaléma. Dle některých odešla s Lazarem až do Provensálska, tedy na dnešní území jižní Francie. Mnohé zmínky svědčí o jejím příchodu do Efezu, kde zemřela a byla pohřbena. 

SV. BRIGITA ŠVÉDSKÁ, 23. července

Sv. Brigita Švédská

svátek, zakladatelka řádu, mystička

Patronka: Evropy, poutníků, umírajících

Atributy: abatyše s bílým závojem, kniha, pero, poutnická hůl a klobouk, svíce

Narodila se v červnu 1303 na zámku Finsta u Uppsaly ve Švédsku. Rodiče pocházeli ze vznešených rodů. Brigitu učili lásce k Bohu. Brigita však již v sedmi letech začala mít vidění. Při prvním nočním uviděla Pannu Marii, v dalším ukřižovaného Krista a tato mystická zkušenost se u ní stále rozšiřovala.

Asi v 11ti letech vznesla při vidění Pána Ježíše na kříži otázku: „Ó můj milý, kdo tě takto zřídil?“ a uslyšela odpověď, která hluboce zasáhla její srdce: „Všichni ti, kdo na mne zapomínají a pohrdají mojí láskou!“

Při dosažení 14ti let byla provdána za šlechtice Ulfa Gudmarssona. Podřídila se otcovu rozhodnutí, i když toužila po zasvěceném životě řeholnic. S manželem se pak dohodla na následování vzoru starozákonního páru Tobiáše a Sáry. První dva roky prožili v modlitbě, s odřeknutím si intimního soužití. V manželství s Ulfem, který byl dobrým mužem, pak měla osm dětí.

V 32 letech, po nástupu svého příbuzného Magna na švédský trůn, byla povolána do Stockholmu za dvorní dámu jeho mladé královny, kterou po tři léta učila a vychovávala. 

Sv. Brigita, patronka Evropy

Při snaze o stálé prohlubování duchovního života vstoupili oba manželé do třetího řádu sv. Františka. K 25. výročí manželství vykonali pouť do Santiaga de Compostela a v té době se rozhodli znovu ke zdrženlivému životu. Ulf po dvou letech vstoupil do cisterciáckého kláštera, v němž už žil jejich syn Bengt. Prožil tam s ním dva roky a zemřel.

Brigita po uspořádání všech záležitostí se uchýlila do jednoho příbytku u onoho kláštera Alvastra a dva roky v něm žila jako asketa. 

Král Magnus Eriksson věnoval Brigitě královský dvorec Vadstena u jezera Vättern, a ta se rozhodla udělat z něj klášter pro řád Nejsvětějšího Spasitele (sv. Salvátora), který založila. K jeho zbudování a vysvěcení došlo až po její smrti. Její brigitské řeholní společenství se zakládalo na dvou komunitách (mužské a ženské), pro které byl zbudován jeden kostel, v němž se scházeli k bohoslužbě. Zvolila pro ně řeholi sv. Augustina, k níž přidala uctívání hořkého umučení Spasitele. 

Její řeholi potvrdil až papež Urban V., když se r. 1367 vrátil do Říma. Před svou smrtí vykonala ještě velké, roční putování do Svaté země, na něž se vydala z jara r. 1372. V Jeruzalémě se u ní začalo projevovat onemocnění žaludku a po návratu do Říma 23.7. zemřela. Dočasně byla pohřbena v kostele San Lorenzo v Panisperna a 13.11. přepravena do švédské Vadsteny. Pro mimořádný život i množství zázraků ji papež Bonifác IX. dne 7.10. 1391 prohlásil za svatou.

Papež Jan Pavel II. ji 1.10. 1999 prohlásil za patronku Evropy a zdůvodnil to slovy: „Svým hlubokým procítěním tajemství Krista a Církve se zapojila v mimořádně kritickém okamžiku dějin Církve do budování jejího společenství. Z Brigity vyzařuje prorocká síla. S jistou otevřeností hovoří ke knížatům a papežům. V zájmu mravní obrody křesťanstva a duchovenstva nešetří přísnými napomenutími.“

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist