Svatí měsíce července

SV. VERONIKA GIULIANI, 9. července

připomínka, stigmatizovaná řeholnice, mystička

Sv. Veronika Giuliani

Narodila se 27.12. 1660 v Mercatellu nad Metaurou u Rimini ve střední Itálii do rodiny skrovných poměrů. Byla nejmladší ze sedmi dětí a pokřtěná Voršila. V dětství byla svéhlavá a prchlivá, ale zároveň velmi brzy začala žít s vědomím Boží přítomnosti. 

Už 28.4.1667 jí zemřela matka Benedikta. V témže roce se sestrou Louisou přijala svátost biřmování a až v 9ti letech, 2.2. 1670 první svaté přijímání v Palaisance, kde žila s otcem Františkem přes dva roky, protože tam dostal práci na finančním úřadě.

Jako 11tiletá se vrátila do Mercatellu a o její výchovu se staral strýc Rasiha. Tehdy Voršila začala s vnitřní modlitbou a následně uvažovala o řeholním povolání, o které pak musela asi v 15 letech bojovat. Otec si totiž plánoval její provdání.

V roce 1677 dosáhla svého. Dne 17.7. byla přijata do řádu sester klarisek – kapucínek v Città di Castello, 23.10 opustila natrvalo otcovský dům a 28.10. měla obláčku s přijetím nového jména Veronika. Dostalo se jí prvního vytržení mysli a brzy prožívala vnitřní zkoušky i odpor okolí. Po roce, o slavnosti Všech svatých, složila řeholní sliby. V klášteře žila jako pokorná služebnice se snahou sloužit všem sestrám a toužila se připodobit Kristu ukřižovanému. 

Koncem května 1685 zemřel její otec. Ve 27 letech byla zvolena novicmistrovou, její první úřad trval do září 1691. V roce 1693 začala svému zpovědníkovi o. Bastianellimu svěřovat údaje o svých mimořádných milostech. Z jeho rozhodnutí pak psala od 12. prosince duchovní deník. Uvedla v něm svá utrpení, modlitby, stavy malomyslnosti i radosti a hluboké mystické myšlenky. Během jejích dalších let vzniklo dílo o 44 svazcích.

Na velký pátek obdržela stigmata. O dva dny později, jak to vyjádřila, prožila „opravdový sňatek“ se svým Božským snoubencem. 2.května pak „milující srdce“ nahradilo „srdce raněné“ a 16.5. složila do Ježíšových rukou věčné sliby.

Sv. Veronika, mystička

Začal rok 1698. V březnu byla Veronika proti Boží vůli vyloučena z volební kapituly komunity a sesazena z úřadu novicmistrové. Na církevní příkaz ji podrobovali nejtěžším zkouškám, byla vyšetřována a všichni s ní zacházeli jako s podvodnicí. Její rány se nedaly ukrýt.

V dubnu 1699 jí byly strupy po stigmatech na rukou a nohou odstraněny a od 23.6. byla po 50dní nucena pobývat na ošetřovně v odloučenosti od sester. Byl jí zakázán vstup do hovorny i psaní dopisů s výjimkou zpovědníkovi.

Zaražení pěti šípů do srdce prožila od 8. do 12. prosince 1702 a na Štědrý den se jí dostalo jména „Veronika od Ježíše a Marie“. 6.2. se jí vtiskly do srdce nástroje umučení. Začátkem června byla znovu ustanovena za novicmistrovou, ale další měsíc Svaté Oficium zpřísnilo svá opatření.

V březnu 1716 Svaté Oficium odvolalo zákaz jejího hlasovacího práva v klášteře a hned 5.4. byla zvolena abatyší. Za jejího vedení se uskutečnila stavba nového klášterního křídla a v dalším roce vznikl v kapli požár, k jehož uhašení došlo zákrokem Panny Marie.

Dostalo se jí také utvrzení v milosti. Po 19ti letech jí 17.9. 1726 stigmata naposled krvácela. V dalším roce 6.6. ochrnula a po 33 dnech za svítání vydechla naposledy. Tato vyvolená Boží dcera byla později nazvána „výjimečnou učitelkou nauky o smíru“. Za blahořečenou ji prohlásil papež Pius VII., 17.6. 1804 a papež Řehoř XVI. ji 26.5. 1839 svatořečil.

SV. AMÁLIE, 10. července

Sv. Amálie

připomínka, panna a řeholnice

Patronka: rolníků a námořníků

Atributy: kniha,muž, ryby, síto 

Narodila se v Rodingi v Ardenách v Belgii. Původem ze vznešeného franckého rodu, vynikala krásou i ctnostmi. Rozhodla se žít pro Boha jako panna. Nejzávažnějším nápadníkem byl syn krále Pipina, mocný kníže Karel Martell.

Chtěl, aby se stala jeho manželkou. Amálie statečně odporovala nabídku k sňatku přijmout a proto se Karel Martell odhodlal ji unést. Pokus o únos nebyl nakonec úspěšný, ale při houževnatém boji o záchranu panenství jí byla zlomena ruka.

Vstoupila do kláštera a tak znovu potvrdila své rozhodnutí z lásky ke Kristu zříci se nabídek světa. V Münster-Bilsenu přijala řeholní závoj z rukou světce Willibroda.

Někde se uvádí, že byla i mystičkou a mnohá legendární vyprávění popisují její zázraky ve službě lidu. Například, že na suchém místě na její prosbu vznikla studna. K těmto zázračným příběhům vznikly atributy. Jako rok její smrti bývá udáván 772, k němuž ale chybí záruky. 

SV. BENEDIKT Z NURSIE, 11. července

Sv. Benedikt z Nursie

svátek, opat 

Patron: Evropy; učitelů, horníků, mědirytců a speleologů, studujících, rolníků a umírajících

Atributy: benediktin, berle, malý had nebo dráček, havran, chléb, kniha, koule

Narodil se kolem roku 480 v Nursii v umbrijských horách ve střední Itálii jako dvojče. S ním se narodila sestra Scholastika, rovněž pozdější světice. Jejich matka Abundancia při porodu zemřela a otec Euprob, patřící k venkovské šlechtě, svěřil děti pěstounce.

Vzhledem k nadprůměrným rozumovým schopnostem a dík vznešenosti rodiny byl poslán na vyšší studia práv do Říma. Se školou byl spokojen, ale už ne s morálkou římských studentů. Mravní stránka těchto spolužáků vedla k tomu, že studium přerušil a odešel východním směrem do osady Affile, v kopcovitém kraji u Subiaca. Tam v modlitbě a sebezapírání žila menší skupina asketů, jejichž společnost mu více vyhovovala.

Přesto se brzy uchýlil o něco dál do osamělé jeskyně poblíž řeky Ania u Subiaca a začal žít tvrdým poustevnickým životem. Záhy na něj dolehla pokušení, před kterými samota neochrání a Benedikt, aby přemohl smyslné choutky, se někdy vrhl i do trní. Už tehdy měl i mimořádné zážitky a zázračné schopnosti, které ho pak provázely celý život. Snažil se žít v takové samotě a soustředěnosti na Boha, že nevnímal čas. 

Benedikt pokračoval životem v jeskyni nad Subiacem. Neuzavíral se však lidem, a když ho vyhledali mladí, kteří chtěli žít podle jeho příkladu prací a modlitbou, tak je přijal. V kopcích Subiacu pak vzniklo dvanáct nových malých mnišských společenství, která se podřizovala Benediktovu vedení.

Klášter sv. Benedikta

Klášter na vrchu Montecassino vybudovali v letech 529 až 532 a udělali z něj středisko, z něhož později vyzařovala živá víra i křesťanská kultura do celé Evropy.

Po zkušenostech života Benedikt viděl, že pro mnichy je nezbytná přísná řehole, podle které se bude řídit jejich společný život. Sestavil pro ně „Regula“, pravidla, která odůvodňují jeho pojmenování „Otec západního mnišství“.

„Regula Benedicti“ se stala základem všech benediktinských klášterů Západu, které jeho vzor přijaly. Řeholi sv. Benedikta mají i pozdější větve a odnože. Patří k nim kartuziáni, (kteří jeho řeholi doplnili kamaldulskými ustanoveními vzešlými z tzv. bílých benediktinů), cisterciáci i celestini. 

Sv. Benedikt, patron Evropy

Benedikt při práci na řeholi důsledně vycházel z Bible a určil základní pravidla mnišského života. Hlavní důraz přitom položil na důslednost ve službě Bohu, dokonalou poslušnost, pokoru, usilovnou a svědomitou práci. Za přední úkoly určil rozjímavý život, společný chór, práci v duchovní správě, vyučování žáků, manuální práce, zejména obdělávání půdy. Benediktinským heslem se proto stalo „Ora et labora“ (Modli se a pracuj.).

Benedikt po dobudování svého kláštera na Montecassinu pomohl i své sestře Scholastice zřídit na úpatí téže hory první klášter benediktinek. Ve dvorci mezi oběma kláštery se jednou ročně scházeli za účelem rad a duchovního rozhovoru. 

Svátek Benedikta je slaven v tento den od VIII. století jako výročí údajného přenesení jeho ostatků. Papež Pius XII. jej nazval „otcem Evropy“ a papež Pavel VI. ho slavnostně vyhlásil za patrona Evropy 24.10. 1964. Titul potvrdil i Jan Pavel II., který vyhlásil další spolupatrony.

Není bez zajímavosti, že z řádu benediktinů vzešlo do osmnáctého století 42 papežů, 200 kardinálů, téměř 6000 arcibiskupů a biskupů. Velké množství světců i významní učenci a spisovatelé.

SV. JAN GUALBERTUS, 12. července

Sv. Jan Gualbertus

připomínka, zakladatel řádu, opat

Patron: lesníků a lesních dělníků

Atributy: kříž, kniha, mnich, obraz Krista

Narodil se asi r. 995 jako potomek starého šlechtického rodu u Florencie. Otec byl voják a měl s Janem světské plány. 

Jeden příbuzný zavraždil jeho jediného bratra Huga. Požadavkem doby byl zvyk vykonat na vrahovi krevní mstu. Do té doby neměl mít otec klid. Proto Janovi uložil vypátrání vraha a jeho zabití. S bolestí nad ztrátou bratra se Jan vydal, aby bezpráví učiněné jeho rodu potrestal.

Zprvu nemohl vraha najít a pak se s ním na velký pátek setkal na cestě k městu, která v těch místech vedla úžlabinou. Oba byli na koni, ale Jan měl několik výhod: jezdec proti němu byl neozbrojen, zatímco Jana s mečem ještě doprovázel ozbrojený služebník. Vrah neměl na únik sebemenší šanci. Seskočil tedy z koně a se zkříženýma rukama poklekl před Janem s prosbou o smilování. Uznal svou vinu, že v divoké vášni prolil nevinnou krev, ale zároveň se dovolával Krista na kříži, který odpustil svým vrahům a prosil, aby i on mu odpustil a nechal ho naživu. Dodal i prosbu: „Jsem-li vrahem já, nedopouštěj se vraždy ty!“

Jan musel volit mezi úkonem pomstychtivé nenávisti a mezi úkonem Kristovy lásky. Jakmile si to uvědomil, příliš se nerozmýšlel, seskočil z koně, odložil meč a klečícímu podal pravici i s polibkem pokoje na znamení odpuštění. Přitom mu řekl: „Zač mne prosíš ve jménu Ukřižovaného, toho ti dnes nemohu odepřít. Odpouštím ti. Jdi a modli se za mne!“ Vsedl na koně a odjel.

Jan Gualbertus, aniž to plně domyslel, jen veden svědomím přijal v srdci výzvu evangelia. A to přijetí mu v srdci zůstalo. Láska, zrozená v jeho srdci odpuštěním, ho vedla do kostela sv. Miniata u benediktinského opatství. V tu chvíli vnímal náhlé sklonění Kristovy hlavy. Kristus mu naznačil svou vděčnost za to, že jednal tak, jak si přál on a že za ním přišel ke kříži i s touhou po očištění ze svých vin.

Sv. Jan, patron lesníků

Janův zážitek před křížem, který byl odpovědí na jeho odpuštění, dokonale změnil jeho nitro. Následně byl přijat v klášteře za řeholníka. 

Brzy odešel k poustevníkům sv. Romualda v Kamaldol, kde pár let poustevničil. Převor těchto poustevníků na něj naléhal, aby se stal knězem. On však pod vlivem své pokory a kajícího smýšlení vysvěcení zásadně odmítal a to i později. Odešel pak v roce 1038 do odlehlé kotliny vzdálené půl dne cesty od Florencie. 

V místě se setkal s dalšíma dvěma poustevníky a záhy založil poustevnickou osadu. Pro své druhy napsal řeholní pravidla a jak se pověst o nich roznesla mezi lid, přicházeli další a další muži s prosbou o přijetí do jejich komunity. Pozemek, na kterém se usadili, patřil panenskému klášteru sv. Hilária a jeho abatyše jim ho přenechala. Poustevníci vystavěli dřevěný kostel a zvolili Jana Gualberta svým opatem. 

Přísné zásady, včetně klauzury, však kupodivu neodrazovaly zájemce. Vystavěli klášter a pak teprve, po svých zkušenostech, dal Jan řeholi trvalý základ. Klášter vzkvétal, přistavovaly se nové řeholní domy a již za života zakladatele bylo klášterů 12. Mniši byli zváni zprvu Gualbertini a pak se více rozšířil název podle území Valombroští. Opat Jan s liknavými bratry jednal rázně, se slabými laskavě a pro všechny byl milujícím otcem. 

V roce 1070 papež Alexandr II. jejich řád schválil a potvrdil jako benediktinskou větev. Opat Jan v láskyplné, usilovné péči o řád po třech letech onemocněl v klášteře v Passiguano. Zemřel asi ve věku 78 let.

SV. JINDŘICH II., 13. července

Sv. Jindřich II.

nezávazná památka, císař

Patron: Bambergu a Basileje 

Atributy: císařská koruna, kostel, meč

Narodil se 6.5. 972 v Bavorsku. Za místo je udáván Abbach, Hildesheim. Matka Gisela byla dcerou burgundského knížete a otec Jindřich, nazývaný Krátký nebo Svárlivec, byl bavorským knížetem. Jindřich Primus i jeho sestra Gisela byli vychováváni v Regensburgu (Řeznu) biskupem Wolfgangem (světcem) a opatem Romualdem.

Jindřich (II.) Primus se stal po smrti otce v roce 995 vévodou Bavorska. Na začátku roku 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce. Dva roky na to si 26tiletý Jindřich vzal za manželku Kunigundu (Kunhutu), dceru hraběte Sigfrida a na její návrh, aby se zaslíbili Bohu, učinili slib trvalé zdrženlivosti. Jindřich jí po svatebním obřadu věnoval drahocenný kříž, v upomínku na závazek k celibátnímu životu, kterému pak oba dokázali být celý život věrni.

Později, za povýšení na císařský trůn, se zlomyslní lidé postarali o rozvíření nepravdivých pomluv o Kunigundině nevěře a aby se jim udělala přítrž a zabránilo se obecnému pohoršení, absolvovala Jindřichova manželka tzv. „Boží soud“ a bosa bez úhony přešla po rozžhavených radlicích.

Kunigunda po dobu manželství pomáhala svému muži při každé vhodné příležitosti. K Boží cti a slávě chtěla být co nejvíc štědrou, proto se sama co nejvíc uskromňovala a žila ve značné pokoře. Jejím velkým podílem oba budovali v Německu chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství.

Sv. Jindřich II., císař

Jindřich nezapomínal na svého milovaného učitele, biskupa Wolfganga, který zemřel v r. 994 a chodíval k jeho hrobce do regensburgského chrámu sv. Emerána se modlit. Asi po dvou letech měl neobvyklou vizi. Zdálo se mu, že vidí Wolfganga jak ukazuje na stěnu s nápisem záhadných slov: „Po šesti“. Zprvu ho napadlo varování, že má za šest dní zemřít.

S tou myšlenkou se modlitbami připravoval po šest dní na významný den. Ale nic se nestalo. Druhou možností bylo šest měsíců. A když i po té době oplýval zdravím, usoudil na možnost třetí. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize mínila, stal se významným německým králem.

Po smrti císaře Oty III., byl Jindřich (II.) Primus, poslední potomek saského panovnického rodu, korunován v Mohuči a pak podle obyčeje 3.9.1002 dosazen v Cáchách na trůn Karla Velikého. Žena krále Jindřicha byla pak v paderbornském chrámě prohlášena královnou. Některá vlivná knížata byla s novou vládou nespokojena, avšak Jindřich je během osmi měsíců všechny získal svoji rozvahou, cílevědomým počínáním i rozhodností. Vládl moudře a spravedlivě.

Sv. Jindřich II., ochránce Bambergu

Při výpravě do Itálie, v roce 1014, pomáhal papeži Benediktu VIII. uspořádat poměry a od něj přijal císařskou korunu i s manželkou Kunigundou. Třetí a poslední výpravu do Itálie podnikl na žádost papeže v roce 1022, aby potlačil vzpouru tam žijících Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě pak navštívil i klášter Monte Cassino, kde pravděpodobně na přímluvu sv. Benedikta dosáhl uzdravení z onemocnění ledvin.

K jeho smrti došlo dost náhle a předčasně, v 52 letech, na vlastním statku Gróně u Halberštadu (Göttingenu)v dolním Sasku. Na smrt se přesto stačil kajícně připravit i s prosbou o odpuštění již už opuštěného podezření a po přijetí svátostí na cestu do věčnosti pokojně zesnul.

Podle jeho přání, byl převezen k pohřbení do biskupské katedrály v Bamberku, kterou nechal vystavět r. 1002. Později byla vedle něj pohřbena i Kunigunda, která zemřela 3.3. 1033 (nebo 1039) v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Slavnostní přenesení jejích ostatků k císařskému manželu se uskutečnilo 9.9. 1201. Císař Jindřich (II.) Primus, jemuž dějiny daly přídomek Zbožný, byl svatořečen roku 1146 papežem Evženem III. a svatořečení jeho manželky se uskutečnilo 29.3. 1200.

BLAH. HROZNATA, 14. července

nezávazná památka, laiský bratr a mučedník

Patron: Čech, plzeňské diecéze

Bl. Hroznata

Pocházel z velmi významného rodu, který vlastnil rozsáhlé majetky v severozápadních Čechách. Podle historických pramenů uložených v tepelském klášteře se narodil kolem roku 1160 a jako místo narození Hroznětín. 

Hroznatovým otcem byl Sazima z Krašova, předek hrabat z Gutštejna. Údajně zemřel v bitvě mezi nesvornými Přemyslovci 23.1.1179. Jeho matkou byla Dobroslava z Černínů a měl bratra Arnošta a sestry Vojslavu, Jitku a Idu. Jeho rod měl erb s trojím parožím.

Podle legendy se narodil na neznámém místě a zdánlivě mrtev. Jeho matka na radu pomocnice při porodu jej obětovala Pánu Ježíši a P. Marii, načež prý se ztuhlé novorozeně probralo k životu. Matkou byl veden k Mariánské úctě s připomínáním její ochrany. Tu prý viděla i ve chvíli, když Vojslavě za jízdy v otevřeném kočáře vypadl z náručí a neutrpěl úhony.

Za nejvýznamnější je uváděna jeho záchrana z řeky Visly. Poté co se jeho sestra Vojslava provdala za purkrabího Krakova Otu, část svého dětství prožil v Polsku. Tam také jako chlapec spadl do Visly. V řece prý nad svou hlavou uviděl ruce překrásné paní.

V legendě je řečeno, že to bylo ve tři odpoledne a zatím co se rybáři marně snažili v řece chlapce najít, přiběhla Vojslava se zdatným plavcem. Ten prý až k večeru vytáhl Hroznatu ze dna za vlasy v přesvědčení, že musí být mrtvý. On však otevřel oči. Po vytažení z řeky učinil slib, že své ochranitelce prokáže zvláštní službu.

Po návratu do Čech se Hroznata vzdělával na úrovni bohatých a vynikal ve ctnostech i vážnosti. Vstoupil také do služeb u dvora. Knížetem-biskupem Jindřichem Břetislavem a Přemyslem (i za jeho kralování) byl oslovován jako přítel.

Poddanými a chudými byl milován pro svou vlídnost i štědrost k potřebným. V dospělosti se oženil, po otci měl značný majetek na Perucku a na plzeňsku to prý bylo zas věno manželky či snad i odměna za službu u dvora. Viditelné a vrchovaté štěstí jakoby skončilo. Syn, který se mu narodil, brzy zemřel a po něm i žena. Byl to otřes jeho nadějí.

Bl. Hroznata

Hroznata se pak obrátil k nadějím nadpozemským. Jako pravý zbožný rytíř se rozhodl dát do služby Bohu. Tehdy, asi kolem roku 1190 se v Čechách dozvěděli, že se někteří rodáci vyznamenali ve třetí křížové výpravě vedené Děpoldem.

Hroznata si vzpomněl na slib z chlapeckých let a na výpravu se vydal také. Přes zimu 1990-91 v Zadaru Hroznata poznal jak nepřipravené je vojsko a jak prvotní nadšení mnohých vůdců mizí v osobních a ziskuchtivých sporech. Po nedobrých zkušenostech se on jako i někteří jiní znechucen a s lítostí odvrátil od výpravy, s níž směřoval ke Svaté zemi. 

Hroznata ve zdraví dorazil do Říma za stařičkým papežem Celestinem III., který po vyslechnutí našeho rytíře mu zřejmě jeho slib změnil na jiný dobrý skutek. Hroznata po návratu do vlasti, roku 1193, kdy nastoupil Jindřich Břetislav i jako vévoda, založil v Teplé klášter ke cti Matky Boží P. Marie.

Místo zvolil Hroznata nedaleko svého západočeského hradu s rozhodnutím předat ho po vybavení premonstrátům. Legenda vypráví, že na stavbě i sám s dělníky pracoval. A po třech letech budování byl klášter obsazen 12ti řeholníky ze Strahova i s opatem.

Klášter Chotěšov, v popředí bl. Hroznata

Po velkém zvažování, vzhledem k pocitu odpovědnosti za stav klášterů, zejména jejich ochrany, se Hroznata odhodlal jít cestou k řeholní dokonalosti. Noviciát začal v Římě a řeholní sliby pravděpodobně složil až v Teplé.

Hroznata byl obhájcem práv a byl uznán jako mučedník pro spravedlnost. Byl by jím jak v případě šlechtických sporů o majetek, který pro klášter hájil i podle odlišné verze o loupeživých rytířích. Místem jeho věznění a smrti hladem je Kynšperk na hranicích Chebska. V jeho okolí se však vyskytují dva hrady a prý by mohlo jít i o Kunžvart, kde se dokonce ukazovalo i domnělé Hroznatovo vězení. Premonstráti a příbuzní se o něm dozvěděli až od uprchlého vězně a výkupné bylo dodáno pozdě. Někde se ale uvádí, že Hroznata nespravedlivé výkupné nechtěl dovolit zaplatit a raději přijal mučednickou smrt ve vězení.

Hroznatovo tělo bylo uložené v dřevěné a kamenné rakvi před hlavním oltářem v Teplé. V Teplé i v Chotěšově se 14. červenec již ve XIV. století slavil jako zasvěcený svátek Hroznaty.  oficiálnímu blahořečení tedy došlo až 16.9. 1897 papežem Lvem XIII. s uznáním za mučedníka. V dalším roce bylo 9.7. Hroznatovo tělo z původního místa vyzdviženo a uloženo na postraním oltáři při evangelní straně klášterního kostela, dnes v relikviáři Zvěstování Páně v Teplé.

Po vzniku plzeňské diecéze v roce 1993 byl blahoslavený Hroznata papežem Janem Pavlem II. ustanoven jejím patronem a při diecézní pouti do kláštera v Teplé, dne 11. 9. 2004, plzeňský biskup František Radkovský oficiálně zahájil diecézní proces jeho svatořečení.

SV. BONAVENTURA, 15. července

Sv. Bonaventura

památka, kardinál, učitel církve

Patron: ochránce dětí, františkánů, teologů, dělníků, nosičů břemen a výrobců hedvábí

Atributy: anděl, biskup, františkán, hostie,kardinálský klobouk

Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoreggiu u Viterba v Itálii. Při sv. křtu dostal jméno po otci lékaři Jan. Malý Jan ve čtyřech letech těžce onemocněl a matka Marie se pro beznaděj lékařů obrátila s prosbou o pomoc ke sv. Františku z Assisi. Příslibila, že ho bude vychovávat pro život v jeho řádu.

Má se za to, že Jan se dostal do styku s františkánským řádem už při získávání základního vzdělání v blízkém klášteře. Ve studiu projevoval nadání i zájem ve vzdělání pokračovat. Léta 1236 až 1242 strávil na studiích v Paříži, kde navštěvoval sorbonnskou universitu.

Pravděpodobně v roce 1243 vstoupil do františkánského řádu. Jméno Bonaventura mohl dostat při vstupu do řádu, druhou možnost uvádí legenda v souvislosti s jeho těžkým onemocněním v dětství. František, když uslyšel o jeho uzdravení prý zvolal: „Buona ventura!“ (v překladu šťastná událost nebo budoucí blaho).

U Bonaventury rozvíjení rozumových schopností šlo jakoby ruku v ruce s duchovním poznáváním Boží lásky. Od roku 1248 získával Bonaventura různé akademické tituly z biblických věd, teologie, z níž v r.1253 udělal doktorát. Dál pak působil jako profesor teologie a prefekt františkánského teologického učiliště.

Na generální kapitule 2.2. 1257, které se Bonaventura přímo nezúčastnil, byl zvolen generálním představeným řádu, protože byl považován za nejschopnějšího. Jednalo se o poněkud kritické období, v němž se osvědčil jako moudrý zákonodárce, otec a učitel, který dovedl usměrňovat vnitřní disciplínu. Řád vedl po 17 let. 

Sv. Bonaventura, učitel církve

Jinde na otázku cesty ke spáse prostých lidí odpověděl: „Prostá, zbožná a nevzdělaná stará žena může milovat Boha lépe a víc než učený teolog.“ Také zdůrazňoval: „Dokonalost života nezáleží ve velké učenosti, ani v rozjímavé modlitbě, ani ve vznešených výkonech v oblasti duchovního povolání, ale ve svědomitém plnění každodenních povinností a ve vykonávání obyčejných věcí nevšedním, dokonalým způsobem.“

V květnu 1273 byl Bonaventura papežem Řehořem X. jmenován albánským biskupem v Římě a kardinálem římské kurie. V tomto úřadu pokračoval v zahraničních cestách, které také konal jako generální představený řádu se sídlem v Paříži. Cestoval do Španělska, Německa, Holandska, Anglie a Francie. 

Po vyčerpávajícím zasedání církevního koncilu, na jehož přípravě se podílel, se dne 6.7. projevila Bonaventurova dokonalá vyčerpanost, jíž nemohla odpomoci tehdejší lékařská věda. Ulehl a devátý den poté, v neděli ráno skonal. Za účasti papeže a koncilového shromáždění byl pohřben v lyonském kostele sv. Františka. K jeho oficiálnímu svatořečení došlo až papežem Sixtem IV. 14.4. 1482 a v roce 1588 byl papežem Sixtem V. vyhlášen za církevního učitele.

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist