Svatí měsíce července

SV. OLIVER PLUNKETT, 1. července

Sv. Oliver Plunkett

připomínka, arcibiskup, mučedník

Narodil se 30.9. 1629 v Loughcrew v hrabství Meath v Irsku do šlechtické rodiny. Vzdělával se u jezuitů na vysoké škole v Irsku a pak studoval v Římě. Stal se nejen knězem, ale i doktorem teologie. Jako profesor působil už od 25 let.

Roku 1669, ve 39 letech, se Oliver stal arcibiskupem v Armaghu a primasem Irska. V roce 1673 byl přijat protikatolický zákon zvaný Test Act. Na jeho základě byli katolíci pronásledováni a zatlačeni do ilegality.

Věrný biskup Oliver mohl od následujícího roku působit jenom tajně. Jak mohl, vždy podporoval své duchovenstvo a přes všechny těžkosti sílícího tlaku na katolíky, byl pro ně obětavým pastýřem.

V roce 1679 byl zatčen v Dundalku. Pak následoval samozvaný soud, na němž byl Dr. Oliver Plunkett prohlášen vinným z velezrady a z propagování katolické víry. Podle verdiktu soudu byl arcibiskup Oliver na popravišti v londýnském Tyburnu oběšen a jeho tělo následně rozčtvrceno. Blahořečen byl 23.5. 1920 papežem Benediktem XV. a kanonizován 12.10. 1975 od papeže Pavla VI.

SV. BERNARDIN REALINO, 2. července

připomínka, kněz

Sv. Bernardin Realino

Narodil se 1.12. 1530 v lombardském Karpi v zámožné rodině. Měl soukromé učitele a později s velmi dobrým prospěchem studoval na akademii v Modeně, dále od r. 1548 na boloňské universitě filozofii a medicínu. Po třech letech však přešel na občanské a církevní právo, z nichž udělal doktorát ve 26ti letech. Je uváděn jako starosta města Felizzana.

Ve službách jednoho markýze pak přišel do Neapole, kde poznal jezuity. Otci o nich napsal: „Vynikají dobrým životem, zdravou naukou, hmotnou chudobou, duchovním bohatstvím a horoucí láskou k Bohu i k bližnímu.“

Údajně se mu pak zjevila Panna Maria s Božským Dítětem a vyzvala ho ke vstupu do tohoto řádu. Jisté je, že do něj byl přijat v říjnu 1564 otcem Alfonzem Salmeronem, ve věku necelých 34 let.

Tehdy byl již duchovně na výši a po necelých třech letech, v květnu 1567, přijal kněžské svěcení. V zápětí se stal spirituálem a představeným noviců a vedl ještě mužskou Mariánskou kongregaci v Neapoli. V r. 1574 byl poslán založit novou komunitu, kolégium v Lecce na jihovýchodě Apúlie. Tam zůstal až do konce života.

Vynikal pokorou, askezí, laskavou trpělivostí a získal titul „otec města“. Prostí i vznešení se na něj obraceli se svými starostmi a rádi se dělili i o radosti. Byli přitahováni jeho otevřeností s duchovní velikostí i pověstí svatosti. 

Když v nedožitých 86ti letech umíral, přišli za ním s prosbou o patronát nad městem, což přislíbil. Papež Lev XIII. ho blahořečil v září 1895 a Pius XII. kanonizoval v červnu 1947.

SV. TOMÁŠ, 3. července

Sv. Tomáš

svátek, apoštol

Patron: Východní Indie, Portugalska; architektů, stavitelů, geometrů, tesařů, zedníků, kameníků, stavebních dělníků a teologů

Atributy: kopí a meč, pás, Pana Maria, úhelník

Tento apoštol patří mezi Kristovy svědk. V době povolání za apoštola žil v Galileji. Někteří se domnívají, že se tehdy živil rybolovem. Podle starobylého podání pocházel z chudé rodiny a byl stavitelem a zedníkem zároveň. Zednický úhelník patří mezi jeho atributy. 

První obraz v evangeliu sv. Jana je v souvisí s Ježíšovou cestou do Betánie, v čase úmrtí Lazara a v době, kdy se již židovští předáci rozhodli Krista zabít. Apoštolé měli na paměti, že nedávno už chtěli Židé Ježíše kamenovat a tak se ho od cesty snažili zrazovat. Ale „Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11,16) Tomáš je zde plný odvahy a odhodlání jít kam bude jeho Mistr chtít. A k tomu přímo vybízí i druhé. Zmíněné příjmení Didymos je řecké a v češtině znamená Dvojče.

Podruhé o něm Jan mluví při Kristově řeči na rozloučenou u poslední večeře. Ježíš mluvil o tom, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků a on jim jde připravit místo. A když pak pronesl slova: „A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ (Jan 14,4-7) Apoštol je trochu netrpělivý a přímý, chce mít jistotu. Tak se jeví zde i později, při nejznámější scéně, v níž se o něm mluví jako o nevěřícím.

„Nevěřící Tomáš“

Stále ještě setrvával v „rozumářských“ úvahách a při své upřímné a trochu unáhlené povaze, když mu ostatní apoštolé oznámili: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (Jan 20,25)

Ježíš Tomášovy nedůvěřivosti použil k lekci víry. Přišel znovu osmého dne a potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě uviděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ (Jan 20,27-29)

Tomáš měl upřímnou a otevřenou povahu. Zprvu působil v Palestině a asi kolem r. 43 odešel do Habeše. Odtud se plavil do Persie, kde hlásal evangelium na územích obývaných Parthy, Médy a Hyrkány. Žili na území dnešního Iráku, Iránu a Turkménie. Pak pokračoval v hlásání Kristova učení u Baktarů, v místech dnešního Afganistánu, Pakistánu a na Uzbeckém a Tadžickém území.

Odtud podle malabarského breviářového čtení se vydal do Číny, zřejmě po tzv. hedvábné cestě. Z Číny odešel hlásat evangelium do jižních částí Indie. Tam se křesťanství dodnes uchovalo a se starobylými mešními obřady se tam prý křesťané stále hlásí k apoštolu Tomášovi.

Tomáš pak v Indii zemřel mučednickou smrtí. K Tomášovu usmrcení došlo nedaleko dnešního Madrasu. Místo se nazývá Majlapur (dříve zv. Kalamina,). Nad udávaným místem jeho smrti byla v roce 1547 postavena katedrála.

SV. PROKOP, 4. července

Sv. Prokop

památka, poustevník a opat

Patron: Čech; horníků a rolník

Atributy: důtky, spoutaný ďábel, jelen, laň. poustevník

Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi už u některých kněží a na Vyšehradě.

Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Své životní povolání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama.

Benediktinským mnichem se pravděpodobně stal v břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců mniši s rodovými svazky hodně měnili místa. I Prokop měl dovoleno odejít do ústraní, kam ho táhla touha po samotě. Nejdříve se kratší dobu zdržoval v jeskyni v Dalejích u Jinonic a pak asi kolem r. 1009 přešel do lesů v Posázaví. Kronikář sázavského kláštera o něm později napsal: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře.“

Sv. Prokop, poustevník

Na Sázavě žil v modlitbě a práci podle benediktinského hesla: „ora et labora“. Začal s kácením stromů a obděláváním půdy, přičemž žil jako poustevník. Časem se k němu připojil syn Jimram, synovec Vít a několik dalších osob a vznikla poustevnická osada. Uprostřed prostých chatrčí měli postavenou kapli zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli.

Za Prokopem přicházeli lidé hledat radu i tělesnou a duševní pomoc. Velkým Prokopovým obdivovatelem se stal kníže Oldřich, z jehož přispěním byl vystavěn sázavský klášter. S nemenší úctou k Prokopovi vzhlížel Oldřichův syn Břetislav, jehož touhou bylo vidět Prokopa jako prvního sázavského opata. Za Prokopova vedení se klášter stal významným střediskem náboženského života a křesťanské kultury.

Sv. Prokop zemřel 25.3. Pohřeb Prokopa se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 přeneseny slavnostně do pražského kostela Všech svatých. Svatořečen však byl mnohem dříve, v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě.

SV. ANTONÍN ZACCARIA, 5. července

Sv. Antonín Zaccaria

připomínka, zakladatel řádu Barnabitů

Atributy: černá klerika , hostie, kalich, kříž , lilie

Narodil se v r. 1502 v Cermoně v severní Itálii do patricijské rodiny. Byl nadaný, studoval v Padově medicínu a již ve 22ti letech měl dva doktoráty. Zprvu působil jako lékař a byl horlivý jako křesťanský laik. Ve věku 26ti let se definitivně rozhodl pro duchovní cestu a přijal kněžské svěcení.

Antonín Zaccaria toužil být knězem podle Ježíšova Srdce. Po dvou letech kněžství se r. 1530 rozhodl k založení kongregace, v níž by bylo žité evangelium po příkladu prvních křesťanů. V první řadě šlo o řád „řeholních kleriků sv. Pavla“ i když jejich společenství bylo zváno „Barnabité“, kvůli sídlu u sv. Barnabáše. Bratry byli duchovní správci působící jako lidoví misionáři. Antonín jim napsal pravidla a vedl je k pokoře a sebezapírání.

Druhou jím založenou kongregací s pomocí hraběnky Guastella byly „andělské sestry sv. Pavla“ zvané angeliky. Jejich andělským posláním mělo být přivádění ohrožených dívek na správnou cestu. Třetí řád, jeho poslední kongregace, byl jím ustanoven pro manžele, aby evangelního ducha dostal do rodin a přál si, aby manželé nejen následovali, ale přímo žili život Krista ve světě.

Zemřel již v 37 letech ve svém rodišti. Jeho ostatky byly převezeny do Milána. Papežem Lvem XIII. byl 3.1. 1890 blahořečen a 27.5. 1897 kanonizován.

SV. MARIE GORETTI, 6. července

Sv. Marie Goretti

nezávazná památka

Patronka: dětí a mládeže

Atributy: lilie, palma, růženec

Narodila se 16.10. 1890 do velmi chudé rodiny v Corinaldo. V 10 letech Marietě, jak jí říkali, zemřel otec na malárii z močálů se zánětem mozkových blan a pro chudobu nemohly děti chodit do školy. Růženec se pro ně stal důležitou modlitbou a pomáhal jim snášet různé obtíže. Gorettiovy děti byly vychovávány zásadou: „Nejprve Bohu a potom to ostatní.“

Kdykoliv šla na trh v Nettunu, zašla také do kostela k svatostánku, Pánu Ježíši otvírala své srdce a zároveň mu naslouchala. Panně Marii tam před jejím obrazem svěřovala všechny starosti své i maminčiny. Mluvila s ní i o tom, jak děti poslouchají nebo zlobí a o Alessandrovi a jeho surovosti. Svěřila jí také touhu jít k 1. sv. přijímání, ač nemá závoj, šaty ani botky.

Marieta vyrůstala ve společnosti Alessandra, kterému musela sloužit, aby její matka mohla dál chodit na pole. Alessandro ji stále více komandoval a poroučel jí jako své služce. S vášnivým zábleskem v očích jí nejednou řekl. „Líbíš se mi. Budu tvým milým!“ První svaté přijímání obětovala za tatínka a Ježíši slibovala: „Chci raději zemřít než hřešit.“

Jednou jí Alessandro poručil jít si k němu pro jeho prádlo. Od maminky věděla, že jí poroučet může. Ale když jí poručil, aby ho měla ráda, odpověděla mu: „Mít rád je něco docela jiného, co chceš ty je hřích! Neopovaž se mě dotknout!“ „Teď budeš moje!“ – zasyčel. „Nikdy, je to hřích, Pán Bůh to zakazuje.“ – s těmi slovy se jí ještě podařilo utéci. Za sebou slyšela hrozbu: „Povíš-li to mamince, zabiji tě!“ Marieta se otřásla při pomyšlení, že ji opravdu zabije, když mu nevyhoví. Večer se jeho otec bezdůvodně na její maminku hrubě osopil a vznikla hádka. 

Sv. Marie Goretti na dobové fotografii

Alessandro si druhého dne pořídil bodlo 23 cm dlouhé, které si přibrousil s rozhodnutím, že ho použije na Marietu. On i jeho otec byli stále více panovační a zlí. Marieta často plakala a sloužila se strachem a hrůzou. Maminka nevěděla proč má Marieta v očích strach, když má zůstat o samotě.

Z poslušnosti šla další den do Alessandrova pokoje pro košili, kterou mu měla zašít. Pak se vrátil Alessandro a když s ním nechtěla jít, odtrhl jí ruku od zábradlí a vlekl chodbou. Řval na ni: „Tak chceš nebo nechceš!“ „Je to hřích, Bůh to nechce. Přijdeš do pekla!“ odpověděla dívka a bránila se ze všech sil.

Protože výhružky zabitím nepomohly, tak jí zacpal ústa a 14x do ní bodl. Osm bodných ran zasadil do podbřišku a šest do zad. Po 14 ti ranách myslel, že je už mrtvá.

Těžce zraněnou Marietu dali na nosítka a dopravili ji do nemocnice milosrdných bratří v Nettunu. Operována byla při vědomí, protože by její srdce narkózu nevydrželo. Mnoho vytrpěla již při cestě, pak při čištění a šití hlubokých ran. Dýkou byly zasaženy plíce, okolí srdce a pořezány vnitřnosti. V hrozných bolestech se modlila: „Všechno pro tebe Pane Ježíši“. Trpěla žízní a nesměla dostat napít.

Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání – druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho dotaz ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: „Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe.“ Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela o svátku Nejdražší Krve Páně. Bylo jí 11 let, 8 měsíců a 20 dní.

Za blahoslavenou byla prohlášena 27.4. 1947 a kanonizována 25.6. 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta. Vrah Alexandr strávil ve vězení s nucenou prací 26 let. Za dobré chování byl propuštěn o 4 roky dříve než zněl původní rozsudek. Ještě ve vězení prý měl vidění Mariety v bílém šatě v zahradě plné bílých květin a lilií. Pobízela ho, aby je trhal. Květy se mu v náručí měnily v malé plamínky. Serenelli později řekl: „Chtěla mi říci, že žije.“ Úplně se změnil a litoval svého strašného činu. Po propuštění vstoupil jako laický bratr do kapucínského řádu.

SV. VILIBALD, 7. července

Sv. Vilibald

připomínka, biskup

Patron: výrobců mříží

Atributy: biskup s berlou, nápis Spes, Fides, Charitas, šípy

Narodil se 22.10. 700 v jižní Anglii. Je jedním ze tří svatořečených dětí krále sv. Richarda. Vilibald ve třetím roce života těžce onemocněl a lékaři nedávali žádnou naději. Rodiče ho před křížem zasvětili Pánu se slibem, že pokud se uzdraví, bude se věnovat službě Boží. Dítě se zázrakem uzdravilo a od šesti let jeho výchovu rodiče svěřovali mnichům valtheimského kláštera, kde byl opatem Egbald.

Vilibald se již v dětství začal dobrovolně podřizovat řeholním pravidlům a pěstovat ctnosti poslušnosti, pokory a sebezapírání. V klášteře vystudoval a zatoužil po pouti do Říma a Jeruzaléma, což mu královský otec nejen umožnil, ale také se s ním a mladším synem Vunibaldem na tuto pouť vypravil.

Vilibaldova skupina po zastávce v Damašku přišla na podzim roku 724 do Palestíny. V Galileji navštívili poutníci všechna posvátná místa, posvěcená Kristovým životem. Po koupeli v místě křtu Páně došli přes Jericho do Jeruzaléma asi v listopadu 725. V tomto městě Vilibald těžce onemocněl (uvádí se malárií) a své utrpení s láskou spojoval s utrpením Ježíše nesoucího kříž. Po uzdravení a rozloučení s městem, v němž se dovršila naše spása, putoval dál do Betléma.

Sv. Vilibald, biskup

Zastavoval se pak v místech uváděných v Bibli a navštěvoval přitom posvátné chrámy. Jeho zpáteční cesta ze Svaté země vedla úmyslně přes Cařihrad. Tam se zdržoval na proslulých místech, k nimž např. patřil velechrám v Niceji. Nakonec se z východních zemí vrátil lodí do Itálie s papežskými a císařskými vyslanci.

Jeho strýc Bonifác (s připom.5.6.) o něm věděl a při své třetí cestě do Říma v roce 738 si u papeže Řehoře III. Vilibalda vyžádal za spolupracovníka pro apoštolát v Německu. Při setkání s papežem mu bylo sděleno povolání ke společné apoštolské práci se sv. Bonifácem, jehož pomocníkem byl i bratr Vunibald. 

Vilibald se stal biskupem asi 21.10. 741 a následujícího roku se účastnil církevního sněmu v Attigenách. V eichstättském klášteře vychovával věrozvěsty, kteří mu pomáhali šířit evangelium mezi pohany.

V roce 748 přibyla jako spolupracovnice rodná sestra Valburga, pro kterou Vilibald vystavěl klášter poblíž Eichstättu a učinil ji v něm abatyší. Pak s bratrem vystavěl dva větší kláštery v místě pojmenovaném Heidenheimem. Vilibaldovým přičiněním se víra i křesťanská vzdělanost šířily celým jeho eichstättským biskupstvím. Svatořečen byl roku 938 papežem Lvem VII.

SV. KILIÁN, 8. července

Sv. Kilian

připomínka, misijní biskup a mučedník

Patron: diecéze Würzburg; omítkářů a bednářů

Atributy: biskup, dýka, meč, palma

Narodil se v Mullaghu, v irsko-skotské rodině. Dostalo se mu prý výchovy v některém anglosaském klášteře a jako řeholník přijal svátost kněžství. Zatoužil po misijní činnosti. Dostal se do bavorského Würzburgu. K hradu na levém břehu Mohanu, kde vládl durinský vévoda Gosbert, dorazili v roce 686.

Na Würzburgu a v jeho okolí začal Kilian velmi horlivě působit. Gosbert přijal křesťanství a následovala ho i další šlechta. Kilianovi to nestačilo, požadoval zejména po panovníkovi, aby vedl spořádaný křesťanský život. Jenže vévoda Gosbert po pohanském obyčeji žil s ženou po svém bratru, Gailanou, což mu Kilian vytýkal. Ač to bylo vévodovi zatěžko, rozhodl se, že ji propustí.

Než k tomu stačilo dojít, musel Gosbert vytáhnout do boje. Gailana se ze msty rozhodla dát Kiliana zavraždit. Úkol svěřila dvěma nájemným vrahům a na provedení byla dohodnuta noc 8. července. Světec, modlící se s druhy, jim k půlnoci řekl, že nadešla vytoužená hodina setkání s Pánem, aby byli poslušní jeho hlasu a nebáli se těch, kdo zabíjejí tělo, protože duši zabít nemohou. V té chvíli došlo k přepadení.

Sv. Kilian, biskup

Vrazi po vykonání zločinu vykopali jámu, do níž na místě zahrabali těla mučedníků i s bohoslužebnými knihami, nádobami a rouchy, jak si to přála Gailana. 

Gosbert s návrhem souhlasil. Jeden z vrahů prý po osvobození v šílenství začal rvát své vlastní tělo až skonal. Po děsném výjevu se křesťané ve víře utvrdili. Také druhý vrah skončil sebevraždou a Gailana se prý usoužila a v bolestech zemřela.

Hrob sv. Kiliana a druhů byl odhalen asi po padesáti letech. Biskup Burkhard Kilianovy ostatky vyzvedl 8.7. 752 nebo dle jiných už v r. 743 a dal je přenést do chrámu Panny Marie na Würzburgském hradě.

Později, snad v r. 788 byly přeneseny do würzburgského dómu sv. Salvátora pod hradem. Má se jednat o místo jejich mučednické smrti. Přenesení se účastnil i Karel Veliký.

Pages: 1 2 3 4

Příběhy k zamyšlení

banner_nk_mid

Slovo na cestu

Víra pro děti

banner_nk_mid

Svatá Anežka 1211-2019

banner_nk_mid

Pozvánky

banner_nk_mid

Akce pro děti a mládež

banner_nk_mid

banner_nk_mid

Počet přístupů

TOPlist